36 Co 229/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jarmily Potužákové a soudců Mgr. Ondřeje Matoucha a Mgr. Jiřího Kalíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně Jiřím Cehákem sídlem nám. Míru 1, 473 01 Nový Bor proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o výživné manželky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 3. 2025, č. j. 48 C 73/2024-132

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 14 948 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I žalobu žalobkyně zamítl a výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 32 730,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (správně žalovaného).

2. Okresní soud rozhodoval o návrhu žalobkyně, kterým se domáhala uložení povinnosti žalovanému hradit jí výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2024. Okresní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že účastníci jsou manželé, jejich manželství dosud trvá a základní předpoklad pro rozhodnutí ve smyslu § 697 občanského zákoníku je tak dán. Nárok žalobkyně je vymezen od 1. 3. 2024 v souladu s žalobním podáním do budoucího zániku manželství. Okresní soud zjistil, že účastníci nevedou společnou domácnost a jejich úroveň je odlišná, když žalobce je osobou výdělečně činnou s příjmem 26 000 Kč, žalovaná pobírá starobní důchod, příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu. Žalobkyně disponuje úsporami ve výši 100 000 Kč. Její náklady tvoří měsíční výdaje spojené s bydlením ve vlastním bytě, kdy po zohlednění vrácené částky za zúčtovací období roku 2023 vychází skutečná výše nákladů na bydlení na 4 600 Kč měsíčně, má náklady na energie na chalupě v , Anonymizováno, 200 Kč za plyn a 890 Kč za elektřinu a za platby za sociální služby vydává 2 000 Kč. Náklady žalovaného tvoří podnájem ve výši 10 000 Kč, za televizi, internet a telefon platí 2 300 Kč měsíčně, má výdaje s náklady na energie na chalupě ve , adresa, 410 Kč měsíčně, za cestu do zaměstnání vynaloží 560 Kč měsíčně, za pojistku auta 3 568 Kč ročně a pojistku chalupy 4 192 Kč ročně. Po odpočtu výdajů od příjmů na straně žalovaného činí jeho měsíční disponibilní zůstatek 11 730 Kč a po odpočtu výdajů od příjmů žalobkyně činí její měsíční disponibilní zůstatek 11 967 Kč. Celková částka finančních prostředků obou manželů činí součet těchto částek, což je částka, s níž by manželé nakládali, kdyby hospodařili ve společné domácnosti. Aby tedy byla životní úroveň obou manželů stejná, připadla by na každého z nich polovina tohoto součtu a vzhledem k tomu, že žalobkyně disponuje s částkou, která je nepatrně vyšší, než kterou disponuje žalovaný, byl její návrh jako nedůvodný zamítnut a úspěšnému žalovanému byly přiznány náklady řízení za zastoupení advokátem. Pokud jde o náklady řízení, vyšel okresní soud z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému přiznal náhradu nákladů sestávajících z 5 úkonů právní služby po 5 020 Kč, 3 paušálních náhrad po 450 Kč, 2 paušálních náhrad po 300 Kč a 21 % DPH, dohromady 32 730,50 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně a navrhla, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že její žalobě zcela vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně namítá, že rozsudek okresního soudu je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na nesprávné posuzování závěrů o stejné hmotné a kulturní úrovni. Poukazuje na to, že soud nemůže vycházet pouze z výší příjmů manželů, ale též z osobních, rodinných a majetkových poměrů manželů a jejich konkrétních potřeb. Pokud se zaměřil jen na majetkovou situaci, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolatelka má za to, že soud pouze přihlížel k výši příjmů, avšak nikterak nezohlednil, kdo se staral o rodinnou domácnost, nezohlednil ani , podezřelý výraz, stav a absolutní ztrátu sociálního života na její straně. Nezabýval se otázkou její odkázanosti na sociální služby a na třetí osoby, které jí umožňují zapojit se do života, aby nebyla izolována. Poukazuje na to, že před rozpadem manželství spolu účastníci často jezdili na své nemovitosti ve Svoru a Žibřidicích, kde se rekreovali a trávili společné chvíle a žalovaný ji také vozil k lékaři. Soudce se taktéž vůbec nezabýval jejím , podezřelý výraz, stavem, přestože požívala plný invalidní důchod téměř 30 let, o čemž žalovaný věděl. Opuštěním rodinné domácnosti žalovaným došlo ke snížení odslužnosti odvolatelky a proto je odkázána i na pomoc , podezřelý výraz, dopravní služby, když ne vždy má nárok na sanitu a je odkázána i na taxislužbu. Došlo tedy ke snížení její hmotné a kulturní úrovně, a proto má zato, že její žaloba je důvodná.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že jeho příjmové a majetkové poměry zůstaly od rozhodnutí okresního soudu nezměněné. Tvrzení žalobkyně o důvodech rozvratu považuje za účelové. K ukončení manželství došlo po dlouhém období citového a praktického odcizení, když opustil společnou domácnost cítil se na 70 let, měl psychické problémy a musel vyhledat péči odborníků. Nemohl ani pokračovat v práci u CNC strojů. Ve svazku s žalobkyní byl nešťastný a měl obavu, aby jeho psychika nenarušila fyzické zdraví. Žalobkyně jej opakovaně vyhazovala z bytu a zakazovala mu stýkat se s jeho rodinou. Žalobkyně je osobou v důchodovém věku, disponuje stabilním, garantovaným důchodem, má zajištěné bydlení a její , podezřelý výraz, stav jí umožňuje základní soběstačnost a má běžnou životní úroveň.

