41 A 18/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. K. N., narozen X statní příslušník Vietnamské socialistické republiky zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-3643-8/ČJ-2026-930310-V240 ze dne 25. 5. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 17. 12. 2025 podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských států“), v délce šest měsíců od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států. Zároveň stanovila dobu k vycestování z území členských států v délce patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla napadeným rozhodnutím ze dne 25. 5. 2026. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná se nevypořádala s tím, že žalobce disponoval maďarským povolením k pobytu, jehož platnost byla zrušena. Správním orgánům se podle žalobce nepodařilo dostatečně zjistit, zda mohl žalobce vědět o tom, že mu bylo povolení k pobytu zrušeno, jelikož žádné rozhodnutí o zrušení pobytu nepřevzal. Zdůraznil, že samotná informace o tom, že povolení k pobytu v Maďarsku je již neplatné, nepostačuje ke stanovení nelegálního pobytu od 19. 6. 2025, aniž by měl správní orgán spis o zrušení povolení v Maďarsku nebo podrobnější zprávu ze strany Maďarska o žalobcově pobytové historii. Správní orgány podle žalobce vycházely toliko z kusých informací, a v důsledku toho není možné dostatečně posoudit nepřiměřenost vydaného rozhodnutí a došlo i k porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), neboť byl nedostatečně zjištěn skutkový stav.

3. Podle žalobce se žalovaná nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Konstatoval, že jde o neurčitý právní pojem, nikoli o správní uvážení, což však správní orgány nereflektovaly a nesplnily hlediska, která je třeba v případě neurčitého právního pojmu zvážit. Žalobce citoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 Azs 102/2013-34. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože správní orgány „absentovaly“ na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Podotkl, že na území České republiky pobýval 12 dnů, nepáchal trestnou činnost a spolupracoval se správními orgány. Vyhoštění na dobu šesti měsíců označil za nepřiměřené s tím, že odporuje ustálené praxi. Podle žalobce je otázkou, zda řízení nemělo být překvalifikováno na povinnost opustit území, a to zvláště za situace, kdy žalobci hrozí ve Vietnamu pronásledování pro jeho příslušnost k Světové misijní společnosti Církev Boží, která je silně potlačována a příslušníci jsou pronásledováni.

4. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 5. Žalovaná ve svém vyjádření trvala na tom, že v odvolacím řízení nezjistila v postupu správního orgánu I. stupně žádné pochybení, které by způsobovalo nezákonnost jeho rozhodnutí. Žalovaná na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně plně odkázala a navrhla, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 6. Před vypořádáním žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44).

7. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část textu žaloby, ve které žalobce bez upřesnění vztahu ke svému případu uvedl, že nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života je neurčitým právním pojmem, nikoli správním uvážením, což správní orgány nereflektovaly a nesplnily hlediska, která je nutno v případě neurčitého právního pojmu zvážit. K tomuto obecnému tvrzení žalobce připojil citaci dvou rozsudků Nejvyššího správního soudu, aniž by však uvedl, jaká konkrétní hlediska správní orgány v jeho případě neposuzovaly nebo jaké konkrétní závěry zmíněných rozsudků se ho týkají a co z nich pro sebe dovozuje. Takováto obecná tvrzení a pouhou citaci judikatury bez vazby na skutkové okolnosti případu žalobce nepovažuje soud za žalobní body.

8. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce se dne 2. 10. 2025 dostavil na cizineckou policii ohledně svého pobytu. Ke kontrole předložil svůj cestovní pas, ve kterém bylo vylepeno maďarské vízum s platností 30 dnů od vstupu na území členských států; žalobce vstoupil na toto území 6. 4. 2025, vízum tak platilo do 5. 5. 2025. Lustrací Schengenského informačního systému policisté zjistili, že žalobcovo povolení k pobytu vydané Maďarskem je evidováno jako hledaný, tedy neplatný, doklad. Žalobce jej ani neměl při sobě. Vzniklo tak podezření, že žalobce se na území nachází neoprávněně. Dne 2. 10. 2025 zahájil správní orgán I. stupně se žalobcem řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

9. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie, Národní situační centrum ochrany hranic, ze dne 6. 10. 2025 obdržela policie na vlastní žádost zprávu z Maďarska, že žalobcovo povolení k pobytu bylo dne 19. 6. 2025 zrušeno, protože jeho zaměstnavatel dne 9. 4. 2025 oznámil, že se žalobce v práci vůbec neukázal.

