35 CO 1/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudkyň JUDr. Andrey Milichovské a Mgr. Heleny Bláhové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. Bc. jméno příjmení, sídlem adresa o výživné rozvedené manželky, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 6 C 25/2021-140 ze dne 25. 10. 2021

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 460 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Bc. jméno příjmení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovanému platit žalobkyni výživné rozvedené manželky ve výši 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby (tj. dnem datum). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 9 C 78/2020-10 ze dne 23. 10. 2020, který nabyl právní moci dne datum. Žalobkyně je zaměstnána u nemocnice, p.o. na dohodu o provedení práce, u nemocnice, s.r.o. na dohodu o pracovní činnosti a u právnická osoba, s.r.o. na dohodu o provedení práce, její průměrný čistý měsíční příjem včetně rodičovského příspěvku tak činí 44 850 Kč. Má pravidelné náklady ve výši 12 684 Kč měsíčně (hypotéka 2 670 Kč, pojištění hypotéky 283 Kč, stavební spoření synů 2 x 750 Kč, elektřina 4 610 Kč, internet 399 Kč, stavební spoření žalobkyně 1 000 Kč, stravné ve školce 740 Kč, úrazové pojištění synů a žalobkyně 1 482 Kč). Žalovaný je zaměstnán u právnická osoba, s.r.o. s průměrným čistým měsíčním příjmem 38 072 Kč a má pravidelné náklady ve výši 24 519 Kč měsíční (hypotéka 2 670 Kč, stavební spoření synům 2 x 500 Kč, výživné na syny v celkové výši 10 000 Kč, náklady na bydlení v uplatněné výši 8 601 Kč, internet 329 Kč, SIPO 180 Kč, mobilní telefon 333 Kč, odbory 393 Kč, obědy právnická osoba 513 Kč, penzijní připojištění 500 Kč). Další částky vynakládá na pohonné hmoty a nákup zboží pro syny. Oba účastníci jsou spoluvlastníky (každý s podílem ½) nemovitosti na adrese adresa. Oba mají běžný účet u právnická osoba, žalobkyně se zůstatkem k datum ve výši 120 105,56 Kč, žalovaný 15 106,79 Kč. Dle okresního soudu nevznikl žalobkyni nárok na tzv. sankční výživné podle § 762 odst. 1 o. z. (tj. v rozsahu zajišťujícím, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň), neboť nelze uzavřít, že by žalobkyně rozvrat manželství převážně nezapříčinila, resp. že by ho převážně zapříčinil žalovaný. Z odůvodnění rozvodového rozsudku totiž vyplývá pouze to, že manželství bylo rozvedeno tzv. sporným způsobem podle § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť manželé spolu nežijí a manžel navázal známost s jinou ženou. Tím však nebyla určena příčina rozvratu manželství. Z výpovědí účastníků pak zjistil, že k rozvratu manželství došlo postupně z důvodu neshod ohledně pracovního vytížení žalobkyně, využití volného času či péče o domácnost. jméno žalobkyně připustila, že již v roce 2017 měli v manželství krizi. Okolnost, že žalovaný navázal vztah k jiné ženě, tak již byla důsledkem, nikoliv příčinou tohoto rozvratu. Žalobkyni s dětmi zůstalo po rozchodu účastníků zázemí v rodinném domě účastníků včetně veškerého jeho vybavení, naopak žalovaný si našel jiné bydlení v nájemní bytě. Žalovaný platil žalobkyni výživné ve výši 10 000 Kč celkem pro oba syny a přispíval na ně i nad rámec výživného. Okresní soud proto uzavřel, že žalobkyni nebyla rozvodem způsobena závažná újma, a tedy nebyla naplněna ani druhá podmínka vzniku nároku na sankční výživné. Žalobkyni nevznikl nárok na výživné ani podle § 760 odst. 1 o. z., neboť je schopna se sama živit. Výrokem II okresní soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 29 475,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Bc. jméno příjmení. Úspěšnému žalovanému tak přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, když v majetkové a sociální situaci žalobkyně shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání druhé poloviny nákladů řízení (§ 142 odst. 1, § 150 o. s. ř.).