35 Co 152/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Ivanou Štěpánkovou sídlem Sovova 584/2, 460 14 Liberec proti žalovanému: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ IČO žalovaného sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 178/2024-183 ze dne 19. 12. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, a pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, , vše v katastrálním území , jméno FO, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2024 okresní soud výrokem I určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, a pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, , vše v katastrálním území , jméno FO, (dále také jako „předmětná nemovitost“), a výrokem II nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Dle odůvodnění žalobkyně opřela svoji žalobu o tvrzení, že je v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti, a to od 5. 5. 2008 dle smlouvy o zúžení společného jmění manželů, žalobkyně a , tituly před jménem, , jméno FO, . Podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. , hodnota, a na stavbě č.p. , Anonymizováno, , jež je součástí pozemku parc. č. , hodnota, , nabyla žalobkyně společně se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, dne 27. 6. 2003, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 1. 7. 2003, a podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. , hodnota, na základě kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2004, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 6. 2004. Prodávající byly dědičkami po původním vlastníkovi , jméno FO, , který byl zapsán jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti dle rozhodnutí státního notářství v Liberci č. j. D 1188/84-10 ze dne 28. 12. 1984. Jako spoluvlastník zbývajícího podílu o velikosti 1/5 je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, a to na základě právní domněnky opuštění nemovité věci dle § 1050 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 65 zákona o katastru nemovitostí. Spoluvlastníkem se však žalovaný nemohl stát, neboť tento spoluvlastnický podíl nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka, označeného v katastru nemovitostí jako „, jméno FO, , Německo“, nabyla žalobkyně mimořádným vydržením dle § 1095 a § 1096 ve spojení s § 3066 občanského zákoníku. Žalobkyně a její předchůdci totiž vykonávali od roku 1958 společně s většinovým spoluvlastnickým podílem o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti také „údržbu“ zbývajícího spoluvlastnického podílu a nečinili tak ve zlém, respektive nepoctivém úmyslu, ale v důsledku vnějších okolností, jež nemohli ovlivnit. Žalobkyně a její předchůdci po paní , jméno FO, opakovaně a bezúspěšně pátrali, ale nepodařilo se zjistit, kde pobývá či zda má nějaké potomky. , jméno FO, nikdy nevykonávala svá práva ani neplnila své povinnosti spojené se spoluvlastnickým podílem a tyto byli za ni nuceni vykonávat a plnit ostatní podíloví spoluvlastníci. Jedná se o placení daně z nemovitosti a veškerých nákladů spojených se správou, údržbou a zachováním nemovitosti, přičemž se žalobkyně rovněž zasloužila o značné zhodnocení nemovitosti kompletní rekonstrukcí tak, aby toto vyhovovalo potřebě bydlení její rodiny. Z odůvodnění se dále podává, že žalovaný vyjádřil se žalobou nesouhlas, neboť žalobkyni je známo, že předmětný podíl nebyl nikdy předchozími vlastníky ani žalobkyní zakoupen a neměli tak žádný právní titul k ujmutí se držby. Věděli, že není v jejich vlastnictví, proto nemohli vlastnictví vydržet, neboť nebyli v dobré víře, že jim podíl patří, respektive byli od počátku v nepoctivém úmyslu. Za nesprávný považuje i názor žalobkyně o přirůstání uvolněného spoluvlastnického podílu k podílům ostatních spoluvlastníků. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žalobkyně s manželem užívali nemovitost po dobu 10 let jako nájemci na základě dohody s , jméno FO, a posléze zakoupili spoluvlastnický podíl o velikosti 4/5 za cenu, která o 100 000 Kč převyšovala cenu nemovitosti, jako celku, určenou znaleckým posudkem. Poté začali po paní , jméno FO, aktivně, leč neúspěšně, pátrat. Přitom za ni prováděli platby za správu, údržbu a opravy nemovitosti a hradili daň z nemovitosti. Z toho dle okresního soudu vyplývá, že žalobkyně, její manžel a další právní předchůdci nejednali s nepoctivým úmyslem. Uzavírá proto, že ačkoli neexistoval žádný právní důvod, na jehož základě by se držba zbývajícího podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti zakládala, došlo tím, že žalobkyně a její předchůdci podíl drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu po dobu delší než 20 let, ke splnění podmínek tzv. mimořádného vydržení dle § 1095, § 1096 a § 3066 občanského zákoníku, pročež žalobě v celém rozsahu vyhověl. S odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, neboť shledal naplnění mimořádných důvodů k jejich nepřiznání spočívajících v tom, že „žalovaný nabyl vlastnické právo na základě legislativních procesů, a tudíž se ocitl na straně žalované bez svého přičinění“.

