30 CO 53/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci oprávněné: osobní údaje oprávněné sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti povinnému: osobní údaje povinného bytem adresa o pověření a nařízení exekuce k vymožení částka s příslušenstvím, o odvolání oprávněné proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk Mgr. jméno příjmení č. j. 139 EX 00511/22-007 ze dne 1. února 2022

I. Usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk Mgr. [jméno] [příjmení] č. j. 139 EX 00511/22-007 ze dne 1. února 2022 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným usnesením soudní exekutor zamítl exekuční návrh oprávněné ze dne [datum] (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Z odůvodnění se podává, že exekuční návrh oprávněné, jímž se oprávněná domáhala nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši [částka] s příslušenstvím dle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. [jméno] [příjmení] pod č. j. 2470/2018 dne 20. 5. 2019, byl zamítnut na pokyn Okresního soudu v Liberci (dále jen exekuční soud) č. j. 74 EXE 59252/2022-20 ze dne 27. 1. 2022. Exekuční soud v pokynu a soudní exekutor v usnesení zamítavé rozhodnutí založili na závěru, že rozhodce, který vydal exekuční titul, neměl k jeho vydání pravomoc, neboť rozhodčí smlouva spolu se smlouvou úvěrovou, kterou měla být založena vymáhaná pohledávka, jsou neplatné. Důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navázané rozhodčí smlouvy spatřuje exekuční soud a soudní exekutor v neakceptovatelné nepřiměřenosti mezi výší poskytnutého finančního plnění ze strany oprávněné a tím, co měl povinný platit. V úvěrové smlouvě se oprávněná zavázala poskytnout povinnému spotřebitelský úvěr ve výši [částka] a dlužník (povinný) se zavázal zaplatit věřiteli (oprávněné) poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši [částka] v pravidelných rovnoměrných 13 měsíčních splátkách po [částka]. Výše roční procentní sazby nákladů při splatnosti úvěru 13 měsíců činí 187,6 %. Taková výše RPSN je dle odůvodnění usnesení exekutora a pokynu exekučního soudu daleko za hranicí dobrých mravů, a proto takové jednání nemůže požívat právní ochrany. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 o. s. ř. s tím, že povinnému, který by měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly. Soudní exekutor pak náhradu nákladů exekuce nepožadoval.

2. Proti usnesení soudního exekutora se včas odvolala oprávněná, která v odvolání zejména namítá, že se exekučním návrhem domáhá vymožení plnění vůči povinnému pouze v rozsahu bezdůvodného obohacení, neboť požaduje jen fakticky poskytnuté a dosud nevrácené plnění se zákonným příslušenstvím. I v případě, že by smlouva o úvěru byla prohlášena z jakéhokoliv důvodu za neplatnou, vzniklo by na straně povinného minimálně bezdůvodné obohacení dle § 2991 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a povinný by byl povinen tyto prostředky oprávněné vydat. Z tohoto důvodu má oprávněná za to, že došlo ze strany exekučního soudu, resp. soudního exekutora, k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dále oprávněná poukazuje na to, že rozhodčí smlouva je smlouvou oddělitelnou od smlouvy úvěrové a případná neplatnost úvěrové smlouvy není sama o sobě způsobilá vyvolat absolutní neplatnost smlouvy rozhodčí. Rozhodčí smlouva byla v daném případě sjednána platně, proto není žádného důvodu domnívat se, že rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález a že rozhodčí nález z tohoto důvodu není způsobilým exekučním titulem. Poukazuje oprávněná na to, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí a nikoliv pro autoritativní nalézaní práva, stejně tak není řízením přezkumným. Nepřísluší tedy exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva, neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. [jméno] o sobě nezpůsobuje neplatnost spotřebitelské či rozhodčí smlouvy ani případná absence možnosti spotřebitele odchýlit se od znění tzv. formulářové smlouvy. V dané věci navíc nejsou tvrzeny ani doloženy žádné zvláštní skutečnosti, které by provázely uzavírání rozhodčí smlouvy, neplatnost této smlouvy tak nelze dovodit pouze z jejího adhezního charakteru. Konečně pak oprávněná poukazuje na ustanovení § 576 občanského zákoníku upravující princip oddělitelnosti právního jednání s tím, že případná neplatnost dílčích ujednání, která jsou oddělitelná od ostatního obsahu, nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy jako takové. Oprávněná má tedy za to, že exekuční titul může být hypoteticky nezpůsobilým exekučním titulem maximálně v rozsahu, v němž přesahuje částku, o které je postaveno na jisto, že na ni má oprávněná nárok, tj. částku nevrácených finančních prostředků. Navrhuje změnu napadeného usnesení tak, že jí označený soudní exekutor Exekutorského úřadu Šumperk Mgr. [jméno] [příjmení] bude pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné dle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. [jméno] [příjmení] dne [datum] pod sp. zn. [číslo], a to konkrétně k vymožení jistiny ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, náhrady nákladů řízení ve výši [částka] a náhrady nákladů exekučního řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudního exekutora včetně řízení jeho vydání předcházejícího bez nařízení jednání podle § 254 odst. 7, odst. 8 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád/ex. řád), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Podle § 37 odst. 1 ex. řádu lze vést exekuci jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí podle § 36 odst. 3 a 5. Podle § 37 odst. 2 ex. řádu oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

