41 A 1/2025

Rubrum

č. j. 41 A 1/2025-46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. H. N., narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 125508-5/2024-MZV/OPL ze dne 2. 12. 2024 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) usnesením ze dne 30. 8. 2024 podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítlo žalobcovu žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území a v důsledku toho zastavilo řízení o této žádosti. Toto usnesení žalobce napadl odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 2. 12. 2024 zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 41 A 1/2025 Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že se žalovaný dostatečně a přezkoumatelně nevypořádal s jeho námitkami. Nesouhlasil s tím, že by v jeho případě neexistovaly důvody pro využití institutu upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Měl za to, že jeho případ je specifický, jelikož jeho mladší syn se narodil předčasně, má opožděný psychomotorický vývoj a absolvoval řadu operací. Je proto nezbytné, aby s ním jeho otec – žalobce jezdil na pravidelné kontroly.

3. Žalobce měl za to, že se žalovaný nesprávně vypořádal s odvolací námitkou týkající se výkladu pojmu odůvodněný případ. Uvedl, že poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2023, č. j. 3 Azs 163/2022-36, podle něhož důvodem pro upuštění od osobního podání mohou být mimo jiné i specifické rodinné poměry, například závažné zdravotní postižení dětí, kvůli němuž není spravedlivé požadovat po žadatelích jejich odloučení. Nesouhlasil v argumentací žalovaného, že jeho syn není až tak zdravotně indisponován, neboť zvládá chodit do mateřské školy. Za podstatnou označil skutečnost, že jeho syn nemůže docházet do běžné mateřské školy, ale navštěvuje specializovanou mateřskou školu, a to pouze na krátkou dobu. Dodal, že jej vyzvedává a pečuje o něj, zatímco jeho manželka se stará o živobytí. Podle žalobce není pravdou, že by lékařské zprávy nedávaly obraz o aktuálním stavu jeho syna, naopak právě tyto lékařské zprávy vypovídají o tom, čím si jeho syn prošel a jak jej to poznamenalo. Podotkl, že již samotná skutečnost, že syn je postižen, je dostatečnou zátěží pro celou rodinu. V případě jeho odcestování do domovského státu je nepochybné, že se jeho manželka nedokáže sama postarat jak o podnikání, tak o péči o děti. Trvání na tom, aby podal žádost osobně, je tedy přepjatě formalistické.

4. Podle žalobce je rovněž nutno hodnotit délku lhůty či průběh navazujícího řízení, a to s ohledem na otázku nepřiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života celé rodiny, jelikož jeho nucené vycestování přinese nemalé finanční výdaje spojené s vycestováním a případným přicestováním a taktéž pobytem v domovském státu. Poznamenal, že získání termínu na ambasádě probíhá formou slosování jednou za tři měsíce, kdy termíny jsou na následující tři měsíce. Podle žalobce nikdo nezaručí získání termínu, neboť se termíny získávají formou slosování. I když se podaří získat termín, lhůta na vyřízení dlouhodobého pobytu je ze zákona 270 dní, a podle žalobce je tedy nepochybné, že odloučení od rodiny by bylo extrémní. Podotkl, že nelze požadovat, aby jeho rodina vycestovala společně s ním, neboť děti ve Vietnamu nikdy nebyly a manželka musí živit rodinu.

5. Žalovaný podle žalobce dostatečně neposoudil přiměřenost zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce poznamenal, že se jedná o neurčitý právní pojem, a nikoli správní uvážení. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34. Žalobce měl za to, že správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť nezjišťovaly veškerá relevantní hlediska pro posouzení přiměřenosti, a to nejenom ve vztahu k žalobci, ale také ve vztahu k jeho rodinným příslušníkům. K tomuto poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-47. Uvedl, že v České republice má vytvořeno veškeré zázemí, má zde svou manželku a dvě nezletilé děti, z nichž jedno je postižené. Na území České republiky žije více než 15 let, vždy řádně podnikal, staral se o rodinu a pouze chybou zmocněného zástupce přišel o povolení k pobytu. Jeho mladší syn potřebuje každodenní péči otce, neboť jej taktéž vozí k lékaři a do speciální mateřské školy a stará se o něj v maximální možné míře. Jeho manželka se pak stará o živobytí. Podle Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 41 A 1/2025 žalobce je zcela evidentní, že zamítnutím žádosti dochází k fatálnímu zásahu do jeho života, kdy bude od své rodiny odtrhnut po velmi dlouhou dobu. Nesouhlasil s tím, že by v jeho případě převážil zájem na ochraně veřejných zájmů spočívající v požadavku dodržování veřejného pořádku a nevytváření skupinové výjimky pro cizince. Trval na tom, že se jedná o specifický případ a že se žádným způsobem nesnaží narušit veřejný pořádek či jinak obcházet zákon.

6. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění usnesení velvyslanectví i napadeného rozhodnutí, neboť v nich byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány argumenty žalobce uvedené v žádosti i v odvolání. Uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že žalobce nedoložil natolik vážné důvody, které by vedly k závěru, že se jedná o odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání pobytové žádosti. Z žalobcem doložených lékařských zpráv neplyne, že by jeho syn v současné době pro svůj zdravotní stav vyžadoval takovou péči, pro kterou by nebylo spravedlivé požadovat jejich vzájemné delší, natožpak přechodné odloučení. V rámci posouzení rovněž zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dodal, že nehodnotil docházku žalobcova syna do mateřské školy jako jednoznačný ukazatel o nedostatku závažnosti jeho zdravotního stavu, nicméně hodnotil toliko již žalobcem využívanou možnost zajištění péče o něj. Otázku péče o syna totiž samotný žalobce uváděl jako určující pro možnost svého vycestování. Žalovaný neshledal, že by osobním podáním žádosti mohlo vzniknout reálné riziko, že bude ohrožena péče či zdravotní stav žalobcova syna, resp. obou jeho dětí, a to zejména pokud je možné péči o dítě zajistit v rámci rodiny, prostřednictvím mateřské či základní školy, případně i na komerční bázi bez stálé přítomnosti kteréhokoli z rodičů, jak tomu již v rozhodné době bylo. K lékařským zprávám žalovaný uvedl, že je nepovažuje za průkazné z hlediska aktuálního zdravotního stavu žalobcova syna.

8. K námitce délky procesu získání pobytového oprávnění žalovaný poznamenal, že v situaci, kdy se žalobce o sjednání termínu k podání pobytové žádosti ani nepokusil, jsou žalobní námitky o významné problematičnosti tohoto postupu zcela hypotetické. V současné době jsou termíny k podání tohoto typu pobytové žádosti na velvyslanectví přidělovány průběžně, jelikož zpravidla nedochází k naplnění kapacit jednotlivých termínů.

9. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti. Uvedl, že se v napadeném rozhodnutí zevrubně vypořádal s veškerými odvolacími námitkami a podrobně se zabýval otázkou zásahu do rodinného a soukromého života i nejlepšího zájmu dítěte. Žalobcem citovanou judikaturu označil za zcela nepřiléhavou. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ústní jednání 10. Při soudním jednání konaném dne 24. 6. 2026 žalobcův zástupce odkázal na písemné znění žaloby a připomněl, že žalobce měl v České republice dlouhodobý pobyt, o který přišel v důsledku pochybení tehdejšího zástupce. V rámci soudního přezkumu daného rozhodnutí zástupce Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, podle žalobcova zástupce uvedl, že žalobcův případ lze vnímat jako odůvodněný případ pro upuštění od osobního podání žádosti o nové pobytové oprávnění. Žalobcův zástupce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 4 41 A 1/2025 zdůraznil, že žalobce se musí starat o své děti, především o syna, který je vážně nemocen a odkázán na péči žalobce. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 163/2022 a trval na tom, že žalobce v nyní řešené věci prokázal důvody k upuštění od osobního podání žádosti. Upozornil, že v případě podání žádosti v zemi původu bude žalobce nejméně rok odloučen od rodiny a jeho manželka se o vše bude muset starat sama. Zdravotní stav žalobcova syna byl doložen i v odvolacím řízení lékařskými zprávami, které žalovaný zpochybnil, aniž by však měl pravomoc lékařské zprávy odmítnout. Žalobce podle zástupce neměl v úmyslu obejít zákon, snažil se mít zde legální pobyt, staral se o živobytí rodiny, pečoval o rodinu. Popsal, že žalobce byl postupem správních orgánů donucen vycestovat a podat žádost standardně. Učinil tak v červenci 2025 a k vyřízení žádosti, resp. přicestování žalobce zpět došlo až 22. 6. 2026, a to navzdory urgencím. Podle žalobcova zástupce se tak stalo přesně to, na co v průběhu daného správního řízení upozorňovali. Žalobce byl ve Vietnamu jeden rok a po tu dobu se musela jeho manželka musela sama starat o obě děti, sama podnikat, sama vozit syna do speciální školy, zajistit prostředky na žalobcův návrat a musela si najít výpomoc, aby to zvládla. Podle žalobcova zástupce tak správní orgány dostaly žalobcovu rodinu do ekonomických problémů a způsobily dlouhodobé odloučení. Správní orgány v daném řízení nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí a odůvodněnost žalobcova případu, a jejich postup byl proto nezákonný. Žalobcův zástupce odmítl, že by žalobcova péče o syna byla o to menší, že syn navštěvoval speciální mateřskou školu. Dodal, že je jedno, jestli jde o pobytové oprávnění žalobce či jeho syna, rozhodující je potřeba péče o dítě, která je v případě žalobcova postiženého syna o to významnější. Podle žalobcova zástupce by žalovaný jinak posuzoval situaci, pokud by o upuštění od osobního podání žádosti žádala matka dítěte. Současně poznamenal, že není zřejmé, jak by měl žalobce dokládat ekonomické dopady osobního podání žádosti. Zdůraznil, že zdravotní stav žalobcova syna je tvořen komplexně lékařskými zprávami z doby od jeho narození do současnosti. Vzhledem k tomu, že jedna lékařská zpráva byla z doby po vydání usnesení velvyslanectví, lze podle žalobcova zástupce koncentraci řízení prolomit.

11. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání uvedla, že v lidské rovině rozumí žalobcově nelehké situaci rozumí, nicméně úlohou žalovaného není posuzovat důvody svědčící o pouhé výhodnosti upuštění od osobního podání. Správní orgány zkoumají, zda existují takové překážky, pro které nelze trvat na osobním podání. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 19/2023. Zdůraznila, že se musí jednat o opodstatněné a doložené individuální okolnosti. Zdravotní znevýhodnění žalobcova syna bylo podle pověřené pracovnice doloženo způsobem, který nic nevypovídal o nutné míře péče o žalobcova syna ani o tom, že by péče o syna byla neslučitelná s žalobcovým vycestováním. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Azs 223/2024 připomněla, že důvody pro upuštění od osobního podání žádosti musí vymezit žadatel, včetně okolností soukromého a rodinného života. To však žalobce neučinil, rozhodné skutečnosti nedoložil. Podotkla, že žalobcem předložené důkazy měly podobu neaktuálních lékařských zpráv, ze kterých nevyplývaly aktuální požadavky na péči o žalobcova syna. Tyto lékařské zprávy podle pověřené pracovnice nedosvědčovaly aktuální nemožnost žalobcova vycestování. Dodala, že z potvrzení o navštěvování speciální třídy mateřské školy vyplývá, že nebyla nutná nepřetržitá přítomnost žalobce. Pověřená pracovnice konstatovala, že tvrzenou finanční neúnosnost situace žalobce nedoložil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Azs 177/2024 uvedla, že samotná péče o nezletilé děti a ekonomické důsledky vycestování nenaplňují podmínky pro upuštění od osobního podání Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 5 41 A 1/2025 žádosti. Zdůraznila, že žalovaný nepřehodnocoval zdravotní stav žalobcova syna, pouze jej hodnotil s ohledem na důkazní váhu strohých a neaktuálních lékařských zpráv a zkoumal, zda je nutná přítomnost právě žalobce. Pověřená pracovnice podotkla, že se jednalo o pobytovou žádost žalobce, nikoli jeho syna, a že vzniklá situace byla pro rodinu zvladatelná. Dále upozornila na to, že lékařské zprávy přiložené k doplnění odvolání byly předloženy po koncentraci řízení, aniž by žalobce uvedl jakékoli důvody, proč by měly být zohledněny; podle žalovaného navíc tyto lékařské zprávy neosvědčovaly žádné nové skutečnosti. Pověřená pracovnice žalovaného uzavřela, že žalovaný hodnotil případ komplexně, nehodnotil zdravotní stav žalobcova syna, nýbrž to, zda tento stav vyžaduje takovou míru péče, která by znemožňovala žalobcovo vycestování; to žalobce nedoložil. Posouzení věci soudem 12. Předně soud žalobci připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), podle které rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě třiceti dnů poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno (srov. § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), tj. v nyní řešené věci do 2. 1. 2025, neboť napadené rozhodnutí bylo žalobcovu zástupci doručeno dne 3. 12. 2024. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů nemohl soud přihlížet k novým žalobním bodům uplatněným při soudním jednání dne 24. 6. 2026, neboť toto jednání se konalo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Za opožděně uplatněné považuje soud námitky, že jedna lékařská zpráva předložená v odvolacím řízení byla z doby po vydání usnesení velvyslanectví, a proto lze prolomit koncentraci řízení, že není zřejmé, jak by měl žalobce dokládat ekonomické dopady osobního podání žádosti, a že by žalovaný jinak posuzoval případnou žádost matky. K těmto opožděným námitkám soud nepřihlížel.

