30 CO 88/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudců Mgr. Jana Uhlíře a JUDr. Pavlíny Havelkové ve věci žalobkyně: ; Ing. jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejších účastníků: ; jméno příjmení, datum narození bytem adresa ; jméno jméno, datum narození bytem adresa příjmení příjmení, datum narození bytem adresa o povinnosti k odstranění stavební úpravy spočívající ve vybudování bytové jednotky, uvedení prostor do původního stavu, jejich vyklizení a předání, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 14 C 175/2010 – 173 ze dne 8. března 2021

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č.j. 14 C 175/2010-173 ze dne 8. března 2021 se mění tak, že žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované plné náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 935, k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost odstranit v domě adresa, ulice a číslo, obec, postaveném na parcele číslo v části obce Liberec V – anonymizováno stavební úpravy spočívající ve vybudování bytové jednotky 1+1 s příslušenstvím v půdních prostorách a chodbě dle povolení Stavebního úřadu v obec č.j. S číslo ze dne 18. 4. 1994 a č.j. S číslo ze dne 19. 7. 1994 a uvést půdní prostory a část chodby do stavu před vydáním uvedených rozhodnutí, uvedené prostory vyklidit a předat žalobkyni do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a dále nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl tak o žalobě, odůvodněné tvrzením žalobkyně, že je coby vlastník bytu a společných částí domu právní nástupkyní manželů příjmení, že žalovaná na základě nezákonně vydaného stavebního povolení učnila stavební úpravy na půdě domu, když tam zřídila byt (k jehož kolaudaci nikdy nedošlo) a prostor pro svoji potřebu uzamkla, čímž byla žalobkyně omezena ve výkonu svých vlastnických práv. Žalobkyně zdůraznila i negativní vliv provedených úprav na technické aspekty užívání domu, s čímž souvisí i ohrožení jejího majetku (byt a nábytek v něm umístěný). Absenci dobré víry žalované v souvislosti se stavebními úpravami domu žalobkyně dovozovala ze skutečností týkajících se správního řízení vedeného v minulosti stavebním úřadem, zejména pak v r. 2001 vydaného rozhodnutí ukládajícího žalované nepovolenou stavbu odstranit. Soud prvního stupně na základě shodných tvrzení účastníků i z listinných důkazů zjistil, že žalovaná zřídila byt v prostorách půdy poté, kdy uvedla v omyl stavební úřad; oprávnění rozhodnout o adapataci půdních prostor, vedoucí k podstatné změně stavby, náleželo však všem tehdejším spoluvlastníkům domu. ulice úřad v rozporu se zákonnou úpravou vyplývající ze zák. č. 72/1994 Sb. nezkoumal skutečné vlastnické poměry, stavební povolení vydal v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně učinil, odkazujíc na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, závěr, že žalobkyně je aktivně legitimována v řízení na ochranu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům třetích osob a že pasivní legitimace žalované je dána tím, že do práva žalobkyně neoprávněně zasáhla. Žalobě proto vyhověl a uložil žalované povinnost dotčené prostory vyklidit, uvést je do původního stavu a předat žalobkyni. Povinnost k náhradě nákladů řízení vynaložené žalobkyní byla žalované uložena s odkazem na aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná. Jako zásadní argument pro své odvolání uvedla, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku aktivní legitimace žalobkyně ve věci negatorní žaloby týkající se nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, při neexistující dohodě o hospodaření spoluvlastníků se společnými částmi domu. Navíc soud vůbec nezjišťoval stanoviska ostatních podílových spoluvlastníků k žalobou uplatněnému požadavku. Žalovaná trvala na tom, že ti se žalobou nesouhlasí a naopak mají zájem na tom, aby bytová jednotka vybudovaná v půdních prostorách byla zachována. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně odvolání považuje za nedůvodné, rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, odpovídající řádně zjištěnému skutkovému stavu a právním předpisům, navrhla proto jeho potvrzení.

4. Odvolací soud podle § 214 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před soudem prvního stupně při jednání, aniž by bylo přistoupeno k opakování či doplnění dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů (tzv. majoritní princip). Žalobkyně je menšinovým spoluvlastníkem společných částí budovy adresa, ulice a číslo, obec, postavené na parcele číslo v části obce Liberec V – anonymizováno, neboť její podíl na společných částech domu činí číslo.

6. Podle ustanovení § 139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platí, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Druhý odstavec téhož ustanovení pojednává o tzv. hospodaření se společnou věcí a platí tak tedy, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Ust. § 139 odst. 3 obč. zák. pojednává o zvláštním typu rozhodování o společné věci a platí tak tedy, že jde-li o tzv. důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.

7. Žalobkyně podala žalobu na ochranu vlastnického práva proti třetí osobě v situaci, kdy je nikoli výlučným ani většinovým, ale menšinovým spoluvlastníkem dotčené věci - společných částí domu (její podíl činí číslo). Uvedla již v průběhu prvoinstančního řízení, že si je vědoma nesouhlasného stanoviska dalších spoluvlastníků ohledně žalobou požadovaných nároků a že proto ani konkrétní kroky k získání jejich souhlasu nečinila.