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně a navrhla, aby byl změněn tak, že jí výživné bude přiznáno. Namítá, že okresní soud sice důkladně zjistil a popsal relevantní skutková tvrzení, z nichž většina nebyla mezi stranami sporná, interpretoval je však tendenčně ve prospěch žalovaného a učinil na jejich základě závěry, které neodpovídají skutečnému stavu věci. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný v době jejího rizikového těhotenství při současné péči o staršího syna navázal mimomanželský poměr s jinou ženou a neprojevoval jakýkoliv zájem o potřeby žalobkyně ani o narození jejich společného dítěte, bylo v řízení prokázáno. Okresní soud přesto dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo příčinou rozvratu manželství účastníků a že pravá příčina spočívá v neshodách, které nastaly již dříve a měly se týkat jejího pracovního vytížení, trávení volného času a péče o domácnost. Tento závěr však nemá podklad v provedeném dokazování, vyjma výpovědi žalovaného. jméno okresní soud nekriticky převzal a nereflektoval chování žalovaného z hlediska morálního a právního, byť jde o hrubé porušení zákonných povinností manželů. Tento závěr je přitom v přímém rozporu se závěry, které přijal soud v rozsudku o rozvodu manželství účastníků, který jako příčinu rozvratu manželství uvedl manželskou nevěru. Za situace, kdy žalovaný porušil své právní a morální povinnosti takto hrubým způsobem a nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by k rozvratu manželství přispěla žalobkyně, nelze uzavřít, že není na straně žalobkyně splněna podmínka § 762 odst. 1 o. z., tedy že žalobkyně není osobou, která převážně nezapříčinila rozvrat manželství. Navíc je tato podmínka splněna i tehdy, pokud je míra zavinění na straně obou manželů shodná; není podmínkou aplikace § 762 odst. 1 o. z. převažující zavinění na straně žalovaného. Okresní soud dle žalobkyně bagatelizoval i dopady chování žalovaného do její osobní sféry a zcela pominul morální a emocionální rozměr případu. Žalobkyně má dále za to, že jsou splněny i podmínky § 760 odst. 1 o. z. Okresní soud poukazuje na to, že její příjem z dohod mimo hlavní pracovní poměr převyšuje její odůvodněné potřeby, nepřihlédl však k tomu, že byla objektivně nucena hledat cesty ke zlepšení své příjmové situace. Nepřímo ji tak sankcionuje za to, že v tíživé ekonomické situaci, vzniklé v přímém důsledku jednání žalovaného, se aktivně snažila zlepšit materiální zabezpečení sebe a dětí. Navíc do jejího příjmu od právnická osoba nesprávně zahrnul i náhrady za užívání vlastního vozidla pro pracovní účely. Ve vztahu k nákladům řízení (pro případ svého neúspěchu) namítá, že okresní soud správně přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., je však třeba v této souvislosti dále zohlednit i zavrženíhodné a nemorální jednání žalovaného, neboť okolnosti ukončení soužití účastníků byly zcela mimořádné, a tudíž podání žaloby z její strany bylo adekvátní. Proto je namístě žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že spor považuje za zcela zbytečný. Tvrzení žalobkyně nebyla opřena o důkazy, svědkyně navržené žalobkyní nebyly schopny ničeho sdělit k vzájemnému vztahu účastníků. Jejich rozvod se přitom co do příčin nijak nevymyká jiným rozvodům, vymyká se však jeho snahou minimalizovat dopady rozvodu na žalobkyni a na děti - žalobkyni přenechal k užívání společný dům včetně všeho jeho zařízení, zavázal se hradit dětem výživné, které značně přesahuje výši, kterou mu ústně předestřela soudkyně, domáhá se rozšíření styku s dětmi, aby se jim mohl co nejvíce věnovat. Sám bydlí v podnájmu a kromě společného domu nedisponuje majetkem větší hodnoty.