5. Podle § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.

6. Podle § 43a odst. 3 věta prvá ex. řádu soud vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady. Podle § 43a odst. 6 ex. řádu jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl, nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán.

7. Z citovaných ustanovení vyplývá, že kromě obecných podmínek řízení je základním předpokladem pro vedení exekuce existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Přitom platí, že titulem způsobilým k nařízení a vedení exekuce je pouze takový titul, který byl vydán orgánem majícím k jeho vydání pravomoc. Exekuční soud by se proto v zásadě vždy měl v rámci úvah o naplnění předpokladů pro pověření exekutora k vymožení povinností přiznaných rozhodčím nálezem zabývat i otázkou pravomoci rozhodce.

8. Ústavním soudem bylo v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum] a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne [datum], na který rovněž správně poukazuje exekuční soud v pokynu a soudní exekutor v napadeném usnesení, formulováno pravidlo, podle kterého je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně důvodem pro zastavení exekuce, která je vedena k vymožení povinnosti uložené rozhodčím nálezem, nedostatek pravomoci rozhodce daný tím, že je pro neplatnost smlouvy (jako titulu vymáhaného závazku), danou zjevným rozporem smlouvy s dobrými mravy, neplatnou i rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva), která se k vlastní smlouvě vztahuje.

9. Rozpor smlouvy s dobrými mravy byl přitom v případech Ústavním soudem posuzovaných spatřován ve zcela nepřiměřeném (ve vztahu k věřitelem poskytnutému plnění hrubě neproporcionálním) smluvním zatížení dlužníka. To konkrétně spočívalo v tom, že dlužník byl na základě smlouvy o úvěru povinen nejen vrátit úvěrem poskytnutých [částka], nýbrž zaplatit roční náklady (RPSN) ve výši 115,32 %, a to za současného vystavení dvou tzv. blankosměnek a jejich předání věřiteli, ujednání o smluvní pokutě ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení dlužníka s úhradou jakéhokoliv závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, ujednání o zesplatnění všech závazků dlužníka ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, ujednání o„ sankcích“ [částka] a [částka] za upomínky a o„ pokutách“ [částka] v případě opomenutí nahlášení změny osobních údajů.

10. K závěrům o nedostatku pravomoci rozhodce v případech absolutní neplatnosti smlouvy, k níž se rozhodčí doložka (§ 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) vztahuje, pro rozpor smlouvy s dobrými mravy, se přihlásil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 ze dne 28. 2. 2017, přičemž vyslovil, že pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum] a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne [datum] je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Nadto Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 ze dne 16. 7. 2014 dovodil, že nemá-li spotřebitel žádnou možnost procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům.