10. Žalobce při svém výslechu dne 10. 11. 2025 mimo jiné uvedl, že maďarské vízum a letenku do Maďarska získal za pomoci zprostředkovatele. Maďarsko si vybral proto, že byla nejsnazší vyřídit tamní vízum. Ve Vietnamu neměl svobodu vyznání, náboženskou svobodu. Popsal, že v Maďarsku pracoval asi tři měsíce, práce nebyla stabilní, vždy jen několik dní v měsíci. Po příjezdu do Maďarska se žalobce registroval na úřadu, podepsal nějaký dokument a byla mu vystavena karta s platností na dva roky. Tvrdil, že z Maďarska odjel 20. 9. 2025 a do České republiky přijel dne 21. 9. 2025. Žalobce nevěděl o zrušení svého povolení k pobytu, předpokládal, že karta je stále platná. Do České republiky přicestoval za svým známým, který mu měl pomoci požádat o azyl, aby tu mohl žít a pracovat. Ve Vietnamu má manželku a tři děti, jeho rodina tam vlastní dům. Žalobce odtud vycestoval kvůli náboženství (jako křesťan byl pronásledován), v případě návratu se obává opětovného zadržení. V České republice nemá žádné ekonomické závazky, kulturní, sociální ani rodinné vazby, pouze přátele.

11. Z podrobné lustrace osob ze dne 2. 10. 2025 a ze dne 25. 5. 2026 vyplynulo, že žalobce byl již od 5. 5. 2025 hlášen k pobytu v X. Z hlášení o ubytování, vygenerovaného dne 25. 5. 2026, soud zjistil, že žalobce byl od 5. 5. 2025 do 31. 12. 2025 ubytován na adrese X; při zaevidování předložil svůj cestovní doklad č. X a maďarské povolení k pobytu, jež bylo později zrušeno.

12. Správní orgán I. stupně si opatřil závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2025, podle kterého je žalobcovo vycestování do Vietnamu možné, a informaci OAMP Vietnam – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 23. 5. 2025. Žalovaná si poté vyžádala závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 2. 4. 2026, kterým bylo potvrzeno zmíněné závazné stanovisko, že žalobcovo vycestování je možné. Doplnila rovněž informace o zemi původu o Pokyny Ministerstva vnitra Vietnamské socialistické republiky ze dne 18. 4. 2024 ve věci několika úkolů týkajících se „Církve Bohy Matky“ a o Alternativní zprávu o seznamu problémů souvisejících s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech pro čtvrtý cyklus podávání zpráv o Vietnamské socialistické republice ze dne 16. 4. 2024.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území [České republiky] nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Z § 119a odst. 2 téhož zákona vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

15. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

16. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud konstatuje, že je ze správního spisu i z obou správních rozhodnutí zřejmé, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť na území České republiky pobýval nejméně od 21. 9. 2025 do 2. 10. 2025 bez pobytového oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalobcovo maďarské pobytové oprávnění bylo zrušeno dne 19. 6. 2025, je zjevné, že na území členských států pobýval žalobce bez pobytového oprávnění již od 20. 6. 2025. Jak uvedla žalovaná v napadeném rozhodnutí, žalobce se již dne 5. 5. 2025 přihlásil k pobytu v X a při tom podle § 103 písm. b) zákona o pobytu cizinců musel ubytovateli osobně předložit svůj cestovní doklad. Žalovaná proto vycházela z toho, že žalobce pobýval na území České republiky již od 5. 5. 2025. Tato zjištění žalované (a s nimi související závěry) žalobce v žalobě nijak nezpochybnil. Ani soud proto nemá důvod pochybovat o tom, že žalobce pobýval na území České republiky již od 5. 5. 2025 a dnem 20. 6. 2025 se jeho pobyt stal neoprávněným.