8. V průběhu odvolacího řízení do řízení vstoupili coby vedlejší účastníci na straně žalované – tj. podporující obranu žalované proti žalobě – tři další stávající podíloví spoluvlastníci, a to jméno příjmení (jeho podíl činí číslo), jméno jméno a příjmení příjmení (jejichž podíl v SJM činí číslo). Rozhodováno je tak odvolacím soudem o negatorní žalobě ohledně věci, jež je předmětem podílového spoluvlastnictví. Žalobkyně je jedním ze spoluvlastníků, nedisponuje většinovým podílem, neopírá se v průběhu celého řízení ani o souhlasné stanovisko podílové většiny ani o rozhodnutí soudu, jež by bylo vydáno dle § 139 odst. 2 obč. zák. či § 1128 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1.1.2014.

9. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. číslo ze dne datum pro vnější vztahy vznikající mezi spoluvlastníky (týkající se společné věci) a třetími osobami je především určující, že všichni spoluvlastníci se považují společně za jeden subjekt, a dále je relevantní právní úprava stanovící povahu společného vztahu vůči třetím osobám (dílčí závazek nebo solidární závazek). U podílového spoluvlastnictví patří k vnějším vztahům i vztah mezi jedním spoluvlastníkem a třetími osobami, jehož nepřímým předmětem je spoluvlastnický podíl.

10. Odvolací soud při vlastním právním posouzení otázky existence subjektivního hmotného práva žalobkyně ve vztahu k jejímu požadavku na vydání rozhodnutí, jímž by byla uložena žalované povinnost odstranit stavební úpravy spočívající ve vybudování bytové jednotky, uvést prostor představující předmět podílového spoluvlastnictví do původního stavu, vyklidit jej a předat žalobkyni, vyšel z výše nastíněného stavu.

11. Na rozdíl od soudu prvního stupně, pokud jde o řešení otázky věcné aktivní legitimace žalobkyně, odvolací soud nepovažuje za aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4931/2016 ze dne 23. 1. 2017 Odvolací soud má za to, že uvedený rozsudek se vztahuje k odlišným právním poměrům, neboť posuzována byla ochrana vlastnického práva uplatněná jedním ze spoluvlastníků k věci ve společném jmění manželů, právního institutu založeného na tom, že každému z manželů/spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka (bezpodílové spoluvlastnictví). V projednávané věci však žalobkyně má postavení podílového spoluvlastníka, kdy její právo vůči třetí osobě může být realizováno pouze ve vztahu vůči jejímu spoluvlastnickému podílu (což odvolací soud dovozuje i z citovaného stanoviska pléna ÚS).

12. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně postrádající postavení výlučného anebo většinového spoluvlastníka věci uplatnila před soudem požadavek na ochranu svého vlastnického práva, aniž by k tomu byla oprávněna rozhodnutím většiny spoluvlastníků či aniž by existovalo rozhodnut soudu, kterým by jí takové subjektivní právo bylo přiznáno (jímž by došlo k nahrazení rozhodnutí většiny spoluvlastníků věci).

13. Navíc, pokud jde o skutkový děj vztahující se k okolnostem, za nichž mělo dojít k udělení souhlasu tehdejších spoluvlastníků společných částí budovy s vybudováním bytu žalovanou ve společných půdních prostorách domu, odvolací soud dovozuje jiné závěry, než soud prvního stupně. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 635/2021 ze dne 12. ledna 2022, v řízení mezi žalobci statutárním městem Liberec, jméno jméno, jméno příjmení, jméno příjmení a žalovanou příjmení jméno příjmení, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců jméno příjmení, o nahrazení projevu vůle uzavřít prohlášení spoluvlastníků o vymezení jednotek v domě na adrese adresa, nacházejícího se na pozemku parc. číslo v obci a katastrálním území Liberec, a povinnosti uzavřít smlouvu o úplatném převodu spoluvlastnických podílů k pozemku o velikosti odpovídající podlahové ploše bytu, uvedl:„ V řízení bylo zjištěno, že v domě byly některé byty převedeny do vlastnictví jejich uživatelům ještě za účinnosti zákona č. 52/1966 Sb., a to včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu“. Dále vysvětlil, že vztahy bytových vlastníků se po zrušení zákona č. 72/1994 Sb. zák. č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, s výjimkou vymezování bytových jednotek vzniklých do datum, řídí právě občanským zákoníkem.

14. Odvolací soud v kontextu části skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně časové posloupnosti jednotlivých jednání tehdejších vlastníků bytů a zároveň spoluvlastníků společných částí domu má za to, že jejich práva a povinnosti v době udělování souhlasu s adaptací půdních prostor (datum) byla dána zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Podle jeho § 8 odst. 2, 3 vlastník bytu má právo a povinnost zúčastňovat se jako spoluvlastník na rozhodování o společných částech domu a pozemku, při hlasování rozhoduje většina hlasů, za každý byt mají vlastníci bytů jeden hlas; v případě důležitého rozhodnutí se přehlasovaní vlastníci mohou obrátit na soud a navrhnout změnu rozhodnutí. Z tohoto pohledu by tedy nebylo důvodu vyžadovat jednomyslný souhlas všech vlastníků bytových jednotek, coby požadavek vyplývající ze zákona č. 72/1994 Sb., o jehož absenci opřel své právní závěry při vyhovění žalobě soud prvního stupně.

