35 Co 181/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky , proti žalovanému Jméno žalovaného , nar. Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , zastoupenému advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , o zaplacení 21 633,64 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 34 C 23/2024-22 ze dne 3. 4. 2024, takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I žalobě částečně vyhovujícím potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky, .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výš , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému, aby zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem ve výši , částka, , s úrokem z prodlení ve výši , částka, , s úrokem ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I). V požadavku na zaplacení úroku ve výši 7,99 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Převážně úspěšné žalobkyni přiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok III). Své rozhodnutí opřel o zjištění, že společnost , právnická osoba, . jako věřitel uzavřela , datum, s žalovaným „Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, “. Podle smlouvy zavázal se věřitel poskytnout dlužníkovi prostřednictvím kreditní karty peníze v hodnotě maximálně , částka, . Povinností dlužníka bylo případný úvěr splácet měsíčně minimálně splátkou ve výši odpovídající 2 % úvěrem poskytnutých peněz. Objasněno bylo, že věřitel – banka, u které byl veden běžný účet žalovaného, před uzavřením smlouvy získala v rámci prověřování úvěruschopnosti od žalovaného informace o jeho poměrech, přičemž zjistila, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v pronajatém bytě, „má splátky“ v celkové výši , částka, , pracuje u zaměstnavatele , právnická osoba, . za , částka, čistého měsíčně a příjmy domácnosti dosahují částky , částka, . S ohledem na maximální výši měsíční splátky Žalovaný čerpal peníze již počínaje dnem , datum, a úvěr splácel, jak sjednáno. V roce 2022 dostal se žalovaný do prodlení se splácením úvěru a věřitel proto úvěr „zesplatnil“ a vyzval žalovaného ke zaplacení celého dluhu ve výši , částka, (sestávajícího z jistiny ve výši , částka, , poplatků ve výši , částka, a sumarizovaných úroků ve výši , částka, ) nejpozději do , datum, . Žalovaný takto vyčíslený dluh nezaplatil. Pohledávka z úvěrové smlouvy pak byla dne , datum, věřitelem postoupena společnosti , Anonymizováno, a následně smlouvou o postoupení z , datum, společností , Anonymizováno, žalobkyni. Postoupení byla žalovanému oznámena. Okresní soud dovodil, že smlouva uzavřená v roce 2012 na základě které byly žalovanému poskytovány peníze, je smlouvou o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku a s ohledem na skutečnost, že žalovaný není podnikatelem, podléhá rovněž režimu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. K námitce žalovaného okresní soud vysvětlil, že s ohledem na maximální výši úvěru a výši sjednávaných měsíčních splátek, bylo prověřování úvěruschopnosti žalovaného dostačující a zcela v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný schopnost dostát svým smluvním závazkům potvrdil tím, že téměř 10 let úvěr prostřednictvím kreditní karty čerpal a bez problémů splácel. Není proto předmětná smlouva o úvěru rozporná se zákonem a žalovaný je povinen žalobkyni jako postupníkovi úvěrovou smlouvou založený dluh uhradit, a to včetně úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

