30 CO 194/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci žalobkyně: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, LL.M., Ph.D. sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 12 C 156/2021-112 ze dne 23. 9. 2021

I. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 12 C 156/2021-112 ze dne 23. září 2021 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. číslo v katastrálním území Dubá, obec Dubá, zapsaného na list vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši částka k rukám zástupce žalované příjmení jméno příjmení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Skutková východiska věci (listinami podložená fakta, jež vzal soud prvního stupně na zřetel) jsou tato: anonymizováno datum nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 290/2019-513 ze dne 5. 5. 2020, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 15 C 232/2018-376 ze dne 3. 10. 2019; tímto rozhodnutím byl nahrazen projev vůle České republiky – anonymizováno pozemkového úřadu, uzavřít s jméno příjmení smlouvu o bezúplatném převodu pozemků p. číslo v k. ú. obec, p. číslo v k. ú. část obce u obec, p. číslo v k. ú. obec pod anonymizováno a p. číslo v k. ú. část obce. Ke dni datum nastaly právní účinky zápisu vkladu vlastnického práva jméno příjmení do katastru nemovitostí. Dne datum podala žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 29 Co 290/2019-513. Dovolání bylo doručeno advokátovi restituentky jméno příjmení (Mgr. jméno příjmení) dne datum. Dne datum pak jméno příjmení prodala všechny tyto pozemky žalované právnická osoba, za celkovou kupní cenu částka, z toho parcelu číslo za cenu částka. Dne datum Nejvyšší soud vydal rozsudek č. j. 28 Cdo 2868/2020-550, jímž napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zrušil v části výroku I, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované (ČR – anonymizována tři slova) k bezúplatnému převodu pozemku p. číslo v k. ú. obec, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně postavila tvrzení žaloby na tom, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou a restituentkou jméno příjmení je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Poukazuje přitom především na nepřiměřenou kupní cenu, která je zhruba 3x nižší, než cena obvyklá. Žalovaná tedy jakožto podnikatelka buď zneužila situace, v níž se restituentka nacházela, anebo žalovaná spolu s restituentkou postupovaly ve vzájemné shodě a sjednaly nepřiměřeně nízkou cenu proto, aby v případě požadavku státu na vydání bezdůvodného obohacení mohla restituentka nabídnout toliko částku odpovídající kupní ceně. Restituentka s ohledem na vědomí o podaném dovolání nemohla být v dobré víře při uzavírání kupní smlouvy; žalovaná koupila nemovitosti za nepřiměřeně nízkou kupní cenu a zneužila přitom tísnivé situace restituentky, která se zřejmě s ohledem na podané dovolání snažila pozemky urychleně prodat. Na podporu svého tvrzení předložila žalobkyně znalecký posudek číslo jméno příjmení ze dne datum, jenž stanovil obvyklou cenu pozemku p. číslo v k. ú. obec ke dni datum částkou částka. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, když dospěl k závěru, že na posuzovaný případ je třeba aplikovat ustanovení § 243g odst. 1 (správně odst. 2) o. s. ř. Kupní smlouva byla uzavřena dne datum, tedy po právní moci rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě č. j. 15 C 232/2018-376, jež Nejvyšší soud zrušil až dne datum. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohou být poměry žalované, která nebyla a není účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 232/2018, dotčeny. Výhrady směřující k výši kupní ceny a absenci dobré víry soud prvního stupně nesdílel. Vědomost o podobě rozhodnutí dovolacího soudu nebylo možno předpokládat. Naopak dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí se podle § 984 občanského zákoníku předpokládá. Nesprávné výše kupní ceny se žalobkyně podle soudu prvního stupně dovolávat nemůže, neboť nebyla stranou kupní smlouvy. S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně zamítl žalobkyní navrhované důkazy v podobě výslechu svědkyně příjmení jméno příjmení a výslechu účastníka příjmení jméno příjmení (dle žalobkyně se jedná o důkazy k okolnostem uzavření kupní smlouvy, tj. zda její účastníci jednali v dobré víře). Dle názoru soudu prvního stupně výslechem těchto osob by nebylo ničeho podstatného zjištěno pro věcné rozhodnutí.

4. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání poukazuje na časovou posloupnost uplatnění mimořádného opravného prostředku v řízení vedeném Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 15 C 232/2018 a převodu pozemku parc. číslo v katastrálním území Dubá na žalovanou. Z toho usuzuje na to, co tvrdila již před soudem prvního stupně. Právní úprava v ustanovení § 243 g odst. 1 o. s. ř. nemohla být soudem prvního stupně aplikována pro absolutní neplatnost kupní smlouvy. Žalobkyně v odvolání namítá neúplné zjištění skutkového stavu, pokud soud prvního stupně neprovedl výslechy navržených osob, jimiž by bylo možno objasnit, zda restituentka znala obvyklou výši pozemku, zda nebylo zneužito její tísně, nebo zda smluvní strany s cenou záměrně nemanipulovaly. Výslech by mohl objasnit i otázku, zda žalovaná věděla o okolnostech restitučního řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně byl posouzen po skutkové i právní stránce správně. Soud prvního stupně nebyl povinen zabývat se otázkou dobré víry, neboť takovou podmínku § 243g o. s. ř. nestanoví. Žalovaná nedisponovala v době uzavření kupní smlouvy informací o probíhajícím dovolacím řízení, přičemž nemohla mít informaci o tom, jak Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Žalovaná si předem ověřila, že prodávající je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník pozemku; v době uzavření kupní smlouvy nebyla zachycena v katastru nemovitostí žádná poznámka spornosti, poznámka o podaném dovolání či jakákoliv jiná. Otázka kupní smlouvy je projevem smluvní volnosti stran smlouvy a nelze z ní dovozovat její neplatnost. Pozemek nabyla žalovaná v dobré víře a za úplatu, a již z toho důvodu musí být chráněna ustanovením § 984 odst. 1 občanského zákoníku, potažmo dle § 243g odst. 2 o. s. ř.

6. Odvolací soud při jednání dle § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Důkazní řízení doplnil provedením výslechu svědkyně příjmení jméno příjmení (jež v restitučním řízení vedeném Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 15 C 232/2018 vystupovala jako žalobkyně) a účastnickým výslechem Ing. jméno příjmení, člena správní rady žalované (jenž byl v době uzavření kupní smlouvy dne datum statutárním ředitelem společnosti). Dále přečetl výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 194/2021-671 ze dne 27.1.2022 a zopakoval důkaz přečtením obsahu kupní smlouvy mezi prodávající Mgr. jméno příjmení a kupujícím právnická osoba anonymizováno odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Nutno souhlasit s odvolací námitkou žalobkyně v tom ohledu, že soud prvního stupně provedl sice veškeré listinné důkazy, avšak tím, že nevyslechl navrhované osoby účastné na předmětném kontraktu, nesprávně ponechal stranou relevantní skutkové okolnosti dané věci, jež měly správně podlehnout právnímu vyhodnocení, a to v intencích předkládaných tvrzení žaloby.

8. Podle ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. právní poměry někoho jiného, než účastníka řízení, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.

9. Citované ustanovení představuje procesní ochranu třetí osoby, která svá nabytá práva odvíjí od práv a povinností vyplývajících z pravomocných soudních rozhodnutí, jež byla později v dovolacím řízení zrušena, přičemž v důsledku nového rozhodnutí byla upravena tato práva a povinnosti oproti předchozímu rozhodnutí odlišně. Právě takováto situace nastala ve zkoumaném případě, když po dovolacím řízení nalézací soudy obou stupňů rozhodly nakonec o zamítnutí žaloby na vydání náhradního pozemku parc. číslo v k.ú. příjmení jméno příjmení.

10. Výkladem citovaného ustanovení se již uceleně zabývala judikatura dovolacích soudů. Z rozhodnutí těchto soudů, jež řešily okolnosti obdobné projednávané věci, lze uvést především například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 778/2005 ze dne 10. 10. 2006, jehož právní věta zní: Smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4938/2014 ze dne 22. 12. 2016, jehož právní věta zní: anonymizováno účely aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Citovaná judikatura vychází z premisy, že § 243g odst. 2 o. s. ř. (pozn.: stejné znění obsahoval § 243d odst. 2 o. s. ř.) chrání třetí osobu, na niž byla věc převedena, tak, jako by nabyla věc od vlastníka věci, a to bez ohledu na to, zda tato dotčená osoba věděla o tom, že rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo napadeno dovoláním. Nejvyšší soud uvedl, že to vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání, ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, tak i z pojetí dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní účinky napadeného rozhodnutí. Na druhé straně však ochrana dle § 243g odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 občanského zákoníku, dříve § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013). Jinak řečeno, obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat ze skutečnosti, že věc byla třetí osobou nabyta od nevlastníka. Z toho pak vyplývá, že jsou-li v řízení tvrzeny okolnosti, pro něž účastník dovozuje jednání rozporné s dobrými mravy (a tedy neplatnost kupní smlouvy), musí se jimi soud zabývat.