4. Žalovaný se odvolal proti výroku II rozsudku okresního soudu o nákladech řízení a navrhl, aby byl změněn tak, že žalobkyni bude uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně v plné výši. Má za to, že nejsou podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť žaloba je nedůvodná a zbytečná, vede jen k dalším výdajům obou účastníků, na což od počátku poukazuje. Žalobkyně je svéprávná, zastoupená advokátem, a není důvod, aby nenesla majetkové důsledky soudního řízení. V průběhu řízení přitom bylo zjištěno, že žalobkyně je schopna se živit a dosahuje solidních výdělků, on hradí na syny výživné ve výši 10 000 Kč a žalobkyně s dětmi užívá kompletně zařízenou nemovitost ve spoluvlastnictví účastníků, za což on ničeho nepožaduje a sám žije v podnájemním bytě. Důvodů pro rozpad manželství existovalo více, nevěra nebyly příčinou, ale důsledkem krize v manželství.

5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho potvrzení. Se souhlasem účastníků za splnění podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodl bez nařízení odvolacího jednání.

6. Podle § 760 odst. 1 o. z. není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo anonymizováno stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Podle § 760 odst. 2 o. z. při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy anonymizováno činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod.

7. Podle § 762 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu.

8. Z citovaných ustanovení vyplývá, že vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely je institutem spíše výjimečným, neboť rozvodem manželství zanikají všechna osobní a majetková práva a povinnosti mezi manžely mající důvod vzniku v existenci manželství a každý z manželů je v zásadě povinen se postarat sám o sebe. Z toho však zákon v zájmu zmírnění některých majetkových dopadů rozvodu stanoví výjimky. V § 760 o. z. jsou upraveny předpoklady, za nichž lze„ přiměřené“ výživné rozvedenému manželovi přiznat. Jsou jimi neschopnost oprávněného rozvedeného manžela sám se živit a kumulativně musí být splněna další podmínka, že tato neschopnost má souvislost s předchozím manželstvím (např. je způsobena péči o nezletilé děti z manželství narozené apod.). V § 762 o. z. je upraveno tzv. sankční výživné zajišťující rozvedenému manželovi v zásadě stejnou životní úroveň jako za trvání manželství, na které vzniká nárok za splnění dvou předpokladů. Jednak za předpokladu, že oprávněný manžel s rozvodem nesouhlasil nebo rozvrat manželství převážně nezapříčinil; přičemž tento předpoklad je naplněn i tehdy, vznikl-li rozvrat z objektivních příčin. A jednak musí být kumulativně splněn další předpoklad, a sice že oprávněné osobě byla rozvodem způsobena závažná újma; Tím je míněna újmu ekonomická (materiální, příjmová), morální i ryze osobní (např. citová). Nepostačuje přitom jen obvyklá (při rozvodu manželství se pravidelně vyskytující) újma, ale musí jít o újmu závažnou. Na straně povinného je pak třeba zkoumat jeho schopnosti a možnosti k placení výživného, které jsou dány zejména jeho schopností a možností dosahovat určitého příjmu, počtem jeho vyživovacích povinností a majetkovými poměry.

9. V daném případě okresní soud z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 9 C 78/2010-10 ze dne 23. 10. 2020 správně zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno a rozvodový rozsudek nabyl právní moci dne datum. Žalobkyně se nyní žalobou domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost platit jí výživné 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby, tj. počínaje dnem datum, přičemž požaduje výživné v rozsahu zajišťujícím jí stejnou životní úroveň jako za trvání manželství ve smyslu § 762 odst. 1 o. z. Okresní soud proto správně posuzoval, zda jsou předpoklady tohoto ustanovení naplněny.

