30 CO 66/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň Mgr. Petry Vogelové a JUDr. Pavlíny Havelkové ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení, datum narození bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; anonymizována dvě slova, datum narození bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů, o odvoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 192/2019 – 206 ze dne 17. prosince 2020

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci 12 C 192/2019-206 ze dne 17. prosince 2020 se mění tak, že z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, se přikazují do vlastnictví žalobkyně pozemky: - stavební parcela č. parc. 402, jehož součástí je rodinný dům adresa - stavební parcela č. parc. 438, jehož součástí je stavba bez čp./č.ev., jiná stavba - parcelní číslo - parcelní číslo vše v katastrálním území Mníšek u Liberce.

II. Ze závazků náležejících do společného jmění manželů se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně závazek žalobkyně a závazek žalovaného vůči právnická osoba, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo, IČO, plynoucí z úvěrové smlouvy číslo ze dne datum, a to ke dni datum ve výši 1 306 806 Kč.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 1 406 344,60 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu – Okresnímu soudu v Liberci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 160 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit státu – Okresnímu soudu v Liberci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 632 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit státu – Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit státu – Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na náhradě nákladů odvolacího řízení 929,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I rozhodl, že do výlučného vlastnictví žalobkyně se ze zaniklého společného jmění manželů přikazují nemovitosti, a to pozemek st.p. číslo zastavěná plocha a nádvoří o výměře 138 m2, jehož součástí je rodinný dům adresa, pozemek st. parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 24 m2, jehož součástí je stavba bez čp/če, jiná stavba, pozemek p. číslo zahrada o výměře 233 m2, pozemek p. číslo trvalý travní porost o výměře 265 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví číslo pro kat. území obec u obec, obec Mníšek, okres okres, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, a dále veškeré závazky, které má žalobkyně a žalovaný vůči právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, plynoucí z uzavřené úvěrové smlouvy číslo ze dne datum. Výrokem II rozhodl, že do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje osobní automobil tov. zn. Renault GRAND ESPACE, registrační značka, VIN kód. Výrokem III soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 050 452 Kč, a to do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV zavázal žalovaného nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 100 582 Kč, do šesti měsíců od právní moci rozsudku, k rukám advokáta. Výroky V a VI rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1 160 Kč a žalovaný částku 5 160, do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku se podává, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni datum. Předmětem řízení bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen„ SJM“), ohledně té části majetkových hodnot, jež byla na základě skutkových tvrzení účastníků zahrnuta do vypořádání v zákonné lhůtě představující tři roky od zániku manželství (rodinný dům s pozemkem, osobní automobil, závazky ze smlouvy). Soud prvního stupně přikázal do výhradního majetku žalobkyně nemovitosti, sloužící dříve oběma manželům ke společnému bydlení, jež po faktickém zrušení společné domácnosti ještě před rozvodem manželství dlouhodobě obývá výhradně žalobkyně. Do výlučného vlastnictví žalovaného byl přikázán osobní automobil, jenž měl naposledy v držení a užívání žalovaný. Protože rozhodnutím soudu měl každý z bývalých manželů získat do výhradního majetku právě polovinu majetku zahrnutého do vypořádání, bylo žalovanému přiznáno vůči žalobkyni právo na vypořádací podíl v částce 1 050 452 Kč. Soud prvního stupně dále v rozsudku odůvodnil, proč v rámci rozhodování o vypořádání zaniklého SJM nezohlednil tvrzení žalovaného o vnosu částky 500 000 Kč (pro opožděnost uplatnění takového nároku), ani žalobkyně o vnosu částky 1 000 000 Kč (pro právní hodnocení skutkových tvrzení žalobkyně o zapůjčení této částky od syna účastníků). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy za účastníka v řízení procesně úspěšnějšího považoval žalobkyni. Náklady státu uložil účastníkům nahradit s odkazem na právní úpravu zakotvenou v § 148 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. Soud prvního stupně podle ní neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná nesouhlasila s tím, jakou částku vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo uzavřených účastníky a synem žalovaných s peněžním ústavem soud prvního stupně do vypořádání zahrnul, neboť podle jejího názoru nelze odhlížet ani od závazku syna účastníků jméno příjmení. Nesprávnost rozsudku spočívá dle žalobkyně v tom, že soud prvního stupně nezohlednil při výpočtu výše jejího vypořádacího podílu rovněž závazek syna účastníků, založený toutéž úvěrovou smlouvou, když prostředky takto získané (a zapůjčené na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené se žalobkyní) sloužily k úhradě části kupní ceny nemovitosti pořízené do SJM účastníků. Jedná se v souladu se zněním smlouvy (čl. V odst. 1) o společný závazek žalobkyně, žalovaného a jejich syna (jehož závazek byl navíc ve skutečnosti od počátku věřiteli splácen za trvání manželství z prostředků SJM a po rozvodu výhradně z výlučných prostředků žalobkyně), k němuž jsou všichni zavázáni společně a nerozdílně. Finanční prostředky čerpané z úvěru byly účelově vázány na koupi dané nemovitosti účastníků řízení do jejich SJM. Žalobkyně se domáhala změny napadeného rozsudku tak, aby rozhodnutí o výši vypořádacího podílu reflektovalo i existenci smluvního závazku syna účastníků jako takovou a dále platby realizované žalobkyní z titulu smluvního plnění vůči stavební spořitelně, a to za všechny tři úvěrové dlužníky.