13. Pouze pro úplnost soud poznamenává, že žalovaný již v napadeném rozhodnutí žalobci srozumitelně vysvětlil, že k lékařským zprávám předloženým v odvolacím řízení nelze podle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přihlížet. Žalobci proto nic nebránilo, aby tento závěr žalovaného v žalobě napadl a vysvětlil, v čem konkrétně spatřuje jeho nesprávnost. Soud současně souhlasí se žalovaným v tom, že i kdyby vzal tyto lékařské zprávy v potaz, stále by tím žalobce neprokázal, že to může být pouze on, kdo musí zajišťovat péči o postiženého syna, resp. že se tato péče bez žalobce neobejde. Žalobcovo nové tvrzení, že by žalovaný jinak posuzoval případnou žádost matky, považuje soud za čirou spekulaci.

14. Dále soud podotýká, že podle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Pro rozhodnutí v nyní řešené věci je proto bezpředmětné, že žalobce skutečně vycestoval a jakou dobu ve Vietnamu strávil.

15. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek a v tom, že se žalovaný dostatečně nezabýval přiměřeností rozhodnutí. V této souvislosti soud poukazuje na Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 6 41 A 1/2025 konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaný v nyní řešené věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel a jak o nich uvážil. Je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro úplný nedostatek důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v nyní řešené věci nenastala.

16. Soud prostudoval žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalovaný se všemi žalobcem uplatněnými odvolacími námitkami zabýval. Přiměřenosti neupuštění od osobního podání žádosti se žalovaný podrobně věnoval na stranách 6 až 8 napadeného rozhodnutí. Soud proto uzavírá, že rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Ostatně žalobce spíše než nedostatek úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí napadal právě vlastní závěry žalovaného o důvodech, pro které bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o upuštění osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce tudíž polemizoval s konkrétními závěry žalovaného ve věci, což samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost, či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti.

17. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

18. Z odstavce 3 téhož ustanovení vyplývá, že s výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou- li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

19. Podle § 42a odst. 5 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává cizinec na zastupitelském úřadu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 7 41 A 1/2025 20. Z odstavce 6 daného ustanovení plyne, že v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území po dobu kratší než 6 měsíců nebo na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání.

21. Soud konstatuje, že podstata věci spočívá otázce, zda se jedná o odůvodněný případ umožňující upustit od povinnosti osobního podání žádosti, či nikoli.

22. Povinností osobního podání žádosti se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS. Vyložil, že stanovení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat.

23. Ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců v sobě podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22, zahrnuje „nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem ‚odůvodněný případ‘. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra ‚uvážení‘ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá“.

24. Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním je výjimečná možnost, a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016-37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010-106, č. 2387/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti“.

25. V rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018-22, Nejvyšší správní soud upřesnil, že odůvodněný případ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, ale může jít rovněž o situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena. Lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. V každém případě je ovšem třeba individuálně a zejména poctivě zvážit celkovou dobu, po kterou Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 8 41 A 1/2025 cizinec neúspěšně usiloval o sjednání termínu osobního podání žádosti, jakož i jiné důležité faktory (typ žádaného pobytového titulu, osoba žadatele, věk, zdravotní stav, rodinné pouto v České republice a mnoho jiných).

26. Délka řízení o žádosti o povolení pobytu přitom není pro posouzení žádosti o upuštění od osobního podání rozhodná a není s to založit důvody, které by měly cizinci zabránit v osobním podání žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-50). Riziko vleklého správního řízení tak nezabraňuje žalobci v podání žádosti osobně v zemi původu.

27. Dočasnost nutného vycestování za účelem osobního podání žádosti je podle konstantní judikatury třeba vnímat jako skutečnost svědčící naopak o mírnosti zásahu do rodinného života žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35, bod 20). Nelze opomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1276/20. V něm Ústavní soud dovodil, že obecně lze po žadateli o pobytové oprávnění spravedlivě požadovat, aby na přechodnou dobu vycestoval do země původu za účelem podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, ač má na území České republiky rodinné vazby a fakticky zde již delší dobu žije.

28. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023-34, uvedl, že „zákonodárce vytvořil příznivější pravidlo pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu pro určitou skupinu cizinců pobývajících na území České republiky, která zde pobývá oprávněně na základě povolení k dlouhodobému pobytu či dlouhodobého víza“. Z toho plyne, že zákon nepřistupuje k rozdělení žadatelů toliko podle místa aktuálního pobytu v době podání žádosti. Tím podstatným kritériem je zaprvé skutečnost, o jaké konkrétní pobytové oprávnění jde (vymezení v § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců), a zadruhé, zda je pobyt žadatele na území legální (výjimka v § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců).

29. Úkolem správních orgánů není v každém individuálním případě objasňovat rozumnost či nezbytnost zákonného požadavku osobního podání žádosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 19/2023-34, č. j. 9 Azs 19/2023-39, č. j. 8 Azs 351/2018-50). Zákon ani relevantní judikatura povinnost provedení testu přiměřenosti správním orgánům neukládá. Naopak samotný zákon jednoznačně upřednostňuje zájem na osobním podání žádosti. K výjimečnému prolomení tohoto pravidla může dojít jen na podkladě opodstatněných a doložených individuálních okolností žadatele.

30. Soud tedy konstatuje, že formálnost osobního podání žádosti není skutečností, která by byla pro danou věc relevantní. Osobní forma podání je stanovena přímo zákonem. Zastupitelský úřad se tedy při posuzování žádosti o upuštění od osobního podání nezabývá tím, zda je osobní podání v konkrétním případě rozumné či nezbytné, nehodnotí ani případnou délku správního řízení ani nekompenzuje pochybení jiných správních orgánů benevolentnějším přístupem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/2018-50). Zastupitelský úřad, potažmo žalovaný se zabývá výlučně tím, zda existují důvody, pro které není třeba na osobním podání trvat. Předmětem soudního přezkumu je pouze posouzení, zda správní orgány správně vyložily neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ a zda jej správně aplikovaly na zjištěný skutkový stav. V nyní řešené věci žalovaný požadavky zákona o pobytu cizinců naplnil.

31. Žalobce svou žádost o upuštění osobního podání odůvodnil rodinnými důvody spočívajícími zejména v péči o zdravotně postiženého syna, který je na jeho péči závislý, neboť jeho manželka zajišťuje finanční zabezpečení rodiny. Ze správního spisu vyplývá, že žalobcův syn Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 9 41 A 1/2025 se narodil dne 30. 6. 2019. Žádost o upuštění od osobního podání žádosti podal žalobce dne 10. 7. 2024. Na podporu své argumentace žalobce předložil lékařské zprávy svého syna z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 3. 9. 2021 a 30. 1. 2020, z Fakultní nemocnice v Motole ze dne 28. 2. 2020, zprávu praktického lékaře ze dne 7. 2. 2022 a potvrzení mateřské školy ze dne 10. 7. 2024.

