39 C 160/2020

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o žalobě na ochranu osobnosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15 4. 2021, č. j. 39 C 160/2020 - 58

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výroku I. a III. potvrzuje, b) ve výroku II. mění potud, že žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 25 000 Kč, se zamítá, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 890,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Žalobou na ochranu své osobnosti se žalobkyně domáhala satisfakce s odůvodněním, že žalovaný se o ní v článku ve 38. čísle celostátního týdeníku Respekt vydaný 17. - [datum] vyjádřil slovy "Ta cikánka prolhaná? Myslíte tu cikánku, co má IQ bublajícího bahna?" a tím neoprávněně zasáhl do práva na ochranu její cti a dobré pověsti, a také na ochranu před nerovným zacházením z důvodu její etnické příslušnosti. Domáhala se proto omluvy ze strany žalovaného a současně, aby jí byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že tvrzené výroky nevyslovil, článek neautorizoval, že článek žalobkyně sama rozšiřovala a že ani neuvedla, jak dospěla k částce 50 000 Kč.

2. O této žalobě rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil do dvou měsíců od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy v týdeníku Respekt ve znění, a to:„ V rozhovoru pro týdeník Respekt, který byl citován v článku s názvem„ IQ bublajícího bahna“ otištěným v čísle 38/ 2018 týdeníku, jsem o [celé jméno žalobkyně] uvedl, že je prolhaná cikánka a cikánka s IQ bublajícího bahna. Tím jsem se dopustil neoprávněného zásahu do práva paní [celé jméno žalobkyně] na ochranu její cti a dobré pověsti, jakož i práva na ochranu před nerovným zacházením z důvodu etnické příslušnosti. Za uvedený zásah se tímto paní [celé jméno žalobkyně] omlouvám. [celé jméno žalovaného]“ (výrok I.), zavázal žalovaného povinností zaplatit žalobkyni 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a současně mu uložil ve stejné lhůtě zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 30 729 Kč (výrok III.).

3. Okresní soud po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaný v rámci rozhovoru s reportérkou týdeníku Respekt, o kterém věděl, že reportáž z něho bude publikována, a o jehož autorizaci nepožádal, v reakci na tvrzení reportérky, že se některým domům podařilo od Krušnohoru odtrhnout, třeba domu, kde revoltu nesouhlasící se správou Krušnohoru vedla obyvatelka [celé jméno žalobkyně], která, jak popsala v tisku, přišla na nesrovnalosti v účetnictví svého domu, pronesl slova "Ta cikánka prolhaná? Myslíte tu cikánku, co má IQ bublajícího bahna?". Následně v týdeníku Respekt v 38. čísle, vydání 17. - [datum] vyšel na straně 34 článek pod titulkem IQ bublajícího bahna, v němž byla reportérkou týdeníku citována slova žalovaného, který se o žalobkyni vyjádřil "Ta cikánka prolhaná? Myslíte tu cikánku, co má IQ bublajícího bahna?". V září 2018 činil náklad celostátního týdeníku Respekt 46 304 výtisků a prodáno bylo 35 911 výtisků. Žalobkyně text článku rozšiřovala ve svém zaměstnání a blíže neuvedenému okruhu osob. Přestupkové řízení vedené proti žalovanému u Magistrátu města Mostu pod sp. zn. OSŘ- Př/104146/2997 2018 pro skutek, že měl v článku v týdeníku Respekt urážet žalobkyni slovy "Ta cikánka prolhaná. Myslíte tu cikánku, co má IQ bublajícího bahna?" a dne [datum] jí zaslat dopis, ve kterém jí nazval hloupou slovy "s hloupým člověkem nemá smysl diskutovat o tom, že je hloupý“, bylo usnesením ze dne [datum] zastaveno, neboť spáchání skutku nebylo prokázáno. Žalobkyně byla dne [datum] usnesení Vlády ČR jmenována do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.

4. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval zejména ust. § 81, § 82, § [číslo] odst. 2 a § 2957 o. z., a dospěl k závěru, že uvedené výroky jsou hrubě znevažující, urážející a neadekvátní, vytvářejí zobecňující dojem, že žalobkyně má nízkou inteligenci a lže a že ve spojení s její etnickou příslušností bezdůvodně vytváří dojem spojení etnika s prolhaností a nízkou inteligencí. Tím žalovaný zasáhl do práva žalobkyně na ochranu její cti, dobré pověsti, poškodil tak její lidskou důstojnost a dopustil se nerovného zacházení pro příslušnost k etniku.

5. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, v němž se skutkovými i právními závěry zásadně nesouhlasil. Vytkl přitom okresnímu soudu, že zejména neprovedl jím navržené důkazy, nerozhodl o nich a ani nezdůvodnil, proč k nim nepřihlédl. Okresní soud též vadně provedl důkaz správním spisem jako celkem, neboť vzal v úvahu pouze zde vydané rozhodnutí a jeho výrok. Pokud by soud provedl důkaz rozhodnutím ve správním řízení, musel nad rámec zastavení řízení zjistit skutkový stav o tom, že správní orgán vedl dokazování, zda a kdo pronesl předmětný výrok, a jestli vůbec a že se nejednalo o blokové řízení, kterým by soud prvního stupně nebyl vázán. Namítal, že okresní soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně [příjmení], reportérky týdeníku Respekt s tím, že výpověď měla být hodnocena optikou, že i její zaměstnavatel – vydavatelství bylo taktéž vyzváno ze strany žalobkyně k nápravě a že tak svědkyně mohla být motivována snahou zastřít své protiprávní jednání a neprofesionalitu. Svědkyně totiž uvedla, že bylo na jejím uvážení, zda prezentovaný výrok užije, v jakém kontextu, a že to byla ona, která nadpis článku vymyslela a použila. Navíc sama uvedla, že jej neupozornila na možnost článek autorizovat. Proto také okresní soud nemohl dospět k závěru, že měl před svědkyní své stanovisko k žalobkyni sdělit. Dodal, že nepříznivý následek žalobkyně v řízení nejen že neprokázala, ale byl nepřímo i vyvrácen, neboť žalobkyně v zaměstnání ovlivněna nebyla a po vydání článku byla jmenována do poradního orgánu vlády. Pokud by byl i způsoben jí tvrzený škodlivý následek, pak si ho z větší míry způsobila sama, neboť sama článek rozšiřovala. Navrhl napadený rozsudek změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve svém vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odvolací argumentaci žalovaného zásadně odmítla s tím, že okresní soud důkazy provedl v souladu se zákonem, řádně je vyhodnotil a provedl všechny důkazy nezbytné ke zjištění mezi účastníky sporných tvrzení. Za nepodstatnou považovala námitku žalovaného, že mu nebyla nabídnuta autorizace článku, protože v případě rozhovorů tohoto typu tak novináři nečiní. Konečně pak odmítla tvrzení žalovaného, že nebyl prokázán žádný škodlivý následek s tím, že žalovaný opomíjí, že již šíření nepravdivé dehonestující informace je škodlivým následkem samo o sobě a že zkoumání objektivní způsobilosti zásahu znamená, že se zjišťuje, zda by tentýž zásah vnímala jako dehonestující jakákoli jiná osoba ve srovnatelném postavení, resp. nezávislý pozorovatel, který si článek přečte.

7. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není, že lze zcela přisvědčit argumentaci žalobkyně presentované v jejím vyjádření k odvolání.

8. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Okresní soud hodnotil důkazy objektivně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s námitkami se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně sdílí, včetně logicky z nich vyplývajících závěrů, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

9. K odvolací argumentaci žalovaného nutno uvést, že okresní soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku zákonem stanoveným způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) rozvedl, z jakých důkazních prostředků čerpal dílčí skutková zjištění a posléze celkový závěr o skutkovém stavu, přesvědčivě také vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, z jakého důvodu uvěřil skutkové verzi žalobkyně stran jí namítaných výroků žalovaného a jaké okolnosti vzal v úvahu při posuzování vzniklé újmy, včetně hledisek pro určení výše zadostiučinění. Jak vyplývá z obsahu odvolání, žalovaný sice formálně uplatňuje odvolací důvod, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, avšak ve své podstatě brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat-jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů-lze jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolací soud konstatuje, že v hodnocení důkazů soudem prvního stupně neshledal z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), věrohodnosti, pravdivosti logický rozpor. Není možné ani konstatovat, že by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly.

10. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že předmětné výroky žalovaného byly v konkrétní situaci hrubě urážlivé, žalobkyni dehonestující, dané situaci nepřiměřené (druhý výrok i přehnaně expresivní), osobně zraňující, a proto způsobilé zasáhnout do práv na ochranu osobnosti žalobkyně. Taký závěr lze přijmout proto, že žalovaný„ pouze“ popírá, že by sporné výroky vyslovil, avšak k jejich vlastnímu obsahu z hlediska pravdivosti (v nich užitých pojmů jako je lež a nízká rozumová schopnost) nic netvrdí. Neupíná svou pozornost, nebrání se – neuvádí nic k tomu, zda takový hodnotící soud, je založen na správné informaci a zda je proto jeho veřejná prezentace (ještě) přiměřená. Za stávající důkazní situace lze uzavřít, že cílem žalovaného byla dehonestace žalobkyně.

11. Namítal-li žalovaný, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, pak je namístě uvést, že tyto důkazy se týkaly„ toliko“ skutečností, že to byla žalobkyně, která ve svém okolí poukazovala na (dále šířila) publikovaný předmětný článek a tato skutečnost byla mezi účastníky (jak sami uvedli při jednání u soudu prvního stupně dne [datum]) nesporná. V takové procesní situaci je nadbytečným provádět v tomto směru další dokazování, neboť dokazuje se pouze ta skutečnost, která je mezi účastníky sporná.