11. Dle Nejvyššího soudu platí, že právní postavení třetích osob je způsobem předvídaným v ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. chráněno pouze tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikla platně. Neplatnost podobných právních jednání, založená na závěru o shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka, se prokazuje velmi obtížně, a k závěru o jejich platnosti či neplatnosti lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejvyšší soud v jím posuzovaném případě poukázal na nepřehlédnutelnost toho, že konkrétní okolnosti s jednáním související ukazovaly na to, že smluvní strany učinily právní jednání ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitele. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv byla smlouva uzavřena za neobvyklých podmínek s ohledem na výši kupní ceny, strany smlouvy i tak projevily vůli způsobit právní následek obsažený v jejich projevu vůle. Kupní smlouvu je nicméně třeba posoudit též z hlediska okolností, za kterých byla uzavřena, a případných„ pohnutek a cílů“ jednajících, které sice nemusely být projeveny navenek, nemají vliv na vážnost projevené vůle a samy o sobě nepředstavují vadu právního jednání, ale mohou být způsobilé vyvolat jiné právní následky, tj. neplatnost takového právního jednání.

12. V projednávaném případě byla žalobkyně vyzvána odvolacím soudem, aby doplnila tvrzení o konkrétní okolnosti, z nichž dovozuje tíživou situaci Ing. jméno příjmení v době převodu pozemku parc. číslo kterou měla žalovaná využít. K tomu žalobkyně uvedla, že Ing. příjmení byla svým právním zástupcem mylně informována o situaci, v níž bylo pravomocné rozhodnutí o vydání pozemku napadeno dovoláním (mělo se jí dostat informace o tom, že lze očekávat zrušení rozsudku Nejvyšším soudem); bylo tedy podle žalobkyně správné minimálně vyčkat výsledku dovolacího řízení.

13. Odvolací soud podotýká, že tvrzení okolností, jež měly jednoznačně ukazovat na to, že aktéři kupní smlouvy se dopustili nezákonného jednání, vylučujícího jejich dobrou víru, bylo vystavěno žalobkyní poněkud vágně. Žalobkyně se v řízení snažila prosadit své domněnky o nekalém jednání žalované k újmě žalobkyně, konstruované na sledu událostí (zjištěných listinami), které mělo toto jednání provázet. Odvolací soud uvádí, že při respektu toho, že se žalobkyně nachází v nesnadné pozici účastníka zatíženého procesním břemenem (účastníka, jenž právě z takových svých tvrzení o okolnostech zakládajících neplatnost právního jednání odvozuje svoji aktivní věcnou legitimaci v řízení), poskytl žalobkyni dostatečný důkazní prostor v podobě výslechů účastníků napadené převodní smlouvy; účelem bylo dospět k právnímu závěru o tom, zda existovaly významné okolnosti věci, jejichž jednotlivé aspekty vykazovaly odklon od„ standardní situace“, a podlehly-li by potom komplexnímu vyhodnocení, zda byly sto podpořit závěr o neplatnosti právního úkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 793/2021 ze dne 28. 5. 2021).

