30 Co 32/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Česká republika - Jméno žalované A sídlem Adresa žalované A sídlem Adresa žalované B o zaplacení 134 739,70 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2025, č. j. 22 C 109/2024-109

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 58 802,20 Kč s úrokem z prodlení od 14. 4. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20 249,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 3. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V požadavcích na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 249,50 Kč za dobu od 1. 9. 2022 do 1. 3. 2023 a úroku z prodlení z částky 58 802,20 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 9. 2022 do 13. 4. 2024 a ve výši 0,25 % ročně od 14. 4. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 100 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zastavil řízení co do částky 55 688 Kč a úroku z prodlení z této částky od 14. 4. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl žalobu co do částky 79 051,70 Kč a úroku z prodlení z této částky od 14. 4. 2024 do zaplacení a výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 156,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 134 739,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 14. 4. 2024 do zaplacení z titulu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 349/2016. Uplatněný nárok opíral o tvrzení, že uvedené řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2016 a skončilo dne 1. 11. 2023, trvalo tak 7 let a 269 dnů, tedy nepřiměřeně dlouhou dobu, pročež mu náleží náhrada nemajetkové újmy. Při jejím vyčíslení vycházel žalobce ze základní částky 20 000 Kč, kterou za první dva roky ponížil o 50 %. Nárok u žalované uplatnil nejprve ještě v průběhu řízení dne 1. 9. 2022, posléze pak po jeho skončení dne 14. 4. 2024. Žalovaná nárok uznala důvodným pouze částečně, potvrdila, že dne 1. 9. 2022 u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, přičemž jej však shledala důvodným pouze do částky 55 688 Kč, kterou žalobci také vyplatila, nad rámec této částky považovala nárok za neoprávněný. Poukazovala na to, že věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně meritorně rozhodl jednou, soud druhého stupně také jednou a rovněž tak Nejvyšší soud. Na všech stupních soudní soustavy bylo také rozhodováno o procesních rozhodnutích. V závěru ve věci ještě rozhodoval Ústavní soud o podané ústavní stížnosti. K průtahům docházelo zejména u odvolacího soudu, který o odvolání proti rozsudku rozhodl po roce a půl od předložení spisu, abnormálně dlouhé bylo také dovolací řízení ohledně ustanovení zástupce žalobci, které trvalo dva a půl roku. Žalobci proto náleží nárok na přiměřené zadostiučinění, při jeho výpočtu však vycházela ze základní částky 15 000 Kč, vypočtenou částku 101 250 Kč dále ponížila o 15 % z důvodu projednávání věci na všech stupních soustavy a o 30 % pro nižší význam pro žalobce, neboť předmětem bylo popření pravosti přihlášené pohledávky, žalobce byl procesně zcela neúspěšný, od března 2021 bylo navíc řízení pro něj bez významu, neboť byl po splnění oddlužení osvobozen od dalších pohledávek, po dobu dvou let a osmi měsíců byl tedy význam pro žalobce nulový.