17. Žalobce dále v žalobě namítal, že nevěděl o zneplatnění svého maďarského povolení k pobytu. Soud shledal, že správní orgány i v této souvislosti dostatečně zjistily skutkový stav. Vycházely přitom z lustrací v Schengenském informačním systému, kde bylo dané povolení k pobytu vedeno jako zneplatněné a doklad byl evidován jako hledaný za účelem jeho zabavení, což bylo vyhlášeno dne 19. 6. 2025. Správní orgán I. stupně však nevycházel pouze z této evidence, ale platnost žalobcova pobytového oprávnění ověřil u maďarských orgánů prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie, Národního situačního centra ochrany hranic. Podle sdělení maďarské strany bylo žalobcovo povolení k pobytu zrušeno dne 19. 6. 2025, neboť maďarský zaměstnavatel oznámil, že se žalobce v práci vůbec neukázal. Maďarská strana konstatovala, že žalobce nemá v Maďarsku platné povolení k pobytu.

18. Se žalovanou soud souhlasí v tom, že uvedená zjištění představují jasný podklad pro závěr, že se žalobce na území zdržoval bez pobytového oprávnění. To je podstatné pro naplnění skutkové podstaty podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Jedná se o pobývání žalobce na území Schengenského prostoru, a to bez oprávnění, a délku neoprávněného pobytu. Obě tyto skutečnosti přitom byly správními orgány prokázány jednoznačně, ze shromážděných podkladů bez dalšího vyplývá, že pobyt žalobce byl neoprávněný. Požadavky § 3 správního řádu tím byly naplněny, neboť byly zjištěny skutečnosti v rozsahu podstatném pro rozhodnutí. Žalobce neuvedl žádná konkrétní tvrzení, kterými by shora uvedená zjištění jakkoli zpochybnil. Námitce stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu proto soud nepřisvědčil.

19. Soud shledal, že nebylo důvodné zjišťovat, z jakých důvodů a jakým maďarským orgánem bylo žalobcovo pobytové oprávnění zrušeno či si opatřovat správní spis, neboť tyto otázky již nejsou předmětem řízení o správním vyhoštění a dané informace by nemohly nic změnit na shora uvedených jednoznačných závěrech. Takové dokazovaní by tak již bylo zcela nadbytečné. Pro naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců přitom není rozhodné ani to, zda žalobce o zrušení svého pobytového oprávnění věděl, či nikoli, neboť cizinci jsou obecně povinni pobývat na území v souladu s právními předpisy a informovat se rovněž o podmínkách, za kterých mohou na území pobývat (viz např. body 38 a 39 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, č. j. 19 A 35/2023- 24, a bod 33 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021, č. j. 1 A 54/2021-29). Bylo proto povinností samotného žalobce řádně si zjistit podmínky, za kterých jeho maďarské pobytové oprávnění zůstávalo platným, a k čemu konkrétně jej opravňovalo. Žalobce si současně měl být vědom toho, že pokud bylo dané povolení k pobytu vázáno k účelu zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele, zrušení tohoto povolení muselo být logickým důsledkem nenastoupení do sjednaného zaměstnání. Skutečnost, že zmíněné povolení bylo zrušeno, tak jde výhradně k tíži samotného žalobce bez ohledu na to, zda a kdy se o tomto zrušení dozvěděl.

20. Pro úplnost soud dodává, že institut správního vyhoštění není správním trestem, ale toliko správním opatřením, kterým stát vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-54, č. 864/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS), pro uložení správního vyhoštění tudíž není podstatné, zda se cizinec daného jednání dopustil zaviněně, či nikoli.

