41 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: H. M., narozen X státní příslušník Turecké republiky bytem Zařízení pro zajištění cizinců, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. KRPU-29428-53/ČJ-2026-040022-RD ze dne 14. 6. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2026 žalovaná podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 124 odst. 2 téhož zákona zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění. Současně žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovila dobu trvání zajištění na šedesát dnů od okamžiku ukončení zajištění podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tj. do dne 4. 8. 2026. Dále vyslovila, že do celkové doby zajištění se započítává také doba žalobcova zajištění od okamžiku prvotního omezení osobní svobody na území České republiky, který nastal dne 10. 2. 2026 v 2:05 hodin, do ukončení tohoto zajištění dne 17. 2. 2026, tj. osm dnů. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná vycházela z nesprávně a nedostatečně zjištěného stavu věci a své rozhodnutí zdůvodnila jen obecnými úvahami, aniž by se zabývala proporcionalitou omezení osobní svobody a aniž by vysvětlila, proč se uchýlila k zajištění. Podle žalobce je napadené rozhodnutí na několika místech vnitřně rozporné. Dodal, že šablonovitost rozhodnutí svědčí o tom, že se žalovaná dostatečně nezabývala jeho konkrétní situací a rezignovala na své zákonné povinnosti.

3. Žalobce zdůraznil povinnost žalované zvážit možnost uložení mírnějších opatření před tím, než přistoupí k zajištění cizince. Podotkl, že žádný z důvodů zajištění sám o sobě nepředstavuje skutečnost, pro kterou by nebylo možné využít zvláštní opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce v napadeném rozhodnutí chybí odůvodněné a podložené úvahy vedoucí k závěru, že žalobce nebude spolupracovat s příslušným orgánem veřejné moci, nesplní podmínky zvláštního opatření a zmaří rozhodnutí o správním vyhoštění. Poznamenal, že stěžejním důvodem zajištění bylo údajné nebezpečí, že nevycestuje z území České republiky. Tato skutečnost však podle žalobce nemůže být jediným právně relevantním důvodem pro zajištění. Žalobce citoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 20/2016-38 a konstatoval, že žalovaná byla povinna představit konkrétní skutkové okolnosti jeho případu, pro něž není možné mu uložit žádné ze zvláštních opatření. Dodal, že žalovaná současně měla vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se žalobce bude chovat protiprávně.

4. Podle žalobce žalovaná nedostatečně zdůvodnila délku zajištění. Tu žalobce současně označil za nepřiměřenou. Uvedl, že s takto závažným zásahem do základních práv se nelze vypořádat jen paušalizovaným odhadem a demonstrativním výčtem úkonů bez bližší časové specifikace. Žalobce zdůraznil, že nelze připustit paušalizované rozhodování jako v jeho případě, kdy jediným důvodem zajištění bylo fakticky to, že se na území České republiky nacházel nelegálně. Poznamenal, že nepáchal žádnou trestnou ani jinou protiprávní činnost. Podle žalobce nebylo prokázáno, že by nerespektoval povinnosti uložené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

5. Žalobce shrnul, že žalovaná porušila základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a ukončil žalobcovo zajištění. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že žalobce naplnil důvody zajištění, neboť rozhodnutí o jeho správním vyhoštění nabylo právní moci a je nebezpečí, že by mařil nebo ztěžoval jeho výkon. Zdůraznila, že žalobce přicestoval bez cestovního dokladu a oprávnění, v úkrytu a za úplatu převaděčům, cestoval po zemích Evropské unie bez ohledu na právní předpisy, přestože mu byl zamítnut azyl a byl deportován zpět do domovského státu, a neváhal poté nelegálně přicestovat zpět, v úkrytu za pomoci převaděčů, nadto na padělaný doklad. K uložení zvláštních opatření nelze podle žalované přistoupit i s ohledem na § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť z žalobcova dosavadního jednání a vynaloženého úsilí je zřejmé, že jeho cílem je Německo, kde chce požádat o azyl s vidinou lepšího života. Žalovaná dodala, že žalobce má zjevně v úmyslu dostat se na území Německa za každou cenu, což potvrdil i v protokolu ze dne 11. 2. 2026. Ochota respektovat zvláštní opatření je podle žalované u žalobce podstatně snížena jeho dosavadním chováním (promyšlené nelegální setrvávání na území Evropské unie, porušování zákonů, využití padělaného pasu). Žalovaná shrnula, že žalobce dal jasně najevo, že nehodlá respektovat právní předpisy upravující pobyt občanů třetích zemí na území Evropské unie, natožpak zvláštní opatření. Žalovaná si opatřila stanovisko k možnosti žalobcova vycestování do Turecka a podrobně odůvodnila i délku zajištění. Žalovaná uzavřela, že postupovala v souladu s právními předpisy a rozhodnutí náležitě odůvodnila. Navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 7. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44).

8. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část žaloby, ve které žalobce bez bližšího upřesnění uvedl, že žalovaná porušila základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech a že odůvodnění napadeného rozhodnutí je na několika místech vnitřně rozporné. Tuto žalobní argumentaci vyhodnotil soud jako příliš obecnou, neboť soudu nepřísluší domnělé rozpory v rozhodnutí vyhledávat. Pouze v obecné rovině proto soud uvádí, že údajnou vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí ani blíže nespecifikovaná porušení zmíněných právních předpisů neshledal.

9. Poté se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaná své rozhodnutí zdůvodnila jen obecnými úvahami, aniž by se zabývala proporcionalitou omezení osobní svobody a aniž by vysvětlila, proč se uchýlila k zajištění, dostatečně nezabývala konkrétní situací žalobce a nedostatečně zdůvodnila délku zajištění. Tomu však soud nepřisvědčil.

10. Žalovaná v napadeném rozhodnutí podrobně popsala skutkové okolnosti žalobcova případu i své úvahy, které ji vedly k závěru, že je namístě žalobce zajistit. Na straně 4 napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Žalobce podle žalované nemá v úmyslu respektovat žádná opatření, neboť jeho zájem je čistě zištného charakteru. Sám totiž vypověděl, že se v žádném případě nechce vrátit do Turecka a chtěl by pokračovat do Německa, aby tam požádal o azyl. Žalovaná zdůraznila, že žalobce pobýval na území s vědomím obcházení a nerespektování právních předpisů, neboť si byl vědom, že nedisponuje platným cestovním dokladem a oprávněním pobytu a pro vstup na území využil převaděčů a padělaný doklad. Žalovaná vysvětlila, že z žalobcova prokázaného jednání plyne, že mírnější donucovací opatření by byla neúčinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je nedostačující a neúčelné. Dodala, že žalobce nemá na území hlášeno bydliště ani žádnou formu pobytu, nedisponuje cestovním dokladem ani oprávněním k pobytu, tedy je vyloučeno, že by mohl dobrovolně legální cestou opustit území Evropské unie a smluvních států. Na území České republiky žalobce nikoho nezná a nemá ani dostatek finančních prostředků pro složení finanční záruky. Soud shledal, že žalovaná nezdůvodnila své rozhodnutí jen obecnými úvahami, ale naopak své závěry vztáhla ke konkrétním skutkovým okolnostem žalobcova případu. Není tedy pravda, že by se jeho situací dostatečně nezabývala.

11. Proporcionalitu omezení žalobcovy osobní svobody žalovaná řešila při hodnocení dopadů napadeného rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců, a to na straně 7 napadeného rozhodnutí. S ohledem na splnění zákonných podmínek § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců pak uzavřela, že bylo namístě žalobce zajistit. Jinými slovy, žalovaná řádně vysvětlila, proč se uchýlila k zajištění.

