35 Co 469/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Marka a soudců JUDr. Andrey Milichovské a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 51 380,28 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 11 C 139/2024-47 ze dne 21. 8. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se v části, kterou byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení 27 562 Kč, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 562 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, kterou byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 27 562 Kč od 6.11.2023 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 2 185,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 477,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně jako právní nástupce společnosti Provident Financial s. r. o. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 31 983,28 Kč s kapitalizovaným úrokem 2 425,55 Kč, s úrokem ve výši 20,94 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 397,71 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a zaplacení částky 19 397 Kč s kapitalizovaným úrokem 3 138,69 Kč, s úrokem ve výši 18,36 % ročně z částky 12 768,24 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 416,92 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 768,24 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovanou dvě smlouvy dne 3. 6. 2021 a 25. 6. 2021, na základě nichž bylo dohodnuto poskytnutí spotřebitelských úvěrů žalované, a to v obou případech ve výši 15 000 Kč s tím, že je bude žalovaná splácet v týdenních splátkách, a to po 438 Kč po dobu 52 týdnů v případě smlouvy ze dne 3. 6. 2021, a po 450 Kč po dobu 73 týdnů v případě smlouvy ze dne 25. 6. 2021, nicméně dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované. Platnost smluv o spotřebitelském úvěru § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru podmiňuje tím, že poskytovatel úvěru poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Okresní soud dále vyšel z § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ odkázal na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění ke dni uzavření smlouvy, kdy jde o takovou úroveň zvláštní dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry jeho činnosti. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, zejména na závěr NSS, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. V posuzovaném případě nebyla úvěruschopnost žalované ze strany předchůdkyně žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena. Dle zákaznických karet vycházel poskytovatel předmětných spotřebitelských úvěrů mimo jiné z dalších příjmů domácnosti žalované, které nebyly jakkoliv specifikovány či doloženy. Běžné měsíční výdaje jsou uvedeny celkovou částkou 5 000 Kč, resp. 8 000 Kč bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Žádné další listiny, jako výpisy z účtu, z nichž lze usuzovat na průběžné příjmy a výdaje žalované, označeny k důkazu a předloženy soudu nebyly. Pochybnosti pak vzbuzuje zejména skutečnost, že byly předloženy dvě zákaznické karty, které byly vyhotoveny s časovým odstupem 22 dnů v rozmezí stejného kalendářního měsíce, a přesto se v nich zachycené údaje zásadně liší. Způsob, jakým přistoupil poskytovatel úvěrů k ověření úvěruschopností žalované, tak lze označit za povrchní a nevyhovující zákonnému požadavku ověření úvěruschopnosti na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

2. Okresní soud též poukázal na skutečnost, že byť absolutní neplatnost úvěrové smlouvy coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022, je třeba ustanovení § 87 spotřebitelského zákona ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022 třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele coby slabší strany úvěrové smlouvy. V té souvislosti odkázal i na směrnici komunitárního práva č. 93/13/EHS a na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci S-679/18, OPR – Finance, a stanovisko generálního advokáta S-616/18, Cofidis, v nichž bylo Soudním dvorem EU uzavřeno, že články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z toho tedy vyplývá, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

3. Vzhledem k závěru o neplatnosti úvěrových smluv by sice bylo možno posoudit věc podle právní úpravy bezdůvodného obohacení, pokud by bylo prokázáno, že na základě neplatných smluv bylo žalované poskytnuto nějaké plnění. Okresní soud má však za to, že i přes jeho procesní poučení nebyly ze strany žalobkyně navrženy žádné důkazy k prokázání faktické výplaty úvěrů žalované.4. náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když procesně plně úspěšné žalované žádné procesní náklady nevznikly.

5. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolala žalobkyně, napadajíc část výroku I (a v důsledku toho i výrok II o náhradě nákladů řízení na něm závislý), jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni z úvěrové smlouvy ze dne 3. 6. 2021 částku 12 562 Kč se zákonným úrokem z prodlení z ní ve výši 8,25 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení, a z úvěrové smlouvy ze dne 25. 6. 2021 částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasí s názorem okresního soudu, že neprokázala čerpání finančních prostředků žalovanou na základě předmětných úvěrových smluv. Skutečnost, že došlo k předání částky 15 000 Kč žalované jak dne 3. 6. 2021, tak dne 25. 6. 2021 prokazuje text obou smluv o spotřebitelském úvěru. Z něj vyplývá, že žalovaná podpisem uvedených smluv jednak potvrdila, že je zákazník, který sjednal rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, a současně stvrdila, že v případě sjednání uvedené rozšířené doplňkové služby obdržela v hotovosti celou výši spotřebitelského úvěru. Tj. že převzala v obou případech v hotovosti částku 15 000 Kč, jejichž vrácení se žalobkyně domáhá přinejmenším z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž v případě částky 15 000 Kč vyplacené na základě smlouvy ze dne 3. 6. 2021 je tato ponížena o částku 2 438 Kč, o níž žalobkyně tvrdí, že jí žalovaná uhradila do podání žaloby. Žalobkyně navrhla změnu napadené části výroku I rozsudku okresního soudu takovou, že jí bude přiznána částka 15 000 Kč a 12 562 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení včetně náhrady nákladů řízení.

6. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části a po zopakování dokazování čtením smluv o spotřebitelském úvěru a pracovní smlouvy žalované z 23. 1. 2020 ve znění dodatků k ní ze dne 1. 2. 2021 a 1. 4. 2021 shledal odvolání žalobkyně důvodným, pokud jde o jím požadovanou úvěrovou jistinu vyplacenou žalované při podpisu úvěrových smluv.

7. Správným shledal odvolací soud výše popsaný závěr soudu prvého stupně o absolutní neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 6. a 25. 6. 2021, a to v důsledku porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně, která byla poskytovatelem obou spotřebitelských úvěrů, řádně a s náležitou odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele, tedy její schopnost splácet spotřebitelský úvěr s ohledem na její osobní, příjmové, případně majetkové poměry. Pro stručnost v tomto směru krajský soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění v rozsudku okresního soudu, jak je prezentováno v bodech 1–3 odůvodnění shora.

8. Po zopakování dokazování čtením pracovní smlouvy žalované ve znění jejích dodatků, které žalovaná doložila při uzavírání smluv o spotřebitelských úvěrech poskytovateli úvěru, odvolací soud dodává, že v době uzavírání těchto smluv neměl poskytovatel úvěrů dostatek podkladů o tom, že žalovaná bude schopna dostát svému závazku poskytnuté spotřebitelské úvěry řádně splácet. Nelze totiž přehlédnout, že ačkoliv žalovaná se zavázala splácet úvěr ze smlouvy ze dne 3. 6. 2021 v 52 týdenních splátkách po 438 Kč, tedy po dobu jednoho roku (do června 2022) a úvěr ze smlouvy ze dne 25. 6. 2021 v 73 týdenních splátkách po 450 Kč, tedy po dobu jeden a půl roku (do konce roku 2022), doložila žalovaná ohledně jejích příjmů z pracovní činnosti toliko, že má garantován příjem z pracovního poměru (v rámci nějž dosahovala v květnu 2021 příjmu 21 350 Kč hrubého měsíčně) sjednaného dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 2. 2021 na dobu určitou toliko do 31. 1. 2022. Z uvedeného je zřejmé, že poskytovatelem úvěru nebyla řádně ověřena schopnost žalované splácet úvěry v období od února 2022 z hlediska jejích výdělkových poměrů. I tato skutečnost dokládá, že nedostatečně ověřená schopnost žalované úvěr splácet po celou dobu trvání smluvního vztahu ze strany původního poskytovatele úvěru měla za následek absolutní neplatnost obou posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury vztahující se k otázce řádné a odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (k tomu srovnej rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015 či rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

9. Okresní soud se sice s ohledem na závěr o neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru správně zabýval otázkou, zda žalobou uplatněný nárok lze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení v případě vyplacení peněžních prostředků žalované právní předchůdkyní žalobkyně, v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu však učinil nesprávný skutkový závěr o tom, že žalobkyně neprokázala poskytnutí peněžních prostředků z předmětných úvěrových smluv žalované. Žalobkyně k jejímu tvrzení v žalobě o poskytnutí peněžních prostředků žalované coby úvěrové jistiny (jejichž vrácení se žalobou po žalované domáhá) doložila písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 6. a 25. 6. 2021. V nich žalovaná podpisem těchto smluv stvrdila, že sjednává touto smlouvou rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení a jako zákazník, který tuto službu sjednal, stvrzuje podpisem smlouvy, že obdržela v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru, který v obou případech činil 15 000 Kč.

10. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že žalovaná na úvěr ve výši 15 000 Kč poskytnutý ze smlouvy ze dne 3. 6. 2021 uhradila celkem částku 2 438 Kč, tj. dosud dluží na úvěrové jistině 12 562 Kč, a na úvěr poskytnutý ze smlouvy ze dne 25. 6. 2021 ve výši úvěrové jistiny 15 000 Kč neuhradila žalovaná ničeho. Protože v průběhu soudního řízení ze strany žalované nebyly vzneseny žádné námitky proti tomuto tvrzení žalobkyně, učinil odvolací soud závěr, že z peněžních prostředků žalované poskytnutých právním předchůdcem žalobkyni ve výši 2 x 15 000 Kč nebyla žalovanou dosud vrácena částka 27 562 Kč (12 562 Kč + 15 000 Kč). Ta představuje speciální druh bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor poskytovatele spotřebitelského úvěru (byť z neplatné úvěrové smlouvy) ve smyslu § 87 odst.1, věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle něhož spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na uvedený závěr krajský soud shledal důvodným žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení (vrácení) částky 27 562 Kč. Tomuto závěru odpovídá změna části výroku I napadeného rozsudku uvedená ve výroku I shora tohoto rozhodnutí (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).

11. Požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z přiznané částky od 6. 11. 2023 do zaplacení nelze vyhovět, jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle citovaných ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (byla-li smlouva o něm shledána neplatnou) v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. To, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jejím možnostem podle výše citovaných ustanovení, odlišuje postavení žalované jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením v § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Povinnost žalované, resp. splatnost jejího závazku, tak není vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z., nýbrž je určena buď dohodu účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Tomuto závěru odpovídá výrok II shora, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z přiznané částky 27 562 Kč (§ 219 o. s. ř.).

13. Při stanovení lhůty k vrácení poskytnuté jistiny žalovanou žalobkyni (lhůty k plnění) je třeba vycházet z textu ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, z nichž vyplývá, že spotřebitel by měl vrátit poskytnou úvěrovou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaná byla po celou dobu řízení před soudy obou stupňů procesně nečinná, z tohoto důvodu nebyl soud schopen posoudit její příjmové poměry – možnosti splacení úvěrové jistiny. Za této situace odvolacímu soudu nezbylo, než vycházet z § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovit žalované povinnost k vrácení poskytnuté jistiny v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci tohoto rozsudku.

14. Z důvodu částečné změny napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudem prvého stupně. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 54 %, když jí z žalované částky 51 380,28 Kč byla přiznána částka 27 562 Kč. Po odečtení jejího neúspěchu 46 % od úspěchu má tak právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 8 % z celkově vynaložených nákladů podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ty jsou představovány odměnou advokáta žalobkyně za 6 úkonů právní služby po 3 180 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, za předžalobní výzvu, sepis žaloby, písemné podání ve věci samé k výzvě soudu ze dne 24. 7. 2024 a za účast při jednáních dne 10. 7. a 21. 8. 2024 (§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu č. 177/1996 Sb.). Dále advokátu žalobkyně náleží paušální náhrada hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300 Kč v úhrnné výši 1 800 Kč, jakož i náhrada za DPH z odměny a paušální náhrady ve výši 4 384,80 Kč podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Celkové náklady žalobkyně za řízení před okresním soudem po připočtení zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 056 Kč činily celkem 27 320,80 Kč. Z nich bylo žalobkyni přiznáno 8 %, tedy částka 2 185,70 Kč.

15. V odvolacím řízení, jehož předmětem byla částka 27 562 Kč se zákonným úrokem z prodlení, byla žalobkyně neúspěšná jen v nepatrné části, co se týče požadovaného úroku z prodlení, když jistina jí byla přiznána v plném rozsahu. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Ty jsou představovány odměnou advokáta žalobkyně za 2 úkony právní služby po 2 220 Kč za odvolání proti napadenému rozsudku a za účast při odvolacím jednání dne 30. 5. 2025 podle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu č. 177/1996 Sb. včetně paušální náhrady hotových výdajů za tyto úkony právní služby 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Z nich náleží žalobkyni náhrada za DPH ve výši 1 058,40 Kč podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Po připočtení soudního poplatku z odvolání ve výši 1 379 Kč byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 7 477,40 Kč jak je uvedeno ve výroku IV shora.