21. Podle konstantní judikatury správních soudů aplikace § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V nyní řešené věci není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, ve výše specifikované době pobýval na území nelegálně a uvedené skutečnosti byly jednoznačně prokázány. Správní orgány tudíž postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o žalobcově správním vyhoštění.

22. Podle žalobce měly správní orgány zohlednit, že žalobce o tom, že mu maďarské povolení k pobytu bylo dne 19. 6. 2025 zneplatněno, nevěděl. V souladu s konstantní judikaturou správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 5 Azs 232/2018-26, či bod 14 rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 41 A 6/2025-22) má být cizincova nevědomost o neoprávněném pobytu zohledněna v délce správního vyhoštění a při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění. Soud zjistil, že na stranách 4 a 5 napadeného rozhodnutí žalovaná poukázala na to, že žalobce přicestoval do Maďarska dne 6. 4. 2025 a již dne 9. 4. 2025 jeho zaměstnavatel ohlásil, že se žalobce vůbec neukázal v práci. Zdůraznila, že žalobce byl od 5. 5. 2025 do 31. 12. 2025 registrován k pobytu na území České republiky v ubytovacím zařízení Polata Milevsko; následně bylo ubytování prodlouženo do 31. 12. 2026. Žalovaná konstatovala, že „aby mohlo být podáno příslušné hlášení o ubytování cizince, je nezbytné, aby cizinec osobně vyplnil a podepsal přihlašovací tiskopis nebo listinný dokument obsahující údaje v rozsahu přihlašovacího tiskopisu, který obsahuje osobní údaje cizince vč. čísla jeho cestovního dokladu (…) Z toho je tedy zřejmé, že účastník řízení minimálně od května 2025 musel být již přítomen na území České republiky a osobně vyplňovat přihlašovací tiskopisy k ohlášení svého pobytu zde na území i s uvedením délky svého předpokládaného pobytu v daném ubytovacím zařízení. Je tedy patrné, že účastník řízení zcela vědomě poskytoval nepravdivé informace správnímu orgánu I. stupně ohledně své pobytové historie. Je tedy zřejmé, že účastník řízení na území České republiky pobýval již od května 2025, a navíc se nezdržoval ve Štětí u kamaráda, jak tvrdil. Pokud měl povolení k pobytu v Maďarské republice za účelem zaměstnání, pak se nemůže nyní divit, že tento pobyt mu byl ukončen, když neplnil účel“. Žalovaná tedy žalobcem tvrzenou nevědomost o zániku jeho pobytového oprávnění nepřehlédla. Naopak, srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlila, proč ji nepokládá za relevantní či věrohodnou a proč v žalobcově postupu spatřuje zneužití maďarského povolení k pobytu.

23. Za podstatnou soud považuje otázku, zda mají správní orgány cizincovu nevědomost o neoprávněném pobytu zohledňovat v délce správního vyhoštění a při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění ve prospěch cizince vždy, bez ohledu na to, zda si nevědomost nepřivodil on sám svou pasivitou. Závěr, že správní orgány mají jako polehčující okolnost zohledňovat i takové situace, kdy si cizinci nejsou vědomi neplatnosti svého pobytového oprávnění v důsledku vlastního nezájmu o stav pobytového oprávnění či nezdržování se na hlášené adrese, by odporoval obecně přijímané zásadě nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit z vlastního protiprávního jednání, v tomto případě z vlastní lhostejnosti ke svým povinnostem) ve spojení se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo přeje bdělým). Není sporu, že je namístě zohlednit jako polehčující okolnost, pokud se cizinec navzdory jisté obezřetnosti mýlí ohledně platnosti svého pobytového oprávnění. Od toho je však nutné odlišit ty situace, v nichž cizinec jen alibisticky namítá, že ho o podmínkách jeho pobytového oprávnění po vstupu na území nikdo nepoučil, aniž by vysvětlil, co mu následně bránilo vyvinout vlastní aktivitu. V nyní řešené věci žalobce kromě vlastní netečnosti a lhostejnosti nepřednesl jedinou konkrétní okolnost, která by jím tvrzenou nevědomost vysvětlovala či omlouvala, a z pouhého nezájmu o své povinnosti nemůže podle názoru soudu nijak těžit.