3. Proti rozsudku se včas odvolal rovněž žalovaný. Jeho odvolací námitky, pokud jde o věc samu, směřovaly konkrétně rovněž pouze proti rozhodnutí určujícímu výši vypořádacího podílu. Ta by podle jeho názoru měla reflektovat jak skutečnou hodnotu vypořádávaných nemovitostí (žalovaný namítal v tomto směru nesprávnost závěrů znalce ohledně ceny rodinného domu a pozemků), tak chybné nezohlednění vnosu žalovaného do společného jmění manželů, a to v podobě částky 500 000 Kč. Žalovaný má dále za to, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť nereflektoval aktuální judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování v řízeních majících povahu tzv. iudicii duplicis.

4. K projednání odvolání nařídil odvolací soud podle § 214 odst. 1 o. s. ř. jednání, při nichž oba účastníci na své dosavadní argumentaci setrvali. Odvolacímu přezkumu v daném případě podléhaly všechny výroky rozsudku. Protože však strany nebrojily proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně relevantním pro přikázání jednotlivých vypořádávaných položek, odvolací soud se zaměřil zejména na skutečnosti významné z pohledu uplatněných odvolacích námitek. Vzal v úvahu vývoj judikatury ohledně zjišťování ceny věci tvořící vypořádávané SJM (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 ze dne 28. 4. 2020) a nechal vypracovat další znalecký posudek za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitostí v SJM účastníků - podle jejich stavu ke dni podání znaleckého posudku.

5. Soud prvního stupně správně aplikoval na danou věc zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), za jehož účinnosti společné jmění manželů zaniklo.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 32 C 48/2016-7 ze dne 27. 4. 2016, který nabyl právní moci dne datum. Návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů byl žalobkyní podán u soudu dne datum.

7. Z přednesů stran učiněných před odvolacím soudem vyplynulo, že účastníci řízení po doplnění dokazování novým znaleckým posudkem ze dne datum vypracovaným Ing. jméno příjmení a sděleními právnická osoba (dříve právnická osoba) ze dne datum ohledně úvěrových zůstatků týkajících se závazků žalobkyně a žalovaného nemají vůči zjištěním odvolacího soudu z nich učiněným výhrady. Mezi účastníky nepanovaly ani rozpory v otázce určení ceny osobního automobilu. Pokud jde o způsob vypořádání SJM, účastníci se nedomáhali žádné změny oproti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně toho, komu aktiva SJM připadnou do výlučného vlastnictví a komu připadnou závazky obou účastníků z úvěrové smlouvy vůči právnická osoba 8. Podle § 765 odst. 1 o. z., zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Podle odst. 2 téhož ustanovení, nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.