32. Soud zhodnotil žalobcem předložené podklady a dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný, tedy že tyto podklady nic nevypovídají o aktuálním zdravotním stavu žalobcova syna. Lékařské zprávy z nemocnic byly vyhotoveny více než tři roky před podáním žalobcovy žádosti, tudíž nemohou reflektovat vývoj zdravotního stavu jeho syna. Ke zprávě praktického lékaře z roku 2022 (vydané více než dva roky před podáním žádosti) soud uvádí, že tato zpráva toliko obecně popisuje zdravotní stav jako velmi vážný, vyžadující zvýšenou zdravotní péči obou rodičů a popisuje nutnost dojíždět na specializovaná vyšetření do několika nemocnic v Ústí nad Labem a v Praze. Z této zprávy však není patrná zdravotní diagnóza ani četnost či povaha specializovaných vyšetření. Z potvrzení mateřské školy pouze vyplývá, že žalobcův syn dochází do speciální třídy, protože vzhledem ke svému postižení potřebuje speciální péči k rozvoji osobnosti. Zmíněné potvrzení však nedokládá žalobcovo tvrzení, že by jeho syn navštěvoval mateřskou školu jen na krátkou dobu. Současně soud nepřehlédl, že ke svému odvolání (po koncentraci správního řízení) přiložil žalobce zprávu praktického lékaře ze dne 20. 9. 2024 a zprávu z Krajské zdravotní, oddělení dětské kardiologie, ze dne 16. 7. 2024. Ani z žádné z těchto zpráv však nevyplývá, že by žalobcův syn vyžadoval neustálou péči svého otce.

33. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žalobce neprokázal, že by mu zdravotní stav jeho syna neumožňoval vycestovat za účelem podání žádosti do země jeho původu. Důkazní povinnost v tomto směru tížila jen a pouze žalobce, jak vyplývá i z jím zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2023, č. j. 3 Azs 163/2022- 36. Je přitom zjevné, že v tomto směru žalobce důkazní břemeno neunesl.

34. Soud tak shodně jako správní orgány dospěl k závěru, že trvání na podmínce osobního podání žádosti není v tomto případě ve vztahu k oddělení dětí od žalobce nepřiměřené. Přechodné odloučení otce od rodiny by totiž nemělo mít devastující účinky na rodinu a žalobce neprokázal, že by se jeho rodinná situace výrazně lišila od běžné rodinné situace jiných žadatelů, kteří mají v České republice manžela/partnera a nezletilé děti. Stejně tak i žalobcem uváděná výdělečná činnost jeho manželky a péče o druhé dítě žalobci nebrání ve splnění povinnosti osobního podání žádosti. Žalobcova rodina může situaci, která je pouze přechodná, řešit standardními postupy (zajištěním péče jinými osobami či institucemi), resp. v nyní řešené věci nebylo zjištěno, že by toto bylo vyloučeno. Soud tak nemá závěrům správních orgánů co vytknout, neboť se zabývaly konkrétními okolnostmi žalobcova případu a shledaly, že žalobce neprokázal, že by se jednalo o odůvodněný případ, kdy by bylo namístě upuštění od zákonné podmínky osobního podání žádosti, které je zcela výjimečnou možností.

35. K námitce zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodiny soud konstatuje, že v případě vycestování žalobce nepochybně dojde po omezenou dobu k zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Obecně však lze uvést, že nejde o neřešitelnou situaci a žalobce neprokázal opak. Bylo na žalobci a jeho manželce, aby uspořádali osobní záležitosti tak, aby se žalobcovo odcestování na přechodnou dobu chodu rodiny dotklo co nejméně. V kontextu těchto okolností tudíž nelze v nyní řešené věci shledat nepřiměřený dopad napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodiny. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 10 41 A 1/2025 36. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšné žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 1. července 2026 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.