2. Proti výrokům I a III rozsudku se včas odvolal žalovaný. Má za to, že závěr okresního soudu o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného není správný. Podle žalovaného právní předchůdce žalobkyně nedostál při uzavírání smlouvy o úvěru své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost měla být posuzována „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“ získaných od žalovaného, přičemž úvěrující měl při posuzování porovnávat příjmy a výdaje žalovaného jako spotřebitele a způsob plnění dosavadních dluhů. Právní předchůdce žalobkyně si však „vystačil s prostými a neúplnými informacemi o příjmech a výdajích žalovaného a již se nijak více nezabýval jeho celkovou finanční situací“. Získané údaje navíc věřitel neprověřoval např. v „Centrální evidenci exekucí“ či v databázi vedené „Zájmovým sdružením právnických osob na ochranu leasingu, úvěrů a dalších služeb“. Nebylo v řízení žalobkyní prokázáno ani to, že by byly poměry žalovaného prověřovány v bankovním a nebankovním v registru klientských informací. Žalovaný přitom byl již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru nemajetný a jeho celkové náklady na zajištění základních životních potřeb vylučovaly jeho schopnost řádně hradit jednotlivé splátky poskytnutého úvěru. Nemá dle žalovaného pro zkoumání úvěruschopnosti žádný význam, jaká měla být výše úvěru. Dovozuje proto žalovaný, že je předmětná smlouva v důsledku poručení naznačené povinnosti úvěrujícího neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Promlčen pak je případný nárok žalobkyně z neplatné smlouvy plynoucí. V petitu odvolání žalovaný navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl v napadených výrocích buď zrušen nebo změněn tak, že bude žaloba zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku. Ve vyjádření k odvolání souhlasí se závěry okresního soudu. Má za to, že prokázala splnění povinnosti uložené úvěrujícímu ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jakož i oprávněnost nároku na zaplacení žalované částky. Poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, v jehož odůvodnění uvádí se mimo jiné, že nelze „smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet“. Jestliže tedy žalovaný předmětný úvěr splácel deset let, není pochyb, že byl úvěruschopný.

4. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného a podle § 211 a násl. zákona č. 991/63 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo v řízení k takové vadě, která by byla důvodem pro zrušení rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 o. s. ř.

5. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k napadenému meritornímu výroku, byly tyto objasněny okresním soudem na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a zároveň zcela dostatečně.

6. Ve shodě s okresním soudem lze po skutkové stránce shrnout, že žalovaný jako majitel běžného účtu (č. , č. účtu, ) u banky - , právnická osoba, . dne , datum, prostřednictvím vyplněného formuláře žádá banku o uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty s „úvěrovým rámcem , částka, “. V žádosti žalovaný formou čestného prohlášení uvádí, že je zaměstnán jako řidič u spol. , právnická osoba, . s průměrným čistým příjmem ve výši , částka, měsíčně, je svobodný, bezdětný, nemá dluhy, příjem „domácnosti“ činí , částka, měsíčně. Téhož dne je uzavřena písemná „Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, “ a žalovanému předána kreditní karta. Podle podmínek smlouvy zavazuje se banka jako věřitel poskytnout žalovanému jako dlužníkovi prostřednictvím kreditní karty úvěr v celkové výši maximálně , částka, za úrok při čerpání úvěru v hotovosti ve výši 26,28 % ročně, při bezhotovostním úvěru ve výši 25,08 % ročně. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) měla odpovídat 28,2 %. Žalovaný se zavazuje v případě čerpání úvěru měsíčně poskytnout splátku odpovídající minimálně 2 % z čerpaného úvěru (tj. , částka, měsíčně při maximální výši úvěru). Smlouva deklaruje, že vedle vlastního textu smlouvy řídí se vtah mezi účastníky „Produktovými podmínkami revolvingového úvěru a kreditní karty“ a „Všeobecnými obchodními podmínkami“.

7. Žalovaný úvěr čerpá platbami kartou u obchodníků či výběrem hotových peněz již počínaje dnem , datum, . Úvěr žalovaný splácí tak, že k , datum, po jednorázové platbě ve výši , částka, uhrazen je celý stávající dluh na jistině a k , datum, i dluh na úrocích (k , datum, připsaných). Následně je úvěrový rámec zvýšen na , částka, . Žalovaný nadále pravidelně kreditní kartu využívá a peníze úvěrem poskytnuté, jakož i úroky a „Sazebníkem“ dané poplatky [za výběry z bankomatů, za zaslání výpisů z účtu (, částka, /, částka, ), za vedení karty, za upomínky (, částka, )] řádně splácí. Vyplývá z bankou vedené „platební historie“, že písemně upomínán pro prodlení se splátkou je žalovaný poprvé až , datum, . Žalovaný dluh hradí a nadále kreditní kartu využívá (naposledy , datum, ). Úspěšné jsou i písemné upomínky z , datum, a , datum, . Žalovaný ještě dne , datum, platí bance , částka, a celkový dluh snižuje na částku , částka, . Marné jsou až upomínky z , datum, a , datum, . Dopisem z , datum, proto banka oznamuje žalovanému, že pohledávku ze smlouvy č. , hodnota, „zesplatňuje“ a vyzývá žalovaného k zaplacení celkem , částka, (z čehož , částka, připadá na poplatky a , částka, na úroky) do , datum, . Zároveň žádá zaplacení poplatku za upomínku ve výši , částka, .