3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSLB 76 INS 28797/2015 dlužníkem, přičemž dne 4. 2. 2016 podal u insolvenčního soudu žalobu o určení neexistence práva na uspokojení pohledávky přihlášeného věřitele. Řízení o této žalobě, vedené pod sp. zn. 76 ICm 349/2016, bylo definitivně ukončeno rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 29 ICdo 139/2022-198, a rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též jen „vrchní soud“) ze dne 15. 10. 2020, č. j. 101 VSPH 626/2020-114. Řízení tak trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu 7 let a 9 měsíců, ve věci několikrát rozhodoval jak insolvenční soud, tak vrchní soud, jakož i Nejvyšší soud ČR. Docházelo v něm také k průtahům na straně soudů, když spis byl po předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání žalobce ze dne 27. 6. 2017 proti usnesení vrchního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 102 VSPH 299/2016-12, po šesti měsících vrácen k vydání opravného usnesení, přičemž vrchní soud opravné usnesení vydal až po 13 měsících od doby, kdy mu byl spis předložen insolvenčním soudem. O odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 76 ICm 349/2016-154, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů, rozhodl vrchní soud až po 18 měsících od převzetí spisu, navíc až po žádosti žalobce o určení lhůty. Zohlednil okresní soud také, že řízení bylo v roce 2021 prodlouženo o 3 měsíce v důsledku vyhlášení nouzového stavu spojeného se zákazem volného pohybu osob. Dále okresní soud poukázal na to, že žalobce „tvrdošíjně“ využíval v řízení veškerých opravných prostředků, a to i v době, kdy k tomu neměl žádný důvod, neboť žalobce se odvolal proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 76 ICm 349/2016-154, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce, následně si sám zvolil advokáta, přesto trval na podaném odvolání a vrchní soud byl nucen se tímto opravným prostředkem zabývat. Rovněž okresní soud zohlednil, že soudy rozhodovaly konzistentně, přičemž již v usnesení ze dne 2. 3. 2016, č. j. 76 ICm 349/2016-7, byl žalobce upozorněn, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pročež mu nebyl ustanoven zástupce, tento názor následně potvrdil vrchní soud i Nejvyšší soud ČR. Přitakal okresní soud také žalované, že od března 2021 byl incidenční spor pro žalobce zcela bez významu, neboť ten byl osvobozen od veškerých dalších pohledávek. Okresní soud proto uzavřel, že je na místě vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání, přičemž za první dva roky je třeba tuto částku snížit o polovinu. Základní částka za 7 let a 9 měsíců proto činí 101 250 Kč, tu však z důvodu opakovaného projednávání věci u tří stupňů soudní soustavy a následně u soudu ústavního, k čemuž významně přispěl žalobce, snížil o 20 %. O dalších 25 % pak základní částku snížil z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce. Žalobci tak náleží podle okresního soudu přiměřené zadostiučinění ve výši 55 688 Kč, přičemž v tomto rozsahu žalovaná žalobce uspokojila a žalobce vzal žalobu částečně zpět, pročež okresní soud rozhodl o částečném zastavení řízení. Ve zbývajícím rozsahu shledal okresní soud nárok nedůvodným, proto v něm žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy v řízení byla převážně úspěšná žalovaná, které přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 17,4 %.

4. Proti výrokům II a III uvedeného rozsudku se včas odvolal žalobce, který navrhuje jejich zrušení a vrácení věci v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že okresní soud nereflektoval skutečné důvody, které vedly k nepřiměřené délce řízení. Podle žalobce docházelo k záměrnému oddalování rozhodnutí do doby splnění podmínek žalobcova oddlužení. Dále žalobce poukazuje na to, že principem insolvenčního řízení je co nejvyšší uspokojení přihlášených věřitelů, což předpokládá i rychlé a efektivní soudní rozhodování. Proto se v incidenčním sporu nemohou uplatnit kritéria rozhodná při posuzování délky civilního řízení, rovněž není důvod ponížit základní částku za první dva roky o 50 %. Není z pohledu žalobce také možné, aby incidenční spor trval déle než insolvenční řízení, maximální délka takového sporu, i při projednání věci na všech stupních soudní soustavy, by neměla přesáhnout dva roky. Podle rozhodné právní úpravy musel žalobce uhradit alespoň 30 % hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů v průběhu pěti let, proto vnímá za problematické, pokud dlužník neví, jakým způsobem přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení, zda jako zajištěnou či nikoli. Nesouhlasí proto žalobce se závěry, které vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 1. 11. 2023 v řízení vedeném pod sp. zn. II ÚS 2202/23, neboť ty nereflektují princip právní jistoty. Délku incidenčního sporu považuje žalobce za extrémní, odůvodňující stanovení základní částky při horní hranici. Mělo by také být při stanovení základní částky zohledněno, že od doby vydání stanoviska Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 k výši základní částky došlo ke změně hospodářské situace, včetně navýšení veškerých cen i výdělků, proto již tyto částky neodpovídají současné hospodářské úrovni. Rovněž žalobce nesouhlasí s tím, že by odškodňované řízení mělo mít pro něj nižší význam, naopak toto řízení bylo z pohledu žalobce významné, mohlo totiž ovlivnit splnění podmínek oddlužení, tedy i to, zda bude po zbytek života zadlužen a bude čelit exekucím. Podmínky oddlužení se žalobci podařilo splnit jen díky navýšení příspěvku na péči. Také brojí proti závěru okresního soudu, že významně přispěl k délce řízení, neboť žalobce toliko využíval zákonem předpokládané opravné prostředky, je současně přesvědčen, že mezi jednáním žalobce a celkovou délkou řízení není dána příčinná souvislost. Žalobce také nesouhlasí s tím, že by měl žalované hradit náklady řízení, neboť na straně žalované vystupuje stát, který je vybaven příslušnými organizačními složkami, nemá mu proto náležet ani paušální náhrada hotových výdajů.

