30 CO 40/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň Mgr. Petry Vogelové a JUDr. Pavlíny Havelkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa 01 obec zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 12 C 370/2019-257 ze dne 5. ledna 2022,

I. Usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 12 C 370/2019-257 ze dne 5. ledna 2022 se ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka], a to jejich zaplacením k rukám advokáta JUDr. [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v České Lípě výrokem I shora uvedeného usnesení na základě zpětvzetí zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení. Výrokem II bylo žalobkyni uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou [částka] s poukazem na § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Výrokem III bylo žalobkyni uloženo nahradit České republice náklady ve výši [částka]. Soud prvního stupně dle jím formulovaného odůvodnění se neztotožnil s názorem žalobkyně na aplikovatelnost § 142 odst. 3 o. s. ř. v daném řízení; podle zmíněného ustanovení lze při rozhodování o povinnosti hradit náklady řízení zohlednit skutečnost, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Soud prvního stupně uvedl, že o takovou situaci se v řízení nejednalo, neboť obě strany předložily v jeho průběhu k důkazu své znalecké posudky, ty byly přezkoumány znalcem ustanoveným soudem a teprve poté vzala žalobkyně ze svého rozhodnutí žalobu zpět.

2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas odvolání, kterým výslovně napadla toliko výrok II o nákladech řízení mezi účastníky. Odvolatelka se domáhala změny napadeného výroku a vydání takového rozhodnutí odvolacího soudu, jež by žalovanému náhradu nákladů nepřiznalo, majíc za to, že takové rozhodnutí by bylo zcela v souladu s § 150 o. s. ř., zakládajícího soudu právo moderovat výši nákladů řízení přiznávaných procesně úspěšnému účastníku řízení. Okolnosti zvláštního zřetele hodné, o jejichž existenci by takové rozhodnutí soudu bylo opřeno, spatřuje odvolatelka v existenci dvou vzájemně si odporujících znaleckých posudků relevantních pro posouzení existence odpovědnosti za škodu, což vyústilo v potřebu vypracování třetího znaleckého posudku zadaného soudem. Zpětvzetí žaloby po seznámení se se závěry třetího posudku bylo důsledkem racionálního vyhodnocení důkazního řízení žalobkyní. Tuto procesní situaci nemohla žalobkyně předpokládat dříve.

3. V písemném vyjádření k odvolání žalovaný prostřednictvím svého zástupce uvedl, že je nepovažuje za důvodné. Soud prvního stupně dle jeho názoru postupoval při rozhodování o náhradě nákladů žalovanému v souladu s platným právem a příslušnými prováděcími předpisy. Je dle žalovaného zcela namístě, aby žalobkyně, povinná jednat s obecně uznávanou zásadou profesionality a odbornosti při výkonu podnikatelské činnosti, v plném rozsahu nesla ekonomický důsledek svého jednání a sanovala související náklady a zátěž žalovanému, což je subjekt vykonávající právo myslivosti v honitbě, tj. nikoli výdělečně činný ve smyslu tradičního podnikání, naopak nesoucí nemalé náklady na péči o zvěř. Důsledek procesního neúspěchu v řízení před soudem v podobě náhrady nákladů vynaložených druhou stranou je pro jeho účastníky zcela předvídatelný. V daném případě je nastalý stav přičitatelný žalobkyni i proto, že neuměla žalovanému před podáním žaloby tvrzené škody identifikovat, tj. ukázat v terénu. Nejsou tedy dány zákonné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. coby právní úpravy dopadající jen na zcela mimořádné situace. S odkazem na tyto důvody žalovaný navrhoval, aby odvoláním napadený výrok usnesení soudu prvního stupně byl odvolacím soudem jako věcně správný potvrzen a dále aby žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v mezích podaného odvolání, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 212, § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

5. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Důvodnost podání žaloby lze posuzovat jen procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Žaloba o zaplacení je tedy podána důvodně, jestliže žalovaný po zahájení řízení vymáhanou pohledávku zaplatil.

6. V dané věci za spisu předloženého odvolacímu soudu se podává, že žalobkyně podanou žalobou uplatnila vůči žalovanému požadavek na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z titulu nároku na náhradu škody způsobenou zvěří na pozemcích žalobkyně. Soud prvního stupně zastavil řízení vůči žalovanému shora uvedeným usnesením poté, co žalobkyně vzala žalobu v plném rozsahu zpět. Důvody zpětvzetí, k němuž došlo po seznámení se se znaleckým posudkem vyhotoveným dle zadání soudu (obě strany předtím předložily soudu své znalecké posudky), žalobkyně neuvedla.