12. Ani námitka ve vztahu ke způsobu dokazování soudu prvního stupně správním spisem, tj. dokazování správním spisem jako celkem, důvodná není. I kdyby soud provedl dokazování způsobem namítaným žalovaným, na jeho výsledku ve vztahu ke skutkovým a potažmo právním závěrům by se nic nezměnilo. Je tomu tak proto, jak již ostatně uvedl soud prvního stupně, že soud je v občanském soudním řízení vázán toliko výrokem správního orgánu (zde přestupkové komise) o tom, že byl spáchán přestupek a nikoliv tím, že řízení o přestupku bylo zastaveno. Ostatně soud prvního stupně ani neposuzoval, zda předmětnými výroky byla naplněna některá ze skutkových podstat přestupku, ale zda danými výroky bylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně a zda je vskutku užil žalovaný. Nad rámec uvedeného – ve vztahu k námitce žalovaného, že přestupkové řízení bylo zastaveno proto, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, je však též na místě dodat, že (jak vyplývá z obsahu správního spisu) dokazování vedené přestupkovou komisí bylo velmi kusé a omezilo se toliko na výslech poškozené – žalobkyně a svědka – [jméno] [příjmení], který přítomen rozhovoru mezi žalovaným a novináři nebyl, a poté bylo bez dalšího řízení zastaveno.

13. Stejně jako předešlá odvolací argumentace není důvodná ani obrana žalovaného, že nebyl upozorněn na možnost autorizace článku. Na tzv. autorizaci totiž není právní nárok a žádný právní předpis ani neukládá novináři článek před jeho publikací předložit zpovídanému - žalovanému, aby zasáhl do finální verze článku. Za článek je totiž vždy odpovědný novinář. Nutno však též uvést, že autorizace článku představuje toliko korekturu určitých chyb nebo posunů ve významu, které mohly být nevědomky novinářem zaneseny do přepisu rozhovoru. V projednávané věci však byl žalovaný v daném článku výslovně citován, jeho odpověď a reakce uvedena v přímé větě a jak vyplynulo z dokazování (i odvolací soud považuje obě výpovědi svědků za věrohodné – žalovanému se je ani v odvolacím řízení zpochybnit nepodařilo), žalovanému se novináři představili, informovali jej o použití nahrávky rozhovoru, účelu rozhovoru i jeho zveřejnění. Za takového stavu bylo na žalovaném, aby zvážil, co říká, byla to plně jeho odpovědnost, co před novináři pronese.

14. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že v právě projednávaném případě s ohledem na soudem zjištěné okolnosti věci je namístě jako satisfakce nejen omluva, ale též, aby žalobkyni byla přiznána nemajetková újma – zadostiučinění v penězích. Náhrada nemajetkové újmy v penězích je totiž namístě v případech, kdy byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, a tak tomu bylo i v právě posuzované věci. Již samo uvádění dehonestujícího výrazu na veřejnosti zakládá neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění. Odvolací soud jen nesdílí závěr soudu prvního stupně o jeho výši a jako přiměřené považuje zadostiučinění toliko v částce 25 000 Kč. Jakkoliv nechce odvolací soud snižovat vážnost zásahu do osobnostních práv žalobkyně, nelze při posuzování výše přiměřenosti zadostiučinění přehlížet, že žalobkyně nebyla osobou veřejně činnou, že předmětné výroky zásadním způsobem neovlivnily její postavení v pracovním či rodinném životě (to ostatně ani netvrdila). I z toho pohledu, jaká výše zadostiučinění byla přiznána v žalobkyní (v průběhu sporu) namítaných jiných soudních věcech na ochranu osobnosti za podobné újmy (či v řízení posuzovaném dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3423/2018) a při zohlednění preventivně sankční funkce náhrady nemajetkové újmy považuje odvolací soud právě tuto částku za přiměřenou a způsobilou působit na žalovaného tak, aby se snažil obdobným zásahům do osobnostních práv vyvarovat.

15. Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. změněn dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. potud, že žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, byla zamítnuta a jinak byl rozsudek v tomto výroku, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, jakož i ve výroku I., včetně správného a řádně odůvodněného výroku III. o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

16. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, neboť její nárok byl uznán za opodstatněný (žalobkyni se podařilo prokázat základ nároku včetně žalované satisfakce), byť jí nebyla přiznána jí požadovaná výše zadostiučinění, která závisela dle okolností dané věci na úvaze soudu. Z tohoto pohledu lze žalobkyni považovat za plně úspěšnou ve věci (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015), a proto jí přísluší též náhrada nákladů tohoto řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše této náhrady představuje odměna placená advokátovi za poskytnutí právní pomoci dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 12 odst. 4), tj. 6 200 Kč, k tomu náhrada hotových výdajů dle § 13 citované vyhlášky ve výši 300 Kč za každý z těchto dvou úkonů, tj. 600 Kč, jízdné advokáta k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem ve výši 1 474,09 Kč, náhrada za ztrátu času na této cestě dle § 14 citované vyhlášky v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, a to vše včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 890,01 Kč Celkem náhrada nákladů za odvolací řízení činí 10 890,10 Kč. Povinnost zaplatit tuto náhradu byla žalovanému uložena k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).