5. Žalovaná považuje napadený rozsudek za věcně správný, shoduje se se závěry přijatými v odůvodnění napadeného rozsudku, navrhuje proto jeho potvrzení, neboť je přesvědčena, že žalobci bylo vyplaceno odpovídající zadostiučinění.

6. Odvolací soud dle § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání, při kterém provedl podle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. 76 ICm 349/2016-7, usnesením vrchního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 102 VSPH 299/2016-12, přípisem insolvenčního soudu ze dne 13. 2. 2018, č. j. 76 ICm 349/2016-45, o předložení věci vrchnímu soudu, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2016, č. j. 29 ICdo 60/2019-52, rozsudkem vrchního soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 101 VSPH 626/2020-114, usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 76 ICm 349/2016-190, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2023, č. j. 29 ICdo 139/2022-198, a usnesením insolvenčního soudu ze dne 3. 3. 2021, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-18. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

7. Usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2026, č. j. 30 Co 32/2026-160, byla připuštěna změna žaloby, na jejímž základě se žalobce nadále domáhá vedle zaplacení jistiny ve výši 79 051,70 Kč také zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 79 051,70 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení namísto úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 79 051,70 Kč od 14. 4. 2024 do zaplacení.

8. Důkazy v podobě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2016, č. j. 29 ICdo 60/2019-52, usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 76 ICm 349/2016-190, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2023, č. j. 29 ICdo 139/2022-198, byly provedeny za účelem zjištění správného data vydání uvedených rozhodnutí, neboť okresní soud v napadeném rozsudku neprávně uvádí v případě usnesení č. j. 29 ICdo 60/2019-52 datum vydání 10. 1. 2020, v případě usnesení insolvenčního soudu č. j. 76 ICm 349/2016-190 uvádí nesprávné datum výzvy 7. 9. 2022 a v případě usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 ICdo 139/2022-198 uvádí nesprávné datum 13. 6. 2023.

9. Dále bylo z dokazování provedeného odvolacím soudem zjištěno, že v řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. 76 ICm 349/2016 o žalobě, že přihlášený věřitel nemá nárok na uspokojení své pohledávky v rámci splátkového kalendáře, protože se měl přihlásit jako zajištěný věřitel, požádal žalobce v postavení dlužníka dne 28. 2. 2016 o ustanovení zástupce z řad advokátů, jeho žádost byla zamítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. 76 ICm 349/2016-7, neboť se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jelikož popření pohledávky, kterého se žalobce domáhá, není možné, nelze totiž popírat právo věřitele rozhodnout se, zda svůj celý nárok přihlásí jako zajištěný či nezajištěný (prokázáno uvedeným usnesením insolvenčního soudu). Toto usnesení bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 102 VSPH 299/2016-12, vrchní soud se ztotožnil i s tím, že žaloba je bez potřeby jakéhokoliv dokazování zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, takový typ popírání pohledávek insolvenční zákon neupravuje, neboť respektuje vůli věřitele, zda svou pohledávku přihlásí jako zajištěnou či nikoli (prokázáno uvedeným usnesením vrchního soudu). Dne 15. 2. 2018 byl vrchnímu soudu doručen spis sp. zn. 76 ICm 349/2016 k opravě chyby v psaní usnesení č. j. 102 VSPH 299/2016-12, neboť došlo k postoupení pohledávky věřitele (prokázáno přípisem insolvenčního soudu ze dne 13. 2. 2018, č. j. 76 ICm 349/2016-45). Rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 76 ICm 349/2016-78, byla žaloba zamítnuta, tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 101 VSPH 626/2020-114, vrchní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které ani zajištěný věřitel není insolvenčním zákonem nucen k výkonu svých práv a může se rozhodnout, zda právo na uspokojení ze zajištění uplatní, bez zřetele k tomu, že mu náleží. Domáhá-li se žalobce určení, že pohledávka přihlášeného věřitele má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna v přihlášce, nemá tato žaloba povahu žaloby o pořadí pohledávky (prokázáno rozsudkem vrchního soudu ze dne 15. 10. 2020,, Anonymizováno, č. j. 101 VSPH 626/2020-114). Insolvenční soud usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-18, vzal na vědomí splnění oddlužení žalobce coby dlužníka (tento výrok nabyl právní moc dne 4. 3. 2021), zároveň osvobodil žalobce od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu jejich neuspokojení s tím, že osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (prokázáno uvedeným usnesením).

10. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu učiněnými zcela v návaznosti na relevantní okolnosti věci. Okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, včetně podrobného dokazování ohledně průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 349/2016, a na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů učinil správné závěry o skutkovém stavu, pro stručnost v tomto směru v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Toliko k objasnění dílčích otázek provedl důkazy odvolací soud, jak je výše rozvedeno. Po právní stránce okresní soud správně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“).

11. Podle § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 zákona o odpovědnosti stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena jednak rozhodnutím, jenž bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a jednak nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti se nárok na náhradu škody uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení. Podle § 14 odst. 3 uvedeného zákona uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti se zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Správně okresní soud zjistil, že řízení vedené insolvenčním soudem pod sp. zn. 76 ICm 349/2016 trvalo 7 let a 9 měsíců. Je nepochybné, že tato délka řízení není přiměřená, proto žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobce v souladu s § 14 zákona o odpovědnosti uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti, a to žádostí ze dne 1. 9. 2022 (kterou následně doplnil dne 14. 4. 2024), a jelikož mu v zákonné lhůtě nebylo vyhověno, mohl se následně se svým nárokem obrátit na soud.

17. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016, či ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1439/2025).

18. Podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, jakož i význam předmětu řízení pro poškozeného. Zohledňuje se rovněž počet instancí, které se věcí zabývaly. Tato kritéria jsou označována za základní s tím, že soud může přihlédnout v konkrétním případě i k dalším. Nejvyšší soud se přihlásil k závěrům Evropského soudu pro lidská práva, který za silnou, byť vyvratitelnou domněnku považuje, že nepřiměřená délka sama o sobě znamená pro stěžovatele morální újmu, a tedy ji stačí tvrdit. Není-li pak úspěšně popřena, nebo není-li dostačující konstatování porušení práva, přizná se zadostiučinění v penězích. Náhrada má kompenzovat stav nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a udržován. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).

19. Tyto závěry jsou nadále použitelné i ve vztahu k základní částce. Neobstojí přitom námitka žalobce, že částky uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 neodpovídají současné hospodářské úrovni. Závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny či životní úrovně, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, jejichž závěry byly zopakovány v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). I nadále přitom platí, že uvedený postoj dovolacího soudu, pro jehož změnu tento soud nenachází důvod, je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jehož závěry byly zopakovány v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23). Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/2025).

20. Nejvyšší soud se k valorizaci částek vyčíslených ve Stanovisku vyjádřil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ve kterém uvedl, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) „ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Ústavní stížnost proti jeho rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25.

21. Pokud jde o základní částku, odvolací soud se ztotožňuje s okresním soudem, že v projednávané věci je na místě vycházet z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, kdy ani odvolací soud neshledal důvod pro použití jiné výchozí částky. Ve prospěch použití právě této, a nikoli vyšší částky svědčí i skutečnost, že žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již od počátku věděl, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť právě z toho důvodu nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce, jak je patrné z usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2016, které bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu dne 26. 10. 2016. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Správně proto okresní soud uzavřel, že základní částka za řízení trvající 7 let a 9 měsíců v projednávané věci činí 101 250 Kč. Okresní soud správně a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 za první dva roky trvání řízení základní částku ponížil o 50 %. Nelze souhlasit s žalobcem v tom, že by za první dva roky řízení v případě incidenčního sporu neměla být ponižována o 50 %. Každé řízení, tedy i incidenční spor, nutně po určitou dobu trvá a samotná povaha incidenčního sporu nevede k závěru, že by základní částka za první dva roky jeho trvání neměla být krácena o polovinu. Specifika incidenčního sporu se mohou promítnout do celkového stanovení výše zadostiučinění prostřednictvím jednotlivých zákonných kritérií, zejména složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného. Právě v tomto rámci je třeba hodnotit, zda okolnosti konkrétní věci odůvodňují zvýšení či snížení výsledné částky. Nelze však jen z toho, že šlo o incidenční spor, dovodit nepoužitelnost obecného východiska, podle něhož se základní částka za první dva roky řízení stanoví v poloviční výši.