24. Soud se nadto zcela ztotožnil se závěrem žalované, že žalobce musel vědět, že porušuje své povinnosti, což může kdykoli vyústit v ukončení jeho pobytového oprávnění. Žalobce si měl být vědom toho, že mu maďarské pobytové oprávnění bylo vydáno za účelem zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele. Pokud do tohoto zaměstnání ani nenastoupil, musel si být vědom toho, že porušuje podmínky svého pobytového oprávnění takovým způsobem, který může vést každým dnem k jeho ztrátě. Bylo proto nerozhodné, zda věděl o tom, že jeho pobytová karta byla maďarskými orgány zneplatněna. Městský soud v Praze v obdobné věci vyslovil, že „vzhledem k tomu, že žalobce věděl, že mu bylo pobytové oprávnění vydáno za účelem výkonu zaměstnání a zároveň musel také vědět o tom, že jeho pracovní poměr v Maďarsku skončil, musel předpokládat, že toto bude mít logicky vliv na jeho pobytové oprávnění. Soud proto nepovažuje za příliš věrohodnou argumentaci žalobce o tom, že o skončení maďarského oprávnění nevěděl“ (srov. bod 18 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2025, č. j. 16 A 24/2025-17). V jiné obdobné věci tentýž soud vyslovil, že „žalovaný se tvrzenou neúmyslností jednání žalobce správně zabýval při hodnocení přiměřenosti zásahu, soud se ztotožňuje se závěrem, že žalobce měl předpokládat, že může o pobytové oprávnění v Litvě přijít, pokud mu bylo vydáno za účelem výkonu práce, kterou vykonával pouze několik dní, a následně bez zájmu o další legalizaci svého pobytu cestoval do dalších zemí Evropské unie“ (srov. bod 18 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 19 A 4/2024-19). Žalovaná s ohledem na výše uvedené nepochybila, pokud žalobcem tvrzenou nevědomost o neoprávněnosti pobytu nezohlednila coby polehčující okolnost v kratší délce správního vyhoštění ani při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění.

25. Otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně v řadě svých rozhodnutí. Např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015-32, potvrdil, že překážkou správního vyhoštění je pouze zásah nepřiměřený. Tuto přiměřenost je třeba posuzovat podle kritérií vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle zmíněného rozsudku „tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) ‚imigrační historii‘ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57- 58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti. […] Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu […] Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Pokud by vybudování rodinného zázemí v průběhu nelegálního pobytu mělo mít bez dalšího vždy za následek nemožnost správního vyhoštění, pozbyla by imigrační legislativa z velké části na své účinnosti“.

26. Správní orgány se dopadem rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců podrobně a přezkoumatelně zabývaly. V této souvislosti vycházely primárně z výpovědi samotného žalobce. Přihlédly zejména k tomu, že žalobce je dospělou, zdravou, svéprávnou a soběstačnou osobou. Jeho manželka a tři děti žijí ve Vietnamu, rodina tam má dům. Žalobce se k nim může vrátit, nic tedy nebrání jeho zpětné integraci. V České republice má pouze blíže neoznačené přátele. Žalovaná tedy nijak nepochybila, pokud dovodila, že těžiště žalobcova rodinného života se stále nachází ve Vietnamu, na území členských států oproti tomu nemá společenské, kulturní či ekonomické vazby, nevlastní zde žádný majetek a nemá zde žádné závazky. Proti žalobcově zájmu na setrvání na území leží veřejný zájem, aby zde pobývali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Zároveň je třeba podotknout, že právo cizince pobývat na území nepatří do kategorie základních lidských práv a zásah do soukromého a rodinného života cizince je připuštěn, pokud se tak děje v souladu se zákonem a v oblasti zájmů chráněných státem. Správní vyhoštění vždy představuje určitý zásah do soukromého života cizince, v žalobcově případě je však tento zásah v porovnání s veřejným zájmem zcela přiměřený.