9. Podle § 742 odst. 1 o. z., nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

10. Podle § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž by se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 428/2017 ze dne 27. 3. 2019 vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze společného majetku na majetek výlučný) je založeno na principu návrhovosti, přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z nich byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012).

12. Tříletá lhůta je hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci činit předmětem řízení jednotlivé věci a hodnoty (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 2742/2012 ze dne 25. 9. 2012).

13. Z dokazování vedeného soudy obou stupňů, případně ze shodných tvrzení účastníků v podobě učiněné v odvolacím řízení, se podává ohledně věcných majetkových položek navržených v zákonné lhůtě k vypořádání tento skutkový stav: Účastníci jsou bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí (rodinný dům a přilehlé pozemky označené ve výroku), pořízenými za trvání manželství. Ke dni zániku SJM byli účastníci bezpodílovými spoluvlastníky vozu zn. Renault Grand Espace, reg. č. 3L98471, VIN kód; ohledně toho však v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně okolností rozhodných pro způsob vypořádání, neboť byl žalovaným prodán (údajně za účelem likvidace vozu pro jeho stáří). Pokud jde o pasiva SJM, má vůči stavební spořitelně na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne datum svůj peněžitý závazek v původní výši 1 000 000 Kč žalobkyně i žalovaný; ještě v průběhu trvání manželství byly oba závazky postupným splácením úvěrových splátek snižovány. Po rozvodu manželství poskytuje peněžité plnění z titulu závazků obou účastníků poskytovateli úvěru výhradně žalobkyně. Tyto položky představují majetkové hodnoty k vypořádání v rámci daného řízení.

14. Správným shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně, týkající se požadavku žalovaného na vypořádání částky 500 000 Kč (dle jeho tvrzení vložené do SJM z jeho výlučných prostředků). Tento návrh byl poprvé vznesen v rámci písemného vyjádření k žalobě doručeného soudu prvního stupně dne datum, což znamená, že nárok nebyl uplatněn ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3227/2017 ze dne 7. 12. 2017). Částkou 500 000 Kč z pohledu vnosu z výhradního majetku bývalého manžela, jenž by podléhal právní úpravě § 742 odst. 1 písm. c) o. z. se tudíž ani odvolací soud zabývat v rámci úvahy o výši vypořádacího podílu nemohl.

15. Soud prvního stupně dále přesvědčivě a s odkazem na příslušnou právní úpravu zdůvodnil, proč v rámci daného řízení o vypořádání SJM nevyhověl požadavku žalobkyně na vypořádání tvrzeného dluhu ve výši 1 000 000 Kč ze smlouvy o půjčce, jenž měl vzniknout dne datum písemnou smlouvou mezi žalobkyní a synem účastníků (bod 15 napadeného rozsudku).

16. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem žalobkyně prosazovaným v odvolacím řízení, podle něhož závazek syna účastníků je třeba zahrnout mezi pasiva SJM. Jak vyplynulo ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne datum, jež byla odvolacím soudem provedena k důkazu, závazek jméno příjmení coby úvěrového dlužníka je jeho vlastním závazkem (viz samostatná ujednání o podmínkách přidělení řádného úvěru po čerpání meziúvěru, povinnosti úvěr splácet, o úrokové sazbě, výši splátek, datech splácení). jméno skutečnost, že účel úvěru a platební místo byly jméno příjmení, jeho rodiči a stavební spořitelnou sjednány tak, aby tyto prostředky sloužily výhradně k získání potřebné částky na úhradu kupní ceny rodinného domu (čl. I. bod 2 smlouvy), ani vzájemnou smluvně založenou solidaritu úvěrových dlužníků podle § 1872 o. z. (čl. V bod 1 smlouvy) vůči úvěrovému věřiteli odvolací soud nepovažuje (se zřetelem na podstatu zákonného majetkového společenství manželů dle § 708 o. z.) za dostačující pro zařazení synova závazku do kategorie dluhů převzatých žalobkyní, žalovaným či jimi oběma za trvání manželství. Odvolací soud vyšel z úvahy, že právní jednání syna účastníků v podobě přijetí povinnosti splácet úvěr poskytnutý mu ve výši 1 000 000 Kč nelze ztotožňovat s právním jednáním žalobkyně a žalovaného, bez ohledu na jeho věcný (hospodářský) důvod. Povinnosti a práva spojená se SJM (v daném případě jednotlivé úvěrové závazky/dluhy žalobkyně a žalovaného vzniklé jejich právním jednáním v době trvání manželství) náleží oběma manželům ze zákona společně a nerozdílně. Avšak pasivní solidarita dlužníků zakotvená smlouvou uzavřenou s věřitelem, pokud jde o část vztahující se k úvěrovému závazku syna účastníků, nemá podle názoru soudu vliv na zákonnou úpravu solidarity dluhů založených dlužníky coby manžely, je pouze vyjádřením vztahu všech dlužníků k věřiteli. Proto ani odvolací soud v rámci řízení o vypořádání SJM účastníků nezohlednil coby dluh náležející do SJM existenci uvedeného závazku jméno příjmení v původní výši úvěru 1 000 000 Kč a nebral zřetel na platby z jeho titulu učiněné před a po zániku SJM.

