30 CO 76/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudců JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobce: ; Ing. jméno příjmení , narozený dne datum , bytem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno , sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , zastoupená Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 15 C 103/2019-272 ze dne 11. prosince 2020

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č.j. 15 C 103/2019-272 ze dne 11. prosince 2020 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu na určení vlastnictví k tam označeným nemovitostem a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval se znalostí judikaturně již vyřešené otázky rozhodného právního režimu, opírající se v daném případě o zákonnou úpravu zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Požadavek žalobce spočíval v určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku p. č. 2067, orná půda, pozemku p. č. 2067, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], přináležející k obci [obec] XIV – [anonymizováno], pozemku p. č. 2067, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., jiná stavba, pozemku p. č. 2068, orná půda, pozemku p. č. 2068, orná půda, pozemku p. č. 2068, orná půda, zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro obec Liberec a k. ú. Ruprechtice, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec. Žalobce tvrdil, že žalované dne [datum] daroval spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny na uvedených nemovitých věcech, žalovaná se však vůči němu dopustila takového jednání, jímž mu úmyslně ublížila, a to způsobem představujícím zjevné porušení dobrých mravů. K odvolání daru přistoupil z důvodu, že jej žalovaná křivě obvinila a podala lživé svědectví, následkem čehož bylo proti žalobci dne [datum] usnesením Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, ÚO [obec], 1. oddělení obecné kriminality, zahájeno [anonymizováno] stíhání, probíhající řadu let. Žalobce byl obžaloby zproštěn. Pokud jde o skutkový základ odvolání daru, formuloval jej žalobce tak, že k zahájení [anonymizováno] stíhání došlo na základě lživého obvinění ze strany žalované, která žalobce křivě obvinila a lživě podala svědectví s cílem a úmyslem žalobce poškodit, ztížit mu jeho život, společenské postavení a znemožnit mu styk se synem. Soud prvního stupně připomněl, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci projednávající obžalobu ohledně skutku majícího podibu incidentu mezi účastníky v odůvodnění svého usnesení ze dne 2. října 2018, č. j. 55 To 222/2018-278 výslovně uvedl, že žalovaná má motivaci ke zkreslení výpovědi v neprospěch obviněného žalobce kvůli vypořádání majetku, kdy podle znaleckého posudku je rizikovým faktorem při hodnocení věrohodnosti emocemi nabitý interakční rámec mezi ní a obžalovaným, dále že žalobce byl zproštěn obžaloby i s přihlédnutím k dalším důkazům a při zohlednění povahy a vývoje lživých výpovědí. V tomto jednání žalované, kdy žalobce křivě obvinila, s cílem mu ublížit a poškodit jeho osobu, žalobce spatřoval hrubé a zjevné porušení dobrých mravů. V příčinné souvislosti se lživou výpovědí žalované a [anonymizováno] stíháním byl totiž nucen opustit svůj domov, bylo mu také zamezeno ve styku se synem. Trestní řízení mělo dále negativní vliv na [anonymizováno] a psychický stav žalobce, došlo k nadměrnému zatížení jeho rodiny, obchodních vztahů a sociálních konfliktů. Rovněž došlo k narušení osobní a rodinné pohody, jakož i omezení pracovního a volného času žalobce, utrpěla jeho pověst a dobré jméno. Došlo dále dle žalobce i k trvalému narušení vztahu se synem. Soud prvního stupně po provedeném dokazování nepřisvědčil názoru žalobce na splnění zákonných důvodů pro odvolání daru, k němuž mělo dojít právě podanou žalobou, byť jednání žalované neshledal souladným s dobrými mravy. Opřel se při svých úvahách jak samotný rámec skutku, z něhož žalobce své právo na odvolání daru odvodil, tak o zjištění učiněná o tehdejších okolnostech, za nichž k podání trestního oznámení žalovanou došlo. Zohlednil zejména to, že vztahy mezi účastníky byly výrazně narušeny, a to měrou, jež vyplývala i ze zjištění činěných dalšími soudy v řízeních týkajících se účastníků (trestním i civilních). Protože soudem nebyly shledány naplněné důvody pro odvolání daru ve smyslu právní úpravy § 630 a násl. obč. zák., byla žaloba zamítnuta a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.