11. V daném případě vyplývá z písemné„ Smlouvy o úvěru č. 3 2016“ uzavřené dne [datum] mezi oprávněnou jako úvěrující a povinným jako úvěrovaným v postavení spotřebitele, že se oprávněná zavázala poskytnout povinnému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr v celkové výši [částka]„ za administrativní poplatek ve výši 3 % z jistiny, tj. ve výši [částka] a dále za úroky ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí výpůjční úrokovou sazbu 25,85 % p.a. u úvěru na 13 měsíců“. Úvěrovaný (povinný) se ve smlouvě zavázal uhradit poskytnutý úvěr v pravidelných 13 měsíčních splátkách po [částka] Celkem tak měl povinný zaplatit [částka] s tím, že [částka] měly představovat celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele. Dle článku III. úvěrové smlouvy činí RPSN při splatnosti úvěru 13 měsíců 187,6 %. V článku IV. odst. 2 byla mezi stranami pro případ prodlení dlužníka sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky (s jejíž úhradou je dlužník v prodlení) za každý započatý den prodlení. V článku IV. odst. 3 si strany sjednaly možnost věřitele prohlásit úvěr za splatný v případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky s tím, že zesplatněním úvěru přirůstá nesplacená část celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele k jistině. [příjmení] dne, tj. [datum], byla mezi stranami uzavřena také„ Rozhodčí smlouva“, která na smlouvu o úvěru výslovně odkazuje a podle které mají být veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z uvedené úvěrové smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto úvěrovou smlouvou, rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů. Rozhodcem strany určily rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] zapsaného v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti pod [číslo]. Stranami zvolený rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] vydal dne [datum] pod sp. zn. [číslo] rozhodčí nález, v němž žalovanému (povinnému) uložil povinnost zaplatit žalobci (oprávněné) jistinu ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši [částka], vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dále mu uložil zaplatit žalobci (oprávněné) v téže lhůtě náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši [částka].

12. Ačkoliv podle textu smlouvy o úvěru představuje částka [částka], kterou má spotřebitel vedle vrácení peněz úvěrujícímu zaplatit„ celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele“, je třeba ji považovat za úrok z úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Ze smlouvy samotné totiž nevyplývá, jaké případné další náklady (§ 3 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) by, kromě úroku, měl spotřebitel platit.

13. Činí-li v daném případě suma smlouvou požadovaných úroků z peněz v hodnotě [částka] za dobu 13 měsíců částku [částka] (při splátkách [částka] měsíčně), pak roční úroková sazba není smlouvou deklarovaných 25,85 % ročně, ale 101,96 % ročně (viz např. kalkulátor na internetových stránkách [webová adresa] kalkulator). To je téměř čtyřnásobně více, než je deklarováno smlouvou, a zhruba devítinásobně více než v průměru činily úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu v červnu 2016 (podle veřejné databáze časových řad [příjmení] vedené [anonymizováno] národní bankou šlo u těchto úvěrů se splatností nad 1 rok do 5 let včetně o úrok 10,42 % ročně).

14. Občanský zákoník ani zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, dopadající na daný případ, přímo nestanoví, do jaké výše lze zjednat úroky z úvěru. Zabýval se však otázkou výše úroků z úvěrů a otázkou jejich souladu s dobrými mravy ve své judikatuře opakovaně Nejvyšší soud. Tak např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 Nejvyšší soud vyslovil názor, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Současně ale připustil, že u půjček (úvěrů) poskytovaných nepeněžními ústavy, což je případ žalobce, kde je vyšší míra rizikovosti, nemusí být za nepřiměřený považován ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (k tomu srovnej obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 212/2014 ze dne 21. 8. 2014). Uvedené judikatorní závěry lze přitom aplikovat i za účinnosti nové právní úpravy (občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