2. Proti rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání oba účastníci řízení. Žalovaný napadl rozsudek v celém jeho rozsahu, zatímco žalovaná brojí pouze proti výroku II o náhradě nákladů řízení.

3. Žalovaný v odolání vytýká okresnímu soudu, že se nevypořádal s námitkou týkající se výkladu § 65 odst. 9 katastrálního zákona ve spojení s § 1050 odst. 2 občanského zákoníku. Dle žalovaného je nutné nahlížet na nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti jako na originární nabytí vlastnického práva v důsledku nevyvratitelné právní domněnky opuštění nemovitosti dle § 65 katastrálního zákona. Je proto nepodstatné, zda žalobkyně spoluvlastnický podíl dříve vydržela. I kdyby tato argumentace žalovaného nebyla správná, pochybil dle žalovaného okresní soud, jestliže v daném případě dovodil splnění podmínek mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že žalobkyně a její právní předchůdci si byli vědomi existence vlastnictví předmětného podílu jinou osobou, což vylučuje možnost, aby podíl považovali za vlastní. Chybí tak jedna ze složek nezbytná k existenci držby, a to vůle nakládat s věcí jako s vlastní. Z uvedených důvodů navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Žalobkyně v odvolání proti nákladovému výroku II rozsudku namítala nesprávnost aplikace § 150 o. s. ř. s tím, že nejsou dány důvody pro využití moderačního práva soudu, neboť závěr o tom, že se žalovaný ocitl na straně žalované bez svého přičinění, nemá oporu v dokazování. Podstatnou vadu lze spatřovat i v překvapivosti takového rozhodnutí, protože o použití ustanovení § 150 o. s. ř. se žalobkyně dozvěděla až při vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyni tak nebylo umožněno, aby se k takovému procesnímu postupu vyjádřila. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil nákladový výrok tak, že se přiznává žalobkyni náhrada nákladů před okresním v plné výši. Zároveň požaduje přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Ve vyjádření k odvolání žalovaného označila žalobkyně názor žalovaného o nabytí vlastnického práva dle § 65 katastrálního zákona, aniž by bylo nutné přihlížet k vydržení vlastnického práva žalobkyní, za absurdní. Takový výklad je dle žalobkyně rozporný s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a se zásadou nepromlčitelnosti vlastnického práva dle § 614 občanského zákoníku. Vymezuje se i proti tomu, že by žalobkyně a její právní předchůdci neměli a nemohli mít vůli nakládat s věcí jako s vlastní, neboť nemuseli mít dobrou víru, že jim věc jako celek patří. Jak je dovozováno například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , spoluvlastnický podíl může být samostatným předmětem vydržení, přičemž jeho držitelem je ten, kdo pro sebe vykonává práva a plní povinnosti s tímto spoluvlastnickým podílem spojené. Žalobkyně a její právní předchůdci byli držiteli sporného spoluvlastnického podílu, neboť společně s jejich spoluvlastnickým podílem také vykonávali pro sebe práva a plnili povinnosti s tímto spoluvlastnickým podílem spojené. , jméno FO, byla zapsána jako vlastník předmětného spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí od roku 1958, žila v tehdejší Německé demokratické republice do roku 1960 a poté se odstěhovala neznámo kam. Nikdy nevykonávala práva ani neplnila své povinnosti spojené se sporným spoluvlastnickým podílem, a byla tak pouze knihovním, nikoli skutečným držitelem tohoto spoluvlastnického podílu. Protože byly splněny obě podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 občanského zákoníku, tedy dvacetileté trvání držby a existence držby nikoli v nepoctivém úmyslu (přičemž nepoctivý úmysl by musel prokázat žalovaný, což neučinil), považuje výrok I o věci samé za věcně správný.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i jeho postup v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Pokud jde o skutkový základ žalobou uplatněného nároku, objasnil jej okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyhodnocených důkazů správně a zcela dostatečně tak, že je možné ve věci rozhodnout.

8. V řízení bylo zjištěno, že jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti byla evidována v katastru nemovitostí „, jméno FO, , Německo“, a to až do 15. 1. 2024, kdy byla jako vlastník zapsána Česká republika [na základě vkladové listiny – Prohlášení o příslušnosti hospodařit s majetkem státu (§ 10 z. č. 219/2000 Sb.), o nabytí vlastnického práva státu k nem. podle § 65 odst. 9 KatZ. ze dne 13. 1. 2024]. Objasněno bylo, že usnesením Státního notářství v Liberci ze dne 22. 8. 1958 bylo potvrzeno , jméno FO, , Pößneck, Německá demokratická republika, nabytí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti. Z výpisu z katastru nemovitostí se dále podává, že od 16. 5. 1968 byla v katastru nemovitosti evidována jako vlastník tohoto podílu „, jméno FO, , Německo“ na základě kupní smlouvy , Anonymizováno, ze dne 16. 5. 1968.

