35 Co 79/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Janem Ševčíkem sídlem Kodaňská 1441/46, 101 00 Praha proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 53 982,24 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 143/2024-57 ze dne 31. 10. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 11 608,45 Kč ve výši 15 % ročně od 20. 3. 2023 do 6. 1. 2025 a ve výši 3 % ročně od 7. 1. 2025 do zaplacení potvrzuje.

II. V části výroku II o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 11 608,45 Kč ve výši 12 % ročně od 7. 1. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 11 608,45 Kč ve výši 12 % ročně od 7. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 11 608,45 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. na jistině, na obou druzích úroků, kapitalizovaných i plynoucích do budoucna, zamítl. Výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

2. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že uzavřela 6. 1. 2018 s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, která nabyla účinnosti 15. 3. 2019 výběrem hotovosti z bankomatu žalovanou 15. 3. 2019, přičemž z důvodu prodlení žalované s 16měsíčními splátkami došlo ke zesplatnění úvěru. Žalobou proto žalobkyně požadovala 23 280 Kč jako 16 neuhrazených předepsaných splátek úvěru, zesplatněnou jistinu ve výši 27 724,24 Kč, poplatky za upomínky ve výši 3 x po 150 Kč a jednou ve výši 200 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 980,11 Kč, zákonný úrok z prodlení p. a. od 20. 3. 2023 do zaplacení ve výši 8,5 % z 2 910 Kč, 11,75 % z 8 730 Kč a 15 % z 39 364,24, a konečně smluvní pokutu ve výši 2 328 Kč. Okresní soud shledal úvěrovou smlouvu s odkazem na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou, neboť již z tvrzení žalobkyně plyne, že nesplnila svoji povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalované, neboť nejen že nevěnovala pozornost tvrzení o extrémně nízkých výdajích žalované, ale ani neověřila příjmy žalované. Protože však bylo dle okresního soudu prokázáno poskytnutí částky celkem ve výši 73 912,14 Kč, přičemž naopak žalovaná žalobkyni zpět uhradila 62 303,69 Kč, dovodil okresní soud, opíraje se o ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 11 608,45 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy však dle okresního soudu nelze žalobkyni přiznat nárok na smluvní úroky a poplatky, ale ani na úrok z prodlení, protože žalobkyně má právo na vrácení nesplacené jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka, nikoli od výzvy žalobkyně k plnění (a odkázal v tomto na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Okresní soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši 11 608,45 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, jen v části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 608,45 Kč od 20. 3. 2023 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že měl okresní soud předně vyjít z toho, že žalované byla zaslána písemná výzva z 27. 2. 2023, v níž byla žalovaná informována o zesplatnění dluhu a vyzvána k jeho úhradě do 19. 3. 2023. Ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě dluhu je proto žalovaná v prodlení. Stanovením lhůty až od právní moci rozhodnutí došlo k porušení principu rovnosti stran, jestliže žalovaná proti splatnosti nic nenamítala, ve sporu nebyla aktivní, netvrdila ani neprokázala v řízení, že by nebyla schopna dluh v termínu podle výzvy uhradit. Dle názoru žalobkyně je nutné § 87 odst. 1 poslední věta a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru interpretovat ve vzájemné souvislosti a na pojem „spor“ nahlížet jen jako na existující a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. V projednávané věci však nebyl mezi účastníky, z důvodu pasivity žalované, spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované k vrácení jistiny. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, má přitom dle žalobkyně pouze spotřebitel (dlužník), a soud by v případě zcela pasivního dlužníka neměl bez dalšího o ní rozhodovat. Dovozuje, že pro tento případ je nutné místo § 87 zákona o spotřebitelském úvěru aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdy právo na jeho vydání je ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku vázáno na výzvu k plnění. Uzavírá proto, že z důvodu absence tvrzení a důkazů se žalovaná marným uplynutí lhůty k plnění, tedy dnem 20. 3. 2023, dostala do prodlení, a žalobkyni tak náleží nejen jistina, ale i zákonným úrok z prodlení z této jistiny ode dne prodlení. Poukazuje na to, že ke shodnému závěru dospěl ve svém rozsudku i Krajský soud v Praze č. j. 27 Co 20/2024-105 ze dne 28. 5. 2024. Navrhuje proto změnu rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu ve smyslu uvedené argumentace.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.