8. Dopisem ze dne , datum, společnost , právnická osoba, . oznamuje žalovanému, že svou pohledávku „ze smlouvy č. , hodnota, “ postoupila společnosti , Anonymizováno, Dopisem ze dne , datum, pak společnost , Anonymizováno, jako postupitel informuje žalovaného o postoupení pohledávky žalobkyni. Dopisem ze stejného dne žalobkyně prostřednictvím zástupce žádá o zaplacení celkem , částka, do 7 dnů a upozorňuje na možnost uplatnění pohledávky u soudu.

9. Koresponduje se shora uvedeným zjištěním právní závěr okresního soudu, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený „Smlouvou o revolvingovém úvěru“ uzavřenou , datum, podléhal s ohledem na dobu svého vzniku [dle přechodného ustanovení obsaženého v § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“)] primárně režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník („obch. zák.“), konkrétně ustanovením § 497 a násl. obch. zák. upravujícím smlouvu o úvěru, subsidiárně (dle § 1 odst. 2 obch. zák.) úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), a s ohledem na povahu účastníků smlouvy o úvěru, též režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, tj. v době zavření smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. Ačkoli se v citovaném ustanovení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. neuvádělo, že by důsledkem nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti byla neplatnost smlouvy, dovodila judikatura (reprezentovaná např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019), že porušení této povinnosti ze strany věřitele (úvěrujícího), resp. poskytnutí úvěru bez řádného zkoumání úvěruschopnosti, znamená neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“).

12. Zákon nepředepisuje, jaké konkrétní okolnosti na straně dlužníka, mají být věřitelem zkoumány před poskytnutím úvěru. Je však z ustanovení § 9 odst. 1 zákona patrné, že zkoumání sloužící primárně k ochraně spotřebitele před neuváženým přijetím závazků musí se dít s profesionální obezřetností ze strany věřitele, přičemž poměry spotřebitele měly by být zkoumány do té míry, aby mohl být přijat spolehlivý závěr, zda spotřebitel pravděpodobně bude či nikoli schopen dostát zamýšlenou smlouvou přijímaným závazkům. Takové zkoumání bude individuální a bude se lišit nejen v závislosti na tom, jaké a jak věrohodné (doložené) informace získá věřitel od spotřebitele, nýbrž i na znalostech věřitele z předchozích vztahů se spotřebitelem a na tom, jaký úvěr co do parametrů má být spotřebiteli poskytnut. „Nahlédnutí do databází“ tak nemusí se dít obligatorně, leč v případech, kdy to bude „nezbytné“.