9. Žalobkyně je evidována v katastru nemovitostí jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti od 5. 5. 2008 (dle Smlouvy o zúžení společného jmění manželů sp. zn. NZ 55/2008 ze dne 29. 4. 2008), přičemž podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. , hodnota, a na stavbě č.p. , Anonymizováno, , jež je součástí pozemku parc. č. , hodnota, , se stal součástí společného jmění manželů, žalobkyně a , tituly před jménem, , jméno FO, , dne 1. 7. 2003 na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 2003, a podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. , hodnota, se stal součástí společného jmění manželů dne 29. 6. 2004 dle kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2004. Prodávajícími byly dědičky po původním vlastníkovi , jméno FO, , který byl zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti dle rozhodnutí státního notářství v Liberci č. j. D 1188/84-10 ze dne 28. 12. 1984. Dále bylo objasněno, že po kontaktní adrese , jméno FO, pátral , jméno FO, v letech 1984 až 1986, manželé , jméno FO, v letech 2003 až 2004 a žalobkyně v roce 2021.

10. V posuzované věci se správně zabýval okresní soud otázkou, zda jsou naplněny podmínky pro tzv. mimořádné vydržení předmětného spoluvlastnického podílu žalobkyní dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nemůže se totiž prosadit námitka žalovaného o nadbytečnosti se zabývat splněním předpokladů pro mimořádné vydržení, kterou žalovaný založil na názoru o originárním nabytí vlastnického práva k podílu státem dle § 65 odst. 9 zákona č. 256/2016 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) ve spojení s § 1050 odst. 2 a § 1045 odst. 2 o. z. Nelze totiž přisvědčit žalovanému, že by v případě naplnění podmínek § 65 odst. 9 katastrálního zákona došlo k odnětí či zániku vlastnického práva vlastníka, který dříve vlastnické právo mimořádně vydržel. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1268/2025 ze dne 3. 9. 2025, ustanovení § 65 odst. 9 katastrálního zákona je „procesním“ ustanovením, na základě kterého nedochází k pozbytí vlastnického práva původního vlastníka. Po uplynutí desetileté lhůty nevykonávání práva nastává vyvratitelná domněnka vlastnictví státu. Stát však nabyde vlastnictví tzv. knihovní (katastrální). Což neznamená, že se stane i vlastníkem skutečným (naturálním).

11. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

12. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

14. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

15. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje (viz například usnesení sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 14. 10. 2024), že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení tedy není existence právního důvodu chopení se držby a ani se nemusí jednat o držbu poctivou (§ 992 odst. 1 o. z.), tedy držitel nemusí být v přesvědčení, že mu držené právo náleží, a postačí, že se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu bezdůvodně újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá. Vydržením lze přitom nabýt vlastnické právo k věci také v případě, že je jako její vlastník zapsána ve veřejném seznamu jiná osoba, a předmětem držby a vydržení (tedy i mimořádného) může být i spoluvlastnický podíl na nemovitosti (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1415/98 ze dne 14. 4. 2000).

16. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 ze dne 30. 1. 2019 nebo sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 se dále podává, že základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval.

17. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 473/2015 ze dne 7. 7. 2015, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1331/2022 ze dne 27. 9. 2022).

18. Uvedené platí i pro spoluvlastnické právo (podíl), coby způsobilý předmět držby a vydržení. Protože musí být naplněny oba prvky držby (subjektivní a objektivní) současně, pro projednávanou věc to znamená, že nepostačuje, aby žalobkyně, případě její předchůdci, fakticky užívali celou společnou věc a hospodařili s ní. Zároveň totiž museli mít vůli „se sporným spoluvlastnickým podílem nakládat jako s vlastním“, neboli mít vůli vykonávat obsah spoluvlastnických práv příslušejících právě menšinovému spoluvlastníkovi, jako by se jednalo o jejich vlastní práva.