15. Dále je třeba vzít v úvahu rovněž ujednání obsažené v článku IV. odst. 2 úvěrové smlouvy o právu věřitele (oprávněné) požadovat po dlužníkovi (povinném) v případě, že nebude řádně a včas úvěr plnit, smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky, s jejíž úhradou je povinný v prodlení. To znamená, že povinnému v případě, že poruší svoji základní smluvní povinnost spočívající ve splácení úvěru dohodnutým způsobem, vzniká další povinnost k peněžitému plnění. Pro případ prodlení s plněním téhož závazku se dále výslovně v témže bodě smlouvy zmiňuje i možnost věřitele požadovat zákonný úrok z prodlení a jeho výše ke dni uzavření smlouvy, tj. 8,05 % ročně. Zákon sice kumulaci smluvní pokuty coby zajišťovacího prostředku ke splnění povinnosti dlužníka splácet úvěr včas a řádně a úroku z prodlení coby zákonné sankce za prodlení s plněním peněžitého dluhu nezakazuje, avšak na druhé straně je povinností soudu i v exekučním řízení vyhodnotit, zda ve svém souhrnu veškerá smluvní ujednání stran nevedou k založení takového stavu, který by se s ohledem na slabší postavení spotřebitele v konkrétním smluvním vztahu uzavíraném s profesionálním poskytovatelem úvěrů příčil dobrým mravům.

16. Svým obsahem se tak posuzovaná smlouva o úvěru v podstatných rysech shoduje s případem popsaným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12, v němž byl jako ústavně konformní přijat závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy jako celku, včetně neplatnosti související rozhodčí smlouvy. Je zřejmé, a to i bez přihlédnutí k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána (zahrnující i případné posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr), že smlouva jako celek směřovala prostřednictvím shora popsaných instrumentů – mezi nimiž figuruje i deklarování klamavého údaje o úrokové sazbě či nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta – ke generování excesivně vysokého zisku úvěrujícího, a že rozhodčí smlouva měla (oproti stavu, kdy by se o pohledávce rozhodovalo v řízení soudním) postavení úvěrujícího při uplatnění nepřiměřené pohledávky na úkor spotřebitele jako slabší smluvní strany zjednodušit.

17. Protože se zkoumaná smlouva o úvěru a smlouva rozhodčí svým obsahem natolik zjevně příčí dobrým mravům, že to zakládá její absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, nevidí odvolací soud důvod pro odchýlení se od naznačených závěrů Ústavního soudu. Uzavírá proto ve shodě s exekučním soudem a soudním exekutorem, že rozhodčí nález, který by měl být podle návrhu oprávněné podkladem pro nařízení exekuce, nebyl v důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy vydán orgánem, který by měl k jeho vydání pravomoc. Není přitom možné dospět k jinému závěru, než že se jedná o absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy včetně smlouvy rozhodčí, a to zejména s ohledem na nedostatečně transparentní a zavádějící postup oprávněné při sjednávání smlouvy (zejména klamavý údaj o výši úroků). Nelze proto oddělit neplatná ujednání od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 občanského zákoníku.

18. Exekučnímu návrhu nelze vyhovět a nelze pověřit oprávněnou označeného exekutora vedením exekuce ani pro dosud nezaplacenou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení, na jejíž zaplacení by měla oprávněná případně právo z titulu bezdůvodného obohacení. Je tomu tak proto, že exekuci lze vést pouze na základě vykonatelného exekučního titulu (§ 37 odst. 2, § 40 odst. 1 ex. řádu). Exekuční titul musí být vykonatelný jak po materiální, tak i po formální stránce, tedy mimo jiné musí být vydán orgánem, který k jeho vydání měl pravomoc. Byl-li v daném případě shledán nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy, přičemž tato neplatnost je absolutní a vztahuje se k celé rozhodčí smlouvě (a celé úvěrové smlouvě), pak nelze takový titul vykonat ani zčásti, a to ani tehdy, byl-li by nárok oprávněné částečně (v požadavku na zaplacení dosud nesplacené jistiny) z pohledu hmotněprávní úpravy důvodný. Důvodem je právě absence způsobilého exekučního titulu jakožto jednoho ze zákonných předpokladů pro vedení exekuce.

19. Odvolací soud proto napadené usnesení soudního exekutora podle § 219 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 ex. řádu jako věcně správné potvrdil, a to včetně věcně správných nákladových výroků, opírajících se o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 89 ex. řádu.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu. Oprávněná byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, byla by proto povinna hradit náklady odvolacího řízení povinnému. Povinný však v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.