17. Celková hodnota aktiv náležejících do společného jmění je tvořena cenou nemovitosti ve výši 4 900 000 Kč (dle aktuálního znaleckého posudku Ing. jméno příjmení vypracovaného k zadání odvolacího soudu), cenou osobního automobilu ke dni zániku SJM ve výši 30 000 Kč coby movité věci, která v době rozhodnutí odvolacího soudu již v držení žalovaného nebyla (dle souhlasného tvrzení účastníků učiněného v odvolacím řízení). Celková hodnota aktiv náležejících k vypořádání představuje částku 4 930 000 Kč. Každý z účastníků má tedy právo podílet se na aktivech SJM částkou 2 465 000 Kč.

18. Pasiva SJM jsou představována dluhy (úvěrem žalobkyně v částce původně 1 000 000 Kč a žalovaného rovněž v částce původně 1 000 000 Kč získanými na základě smlouvy uzavřené v době trvání manželství u právnická osoba), se závazky zjištěnými ke dni zániku SJM v celkové souhrnné výši 1 306 860 Kč. Na nich by se měl každý z účastníků podílet jednou polovinou, tj. částkou 653 430 Kč.

19. Dále s ohledem na probíhající splácení dluhů ze zmíněné smlouvy po rozvodu manželství účastníků žalobkyní je třeba zohlednit, že splátky úvěru hrazené v době po zániku SJM jedním z bývalých manželů na společný dluh v SJM se vypořádají coby vnos podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 ze dne 27. 3. 2018).

20. Po rozvodu manželství do data vydání rozsudku odvolacího soudu uhradila žalobkyně na svůj úvěrový závazek částku 357 700,87 Kč, dále výlučně ona (dle shodných skutkových tvrzení účastníků) uhradila na úvěrový závazek žalovaného částku 392 750 Kč. Jelikož odvolací soud považuje oba závazky založené v době trvání manželství za dluhy náležející do SJM, shrnuje, že na ně ze svého výlučného majetku zaplatila žalobkyně na jistině a úrocích celkem 750 450,87 Kč, z čehož její vnos představuje jednu polovinu, tj. částku 375 225,40 Kč.

21. Odvolací soud při rozhodnutí o způsobu vypořádání v daném případě (se zřetelem na skutkové okolnosti a postoje účastníků výše uvedené) postupoval dle právních závěrů podávajících se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 702/2016 ze dne 15. 6. 2016: Soud v rámci vypořádání společného jmění bývalých manželů vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou. Není ovšem vyloučeno, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí.

22. Žalobkyně v důsledku přikázání do výlučného vlastnictví získává nemovitosti v ceně 4 900 000 Kč. Žalovaný naopak získává majetkovou hodnotu v podobě osobního automobilu v ceně 30 000 Kč.

