35 Co 34/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců Mgr. Ondřeje Plška a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně , nar. Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalovanému Jméno žalovaného , nar. Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , zastoupenému advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B , o určení společného vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 10 C 88/2024-136 ze dne 23. 10. 2025, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II o nákladech řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 75 401 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta , Jméno advokáta BII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 248 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému bývalému manželovi domáhala určení, že součástí jejich společného jmění je pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, s budovou č. ev. , Anonymizováno, a pozemek parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (výrok II). Své rozhodnutí opřel o závěr, že uvedené pozemky nabyl žalovaný sice během manželství, avšak výlučně za peníze získané darem od svých rodičů ve smyslu § 709 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Že pozemky nabývá koupí výlučně žalovaný, žalobkyně dle zjištění okresního soudu věděla. V řízení neúspěšné žalobkyni bylo s poukazem na § 142 odst. 1 uloženo, aby žalovanému nahradila náklady řízení ve výši „356 281 Kč“, sestávajících z odměny zástupce žalovaného ve výši celkem 282 100 Kč (po 40 300 Kč za úkon, z tarifní hodnoty 8 000 000 Kč odpovídající ceně předmětných nemovitostí odhadované v žalovaným doloženém znaleckém posudku), paušalizovaných hotových výdajů zástupce (3 150 Kč), cestovného (5 930 Kč), náhrady za ztrátu času v rozsahu 18 půlhodin („3 267Kč“ správně 2 700 Kč) a náhrady daně z přidané hodnoty („61 834 Kč“). Okresní soud nepřikročil k moderaci nároku žalovaného na náhradu nákladů dle § 150 o. s. ř. mj. proto, že žalobkyně nevzala žalobu zpět ani v situaci, kdy žalovaný v březnu 2025 vyjádřil ochotu vzdát se v případě zpětvzetí žaloby práva na náhradu nákladů.

2. Proti nákladovému výroku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání namítá, že předmětné nemovitosti byly pořízeny během manželství byly rodinou využívány k rekreaci a žalobkyně byla v přesvědčení, že náleží do společného jmění. Teprve v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí žalovaný (při jednání , datum, ) poprvé prohlásil, že nemovitosti jsou v jeho vlastnictví a následně žalobkyni bránil v jejich užívání. Žalobkyně v reakci na toto tvrzení a stav zapsaný v katastru nemovitostí žalovaného před podáním žaloby dopisem z 5. 3. 2024 vyzvala, aby poskytl součinnost pro změnu zápisu v katastru nebo aby doložil, že je výlučný vlastníkem. Tehdejší zástupce žalovaného odmítl na výzvu reagovat s poukazem na nedostatek oprávnění k zastupování žalovaného v dané věci. Po podání žaloby žalovaný reagoval ve svém vyjádření z 18. 9. 2024 pouze tím, že nárok žalobkyně popíral. Důkazy o nabytí nemovitostí ze svých prostředků označil poprvé až v podání z 1. 4. 2025 a předložil je až 30. 4. 2025. Za takového stavu žalobkyně o spolehlivosti důkazů pochybovala a trvala na tom, aby byly v řízení provedeny a soudem vyhodnoceny. Žalobkyně vytýká okresnímu soudu závěr, že věděla o nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Okresní soud v tomto směru nesprávně vyhodnotil e-mailovou komunikaci o rezervační smlouvě mezi ní a zprostředkovatelem prodeje nemovitostí. Žalobkyně sice věděla o koupi, avšak předpokládala, že „chatku“ kupují oba společně, což vyjádřila i slovy: „tu chatku chceme koupit“. Žalobkyně dále tvrdí, že nemá žádný majetek, zatímco žalovaný vlastní byty v odhadované hodnotě asi 25 mil Kč a je jediným společníkem obchodní společnosti. Žalobkyně proto žádá, aby při rozhodování o nákladech bylo postupováno dle § 150 o. s. ř. a napadený výrok byl změněn tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů nepřiznává.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného výroku. Žalovaný tvrdí, že žalobkyně od počátku věděla, že nemovitosti nabývá výlučně žalovaný za peníze svých rodičů. Tomu svědčí skutečnost, zachycená v části e-mailové komunikace mezi žalobkyní a zprostředkovatelem prodeje z roku 2017, kdy žalobkyně k dotazu zprostředkovatele, zda účastníci budou nemovitosti nabývat do společného jmění, zasílá zprostředkovateli formulář kupní smlouvy, v němž jako jediný kupující figuruje žalovaný. I formulace výzvy žalobkyně před podáním žaloby nasvědčuje podle žalovaného tomu, že si byla vědoma jeho výlučného vlastnictví spoléhala však na to, že jej žalovaný neprokáže. Žalovaný se snažil zabránit řízení a (v podání z 25. 3. 2025) poukazoval na to, že žalobou vymezená otázka by měla být řešena v paralelně probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění. Žalovaný má za to, že žalobu o určení vlastnictví podala žalobkyně účelově, spoléhaje na to, že žalovaný pro delší časová odstup neprokáže své vlastnictví a žalobkyni budou přiznány náklady řízení. Není pravdivé tvrzení žalobkyně, že je nemajetná. Žalobkyně je zaměstnána jako ředitelka , právnická osoba, a lze předpokládat příjem až , Anonymizováno, tis. Kč. Nelze dovozovat ani nemajetnost, když sama žalobkyně v žalobě o vypořádání společného jmění vychází z toho, že byty či obchodní podíl jsou součástí společného jmění. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem proto není dle žalovaného pro užití § 150 o. s. ř. důvod.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném nákladovém výroku bez jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že výrok je třeba změnit.

5. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

5. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

6. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1529/2017 ze dne 29.8.2018).

7. V daném případě lze ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyně jako v řízení neúspěšný účastník má povinnost k úplné náhradě těch nákladů, které v řízení žalovaný účelně vynaložil. Správně rovněž okresní soud dovozuje, že okolnosti případu, jak se podávají ze spisu, nepředstavují „důvody hodné zvláštního zřetele“, pro které by měla být tato povinnost žalobkyně, byť i jen částečně, omezena dle § 150 o. s. ř. Na tomto závěru nic nemění tvrzení o pasivitě žalovaného jako příčině podání žaloby. Zvláště ne v situaci, kdy žalobkyně na žalobě trvala i poté, co byly k tvrzením žalovaného (vylučujícím žalobou uplatněný nárok) obsaženým v podání z 25. 3. 2025, provedeny při ústním jednání , datum, důkazy, které skutkovou verzi žalovaného prokazovaly. Jakkoli nelze uzavřít s potřebnou jistotou, že žalobkyně věděla o původu peněz, z nichž byla hrazena kupní cena nemovitostí, jeví se to jak pravděpodobné v situaci, kdy již při koupi nemovitostí byla (jak je doloženo záznamy o e-mailové komunikaci mezi žalobkyní a zprostředkovatelem) srozuměna s tím, že kupujícím a následně v katastru evidovaným vlastníkem bude výlučně žalovaný. Nejde tak o případ, kdy by se teprve v souvislosti s rozvodem manželství žalobkyně dozvěděla o podobě nabývacího titulu a skutečnosti, že je jako vlastník nemovitostí evidován pouze žalovaný. Evidovaný stav v katastru nemovitostí tak lze přičítat nejen jednání žalovaného ale i jednání žalobkyně minimálně při přípravě smlouvy.

8. Naznačené okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, jakož i postoj žalobkyně v průběhu řízení v daném případě nesvědčí tomu, aby žalovanému bylo právo na náhradu nákladů výjimečně byť jen z části odepřeno. Sám o sobě nemůže být okolností odůvodňující postup dle § 150 o. s. ř. tvrzené majetkové rozdíly mezi žalobkyní a žalovaným. Uzavírá proto odvolací soud, že okresní soud nepochybil, když právo žalovaného na náhradu nákladů dle § 150 o. s. ř. nemoderoval.

9. Nesprávně však okresní soud určil výši nákladů žalovaným v řízení vynaložených. Výše odměny zástupce, z níž by měl soud při určení náhrady nákladů vycházet v řízení o určení, zda tu je právní vztah nebo právo k nemovitosti, neodvíjí se totiž počínaje dnem 1. 1. 2025 z hodnoty předmětné nemovitosti bez dalšího, nýbrž platí ve smyslu § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., že tarifní hodnota činí nejvýše 500 000 Kč. Mají-li tedy nemovitosti, které byly předmětem sporu o určení práva k nim, podle zjištění okresního soudu hodnotu 8 mil Kč, pak tarifní hodnota úkonů právní služby zástupce žalovaného, jež všechny spadají do období po datu 1. 1. 2025 (převzetí zastoupení oznámeno bylo soudu 28. 1. 2025) činí právě 500 000 Kč. Náhrada odměny měla by proto dle § 7 bod 6 AT odpovídat částce 10 300 Kč za každý z úkonů.