27. Soud se tak plně ztotožnil se závěry žalované, která v napadeném rozhodnutí podrobně popsala všechny aspekty nutné k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, vyhodnotila konkrétní okolnosti v žalobcově případě a srozumitelně vysvětlila, proč nad zájmem na ochraně žalobcova soukromého a rodinného života převáží ochrana veřejného zájmu. Žalovaná se řádně vypořádala se všemi zjištěnými skutečnostmi, a to i z hlediska stanovení délky správního vyhoštění. Na podkladě závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2025, potvrzeného závazným stanoviskem ministra vnitra ze dne 2. 4. 2026, žalovaná zhodnotila také to, zda je vycestování žalobce do země původu možné, a to i s ohledem na žalobcem tvrzenou příslušnost k Světové misijní společnosti Církev Boží (známé také jako Církev Boží Matky, pozn. soudu). K tomu si správní orgány opatřily i přiléhavé informace o zemi původu. Soud proto v postupu žalované neshledal žádná pochybení.

28. Dále se soud zabýval tvrzením žalobce, že řízení nemělo být překvalifikováno na povinnost opustit území, a to zvláště za situace, kdy žalobci hrozí ve Vietnamu pronásledování pro jeho příslušnost k Světové misijní společnosti Církev Boží, která je podle žalobce silně potlačována a jejíž příslušníci jsou pronásledováni. Povinnost opustit území je upravena v § 50a zákona o pobytu cizinců.

29. Podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá cizinci, který a) neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území a má být předán podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009; totéž platí i pro cizince, který má být předán podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a kterému je umožněno dobrovolné vycestování, b) je držitelem platného povolení k pobytu podle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně; to neplatí, pokud by cizinec mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nebo c) je držitelem platného povolení k pobytu podle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (důraz doplnil soud).

30. Z odstavce 2 téhož ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá a) cizinci staršímu 15 let, který nevyužil možnosti dobrovolného návratu podle zákona o azylu, jestliže 1. bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno, protože cizinec neposkytl údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nebo 2. nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany nebo po ukončení poskytování mezinárodní ochrany ve lhůtě uvedené ve výjezdním příkazu nebo ve lhůtě 30 dnů, nebyl-li cizinci výjezdní příkaz udělen, b) cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, nebo c) cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění (důraz doplnil soud).

31. Soud konstatuje, že žalobce podmínky pro překvalifikování správního vyhoštění na rozhodnutí o povinnosti opustit území nesplnil. U žalobce přicházely v úvahu toliko podmínky uvedené v § 50a odst. 2 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu jakožto občan Vietnamské socialistické republiky nebyl oprávněn. Tuto skutečnost žalobce nijak nezpochybňoval. Byl tedy dán důvod pro zahájení řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, což vylučuje možnost užití § 50a odst. 2 písm. c) téhož zákona. Policie tak postupovala v souladu se zákonem, pokud se žalobcem dne 2. 10. 2025 zahájila řízení o správním vyhoštění.

32. Ve správním řízení bylo prokázáno, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn [důvod pro správní vyhoštění § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců]. Rozhodnutí o správním vyhoštění současně podle odůvodněných závěrů žalované nepředstavovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Proto nemohl být v žalobcově případě použit ani § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby se mohlo uvažovat o překvalifikování správního vyhoštění na rozhodnutí o povinnosti opustit území.

33. K podobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud, který v usnesení ze dne 19. 3. 2024, č. j. 6 Azs 249/2023-20, uvedl, že § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze použít „pouze v případě, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění, s nímž je spojen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie po stanovenou dobu, byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života“. Taková situace však v nyní řešené věci nenastala.