23. Z pohledu vyrovnání podílu na aktivech by žalovaný měl právo na majetek v částce 2 465 000 Kč. Dostává se mu přikázáním hodnoty osobního automobilu částky 30 000 Kč, proto k vyrovnání podílu na aktivech SJM by měl získat ještě 2 435 000 Kč.

24. Pro výpočet výše vypořádacího podílu je však nutné zohlednit i povinnost každého z účastníků jednou polovinou se podílet na pasivech SJM, tj. částkou 653 430 Kč.

25. Vypořádací podíl žalovaného proto představuje rozdíl částek 2 435 000 a 653 430 Kč (tj. 1 781 570 Kč), od něhož je třeba odečíst vnos žalobkyně v částce 375 225,40 Kč. Takto určený vypořádací podíl, na nějž má žalovaný vůči žalobkyni právo, činí částku 1 406 344,60 Kč.

26. Odvolací soud po zopakování dokazování neměl důvodu odchýlit se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, když pouze po doplnění dokazování posoudil odlišně hodnotu vypořádávaných nemovitých věcí, zohlednil neexistenci osobního automobilu coby věcné hodnoty a v souladu s aktuální judikaturou učinil vlastní skutková zjištění pro výši započitatelných vnosů, tj. v daném případě prokázaného vnosu žalobkyně coby majetku jí vynaloženého po zániku SJM z jejích výlučných prostředků na majetek společný (splácení úvěrových závazků účastníků po rozvodu).

27. V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly, aby se soud při vypořádání odchýlil od zásady rovnosti podílů účastníků na společném majetku, žádný z účastníků se toho ostatně ani nedomáhal. příjmení v době odvolacího řízení nebyl ani způsob rozdělení společného majetku mezi účastníky. Nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobkyně v souladu se stanovisky obou účastníků, což obdobně platí i ohledně osobního automobilu (respektive jeho, vypořádávané hodnoty).

28. Na základě výše uvedeného odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil ke změně napadeného rozsudku (výroky I a II), tak, aby z jejich formulace vyhověla požadavkům § 8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ohledně označení žalobkyni přikázaných nemovitostí a výše přikázaných peněžitých závazků dle stavu ke dni vydání rozhodnutí. Měnící výrok III je důsledkem přijetí závěru odvolacího soudu na základě doplněného dokazování o výši vypořádacího podílu, zjištěné aktuálně v návaznosti na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce odpovídající výši částky, již je žalobkyně povinna platit a subjektivnímu právu žalovaného na úhradu jeho pohledávky v přiměřené době.

29. Odvolací soud dále podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl o povinnostech účastníků nahradit náklady řízení státu a o vzájemné náhradové povinnosti účastníků před soudy obou stupňů.

30. Výroky IV a V o nákladech prvostupňového řízení vynaložených státem (náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku Ing. jméno příjmení) reflektují právní úpravu § 148 odst. 1 o. s. ř., a skutečnost, že každý z účastníků má povinnost podílet se jednou polovinou na úhradě částky 6 320 Kč, přičemž žalovaný byl z 80 % osvobozen od placení soudních poplatků.

31. Obdobně výroky VI a VII o nákladech odvolacího řízení vynaložených státem v částce 9 292 Kč (náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku Ing. jméno příjmení ve výši nekryté zálohou žalovaného) vycházejí z právní úpravy § 148 odst. 1 o. s. ř.; polovinu z této částky mají povinnost uhradit oba účastníci, ovšem výše zmíněné částečné osvobození žalovaného od placení soudních poplatků má opět vliv na konečnou výši jeho platební povinnosti.

32. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem je založen na závěrech vyslovených v řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví Ústavním soudem, neboť tam uvedená argumentace se opírá o shodné rysy, jež takový typ řízení sdílí a řízením o vypořádání SJM: Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni spoluvlastníci mají v řízení shodné procesní postavení žalobců a žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, v souladu s právem spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 LZPS (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne datum).

33. Všechny výše shrnuté okolnosti případu vedly odvolací soud k závěru, že žádnému z účastníků nelze přiznat v řízení větší úspěch, resp. že jsou dány zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků ve smyslu naposledy citovaného nálezu Ústavního soudu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).