2. Proti zamítavému rozsudku se odvolal žalobce, mající za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil závažnost dopadů trestního stíhání do osobní sféry žalobce, jeho rodinných vztahů, jeho podnikání atd. Kromě toho žalobce vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a uloží žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný. Nesouhlasil s odvolacími námitkami žalobce, neboťsoud prvního stupně podle jejich názoru správně vyhodnotil řádně zjištěný skutkový stav a jeho rozhodnutí odpovídá okolnostem případu i právní úpravě. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Požadoval rovněž přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal při jednání dle § 214 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně a postup soudu v řízení, které předcházelo jeho vydání. Odvolání žalobce důvodným neshledal.

5. Z obsahu spisového materiálu se podává, že žalobce se žalobou domáhal určení svého vlastnictví k označeným nemovitostem a náhrady nákladů řízení. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že jednání žalované, pro které se žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 142/2015 domáhal vrácení daru, je jiným jednáním než tím, na němž je založena žaloba v této věci, a proto nebrání věcnému projednání žaloby existence pravomocného rozhodnutí v podobě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 10. 2017, č. j. 20 C 142/2015-252, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nadLabem – pobočka v Liberci ze dne 10. 1. 2019, č. j. 35 Co 56/2018-308.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a výslechy svědků, svůj procesní postup vedl s odkazem na právní úpravu přípravného jednání a norem občanského soudního řádu na tento procesní institut navazujících.

7. Skutkový stav shrnul soud prvního stupně tak, že žalobce a žalovaná byli manželé v době od [datum] do [datum]. V jeho průběhu žalobce daroval žalované polovinu spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech. V katastru nemovitostí jsou účastníci evidováni jako spoluvlastníci. Žalovaná dne [datum] podala u policejního orgánu trestní oznámení na žalobce a dne [datum] bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku, dále pro podezření ze spáchání [anonymizováno] nebezpečného vyhrožování jako pokračujícího [anonymizováno] činu podle § 353 odst. 1 ve spojení s § 116 trestního zákoníku a ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i pro podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl nejprve uznán vinným z dílčího skutku popsaného v obžalobě a částečně byl obžaloby zproštěn. Rozsudek soudu prvního stupně vydaný v trestním řízení byl k odvolání žalobce v odsuzující části zrušen a v příslušném rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí; následně byl žalobce i ve zbývajícím rozsahu obžaloby zproštěn. Ohledně požadavku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním Ministerstvo spravedlnosti ČR konstatovalo, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když rozhodnutí ve věci nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, dále konstatovalo, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, za které lze v daném případě považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, a žalobci se omluvilo.

8. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Ustanovení § 630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).

9. Soud prvního stupně své závěry řádně odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud připomíná stávající judikaturu k § 132 o.s.ř., podle níž zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1709/2002).

10. Soud prvního stupně tedy správně vyhodnotil jednotlivé důkazy i důkazy ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 132 o.s.ř. Jeho úvahy jsou logické, hodnocení důkazů objektivní a odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Vyústily ve správný závěr, že v daném případě žalobce neunesl své důkazní břemeno o rozhodné skutečnosti, vymezené žalobou, totiž o tom, že lživé výpovědi žalované byly vyřčeny zcela záměrně s cílem žalobci ublížit, uškodit mu a narušit jeho společenské a obchodní vztahy a rodinné vazby, a to nejen se synem. Tyto závěry odvolací soud sdílí.

11. Judikatura dovodila, že z požadavku na určitost právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) vyplývá nezbytnost uvést při odvolání daru konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje důvod domáhat se navrácení daru. [příjmení] pro odvolání daru předepsána není.