12. Délkou zajištění se žalovaná zabývala na straně 6 napadeného rozhodnutí. Popsala, jaké úkony musí v rámci realizace správního vyhoštění učinit a k těmto úkonům přiřadila též odhadovanou dobu jejich trvání. Zohlednila přitom mimo jiné, že žalobce nedisponuje žádným dokladem totožnosti, a proces ověřování jeho totožnosti tak bude složitější. Žalovaná do doby zajištění započetla 8 dnů předchozího zajištění, dále dva dny na zpracování žádosti o zjištění totožnosti a o vydání náhradního cestovního dokladu, které obvykle trvá 20 až 30 dnů. Následně musí Ředitelství služby cizinecké policie zabezpečit přepravní doklady, obstarat letenku nebo vyjednat průvoz přes jiné státy Evropské unie. Přitom je nutné zajistit policejní eskortu a komunikovat s domovským státem. Doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje kolem 30 dnů. Žalovaná proto shrnula, že doba žalobcova zajištění v délce 60 dnů je přiměřená. Soud nesouhlasí se žalobcem, že by žalovaná argumentovala jen paušálně, bez časových údajů a bez konkretizace pro žalobcův případ. Ani tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje soud za nepřezkoumatelnou.

13. Soud nezjistil ani žádné jiné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, které by mohly vyvolat jeho nepřezkoumatelnost (ať již pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů rozhodnutí). Je třeba si uvědomit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v nyní řešené věci nenastala. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí.

14. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že Policie [České republiky] je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.

15. Soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že žalobce ze zákonných podmínek pro zajištění cizince zpochybňoval výhradně posouzení toho, zda postačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, upravených v § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Splnění ostatních podmínek zajištění žalobce nerozporoval, proto se jimi soud podrobněji nezabýval. Meze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou totiž dány tím, jaké žalobní body žalobce uplatní.

16. Toliko pro úplnost soud konstatuje, že žalobce je cizincem starším 15 let, jemuž bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění. Žalovaná rovněž dostatečně vysvětlila, proč žalobcovo vyhoštění do Turecka pokládá za možné a za reálné v době stanovené v napadeném rozhodnutí. To ostatně žalobce v žalobě ani nijak nezpochybnil a také soud má za to, že žalobcovo vyhoštění je možné a uskutečnitelné. Tyto podmínky pro zajištění stanovené v § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tak byly splněny.

17. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

18. Z § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.

19. V nyní řešené věci nemá soud pochybnosti o tom, že byly splněny podmínky naposledy citovaného ustanovení. Žalobce totiž bezprostředně po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění požádal o mezinárodní ochranu se zjevným cílem zabránit jeho vykonání. Současně dal zcela jednoznačně najevo, že se do Turecka nevrátí. Zároveň žalobce jasně uvedl, že chce v Německu požádat o azyl, a bude-li českou policií propuštěn, vycestuje do Německa. To žalobce konstatoval při plném vědomí skutečnosti, že mu v minulosti byl azyl zamítnut v Rakousku a byl deportován do Turecka. Žalobce přiznal, že vstoupil na území Evropské unie bez cestovního dokladu, ačkoli si byl vědom, že zde může pobývat jen s platným cestovním dokladem a vízem či oprávněním k pobytu. Nadto dokonce uvedl, že jej kontrolovala policie a dostal pokutu za to, že řídil bez řidičského oprávnění.

20. Vycházeje z těchto zjištění soud shledal, že jediným důvodem žalobcova zajištění nebylo nebezpečí, že nevycestuje z území České republiky. Žalovaná zohlednila všechny shora uvedené skutečnosti a zcela oprávněně dospěla k závěru, že existuje reálné nebezpečí, že žalobce nesplní podmínky zvláštního opatření a zmaří rozhodnutí o správním vyhoštění. Úvahy žalované obsažené v napadeném rozhodnutí jsou z tohoto hlediska dostatečné a náležitě podložené zejména vlastní pobytovou historií a výpovědí samotného žalobce. Ten totiž zjevně nerespektuje český právní řád ani české správní orgány. Aby se vyhnul realizaci správního vyhoštění, které mu bylo českými správními orgány uloženo, neváhal by vstoupit na území jiného smluvního státu. Soud zdůrazňuje, že žalobce již v minulosti nerespektoval rakouské rozhodnutí o neudělení azylu a i přes následnou deportaci se do Evropské unie vrátil, a to bez cestovního dokladu a za pomoci převaděčů. Lze proto oprávněně předpokládat, že by překazil uskutečnění správního vyhoštění tím, že vycestoval do Německa ve své nezastírané snaze za každou cenu zůstat na území Evropské unie.