22. Správně proto okresní soud uzavřel, že základní částka v projednávané věci činí 101 250 Kč. Pokud však jde o následná kritéria, tedy posuzování přiměřenosti zadostiučinění v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti, nepostupoval okresní soud důsledně při jejich posuzování, neboť není jednak zřejmé, z jakého důvodu bylo přistoupeno okresním soudem k ponížení základní částky o 20 %, zda tomu bylo pro opakované projednání věci u tří stupňů soudní soustavy či pro počínání žalobce, či zda toto ponížení zahrnuje obě kritéria, v takovém případě však není zřejmé, jaký vliv mělo působení toho kterého kritéria na snížení základní částky. Okresní soud dále nezohlednil postup orgánů veřejné moci. Pokud jde o jednotlivá kritéria, uvádí odvolací soud následující;23. Kritérium složitosti je nutno chápat jednak z pohledu složitosti samotného případu, a jednak z pohledu složitosti vedeného řízení. V neposlední řadě je pak nutno také zohlednit i tzv. složitost procesní, do které se promítá i počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. Délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Byť samotná otázka, kterou soudy řešily v řízení vedeném pod sp. zn. 76 ICm 349/2016 nebyla složitá, a to ani z pohledu dokazování, je nutné ve prospěch snížení základní částky zohlednit složitost z důvodu opakovaného využití více stupňů soudní soustavy. Věc byla opakovaně projednávána na více stupních soudní soustavy, a to jak při rozhodování o žádostech žalobce o ustanovení zástupce, tak v rámci přezkumu rozsudku insolvenčního soudu, několikrát ve věci rozhodoval také Nejvyšší soud, byla dokonce podána ústavní stížnost, o níž rozhodoval Ústavní soud. Z toho důvodu je na místě snížit základní částku, adekvátní snížení zohledňující projednávání věci na více stupních soudní soustavy činí 15 %.

24. Pokud jde o chování poškozeného, ten může svým počínáním přispět k prodloužení doby řízení, buď procesním postupem, kdy například činí opakovaně nejasná podání, žádosti či námitky, nereaguje odpovídajícím způsobem či vůbec na výzvy soudu, anebo jinou obstrukcí, například nedostavuje se k soudu, maří vyšetřování apod. To je třeba zohlednit jak při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, neboť takové chování poškozeného prodlužuje řízení (zejména pokud maří jednání soudu či je nutno v řízení na něj jinak reagovat, například opakovaně rozhodovat o zřejmě bezúspěšných návrzích či námitkách), tak při vyčíslení rozsahu zadostiučinění. Účastníku ovšem nelze upírat možnost využití procesních prostředků k uplatnění jeho práv a vytýkat mu aktivitu v řízení, byť může přispět k prodloužení doby řízení, nejde-li o zjevně účelové či obstrukční jednání. Není proto možné klást žalobci za vinu, že využíval opravné prostředky. Zároveň však nelze v daném případě přehlédnout, že byť nebylo již na počátku řízení vyhověno žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, přistoupil žalobce k opakovaným žádostem o ustanovení zástupce, proto bylo opakovaně rozhodováno o zřejmě bezúspěšném návrhu, navíc i v tomto případě napadl žalobce rozhodnutí o neustanovení zástupce odvoláním a ve věci tak musel znovu rozhodovat vrchní soud. Pro chování žalobce je proto relevantní snížit základní částku o 15 %.

25. Postup orgánů veřejné moci během řízení může být obecně kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu. V tomto případě je nutno zohlednit, že na celkovou délku řízení měl vliv především postup vrchního soudu, který zejména při vydání opravného usnesení, tedy úkonu, který není časově nijak náročný, přistoupil k rozhodnutí o opravě až dne 9. 4. 2019, byť mu spis za účelem vydání opravného usnesení byl předložen již dne 13. 2. 2018, vydání opravného usnesení tak trvalo 14 měsíců. Také při rozhodnutí o odvolání proti opětovné žádosti o ustanovení zástupce docházelo na straně vrchního soudu k nepřiměřeným prodlevám, neboť spis byl vrchnímu soudu předložen dne 2. 2. 2021 a o odvolání rozhodl vrchní soud až dne 18. 8. 2022, tedy po více než 18 měsících. Popsaná nečinnost tak vedla ke zbytečným prodlevám a řízení bylo takto prodlouženo o 32 měsíců, tedy o více než 1/3 délky celého řízení. Z toho důvodu je třeba přistoupit k navýšení základní částky, a to o 15 %.

26. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, pak kritérium významu řízení lze považovat v případě posuzování formy a výše zadostiučinění za kritérium nejvýznamnější. Je třeba vycházet z toho, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. V daném případě se nejedná o řízení, u kterého by se předpokládal zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce, absentují také další případné skutečnosti, které by zakládaly zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce (kterému již od počátku bylo známo, že se na jeho straně jedná o bezúspěšné uplatňování práva). Zároveň platí, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. Důvodně v tomto směru žalovaná poukazovala na to, že od března 2021, kdy vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žaloce, až do listopadu 2023, tedy po dobu 32 měsíců, byl pro žalobce probíhající incidenční spor již bez významu, do doby rozhodnutí o oddlužení žalobce však bylo řízení standardně významné pro žalobce. Je proto nepřiměřené za těchto okolností ponížit základní částku o 25 %, jako adekvátní považuje odvolací soud snížení základní částky z tohoto důvodu o 10 %, neboť je třeba zohlednit, že řízení mělo pro žalobce nižší význam toliko po dobu cca 1/3 jeho celkové délky.

27. V důsledku působení jednotlivých kritérií proto žalobci náleží přiměřené zadostiučinění ve výši 75 937,50 Kč (101 250 Kč ponížených o 15 % v důsledku složitosti případu, o dalších 15 % v důsledku chování poškozeného a o 10 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení, a naopak zvýšených o 15 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci). Na toto zadostiučinění plnila žalovaná částkou 55 688 Kč, proto vzal žalobce podanou žalobu v rozsahu částečného plnění zpět a o zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí bylo rozhodnuto výrokem I napadeného rozsudku. Neuhrazeno dosud zbývá 20 249,50 Kč.

28. Podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Žalovaná první žádost žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění obdržela dne 1. 9. 2022, jak správně zjistil okresní soud. Byla proto povinna přiměřené zadostiučinění vyplatit do šesti měsíců od uplatnění nároku, tedy do 1. 3. 2023. Jelikož však žalovaná své zákonné povinnosti nedostála, ocitla se ode dne 2. 3. 2023 v prodlení, pročež má žalobce právo na úrok z prodlení. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V daném případě stanovuje výši úroku z prodlení nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Výše úroku z prodlení proto při repo sazbě 7 % platné od 23. 6. 2022 činí 15 % ročně, kterou žalobce po žalované také (po připuštění změny žaloby) požaduje.

29. Rozsudek okresního soudu byl proto v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 58 802,20 Kč s úrokem z prodlení od 14. 4. 2024 do zaplacení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen. Naopak ve zbývající části výroku II odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20 249,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 3. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. A protože ve vztahu ke změně žaloby připuštěné odvolacím soudem žalobci nenáleží ani úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 20 249,50 Kč za dobu od 1. 9. 2022 do 1. 3. 2023 (neboť v té době nebyla žalovaná v prodlení), ani úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 802,20 Kč, požadované nad rámec přiznaného zadostiučinění, byla žaloba v uvedeném rozsahu zamítnuta, přičemž v případě zamítnutí požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 58 802,20 Kč odvolací soud ve výroku současně reflektoval, že o úroku z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 1. 9. 2022 do 13. 4. 2024 nebylo okresním soudem rozhodováno a za dobu od 14. 4. 2024 okresní soud správně zamítl žalobu v požadavku na úrok z prodlení v původně požadované výši 14,75 %.

30. Protože byl napadený rozsudek změněn, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. také o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobce vzal žalobu zpět pro chování žalované do částky 55 688 Kč, dále byl v řízení úspěšný do částky 20 249,50 Kč, neúspěšný byl naopak do částky 58 802,20 Kč. Nelze však přehlédnout, že částka u takového typu nároku závisí na uvážení soudu, proto byť nebyl žalobce v tomto nároku plně úspěšný, je nutné vycházet z toho, že se žalobci v prvé řadě podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jemu způsobenou nemajetkovou újmou a nesprávným úředním postupem, a tedy samotný základ nároku, když žalované byla uložena povinnost k náhradě. Pouhý nesprávný odhad výše přiznaného budoucího nároku žalobcem nelze sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, nebo usnesení ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, či nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, nebo nález ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11) lze naopak výsledek řízení hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch žalobce. Má proto žalobce nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Ty jsou před okresním soudem tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, dále jsou tvořeny paušální náhradou nákladů nezastoupeného účastníka za sepis žaloby dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč, za úkony učiněné od 1. 1. 2025 pak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, náleží žalobci paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, a to za částečné zpětvzetí žaloby a za účast na jednání před okresním soudem. Za řízení před okresním soudem proto žalobci náleží na náhradě nákladů řízení částka 3 200 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v případě odvolacího řízení je třeba výsledek hodnotit jako plný úspěch žalobce. Proto mu náleží paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka za sepis odvolání a za účast při jednání před odvolacím soudem, celkem ve výši 900 Kč. Za řízení před soudy obou stupňů proto žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 4 100 Kč.