34. Také v usnesení ze dne 14. 3. 2024, č. j. 3 Azs 33/2023-38, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že „setrvale judikuje, že zákon o pobytu cizinců předpokládá vydání rozhodnutí o správním vyhoštění tehdy, nastane-li některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za předpokladu, že správní vyhoštění nebude představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017-21, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017-19, ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017-27, či ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017-29). Jestliže tedy správní orgány dospěly k závěru, že správní vyhoštění stěžovateli nezpůsobí nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neměly možnost uvážení, zda zvolí postup spočívající ve správním vyhoštění nebo ‚pouze‘ v uložení povinnosti opustit území“. Stejně tak v nyní řešené věci byly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění a toto rozhodnutí nemělo podle odůvodněných závěrů žalované nepřiměřený dopad do žalobcova soukromého a rodinného života, tudíž správní orgány nemohly namísto správního vyhoštění uložit povinnost opustit území.

35. Pro úplnost soud dodává, že důvodem nepřiměřenosti správního vyhoštění nemůže být jen to, že by pro žalobce bylo příznivější, kdyby mu správní orgány uložily povinnost opustit území. Takový postup by byl totiž příznivější pro jakéhokoli cizince, u něhož nastaly důvody pro správní vyhoštění, a výše citovaný § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců by tak zcela ztratil smysl.

36. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, soud konstatuje, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41, vyslovil, že „otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení“. Samotné správní rozhodnutí tedy podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, č. 416/2004 Sb. NSS).

37. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, přihlédly k závažnosti žalobcova protiprávního jednání (k délce neoprávněného pobytu) a k nutnosti výchovného efektu. Žalovaná přitom srozumitelně vysvětlila, proč nepřijala žalobcovo tvrzení, že jeho neoprávněný pobyt trval jen 12 dnů. Argumentaci žalované upozorňující na žalobcovo přihlášení k pobytu v X již dne 5. 5. 2025 (která znevěrohodňuje jeho tvrzení o příjezdu až 21. 9. 2025) žalobce v žalobě nijak nezpochybnil. Soud se přitom s touto logickou a obsahem správního spisu podloženou argumentací žalované ztotožnil.

38. Skutečnost, že se žalobce na území nedopouštěl trestné činnosti a spolupracoval se správními orgány, je třeba vnímat jako základní povinnost každé osoby. Nebylo pochybením, pokud to žalovaná neposoudila jako zvláštní polehčující okolnost v žalobcův prospěch. Žalovaná tak zcela objektivně posoudila délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, přičemž rozhodla na základě hledisek a v mezích stanovených zákonem.

39. S ohledem na uvedené soud shledal, že stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států, v délce šesti měsíců, je v dané situaci zcela adekvátní a dostatečně odůvodněné, správní orgány zohlednily všechny relevantní skutečnosti ve prospěch i v neprospěch žalobce, rovněž zohlednily okolnosti soukromého a rodinného života. Dané opatření současně nijak nevybočuje z rámce možné zákonné sazby, která činí až 5 let. Správní vyhoštění v délce šesti měsíců bylo tedy uloženo v jedné desetině zákonného rozmezí. Soudu není z jeho činnosti známo, že by správní praxe stanovovala dobu zákazu vstupu v obdobných případech mírněji. Pro srovnání soud poukazuje na rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017-29, ve kterém Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce 1 roku za neoprávněný pobyt na území v řádu několika hodin, či na rozsudek ze dne 6. 3. 2019 č. j. 8 Azs 262/2018-40, ve kterém Nejvyšší správní soud akceptoval délku správního vyhoštění 1 rok za neoprávněný pobyt v délce 3 týdnů. Žalobce zcela nekonkrétně namítal, že stanovená doba vyhoštění odporuje správní praxi, aniž by však na jakýkoli obdobný případ poukázal. Soudu nepřísluší, aby za žalobce domýšlel argumentaci nebo dohledával případy, které teoreticky mohl mít na mysli. Takto obecnou námitkou se proto soud nemohl blíže zabývat.

40. Soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 22. července 2026 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.