10. Vedle toho platí, že účastníku lze přiznat pouze náhradu těch nákladů, které byly vynaloženy ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. účelně, tj. které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené právo u soudu. Obecně takovému hledisku budou vždy odpovídat výdaje spojené se zastoupením účastníka advokátem (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Stanovují-li se však pro účely rozhodnutí o nákladech řízení tyto výdaje v závislosti na úkonech právní služby advokátem během řízení provedených, je nutno posuzovat účelnost u každého takového úkonu a odpovídat na otázku, zda předmětný úkon směřoval k efektivnímu (hospodárnému) hájení práv zastupovaného účastníka. Pokud jde o písemná podání zástupců, která neobsahují návrh ve věci samé či jiný zákonem předpokládaný procesní úkon, nýbrž jsou svým obsahem odstraněním vad žaloby či doplněním žalobních tvrzení, aniž by potřeba takového doplnění byla vyvolána novou procesní situací, tj. např. přednesem námitek žalovaného, pak takové podání obvykle nelze pokládat za účelné. Tak tomu bude zejména v případě přednesů učiněných v písemné formě přesto, že účastník má možnost učinit je při jednání soudu. Podobně za účelné ve smyslu § 142 o. s. ř. obvykle nelze označit tzv. další porady s klientem, leč by jejich potřebu objektivně vyvolala nová procesní situace a tato porada sloužila by k formulování nových a pro hájení práv nutných přednesů (tvrzení) v takovém rozsahu, že by nutně musela přesáhnout čas jedné hodiny. Nevyplývá-li z obsahu spisu něco jiného, je zejména ve věcech skutkově či právně nikoli složitých na místě vnímat (při rozhodování o náhradě nákladů řízení) doloženou poradu advokáta s klientem jako úkon, který je součástí přípravy zástupce k jinému (nahrazovanému) úkonu právní služby či představuje plnění obecné informační povinnosti zástupce vůči zastupovanému, a který by při hospodárném postupu objektivně neměl délky jedné hodiny dosahovat.

11. Ke správné úvaze okresního soudu, že takovým samostatným a účelným úkonem právní služby není podání zástupce, v němž žádá, aby bylo upuštěno od výslechu navrženého svědka, dodává odvolací soud, že za samostatné a účelně provedené úkony právní služby nelze v daném případě pokládat ani podání z 29. 4. 2025 obsahující doplnění tvrzení na výzvu soudu při jednání dne , datum, , jež mohlo a při hospodárném postupu mělo být učiněno již při tomto jednání, a „další poradu s klientem“, která se měla uskutečnit 13. 10. 2025, před posledním jednáním ve věci.

12. Účelně vynaloženými náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně tak jsou: odměna zástupce za 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání vyjádření k žalobě z 525. 3. 2025 a účast u ústních jednání ve dnech , datum, , , datum, a , datum, ) ve výši celkem 51 500 Kč (při tarifní hodnotě 500 000 Kč jde o 10 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6., § 9a odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 11 odst. 1 AT), hotové výdaje zástupce spojené s 5 úkony právní služby v paušální výši celkem 2 250 Kč (dle § 13 odst. 4 AT), cestovní výdaje zástupce na cestu ze sídla k jednáním soudu (vozidlem zn. , jméno FO, o spotřebě 8,9 l nafty na 100 km, po 220 km) ve výši 5 865 Kč (dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.), náhrady za ztrátu 18 půlhodin strávených zástupcem na cestě ve výši 2 700 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT) a daň z přidané hodnoty, kterou je zástupkyně povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši 13 086 Kč (21 % z 62 315 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 75 401 Kč.

13. S ohledem na uvedené byl rozsudek okresního soudu ve výroku II o nákladech řízení dle § 220 o. s. ř. změněn tak, že žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 75 401 Kč. Bylo pak žalobkyni uloženo nahradit tyto náklady v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v obecné třídenní lhůtě k rukám zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

14. S přihlédnutím k předmětu vymezenému částkou uvedenou v napadeném výroku (ukládajícímu žalobkyni zaplacení 356 281 Kč), petitu odvolání (žádající úplné zproštění povinnosti k náhradě) a výsledku (ukládajícímu žalobkyni zaplacení 75 401 Kč), je třeba na žalobkyni nahlížet jako v odvolacím řízení převážně úspěšnou, a to v rozsahu 79 %. Má proto žalobkyně proti žalovanému dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů v odvolacím řízení vynaložených, a to v rozsahu 58 %. Protože těmito náklady je odměna zástupce za odvolání ve výši 5 150 Kč [dle § 7 bod 6., § 9a odst. 1 písm. d), § 11 odst. 2 písm. c) AT] a hotové výdaje zástupce ve výši 450 Kč (dle § 13 odst. 4 AT), celkem 5 600 Kč, bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu ve výši 3 248 Kč.