5. Objasnil okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně, že na základě smlouvy obsahující závazek k poskytnutí (revolvingového) úvěru, jež čerpáním částky 34 000 Kč prostřednictvím platební karty dne 15. 3. 2019 nabyla účinnosti, byla žalované poskytnuta částka celkem 73 912,14 Kč, z níž žalobkyni zaplatila zpět 62 303,69 Kč.

6. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud proto správně uzavírá, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený takovou smlouvou podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona, účinného do dne 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Vycházeje z objasněných okolností uzavírání smlouvy jakož i obsahu smlouvy o úvěru je možné ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyni, kterou stíhala před uzavřením smluvního vztahu se žalovanou, coby spotřebitelem, povinnost posoudit řádně její úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona, splnění této povinnosti neprokázala. Lze proto shledat správný také závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy (u smluv uzavřených před datem 28. 5. 2022 dovozována judikatorně například z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679-18).

10. Tato neplatnost smlouvy nese s sebou na straně žalované dle § 87 odst. 2 věta třetí zákona povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného, jako úvěrovaného spotřebitele, od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

11. Jak vysvětleno například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, na který okresní soud správně odkazuje, ustanovení § 87 zákona je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplanost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky, a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti. K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona či nikoli.

12. Z uvedeného se podává, že pokud okresní soud s odkazem na ustanovení § 87 zákona neuložil žalované zaplatit také úrok z prodlení z nevrácené jistiny s odůvodněním, že k prodlení žalované nedošlo (neboť není-li doba plnění účastníky dohodnuta, musí být určena soudem, přičemž tato doba neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka), postupoval ke dni, kdy vyhlásil napadené rozhodnutí, správně.

13. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř., 167 odst. 2 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 zákona k vrácení zbývající části jistiny.

14. V daném případě okresní soud ve výroku I uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 11 608,45 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny 11 608,45 Kč odvislou od nabytí právní moci. Jelikož tato část výroku I žalobě vyhovující nabyla právní moci dne 1. 1. 2025 (§ 159 o. s. ř.), stíhala žalovanou povinnost vrátit žalobkyni jistinu do 6. 1. 2025. Protože tak žalovaná neučinila, ocitla se dnem následujícím, tedy 7. 1. 2025, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení.

15. Je tak zřejmé, že žalobkyně má proti žalované právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 11 608,45 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak nikoli ode dne 20. 3. 2023, ale ode dne 7. 1. 2025.

16. Z tohoto důvodu již neobstojí v době rozhodování odvolacího soudu rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II, kde byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 608,45 Kč od 7. 1. 2025 do zaplacení.

17. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 11 608,45 Kč ve výši 15 % ročně od 20. 3. 2023 do 6. 1. 2025 a také ve výši 3 % ročně od 7. 1. 2025 do zaplacení (pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 15 %, nikoli ve výši 12 % dle předpisu), dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I), a v části napadeného výroku II (o 12 % úrok z prodlení z přiznané částky od 7. 1. 2025 do zaplacení) rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 608,45 Kč od 7. 1. 2025 do zaplacení, a to v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

18. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech předchozího řízení a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

19. Předmětem řízení do vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu byl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 53 982,24 Kč s příslušenstvím, přičemž vyhověno žalobě bylo pouze co do částky 11 608 Kč. Byla proto žalobkyně převážně neúspěšná. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 608 Kč od 20. 3. 2023 do zaplacení. Vyhověno však bylo její žalobě jen co do 12 % výše úroku z prodlení a až od 7. 1. 2025. I v tomto případě byla žalobkyně převážně neúspěšná, jestliže jí nárok na úrok z prodlení byl přiznán za období (počítáno do okamžiku rozhodování soudu) výrazně kratší, než za jaké byl zamítnut.

20. Převážný procesní úspěch je tak v řízení před okresním i odvolacím soudem na straně žalované, která by proto měla dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů v nich vynaložených. Protože však žalovaná v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložila, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).