5. Krajský soud přezkoumal při nařízeném jednání rozsudek okresního soudu, včetně řízením, které předcházelo jeho vydání a odvolání žalobkyně důvodným neshledal.

6. Výživné mezi manžely je řízením sporným a okresní soud při posuzování nároku žalobkyně správně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, který účastníci v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. svojí aktivitou určili. Vycházel tedy z tvrzení účastníků a jimi navržených důkazů. Jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 26. 3. 2025, účastníci byli okresním soudem řádně poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k systému neúplné apelace, kterým je ovládáno odvolací řízení ve věcech sporných, účastníci nemohou v odvolacím řízení uplatňovat skutečnosti a důkazy, které mohli uplatnit před soudem I. stupně, s výjimkou skutečností a důkazů vyplývajících z ustanovení § 205a občanského soudního řádu.

7. Okresní soud posuzoval nárok žalobkyně na výživném manželky za dobu od 1. 3. 2024, když žaloba byla podána 20. 2. 2024 za situace, kdy manželství účastníků trvalo. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a na jeho základě učinil správná skutková zjištění, na která krajský soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje. Učinil správný závěr o tom, že hmotná a kulturní úroveň manželů byla v době, za kterou je požadováno výživné manželky, shodná.

8. Odvolací soud doplnil řízení v souladu s ustanovením § 205a písm. f) o. s. ř. ve spojení s § 120 odst. 2 o. s. ř. o důkaz, který nastal po vyhlášení napadeného rozhodnutí, a to o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 299/2024-110 ze dne 10. 4. 2025, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 6. 2024, č. j. 51 C 185/2023-71, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 5. 2025. Z odůvodnění citovaného rozsudku krajský soud zjistil, že manželství účastníků je nefunkční po všech stránkách manželského soužití, o čem svědčí i skutečnost, že manželka 2× sama podala návrh na rozvod manželství, poprvé jej vzala zpět údajně pro žádost manžela, podruhé vzala návrh na rozvod manželství zpět proto, že se jí měl zhoršit zdravotní stav, pro který však původně trvala na co nejrychlejším projednání věci. Manželka nakonec přiznala, že její zájem na zachování manželství je ryze ekonomický, a že by potřebovala někoho, kdo by o ni pečoval a staral se o domácnost. Již okresní soud vyzdvihl z výslechů účastníků patrný vzájemný nepřekonatelný odpor, u manžela se toto projevilo na zdravotním stavu, kdy byl psychiatricky léčen s anxiózně depresivním , podezřelý výraz, v reakci na matrimoniální zátěž a byl , podezřelý výraz, na psychoterapeutickém oddělení Krajské nemocnice v Liberci v květnu až červnu 2023. Dále z odůvodnění rozsudku vyplývá, že nepříznivá situace v manželství účastníků trvá již minimálně od roku 2021, v souvislosti s prvním návrhem na rozvod manželství. Bylo prokázáno, že manžel v dubnu 2023 opustil společnou domácnost v bytě ve výlučném vlastnictví manželky ve , Anonymizováno, a žil na chalupě ve , Anonymizováno, . Manželé spolu nijak nekomunikují a každý si žije za své prostředky. Osobně se viděli pouze v rámci řízení o výživném manželky u Okresního soudu v , adresa, v březnu 2025, kam manželka přišla sama bez doprovodu se svým právním zástupcem. Z tohoto rozsudku dále vyplývá, že