14. Z výpovědi Ing. jméno příjmení jako statutárního zástupce žalované a Mgr. jméno příjmení učinil odvolací soud závěr o tom, že dané právní jednání (okolnosti prodeje pozemku kupní smlouvou ze dne datum) považovaly obě strany smlouvy souladně za případ prodeje pozemku ve zcela standardní situaci, a to v rámci dříve nastavených pravidel mezi restituentkou, advokáty a žalovanou, které se promítaly do jejich běžné praxe. Oba vyslýchaní připustili, že o podaném dovolání věděli, neviděli v tom však problém (nepředpokládali změnu situace). Mgr. příjmení měla uzavřenou smlouvu o spolupráci se společností právnická osoba, jež využívala služeb advokátní kanceláře INVICTA. Její právníci připravovali kupní smlouvy (ve vztahu mezi Mgr. příjmení a žalovanou). S žalovanou byla Mgr. příjmení písemně dohodnuta na tom, že pozemky vydané jí v soudních řízeních bude následně žalované prodávat za ceny zjištěné v restitučních řízeních, k čemuž došlo i v daném případě. Několik let zpětně bylo takto uzavřeno vícero smluv. Mgr. příjmení ve své výpovědi akcentovala skutečnost, že pro její jednání byl důležitým faktorem„ osobní komfort“ představovaný tím, že prostřednictvím advokátů (bez jakéhokoliv dalšího osobního úsilí restituentky) bude dosaženo uspokojení nároků u soudů, a poté dojde k realizaci jejich ceny převodem na žalovanou (pozn.: nejednalo se o ceny náhodné, ale ceny zjištěné v soudních řízeních). Mgr. příjmení návrhy smluv (i smlouvy předmětné) akceptovala, přičemž vyzdvihla skutečnost, že podpisem smlouvy projevovala svoji skutečnou vůli. Vyslýchaná doslova uvedla:„ ... už na počátku byla dohoda s advokátní kanceláří, že pozemky budu prodávat za nominální hodnotu určenou znaleckým posudkem... anonymizováno lékárnice, nejsem právník, věřím odborníkům... anonymizováno jsem zvláštní důvody vztahující se k tomuto konkrétnímu pozemku... anonymizováno jsem nebyla ochotna sledovat a zjišťovat jejich parametry a kvalitu, ať si to někdo užije za mě a já s tím nemám žádnou starost, to považuji za větší benefit... I když jsem neznala tržní cenu pozemku, stojí mi to za to, že už nemusím být osobně vystavena starostem po dlouhodobých problémech se státem, škemrat za rodinu, která byla o majetek připravena státem….“ 15. Odvolací soud je přesvědčen, že skutková zjištění podávající se z doplněného dokazování nepředstavují podklad pro možnost učinění závěru o tom, že by okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy dne datum mohly sledovat nemravné cíle, tj že by kontraktační jednání žalované vykazovalo charakter, jenž se zjevně příčí dobrým mravům, a jenž právní norma sankcionuje neplatností (viz ustanovení § 588 občanského zákoníku). Jak bylo vyloženo dříve, sama nízká kupní cena (za předpokladu - jak je tomu v daném případě - že nemusí být závazně nastavena cenovými předpisy) pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, nemůže naplnit znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, a ve svém důsledku být absolutně neplatným jednáním. V řízení nevyšly najevo žádné významné okolnosti (provázející sporovaný právní úkon), pro něž by měl soud dospět k závěru opačnému.

16. Pokud soud prvního stupně neshledal žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně po právu, je jeho rozsudek věcně správným, a jako takový byl odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

17. Odvolacímu přezkumu podlehl též nákladový výrok II napadeného rozsudku. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů, jež v řízení účelně vynaložila. Tyto náklady důsledně specifikoval, vyčíslil a posoudil je v souladu s příslušnou právní úpravou. V tomto směru lze tak zcela odkázat na závěrečnou část odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

18. Též v odvolacím řízení se uplatní princip náhradové povinnosti žalobkyně vůči žalované dle § 142 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež vynaložila na 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne datum a účast na jednání dne datum) v hodnotě úkonu částka; mimosmluvní odměna úkonu se odvíjí od § 9 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále AT), tedy z fiktivní tarifní hodnoty částka. Advokátu žalované přísluší dále náhrada výdajů dle § 13 AT ve výši 2x částka. Součástí nákladů je dále vyúčtované cestovné k jednání na trase obec – obec a zpět při vzdálenosti 216,4 km osobním automobilem tovární značky BMW G5, registrační značka, s průměrnou spotřebou benzinu anonymizováno 98 6,7 litrů číslo km podle technického průkazu vozidla, když dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. činí náhrada za ujetý kilometr částka a cena pohonných hmot za 1 litr částka. Náhrada cestovného představuje tak částku částka. Zástupce žalované je plátce daně z přidané hodnoty, nákladem řízení je i náhrada za tuto daň (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a to v základní dani ve výši 21 % dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.) v celkové výši částka. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši částka, a to v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Plnění je uloženo k rukám advokáta žalované dle § 149 odst. 1, ve spojení s § 211 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).