21. Za dané situace nebylo možné žalobci uložit jakékoli zvláštní opatření za účelem vycestování. Jedinou možností tak bylo zajištění za účelem správního vyhoštění. Veškeré podmínky pro tento postup, vyplývající z § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců i z judikatury správních soudů, tak byly splněny.

22. Soud souhlasí se žalobcem potud, že zvláštní opatření za účelem vycestování by měla být uplatňována přednostně. Ostatně i dikce § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je jednoznačná. Zajištění (jako prostředek ultima ratio) může být užito jen tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Takto příslušné ustanovení vykládá i judikatura, včetně žalobcem zmíněného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS. Žalobcův případ je však specifický v tom, že jemu taková zvláštní opatření z důvodu uvedeného v § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců uložit nelze. To současně znamená, že v jeho případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování nepostačuje a bylo namístě jej zajistit. Soud proto shledal, že úvaha žalované o nutnosti žalobce zajistit a nemožnosti užít alternativy byla zcela dostačující, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že zajištění je prostředkem ultima ratio a omezuje žalobce na svobodě.

23. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že žalovaná byla povinna u každého jednotlivého zvláštního opatření za účelem vycestování vysvětlit, proč žalobci nemůže být uloženo. Plně postačilo, že žalovaná popsala okolnosti, ze kterých plyne splnění podmínek shora uvedeného § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná nicméně současně správně poukázala na to, že žalobce nemá v České republice žádné vazby ani žádné místo, kde by se mohl zdržovat, a nemá ani finanční prostředky na složení finanční záruky, tudíž žádné zvláštní opatření nelze uložit.

24. Dále se soud zabýval námitkami zpochybňujícími délku zajištění. V rozsudku ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „vedlejší ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění, jímž se stanoví doba trvání zajištění (§ 124 odst. 3 zákona […] o pobytu cizinců […]), musí být řádně odůvodněno […], aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správní uvážení či nepřekročil jeho meze. Hlavním kritériem pro stanovení doby trvání zajištění je předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění […], proto musí být v odůvodnění rozhodnutí o zajištění uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti“.

25. Těmto požadavkům žalovaná v nyní řešené věci dostála. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vysvětlila, že žalobce aktuálně nedisponuje cestovním dokladem. Aby bylo možné uskutečnit správní vyhoštění, bude nutné pro žalobce zajistit náhradní cestovní doklad. To vyžaduje ověření totožnosti prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie a příslušného zastupitelského úřadu. Vyhotovení žádosti o ověření totožnosti a o vystavení náhradního cestovního dokladu trvá dva dny, vyřízení náhradního dokladu zpravidla 20 až 30 dnů. Následně musí Ředitelství služby cizinecké policie zabezpečit přepravní doklady, obstarat letenku nebo vyjednat průvoz přes jiné státy Evropské unie. Přitom je nutné zajistit policejní eskortu a komunikovat s domovským státem. Doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje kolem 30 dnů. Žalovaná dále započítala i dobu žalobcova předchozího zajištění v délce 8 dnů.

26. Soud zhodnotil citované odůvodnění délky zajištění a dospěl k závěru, že plně odpovídá zákonu i požadavkům judikatury. Sečteme-li 8 dnů předchozího zajištění, 2 dny na vyhotovení žádosti, 20 až 30 dnů na vystavení náhradního cestovního dokladu a 30 dnů na zajištění letenek a dokladů pro eskortu, získáme 60 až 70 dnů potřebný pro přípravu na uskutečnění žalobcova vycestování. Soud proto souhlasí se žalovanou, že stanovená doba zajištění v délce 60 dnů je přiměřená.

27. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné (tudíž přezkoumatelné) i zákonné. Žalovaná při svém rozhodování zohlednila i žalobcovu individuální situaci. Soud tedy v mezích řádně formulovaných žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Soud samostatně nerozhodoval o žalobcově návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť případný odkladný účinek trvá jen do skončení soudního řízení a soud o žalobě rozhodl dříve, než vůbec uplynula třicetidenní lhůta pro rozhodnutí o odkladném účinku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 8. července 2026 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.