manželé spolu dlouhodobě netrávili volný čas, vzájemné vztahy byly a jsou vyhrocené, manželé k sobě nemají kladný citový vztah, nemohou se vystát a v podstatě si přijít na jméno. Neshodovali se na způsobu financování společné domácnosti či nemovitých věcí ve společném jmění manželů, intimně se nestýkali, v manželství nebyly naplněny sexuální potřeby manžela, manžel přestal manželce, která měla jít na operaci kolena poskytovat péči i v souvislosti s tím, že sám byl psychiatricky léčen a hospitalizován. V manželství tak nebyla plněna povinnost vzájemné podpory a pomoci a krajský soud dospěl k závěru, že na rozvratu manželství se podíleli oba manželé, spíše však manželka. Příčiny rozvratu manželství spatřoval krajský soud zejména ve značném věkovém rozdílu mezi manžely, s tím souvisejícím vzájemném citovém odcizení, nedostatku vzájemné komunikace, neochotě obou manželů k ní, v rozdílné představě o společném soužití. Značný věkový rozdíl mezi manžely (25 let) přispěl k tomu, že si manželé po jisté době přestali rozumět, protože každý, vzhledem k svému věku, měl jinou představu o společném soužití, jak naplňovat společný čas. Podíl na rozvratu manželství spatřoval krajský soud více na straně manželky, která do manželství vstupovala jako zralá žena ve věku 44 let, měla sama již 3 dospělé děti ve věku přibližně svého manžela, který do manželství vstupoval jako velmi mladý člověk ve věku 19 let. Manžel pak v řízení poukazoval na své subdominantní postavení v manželství, prokazoval psychiatrickou diagnózu v souvislosti se svou reakcí na matrimoniální zátěž. Bylo zdůrazněno, že manželka sama možnost obnovení soužití odmítla a připustila, že její zájem na zachování manželství je ryze ekonomický.

9. Další novou (§ 205a písm. f) o. s. ř.) a nespornou skutečností je, že žalobkyně nebyla úspěšná se žalobou na vydání věci – automobilu Peugeot Rifter proti svému synovi Miloši Krejčímu.

10. Podle § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Podle § 697 odst. 2 o. z. pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

11. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

12. Podle § 913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

13. Podle § 921 o. z. výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.

14. Podle § 922 odst. 1 o. z., výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného , právnická osoba, i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

15. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

16. Z citovaných ustanovení vyplývá, že základním zákonným kritériem pro určení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Vyživovací povinnost mezi manžely se tak uplatní tam, kde jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby, nebo tam, kde sice oba jsou schopni své potřeby zajišťovat, avšak v rozdílné míře. Vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu trvání manželství a vzniká i v manželství neplatném (srovnej Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kolektiv, Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655-975). Komentář 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck 2014, strana 110). Neplní-li jeden z manželů vyživovací povinnost, může se druhý manžel domáhat u soudu, aby mu tato povinnost byla uložena, a to nejdříve ode dne zahájení soudního řízení (§ 922 odst. 1 o. z.).