10. Jelikož z rozvodového rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 9 C 78/2020-10 ze dne 23. 10. 2020 zjistil, že žalobkyně sama návrh na rozvod manželství podala, zabýval se tím, kdo z účastníků rozvrat manželství převážně zapříčinil. To mezi nimi zůstalo sporné. Zatímco žalobkyně příčinu spatřuje v mimomanželský poměru žalovaného, žalovaný tvrdí, že ten nebyl příčinou, ale důsledkem nefungujícího vztahu účastníků. Z rozvodového rozsudku k tomu nic nezjistil, neboť v jeho odůvodnění je uvedeno pouze to, že podmínky pro rozvod manželství podle § 755 odst. 1 o. z. byly naplněny, neboť manželé spolu nežijí a manžel navázal známost s jinou ženou. Příčinou rozvratu manželství se však soud v rozvodovém řízení nezabýval, neučinil o tom v odůvodnění rozsudku žádný závěr (ač tak podle § 756 o. z. učinit měl). Ani z výpovědí svědků okresní soud příčinu rozvratu manželství účastníků nezjistil. Svědkyně jméno příjmení (sestra žalobkyně) sice vypověděla, že jí žalobkyně řekla, že se budou rozvádět, že si žalovaný našel jinou ženu, na bližší příčiny rozvratu manželství se jí ale neptala, a tedy se k tomu vyjádřit nemohla. Svědkyně jméno příjmení (kolegyně žalobkyně) nemá povědomí o tom, jak fungovalo nebo nefungovalo manželství účastníků, neboť o tom s žalobkyní nehovořily. Potvrdila sice, že odvezla žalobkyni do porodnice, neboť jí o to žalobkyně požádala s vysvětlením, že žalovaný nemůže, a že několikrát hlídala syna účastníků jméno, nezkoumala však, proč nehlídal žalovaný, chodil do práce. Svědkyně jméno příjmení vypověděla, že od roku 2020 žije s žalovaným v partnerském vztahu, o manželství účastníků jí však není nic známo. Zbývají tak výpovědi obou účastníků, které se v tomto směru rozchází. Žalobkyně jedinou příčinu rozvratu manželství spatřuje v tom, že si žalovaný v průběhu jejího druhého těhotenství našel jinou ženu a krátce po narození syna odešel. Žalovaný sice nepopírá vztah k jiné ženě, avšak za příčinu rozvratu manželství ho nepovažuje. Podrobně ve své účastnické výpovědi popsal, že v roce 2011 uzavřeli s žalobkyní sňatek a chtěli založit rodinu. Žalobkyně byla od počátku značně pracovně vytížená, když kromě úvazku v nemocnici si přivydělávala v obec a v roce 2011 začala studovat vysokou školu, což rovněž zasáhlo do jejich společného života. V době bakalářských státnice se narodil starší syn jméno, a jeho předčasný porod dává žalovaný do souvislosti se zvýšeným stresem žalobkyně ze zkoušek. Žalobkyně ani poté nepřestala chodit do práce, byť syn vyžadoval zvýšenou péči. Neměla na rodinu čas, jemu vyčítala, že šel jednou týdně na fotbal nebo na kolo. příjmení se přitom o dům, v podstatě ho celý zrekonstruoval. Příčinu rozvratu manželství tak žalovaný spatřuje v narušení intimního života, když ho žalobkyně odsunula„ na třetí kolej“ za dítě a psa, a dále v nedostatku společných aktivit a v pracovním vytížení žalobkyně. Byť žalobkyně s tímto nesouhlasí, potvrdila, že v průběhu manželství studovala vysokou školu, což nepochybně vedlo k jejímu značnému vytížení, a v důsledku toho k nedostatku volného času, který by mohla strávit společně s žalovaným. Rovněž žalovaný byl s ohledem na rekonstrukci domu a péči o zahradu vytížen; to, že zajišťoval rekonstrukci domu a péči o zahradu, žalobkyně potvrdila. Z uvedeného vyplývá, že rozdílnost povah účastníků a jejich představ o společně stráveném čase a volnočasových aktivitách se tak již po narození prvého syna začaly rozcházet a nedostatek společných aktivit vedl k jejich postupnému vzájemnému odcizování, na čemž druhé těhotenství žalobkyně a narození druhého syna, již nic nezměnilo. Situace vyústila v to, že žalovaný navázal vztah k jiné ženě. Okresní soud tedy správně uzavřel, že mimomanželský vztah žalovaného byl důsledkem (a nikoliv příčinou) tohoto jejich vzájemného odcizení. Nelze tedy uzavřít, že by žalovaný převážně zapříčinil rozvrat manželství účastníků. Jelikož ale příčina rozvratu manželství pramení z rozdílnosti povah obou účastníků, z rozdílnosti jejich představ o optimálním pracovním vytížení a o volnočasových aktivitách, nelze převažující příčinu rozvratu manželství shledat ani na straně žalobkyně. Žalobkyni tak lze přisvědčit v tom, že tato podmínka naplněna je. Přesto je z níže uvedených důvodů správný závěr okresního soudu, že žalobkyni nárok na výživné podle § 762 odst. 1 o. z. nevznikl. 11. příjmení totiž žalobkyně byla ohledně požadavku na výživné dle § 762 odst. 1 o. z. úspěšná, musela by dále prokázat, že jí rozvodem byla způsobena závažná újma. Žalobkyně takovou újmu spatřuje ve zhoršení své finanční situace a dále tvrdí, že v důsledku chování žalovaného pociťovala závažnou újmu i v rovině morální a emocionální.