7. Odvolací soud se ztotožňuje s úvahou soudu prvního stupně, pokud jde o nutnost aplikovat v daném případě při rozhodování o nákladech řízení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., jelikož důvodem zpětvzetí není uspokojení nároku uplatněného žalobou.

8. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Ačkoli pravidlo procesního výsledku nelze chápat ryze formálně a je možno připustit vznik situace, kdy chováním žalovaného ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. jako důvodu zpětvzetí žaloby bude i jiné jednání než přímé uspokojení žalovaného nároku, musí zde být dána přímá příčinná souvislost mezi takovým chováním a uplatněným nárokem. Musí být najisto postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána, jak je v žalobě vyjádřen, byl následným chováním žalovaného uspokojen.

9. V daném případě shodně se soudem prvního stupně ani odvolací soud nemohl učinit závěr, že jde o případ shora uvedený. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovanému svědčí vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, je proto správný.

10. Rozhodnutí o výši náhrady nákladů, již je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, je zcela v souladu s právními předpisy upravujícími řízení před soudem i odměnu za služby advokáta a náhrady hotových výdajů advokáta, zejména vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem (dále jen„ AT“) ve znění pozdějších předpisů, proto na příslušnou část odůvodnění, identifikují jednotlivé položky, z nichž se přiznaná náhrada nákladů skládá, lze pro stručnost odkázat.

11. Výtka odvolatelky vůči soudu prvního stupně ohledně aplikovatelnosti právní úpravy § 150 o. s. ř. není na místě, neboť v řízení nenastaly žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro něž by se výjimečně v přijatém rozhodnutí neměla odrazit formou výroku přiznávajícího právo na náhradu nákladů řízení zásada, že povinnost nahradit účelně vynaložené náklady protistraně stíhá neúspěšného účastníka vždy.

12. Odvolací soud dále zdůrazňuje následující:

13. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (rozhodnutí Ústavního soudu ČR z [datum], čk. I ÚS 351/05).

14. Náklady řízení plní funkci preventivní a sankční. Ten účastník řízení, jenž zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou. V této sankci se promítá povaha soudního řízení sporného, které slouží ochraně soukromoprávních práv. Ochrana majetkových nároků spadá do sféry tzv. soukromého práva, kdy je ponecháno na vůli každého, kdo se cítí být na svých právech krácen, zda a vůči komu se cestou soudního řízení bude domáhat ochrany. Rozhodnutí o tom, zda uplatněný nárok je důvodný či nikoliv, poté náleží výhradně soudu, jenž při zjišťování okolností relevantních pro posouzení a jejich následném hodnocení je povinen řídit se předpisy procesního a hmotného práva. Rozhodujícím pro výsledek řízení přitom není a z logiky věci ani nemůže být subjektivní přesvědčení účastníka řízení. Jestliže tvrzený nárok byl uplatněn vůči tomu, kdo odpovídající povinnost vůči žalobci nemá, byť se taková skutečnost zjistí až v důsledku vedeného dokazování, jedná se o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, jenž vždy povede k zamítnutí žaloby a tedy neúspěchu žalobce v řízení. V daném případě navíc třeba zdůraznit, že řízení do stadia meritorního rozhodnutí nedospělo, a to z vůle žalobkyně, jež využila svého práva disponovat se žalobou. Není žádného důvodu pro to, aby žalovaný nesl náklady, jež v řízení na svoji procesní obranu účelně vynaložil, ze svého a došlo tím k popření v úvodu toho odstavce zmíněné funkce institutu nákladů řízení.

15. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené okolnosti napadený nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení vycházel odvolací soud z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení nebylo úspěšné. Žalovaný byl i v odvolacím řízení zastoupen advokátem, jenž učinil jeden úkon v podobě písemného vyjádření k odvolání. Tarifní hodnotou pro určení sazby mimosmluvní odměny podle § 8 odst. 1 AT je částka [částka], jíž výhradně se odvolací přezkum týkal. Odměna za úkon právní služby v podobě odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí je určena v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. c) AT. V odvolacím řízení tedy vznikly žalovanému náklady na odměně a náhradě nákladů advokáta za zastupování ve výši [částka] (skládající se z částky [částka] představující polovinu částky [částka] na odměně advokáta za zastupování podle § 7 bod 3, § 11 odst. 2 písm. c) AT, částky [částka] na náhradě hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby – písemné vyjádření k odvolání - podle § 2 odst. 1 a 3 AT, dále částky [částka] coby náhrady 21 % DPH z obou výše uvedených částek) podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud proto uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení uvedenou částku v zákonné třídenní lhůtě k rukám advokáta zastupujícího žalovaného (§ 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 o. s. ř.).