15. Odvolací soud existenci zákonných podmínek pro vznik subjektivního práva žalobkyně domáhat se práva na ochranu společné věci vůči třetí osobě, coby nezbytný předpoklad pro věcný přezkum skutkových a právních závěrů přijatých soudem prvního stupně, neshledal, nejsou tedy důvody pro vyhovění žalobě. Na základě výše uvedeného odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přistoupil ke změně napadeného rozsudku a žalobu zamítl.

16. V důsledku změny napadeného rozhodnutí bylo třeba v souladu s § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Žalovaná, zastoupená advokátem, byla ve vztahu k předmětu řízení v obou jeho stupních zcela úspěšná a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči neúspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

17. Před soudem prvního stupně advokát učinil následující úkony právní služby, jež odvolací soud v kontextu daného řízení (zvláštnost případu z pohledu časové návaznosti některých procesních úkonů v důsledku přerušení řízení, princip proporcionality, nezbytnost jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam) vyhodnotil při aplikaci právní úpravy vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, coby účelné: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a), vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. d), účast na jednání před soudem dne datum dle § 11 odst. 1 písm. g), další porada s klientem přesahující dvě hodiny dne datum dle § 11 odst. 1 písm. c), účast na jednáních před soudem dne datum a dne datum dle § 11 odst. 1 písm. g), doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů dne datum k výzvě soudu učiněné při jednání dle § 11 odst. 1 písm. d). Za ně mu náleží odměna ve výši 10 500 Kč (7 x 1 500 Kč za každý úkon právní služby z tarifní hodnoty určené dle § 9 odst. 1). Ke každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4. Náhrada za promeškaný čas strávený advokátem na trase obec – obec a zpět (238 km z místa sídla advokáta do místa jednání soudu) ke třem jednáním soudu představuje za 18 půlhodin po 100 Kč částku 1 800 Kč. Z výše uvedených částek náleží žalované rovněž náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 3 024 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Náhrada cestovních výdajů advokáta dne datum činí dle vyhl. č. 472/2012 Sb., při použití osobního automobilu s průměrnou spotřebou 6,7 l číslo km motorové nafty v ceně 36,50 Kč a při sazbě základní náhrady 3,6 Kč/km, částku 1 439 Kč, spolu s DPH 302 Kč (1 741 Kč). Náhrada cestovních výdajů advokáta dne datum činí dle vyhl. č. 375/2021 Sb., při použití osobního automobilu s průměrnou spotřebou 6,6 l číslo km motorové nafty v ceně 27,20 Kč a při sazbě základní náhrady 4,4 Kč/km, částku 1 474 Kč, spolu s DPH 310 Kč (1 784 Kč). Náhrada cestovních výdajů advokáta dne datum činí dle vyhl. č. 375/2021 Sb., při použití osobního automobilu s průměrnou spotřebou 6,8 l číslo km motorové nafty v ceně 27,20 Kč a při sazbě základní náhrady 4,4 Kč/km vyhlášky č. 511/2021 Sb., částku 1 487 Kč, spolu s DPH 312 Kč (1 799 Kč). Na náhradě cestovních výdajů byla v tomto stupni řízení ze strany žalované vynaložena celkem částka 5 324 Kč. Žalované tak vznikl nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení v celkové výši 22 748 Kč.

18. V odvolacím řízení vznikly žalované náklady tvořené soudním poplatkem za odvolání ve výši 2 000 Kč, odměnou zástupce žalované za účelně vynaložené úkony právní služby: odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k ), další porada s klientem přesahující dvě hodiny dne datum dle § 11 odst. 1 písm. c), účast na jednání odvolacího soudu dne datum dle § 11 odst. 1 písm. g). Za ně náleží advokátu odměna ve výši 4 500 Kč (3 x 1 500 Kč za každý úkon právní služby z tarifní hodnoty určené dle § 9 odst. 1). Ke každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4. Náhrada za promeškaný čas strávený advokátem na trase obec – obec a zpět k jednání odvolacího soudu představuje za 6 půlhodin po 100 Kč částku 600 Kč. Z výše uvedených částek náleží advokátu žalované rovněž náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 1 260 Kč. Náhrada cestovních výdajů advokáta činí dle vyhl. č. 511/2021 Sb. při použití osobního automobilu s průměrnou spotřebou 6,8 l číslo km motorové nafty v ceně 36,10 Kč a při sazbě základní náhrady 4,7 Kč/km vyhlášky č. 511/2021 Sb., částku 1 703 Kč, spolu s DPH 358 Kč (2 061 Kč). S ohledem na uvedené byla přiznána žalované za řízení před odvolacím soudem náhrada nákladů v celkové výši 10 187 Kč obec plnění a lhůta k plnění celkové částky přiznané žalované za oba stupně řízení byly odvolacím soudem určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř., za použití § 211 o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o.s.ř.).