12. Jak správně uvedl okresní soud, s rozvodem je zpravidla vždy spojena určitá morální a emocionální újma, zejména pokud jde o delší manželství, z něhož se narodily děti, jako je tomu v daném případě. Žalobkyně navíc subjektivně pociťovala tuto újmu výrazněji vzhledem k tomu, že k vyvrcholení rozpadu jejich vztahu došlo v průběhu jejího druhého těhotenství. Úkorně vnímá to, že žalovaný nebyl přítomen u porodu druhého syna a že k jejich definitivnímu rozchodu (odchodu žalovaného) došlo krátce poté v květnu 2020. To jistě negativně ovlivnilo prožívání mateřství žalovanou. Nelze však odhlédnout od toho, že žalovaný si po rozchodu účastníků našel nové bydlení v nájemním bytě, čímž žalované umožnil nerušené užívání jejich společného domu včetně veškerého jeho vybavení, aniž by mu za to platila jakoukoliv náhradu. Současně jí platil výživné pro syny ve výši celkem 10 000 Kč měsíčně. Byť se tedy finanční situace žalobkyně v důsledku rozvodu manželství účastníků nepochybně zhoršila, nevystavil jí žalovaný materiálnímu nepohodlí a komplikacím, které by nepochybně byly spojeny se stěnováním do jiného bytu, ani výrazné finanční nouzi. Okresní soud proto správně uzavřel, že žalobkyni nepochybně byla rozvodem způsobena určitá finanční i emocionální újma, s ohledem na shora zmíněné okolnosti rozchodu účastníků jí však nelze považovat za závažnou. Žalobkyni proto nevznikl nárok na výživné podle § 762 odst. 1 o. z.

13. Krajský soud dodává, že i kdyby tomu tak bylo a žalobkyni byla rozvodem způsobena závažná újma, nebylo by možné výživné žalobkyni přiznat s ohledem na příjmy a výdaje obou účastníků řízení. Okresní soud totiž z oznámení Úřadu práce ČR, kontaktního pracoviště obec o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne datum a ze dne datum zjistil, že žalobkyně v souvislosti s péčí o syna jméno, narozeného datum, pobírá rodičovský příspěvek, který byl s účinností od datum snížen z částky 15 000 Kč na 11 500 Kč měsíčně a s účinností od datum na 6 500 Kč měsíčně. Dále má příjem z pracovní činnosti, kterou vykonává pro nemocnice na základě dohody o provedení práce ze dne datum, pro nemocnice, s.r.o. na základě dohody o pracovní činnosti ze dne datum a pro společnost právnická osoba na základě dohody o provedení práce ze dne datum, jak okresní soud zjistil z těchto dohod. Z potvrzení nemocnice, p. o. ze dne datum vyplývá průměrný čistý měsíční příjem žalobkyně v období od srpna 2020 do dubna 2021 ve výši 5 891 Kč a z výplatních lístků nemocnice, s.r.o. příjem za období od května 2020 do května 2021 ve výši 15 941 Kč. Z výplatnic právnická osoba okresní soud zjistil, že v období od září 2020 do dubna 2021 pobírala žalobkyně od tohoto zaměstnavatele v průměru 16 368 Kč měsíčně. Z výplatnic však dále vyplývá, že uvedená částka vedle průměrné čisté mzdy ve výši ve výši 9 450 Kč zahrnuje i cestovné v průměru ve výši 6 918 Kč měsíčně (3 758 Kč v září 2020, 4 221 Kč v říjnu 2020, 5 084 Kč v listopadu 2020, 11 423 Kč v prosinci 2020, 8 600 Kč v lednu 2021, 6 229 Kč v únoru 2021, 7 831 Kč v březnu 2021 a 8 203 Kč v dubnu 2021). Cestovné je přitom náhradou nákladů na použití osobního automobilu žalobkyně pro pracovní účely, a nikoliv jejím příjmem (mzdou). Při určení výživného proto tuto náhradu uvažovat nelze. Je tedy třeba vycházet v uvedeném období z průměrného čistého měsíčního příjmu žalobkyně od společnosti právnická osoba ve výši 9 450 Kč.

14. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně měla od ledna 2021 do dubna 2021 průměrný čistý měsíční příjem ve výši 42 782 Kč (11 500 + 5 891 + 15 941 Kč + 9 450 Kč) a od datum (po snížení rodičovského příspěvku z částky 11 500 Kč na 6 500 Kč) ve výši 37 932 Kč.

15. Žalovaný měl v období od března 2020 do února 2021 průměrný čistý měsíční příjem ve výši 38 072 Kč, jak okresní soud zjistil z potvrzení jeho zaměstnavatele právnická osoba z datum.

16. Přihlédnout je třeba i k majetkovým poměrům obou účastníků, k čemuž okresní soud z jejich shodného tvrzení zjistil, že jsou spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½, nemovitosti na adrese adresa. Z této nemovitosti však nemají žádný příjem, bydlí v ní žalobkyně s dětmi. Zůstatek na běžném účtu žalobkyně u Komerční banky ke dni datum činil 120 105,56 Kč, zůstatek na běžném účtu žalovaného u téže banky ke stejnému dni činil 15 106,79 Kč, jak okresní soud zjistil z výpisů z těchto účtů.

17. Z účastníky předložených listin (podrobně uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku) okresní soud správně zjistil výdaje žalobkyně ve výši 12 684 Kč měsíčně (což zahrnuje ½ splátky hypotéky 2 670 Kč, stavební spoření synům 2 x 750 Kč, elektřinu 4 610 Kč, pojištění hypotéky 283 Kč, internet 399 Kč, stavební spoření žalobkyně 1 000 Kč, stravné ve školce 740 Kč, úrazové pojištění synů a žalobkyně 1 382 Kč) a výdaje žalovaného ve výši 24 519 Kč (což zahrnuje ½ splátky hypotéky 2 670 Kč, stavební spoření synů 2 x 500 Kč, výživné na syny v celkové výši 10 000 Kč, náklady na bydlení v uplatněné výši 8 601 Kč, internet 329 Kč, platba SIPO obec 180 Kč, mobilní telefon 333 Kč, odbory 393 Kč, obědy u zaměstnavatele 513 Kč a penzijní připojištění 500 Kč).

18. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že oba účastníci mají vyživovací povinnost k synům jméno, narozenému datum, a jméno, narozenému datum. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 8 Nc 3917/2020-29 ze dne 19. 5. 2020 byla schválena dohoda rodičů, podle které byli na dobu do i po rozvodu oba svěřeni do péče matky (žalobkyně) a otec (žalovaný) se zavázal platit výživné 6 000 Kč měsíčně pro nezletilého jméno a 4 000 Kč měsíčně pro nezletilého jméno. Matka vyživovací povinnost k nim ve značném rozsahu plní výkonem péče o ně. S ohledem na to a na její schopnosti a možnosti (dané jejími shora uvedenými příjmy a majetkovými poměry) a s ohledem na odůvodněné potřeby obou nezletilých (dané především jejich věkem, u nezletilého jméno jeho školní a mimoškolní činností) odpovídající výživné činí pro nezletilého jméno 2 000 Kč a pro nezletilého jméno 1 500 Kč měsíčně (§ 910 odst. 1, § 913 o. z.).