17. V řízení bylo objasněno, že účastníci spolu nežijí od dubna 2023, kdy se žalovaný odstěhoval ze společné domácnosti. Žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 16 437 Kč, příspěvek na péči v I. stupni 880 Kč a příspěvek na mobilitu 900 Kč měsíčně. Žalovaný měl příjmy z pracovního poměru u společnosti , právnická osoba, . ve výši 26 000 Kč. Žalobkyně v době, za kterou požaduje výživné, bydlela v bytě o velikosti 3+1, který je dle katastru nemovitostí evidován jako její výlučné vlastnictví s měsíčními náklady na bydlení 4 600 Kč, včetně energií a fondu oprav. Žalovaný po opuštění společné domácnosti bydlel v nájmu v bytě 1+1 a na výdajích za bydlení platil částku přes 13 000 Kč, včetně zálohy na elektřinu. Žalovaný měl v rozhodném období osobní automobil Suzuki Ignis, žalobkyně svůj automobil Peugeot Rifter darovala svému synovi, se kterým posléze vedla soudní řízení o vydání automobilu, v němž nebyla úspěšná. Žalobkyně má úspory nejméně ve výši 100 000 Kč. Kromě nákladů s bydlením platí žalobkyně náklady na energie na chalupě v Žibřidicích 200 Kč za plyn a 890 Kč za elektřinu a za sociální služby kolem 2 000 Kč měsíčně. Další náklady žalovaného kromě nákladů spojených s bydlením představují náklady na energie na chalupě ve , adresa, 410 Kč, na dojíždění do zaměstnání 560 Kč měsíčně, roční pojistka za auto 3 568 Kč a roční pojistka chalupy ve , adresa, 192 Kč. Při porovnání příjmů a výdajů každého z účastníků zůstává žalovanému 11 730 Kč, žalobkyni 11 967 Kč, tedy srovnatelné částky. Účastníci mají v dosud nevypořádaném společném jmění manželů 2 nemovitosti určené k rekreaci (rekreační objekt v Žibřidicích a chalupu ve Svoru). Žalobkyně je evidována jako výlučná vlastnice bytové jednotky 3+1 ve Cvikově.

18. Se žalobkyní lze souhlasit, že výši výživného nelze vyčíslit na základě pouhého matematického výpočtu, neboť i pro vyživovací povinnost mezi manžely platí, že soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem a možnostem povinného (§ 913 odst. 1 o. z.). , adresa, stejné životní úrovně neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možné vyvozovat jen z jejích příjmů. Je zapotřebí přihlédnout individuálně nejen k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem povinného a odůvodněným potřebám a majetkovým poměrům oprávněného, ale i k tomu, zda a který z manželů pečuje o rodinu a uspokojuje její potřeby, případně k dalším okolnostem, které mohou mít pro určení výživného význam. I v této posuzované věci je třeba vyjít z toho, že hmotná úroveň účastníků je stejná (vzhledem k jejich příjmům a výdajům), žalobkyně však na rozdíl od žalovaného v posuzovaném období bydlela ve vlastním bytě s nízkými náklady na bydlení a bez toho, že by platila nájemné, na rozdíl od žalovaného, přičemž v úvahu je třeba vzít i to, že bydlení žalovaného v rozhodném období mělo pouze prozatímní charakter a komfort takového bydlení byl zcela jistě nižší, než tomu bylo u žalobkyně. Rovněž je třeba zohlednit větší potřebu regenerace pracovních sil na straně pracujícího žalovaného. Žalobkyně na rozdíl od žalovaného disponuje úsporami ve výši nejméně 100 000 Kč. V ostatním se hmotná a kulturní úroveň účastníků, tak jak byla objasněna v řízení před okresním soudem, nijak zásadně neliší. Odlišný je však sociální status účastníků, který je daný tím, že žalobkyně se řadí do věkové skupiny seniorů, o jejím zdravotním stavu svědčí, že pobírá příspěvek na péči v nejnižším stupni závislosti a žalobkyně je tak částečně limitována, co do možnosti aktivně trávit čas. Účastníci spolu však dlouhodobě, jak bylo zjištěno v řízení o rozvod, volný čas netrávili. Příspěvek na péči a mobilitu, které žalobkyně pobírá, pak slouží žalobkyni ke kompenzaci jejího zdravotního stavu. Nelze však ani pominout, že to byla žalobkyně, která ztratila zájem o zachování manželství se žalovaným již před několika lety, kdy podala první návrh na rozvod manželství, který vzala posléze zpět a i to, že u žalovaného, jak vyplývá z důkazů provedených okresním soudem se v souvislosti s manželstvím se žalobkyní prokazatelně zhoršil duševní stav, když se u něho projevil depresivní a úzkostný syndrom v rámci matrimoniální krize. Po podání v pořadí druhého návrhu na rozvod manželství žalobkyní, kdy žalobkyně argumentovala svým zhoršeným zdravotním stavem a věkem a trvala na co nejrychlejším projednání věci, poté, co žalovaný s rozvodem projevil souhlas, vzala žalobkyně návrh na rozvod zpět pro svůj špatný zdravotní stav. Se zpětvzetím však nesouhlasil žalovaný a žalobkyně přiznala, že její zájem na zachování manželství je čistě ekonomický, přesto, že v tu dobu byl již mezi účastníky patrný vzájemný nepřekonatelný odpor, který se u žalovaného následně projevil na jeho zdravotním stavu, kdy byl psychiatricky léčen a posléze i hospitalizován.