12. Důvod odvolání daru spojuje zákon s takovým chováním obdarovaného vůči dárci, že tím hrubě porušuje dobré mravy (dopouští se hrubého nevděku). Skutkovou podstatu § 630 obč. zák. nenaplní porušení jakékoliv právní povinnosti nebo kteréhokoliv z etických pravidel, ale taková amoralita, která s výraznou intenzitou zasáhne do mezilidských vztahů. Hrubost je nutno chápat co do kvality (povahy) i kvantity (stupně) zásahu. Pro závěr, že obdarovaný hrubě porušil dobré mravy, není podstatný úmysl obdarovaného. Nerozhodují jen subjektivní pocity dárce, ale především objektivní hledisko. Subjektivně pociťovaná nevděčnost sama o sobě nezakládá důvod odvolat dar. Mezi zásadní důvody, z nichž lze odvolat dar, náleží hrubé urážky, nactiutrhačné pomluvy, tělesná napadení, neposkytnutí potřebné pomoci. Platí dále, že konkrétní právní případ musí být posouzen nestranně, nikoliv však neosobně: i při objektivním přístupu nelze dárcovo cítění ponechat stranou a je nezbytné hodnotit konkrétní okolnosti jednotlivého případu z toho hlediska, zda dárce pociťoval újmu v té míře, jakou předpokládá zákon, důvodně. I neetický nebo protiprávní čin téhož druhu (a to výslovně zahrnuje i bezdůvodné podání trestního oznámení) může být z hlediska § 630 obč. zák. posouzen různě vzhledem k tomu, kde se stal, mezi jakými osobami a z jakých příčin k němu došlo ([jméno] [anonymizováno] a kolektiv: [anonymizováno] zákoník, velký akademický komentář, úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou, druhý svazek, § [číslo], [právnická osoba] – právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví, rok 2008, strana [číslo]).

13. V daném případě postavení žalobce, z něhož vyplývá, že jej tíží důkazní břemeno o tvrzeném skutku, je obtížné v tom, že je složité prokázat existenci cíle a úmyslu žalované žalobce poškodit podáním trestního oznámení. Žalobce je nucen prokázat, že žalovaná tímto konkrétním činem vědomě porušovala společenské a etické normy a morálku v pojetí přijímaném běžnou společností. Prokázat takovou skutečnost, jež fakticky musí mít původ v subjektivním nastavení jednající osoby, je - a odvolací soud o tom v nejmenším nepochybuje – velmi obtížné. Odvolací soud shledal správným, že věcný základ pro odvolání daru spočívající v tom, že bylo podáno trestní oznámení žalovanou na žalobce, byl soudem prvního stupně hodnocen s přihlédnutím k tomu, že vztahy účastníků v době incidentu už byly napjaté. Jednání účastníků (tehdy ještě manželů a rodičů společného nezletilého dítěte v době rozpadajícího se manželství) vůči sobě navzájem nelze považovat za standardní. Podané trestní oznámení však nelze považovat za bezdůvodné, přestože nevedlo k odsouzení žalobce. V tomto směru je třeba přihlížet k důvodům zproštění obžaloby, spočívajícím v tom, že nebylo prokázáno, že se příslušný skutek stal, nikoliv, že by bylo prokázáno, že se nestal. Z rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 20 C 142/2015-252 ze dne 26. 10. 2017, ve spojení s rozudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č.j. 35 Co 56/2018-308 ze dne 10. 1. 2019 se podává odůvodnění ohledně samotného průběhu konfliktu mezi účastníky. Skutkové vymezení důvodu pro odvolání daru spočívá nejen v samotném podání trestního oznámení žalobkyni na žalobce, ale zároveň i v existenci úmyslu žalobce tím poškodit. Již proběhlo řízení, v němž se soudy zabývaly samotným skutkem v podobě incidentu mezi účastníky, coby důvodem pro odvolání daru. Žalobce tím není omezen ve svém právu odvolat dar pro jiný skutek. V daných souvislostech ovšem musí počítat s tím, že soud bude brát v úvahu i zjištění a právní závěry soudů jiných, pokud se týkají okolností, které jsou v přímé skutkové souvislosti s dalším žalobcem uplatněným důvodem odvolání daru. Podání trestního oznámení je třeba považovat za výkon práva, který vylučuje neoprávněnost zásadu do osobnostních práv, chráněných § 11 a násl. obč. zák., bez ohledu na výsledek šetření o těchto trestních oznámeních (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2199/2002 ze dne 21. 8. 2003).

14. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že soud prvního stupně pochybil tím, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Naopak se s odvolatelem ztotožnil v názoru, že nelze pro posouzení důvodnosti žaloby přihlížet ke skutečnostem, jež následovaly až po dni [datum].

15. Odvolací soud má za to, že řízení bylo soudem prvního stupně vedeno pečlivě, při zachování procesních práv účastníků řízení. Skutková zjištění a právní posouzení učiněné soudem prvního stupně shledal odvolací soud bezchybnými s jedinou výjimkou; pro úspěšnost žaloby postavené na odvolání daru pro posuzovaný skutek není podle názoru odvolacího soudu relevantní to, co se odehrálo mezi účastníky po podání trestního oznámení, tj. po dni [datum].

16. Protože však odvolací soud, byť vycházející z užšího časového rámce, pokud jde o skutečnosti v dané věci rozhodné, se může v dostačujícím rozsahu ztotožnit s podstatnými důvody, jež vedly soud prvního stupně k posouzení žaloby jako nikoli po právu podané, odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku. Pouze zásadní závěry odvolacího soudu, vycházející ze skutkového stavu zjištěného v prvostupňovém řízení, činěné s vědomím tezí vyslovených v předchozích částech odůvodnění, jsou shrnuty v následující části.

17. Odvolací soud, veden jak soudem prvního stupně, tak i shora citovanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, aplikovanými na skutková zjištění soudu prvního stupně v rozsahu vztahujícím se k datu do [datum], sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že podání trestního oznámení žalovanou pro skutek, ohledně něhož byl žalobce následně obžaloby zproštěn, se sice příčilo dobrým mravům, ale že zároveň tehdejší vzájemné vztahy účastníků byly zřetelně poznamenány vážnými neshodami a mezi účastníky panovala vypjatá situace. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že se odehrál konflikt mezi účastníky, jehož příčiny nebyly jednoznačně rozkryty a lze je tudíž spatřovat na obou stranách; stalo se tak ovšem v době rozvráceného manželského soužití, kdy oba měli motivaci zkreslovat průběh dané události ve svůj prospěch, jak ostatně konstatovaly soudy v řízeních o úpravě poměrů k nezl. synovi účastníků, tak v řízení trestním. Na druhé straně je nutno zdůraznit, že soudu v tomto řízení nenáleželo řešit skutkové okolnosti samotného incidentu, když skutkovým důvodem pro odvolání daru je jednání žalované v podobě vymezené žalobou a jejím doplněním.

18. Odvolacímu přezkumu bylo podrobeno i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení, a to tak, jak v průběhu řízení vznikly. Pokud jde o jednotlivé složky nákladů, jež byly shledány účelně vynaloženými, i konkrétní částky, obsahuje přezkoumávaný rozsudek jejich podrobný přehled, včetně odkazu na aplikované právní normy. V příslušné části proto lze na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

19. Jelikož odvolací soud po provedeném řízení neshledal důvody pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, byl napadený rozsudek jako věcně správný v obou výrocích podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

20. Odvolací soud dále dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaná byla i v odvolacím řízení zastoupena advokátem, jenž se účastnil jednání odvolacího soudu. V odvolacím řízení žalované vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem ve výši stanovené vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem, představujících odměnu advokáta za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g), k ) – písemné podání - vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu po [částka], náhradu hotových nákladů náležející ke každému úkonu dle 13 odst. 1 v paušální výši po [částka]. Za čas strávený na cestě k odvolacímu soudu a zpět (trasa [obec] – [obec] v celkové délce 200 km) náleží advokátu náhrada za ztrátu času v rozsahu šesti půlhodin po [částka] dle § 14 odst.

3. Za použití motorového vozidla s průměrnou spotřebou 4,6 l [číslo] km při ceně paliva [částka] a amortizační náhrady [částka] stanovené vyhl. č. 511/2021 Sb. náleží advokátu cestovní náhrada v celkové výši [částka]. [příjmení] náklady odvolacího řízení žalované, včetně daně z přidané hodnoty v sazbě 21 %, jíž je advokát plátcem, představují částku [částka]. Přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř., k rukám zástupce žalované v souladu § 149 odst. 1 o.s.ř.