19. Z uvedeného vyplývá, že zatímco žalobkyni po zaplacení pravidelných měsíčních výdajů a po odečtení částky připadající na výživné dětí zbývá 26 096 Kč resp. od datum (po snížení rodičovského příspěvku) 21 248 Kč, žalovanému po odečtení pravidelných měsíčních výdajů včetně výživného dětí zbývá 13 553 Kč. Žalobkyně tak má k dispozici podstatně vyšší částku než žalovaný.

20. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že vyvíjí značné úsilí, když zajišťuje péči o dvě nezletilé děti (která je zejména u nezletilého jméno vzhledem k jeho útlému věku ještě značně intenzivní) a vedle toho dochází do tří zaměstnání. Okresní soud však správně uzavřel, že nebyla nucena po rozchodu s žalovaným si přivydělávat v takovém rozsahu. I nadále totiž měla a má zajištěno bydlení v nemovitosti účastníků, za což žalovaný ničeho nepožaduje a její pravidelné výdaje činí 12 684 Kč měsíčně. Byť další částky nepochybně vynakládá na stravu, ošacení a hygienické potřeby svoje a dětí, odůvodněné potřeby žalobkyně a nezletilých synů účastníků zdaleka nedosahují částky 52 782 Kč resp. 47 932 Kč (odpovídající součtu rodičovského příspěvku, příjmu žalobkyně a výživného pro nezletilé děti).

21. Z uvedeného vyplývá, že je správný závěr okresního soudu, že nejsou naplněny předpoklady pro přiznání výživného žalobkyni podle § 762 odst. 1 o. z. S ohledem na zjištěné příjmy žalobkyně je rovněž správný závěr, že žalobkyně i přes péči o nezletilé děti je schopna se v potřebném rozsahu sama živit (a také tak činí), a tedy jí nevznikl nárok na výživné ani podle § 760 odst. 1 o. z.

22. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by procesně úspěšnému žalovanému příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Okresní soud však správně shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. pro nepřiznání ½ náhrady nákladů řízení žalovanému v okolnostech případu a v sociálních poměrech žalobkyně. Bylo totiž zjištěno, že žalobkyně kromě nemovitosti, ve které s dětmi bydlí a kterou mají s žalovaným ve společném jmění manželů, nevlastní jiné věci větší hodnoty. Přestože zajišťuje péči o dvě nezletilé děti účastníků (z nichž jedno je do tří let věku), aktivně dochází do zaměstnání, aby sama zabezpečila své potřeby i potřeby dětí. Vzhledem k těmto okolnostem by přiznání plné náhrady nákladů řízení žalovanému bylo vůči žalobkyni nepřiměřeně tvrdé. Nepřiznáním poloviny nákladů řízení přitom nebude žalovaný (s ohledem na jeho zjištěné majetkové poměry) výrazněji poškozen. Žalovaný v řízení u okresního soudu účelně vynaložil náklady ve výši 58 921,20 Kč (ohledně jednotlivých nákladových položek a jejich výše krajský soud pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku okresního soudu), z čehož polovina činí 29 475,60 Kč.

23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je rozsudek okresního soudu věcně správný, a proto byl krajským soudem potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

24. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení neúspěšný jen v nepatrném rozsahu (ohledně poloviny nákladů řízení), by podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř. příslušelo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. S ohledem na shora již zmíněné okolnosti zvláštního zřetele hodné však krajský soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení jen z poloviny (§ 150 o. s. ř.). Žalovaný v odvolacím řízení vynaložil účelně náklady ve výši 14 920 Kč, což zahrnuje odměnu zástupce žalovaného (advokáta) za vyjádření k odvolání žalobkyně ve výši 7 820 Kč dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při určení odměny se vychází z tarifní hodnoty 167 500 Kč odpovídající výživnému ve výši 5 000 Kč měsíčně požadovanému žalobkyní, a to za dobu od podání žaloby datum do uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu, tj. do datum, což vychází z délky plnění dle § 762 o. z.), dále odměnu za odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení ve výši 3 910 Kč dle § 7 bod 5., § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu hotových výdajů 2 x 300 Kč za uvedené dva úkony právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a částku 2 589 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. (21 % z částky 12 330 Kč). Polovina z částky 14 920 Kč činí 7 460 Kč Krajský sodu proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 460 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.