19. Argumentuje-li žalobkyně rozporem napadeného rozsudku s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 2691/24, pak nejde o judikát, který by byl přiléhavý s ohledem na to, že poměry účastníků, které jsou ve zmíněném nálezu popsány, nejsou v žádném směru srovnatelné s poměry účastníků v tomto řízení. V tam posuzované věci byly během společného rodinného života role manželů rozdělené, manželka se starala o 3 děti a o domácnost a manžel finančně zajišťoval životní úroveň rodiny. Po faktické odluce manželka sice nezůstala zcela bez finančních prostředků, avšak oproti manželovi, který získával prostředky díky svým příjmům v řádech nižších desítek milionů korun ročně, byl její měsíční příjem zanedbatelný. Navíc v jejich případě nevzniklo společné jmění manželů, neboť se dohodli na jeho podstatném zúžení (jmění do hodnoty 5 000 Kč). Životní standard manželky se po faktické odluce manželů stal zřetelně výrazně odlišným od životního standardu manžela. Jde tak o zcela nesrovnatelně jiné poměry účastníků (rodinné i majetkové), zcela odlišný životní styl a způsob života v době, kdy manželství účastníků bylo ještě funkční.

20. Tvrzení žalobkyně uvedená v odvolání o absolutní ztrátě sociálního života, o trávení volného času, o užívání rekreačních nemovitostí, které účastníci v průběhu manželství nabyli, jsou vyvrácena především rozsudky o rozvodu manželství účastníků, z něhož jednoznačně vyplývá, že jejich soužití nebylo dlouhodobě dobré, a proto se žalobkyně již v roce 2021 domáhala rozvodu manželství. V rozvodovém řízení žalobkyně argumentovala tím, že se po celou dobu o manžela starala, zajišťovala domácnost, pomáhala žalovanému při změnách zaměstnání i v dobách, kdy byl nezaměstnaný a tvrdila, že se za poslední 2-3 roky zhoršil její zdravotní stav, pro který však původně chtěla být co nejrychleji rozvedena a nepřála si tedy v manželství pokračovat. Je tak zřejmé, že žalobkyně argumentovala v rozvodovém řízení zcela odlišně než v řízení o výživném manželky, takže tím svá tvrzení v tomto řízení sama znevěrohodnila.

21. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu, který žalobu o výživné manželky zamítl jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení před okresním soudem.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Protože žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny odměnou za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby po 5 020 Kč za písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání z tarifní hodnoty 98 000 Kč (14 x 7 000 Kč) dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 2 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za promeškaný čas za 4 půl hodiny po 150 Kč, celkem 600 Kč a náhradu cestovních výdajů za cestu z České Lípy do Liberce a zpět při vzdálenosti 55 km/1 cesta a náhradě 7,4 za 1 km, tj. 814 Kč, celkem jde o částku 12 354 Kč plus 21 % DPH 2 594 Kč, tj. 14 948 Kč.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.