13. V daném případě je z objasněných skutečností patrné, že věřitel své povinnosti prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného dostál a jím přijatý závěr o tom, že žalovaný bude schopen závazky ze smlouvy plnit, byl dostatečně podložený. V tomto směru je třeba vzít v úvaha, že věřitel pro žalovaného vedl již v době uzavírání smlouvy běžný (bankovní) účet, a tudíž měl o poměrech žalovaného přehled i bez údajů žalovaným v žádosti o kreditní kartu uváděných. Nevyplývá zároveň ze skutkových zjištění ani z tvrzení žalovaného, že by věřitel měl důvod pochybovat o pravdivosti údajů uváděných žalovaným o příjmu ve výši , částka, měsíčně, o absenci vyživovací povinnosti, neexistenci dluhů, a podílu další osoby na nákladech na vedení domácnosti žalovaného. Tyto údaje pak při porovnání s parametry zamýšlené úvěrové smlouvy (úvěrem ve výši maximálně , částka, , měsíčními splátkami ve výši , částka, při maximálním úvěru, ročními procentní sazbou nákladů ve výši 28,2 %) jednoznačně odůvodňovaly závěr, že žalovaný bude schopen svým závazkům z předmětné smlouvy o úvěru bez obtíží dostát. Že byl takový předpoklad věřitele správný pak žalovaný demonstroval řádným plněním smlouvy po dobu více než osmi let. To, že byl žalovaný dle svého tvrzení v době uzavírání smlouvy „nemajetný“ (rozuměno bez majetku větší hodnoty) tak nemůže mít v daném případě relevanci, pročež nemohou obstát výtky o nedostatečném objasnění této okolnosti věřitelem ani odvolatelem navazující závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru.

14. Uzavírá tak odvolací soud ve shodě se soudem okresním, že žalovaný jako dlužník byl vůči společnost , právnická osoba, . jako věřiteli vázán platnou smlouvou o úvěru dle § 497 a násl. obch. zák., a po jejím zrušení věřitelem („rozhodnutím o zesplatnění“ z , datum, ) byl povinen věřiteli počínaje dnem , datum, vrátit zůstatek úvěrem poskytnutých peněz ve výši , částka, , zaplatit zůstatek z úvěru vzešlých úroků ve výši , částka, , zůstatek smlouvou sjednaných poplatků v celkové výši , částka, a hradit úroky (§ 506 obch. zák.), a to v daném případě ve výši 15 % jak přiléhavě vysvětleno okresním soudem v odůvodnění zamítavého výroku (odst. 23 rozsudku okresního soudu). Počínaje oznámením o postoupení pohledávky žalobkyni pak měl žalovaný v souladu s § 526 obč. zák. povinnost splnit závazky ze zrušené smlouvy o úvěru právě žalobkyni. Nedůvodnou je námitka promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť j patrné, že ke dni podání žaloby čtyřletá promlčecí lhůta (daná, ve shodě s § 3036 o. z., ustanovením § 397 obch. zák.) neuběhla.

15. Z uvedeného plyne, že napadený meritorní výrok I rozsudku okresního soudu je věcně správný, a jako takový byl proto odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. Změněn dle § 220 o. s. ř. byl pouze závislý nákladový výrok napadeného rozsudku. Důvodem je, že okresní soud v jinak správném výčtu nákladů účelně vynaložených žalobkyní v řízení před okresním soudem, na jejichž náhradu má pro téměř úplný úspěch ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. právo, zmiňuje rovněž odměnu zástupce žalobkyně ve výši , částka, spojenou s úkonem právní služby spočívajícím ve výzvě k plnění datované , datum, . Tato výzva však zcela postrádá právní rozbor věci, a proto ji nelze kvalifikovat jako výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („AT“), nýbrž jako tzv. jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. h) AT, za kterou náleží odměna ve výši poloviny mimosmluvní odměny.

17. Náleží tedy žalobkyni za řízení před okresním soudem náhrada odměny spojená se třemi úkony (převzetím zastoupení, jednoduchou výzvou a podáním žaloby) ve výši celkem , částka, (stanovená dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/ odst. 2 písm. c/ AT), náhrada hotových výdajů v paušální výši celkem , částka, (§ 13 odst. 4 AT), náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši , částka, (21% z , částka, dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) a náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši , částka, , celkem , částka, .

18. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela neúspěšný, a proto je dle § 142 odst. 1 o.s.ř. povinen nahradit žalobkyni všechny účelně vynaložené náklady. Těmito náklady jsou odměna zástupce žalobkyně za vyjádření k odvolání ve výši , částka, (dle § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k/ AT), hotové výdaje zástupce žalobkyně v paušální výši , částka, (§ 13 odst. 4 AT) a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést ve výši , částka, (21 % z , částka, dle § 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem , částka, .