19. Žalobkyně v dané věci tvrdila, že byla spolu s manželem (a od 5. 5. 2008 sama) držitelkou celé předmětné nemovitosti, tedy i sporného spoluvlastnického podílu, protože ode dne 1. 7. 2003, resp. 29. 6. 2004, kdy zakoupili spoluvlastnický podíl o velkosti 4/5 na předmětné nemovitosti, nemohli z podstaty povahy podílového spoluvlastnictví nemovitost užívat pouze v rozsahu nabytého spoluvlastnického podílu. Dále uváděla, že vykonávali „držbu“ v důsledku vnějších okolností, které nemohli ovlivnit, a že vykonávali práva a plnili povinnosti spojené s tímto spoluvlastnickým podílem za , jméno FO, s tím, že hradili daň z nemovitosti „za nemovitost jako celek“ a nesli náklady na správu, údržbu a rekonstrukci předmětné nemovitosti.

20. Je tak zřejmé, že žalobkyně s manželem věděli, že jim spoluvlastnický podíl o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti nenáleží. Pokud pak užívali společnou věc s vědomím, že tak činí nad rámec velikosti svého spoluvlastnického podílu bez souhlasu menšinového spoluvlastníka, a rozhodovali sami o hospodaření se společnou věcí, protože menšinového spoluvlastníka nemohli dohledat, vyplývá z toho, že nejednali, jako by jim vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti náleželo, neboli nevykonávali „pro sebe“ spoluvlastnická práva příslušející menšinovému spoluvlastníkovi (mezi které spadá právě právo udělit souhlas s užíváním společné věci a se souhlasem ostatních věc užívat či se podílet na rozhodování o hospodaření se společnou věcí). Jinými slovy, sama skutečnost dlouhodobého užívání společné věci a hospodaření s ní (a s tím spojené placení nákladů) neimplikuje výkon spoluvlastnických práv menšinového spoluvlastníka, ani z ní nelze dovozovat, že žalobkyně a její manžel měli vůli tato práva vykonávat, jako by byla jejich vlastní.

21. Nemůže proto obstát názor žalobkyně, prezentovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 730/2021 ze dne 31. 5. 2022 ve vyjádření k odvolání, že je třeba na ni nahlížet jako na držitele, neboť ona a její předchůdci společně s většinovým spoluvlastnickým podílem také vykonávali pro sebe práva a plnili povinnosti se sporným spoluvlastnickým podílem spojené.

22. Lze proto uzavřít, že žalobkyně a její manžel, případně jejich předchůdci, sice užívali celou předmětnou nemovitost a hospodařili s ní (šlo o tzv. nadužívání společné věci nad rámec jejich spoluvlastnického podílu), avšak absentovala u nich vůle vykonávat spoluvlastnická práva, jež náleží menšinovému spoluvlastníkovi, jako by byla jejich vlastní. Scházela tak na jejich straně držební vůle (animus possidendi), coby jeden z nezbytných předpokladů pro vznik držby spoluvlastnického podílu. A jelikož neexistovala držba předmětného spoluvlastnického podílu, nemohlo ani dojít k vydržení tohoto podílu.

23. Je proto zároveň nadbytečné se zabývat tím, zda byly splněny předpoklady pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. (které by nadto i v případě existence držby nemohly být naplněny, neboť držba nikoliv v nepoctivém úmyslu je v případě vědomosti držitele, že mu spoluvlastnický podíl nenáleží, vyloučena – k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2024 ze dne 28. 1. 2025).

24. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že přirůstání (akrescence) opuštěného spoluvlastnického podílu ke spoluvlastnickým podílům ostatních podílových spoluvlastníků není možné již z toho důvodu, že žádné zákonné ustanovení akrescenci neumožňuje. Spoluvlastnický podíl na nemovité věci je přitom třeba z logiky věci nahlížet režimem věci nemovité. Proto opuštěný spoluvlastnický podíl na nemovité věci připadne ve smyslu § 1045 odst. 2 o. z. výhradně do vlastnictví státu.

25. Protože je rozhodnutí okresního soudu v důsledku nesprávného závěru o existenci držby předmětného spoluvlastnického podílu žalobkyní v napadeném vyhovujícím meritorním výroku věcně nesprávné, odvolací soud je dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba zamítá.

26. V souvislosti se změnou rozsudku bylo v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodováno jak o nákladech řízení odvolacího, tak nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V obou případech se uplatní ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V obou řízeních zcela úspěšný žalovaný má proto právo na náhradu všech nákladů. Jde ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. o paušální náhradu výdajů advokátem nezastoupeného účastníka spojených s podáním vyjádření k žalobě, účastí u jednání okresního soudu, podáním odvolání a účastí u jednání odvolacího soudu, ve výši celkem 1 200 Kč (po 300 Kč za každý ze čtyř úkonů dle § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).