41 A 4/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobkyně: T. L. N., narozené dne „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Jezová 1501, 294 21, Bělá pod Bezdězem, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU-215150-22/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPU-215150-22/ČJ-2016-040022, jímž byla žalobkyně podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěna za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobkyně, tj. od 16. 10. 2016 od 9:20 hodin. Žalobkyně současně v žalobě navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná se nevyrovnala s otázkou reálného předpokladu vyhoštění. Žalovaná porušila § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „úmluva“) ve spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z čl. 15 odst. 4 návratové směrnice a z čl. 5 odst. 1 úmluvy vyplývá požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění bylo nařízeno pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, a zdůraznila, že úvaha o tom, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný, se musí v rozhodnutí o zajištění objevit a z rozhodnutí musí být seznatelné, jaké skutkové a právní okolnosti vedly správní orgán k závěru, že předpoklad pro vyhoštění cizince v daném případě reálně existuje. Podle žalobkyně je zdůvodnění existence reálného předpokladu vyhoštění úzce svázáno s odůvodněním doby, po kterou má být cizinec zajištěn. V této souvislosti žalobkyně zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79. Dále podotkla, že v napadeném rozhodnutí zcela chybí jakákoli informace o tom, nakolik je vyhoštění žalobkyně do Vietnamu reálné. Žalovaná neuvedla žádný konkrétní příklad realizace vyhoštění do Vietnamu, jakou dobu byl cizinec vyhošťovaný do Vietnamu zajištěn či jakou průměrnou dobu takoví cizinci zajištěni, jaká je spolupráce Zastupitelského úřadu Vietnamu, a další skutečnosti, ze kterých by bylo patrné, nakolik je realizace správního vyhoštění pravděpodobná. Žalobkyně připomněla, že je na území České republiky poprvé, nemá zde žádnou legální ani nelegální pobytovou historii, nebylo jí uloženo správní vyhoštění, ani se zde nedopustila přestupku či trestného činu. Rozsah nelegálního pobytu žalobkyně na území České republiky činil pouze jeden den. Podle žalobkyně proto bez ohledu na naplnění podmínek § 123b zákona o pobytu cizinců nebylo namístě ji zajistit a omezit na svobodě potenciálně v rozsahu až 180 dnů, a to za spáchání přestupku ve zcela minimálním rozsahu jednoho dne. Žalobkyně namítala závažné porušení svých práv, neboť téhož účinku mohlo být dosaženo mírnějšími prostředky při zachování její osobní svobody. Zajištění proto označila za nepřiměřené. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že zákonné podmínky pro zajištění byly splněny. Skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření, byla podle žalované dostatečně odůvodněna tím, že žalobkyně nemá na území České republiky žádné vazby, žádné osoby blízké, nemá adresu, kde by se mohla zdržovat a plnit případné povinnosti vyplývající z uloženého zvláštního opatření za účelem vycestování, a rovněž nevlastní dostatek finančních prostředků ke složení finanční záruky jako další alternativy k zajištění. Z jednání žalobkyně je podle žalované zcela zjevné, že v České republice hodlá zůstat, nějak si najít práci (i když nezná cizí řeč). Žalobkyně také nezná zdejší prostředí a není schopna si zajistit ubytování. Uložení zvláštních opatření proto nepřichází v úvahu. Žalovaná ve svém rozhodnutí řádně odůvodnila i nebezpečí maření či ztěžování výkonu správního rozhodnutí a zabývala se rovněž otázkou reálného předpokladu realizace správního vyhoštění žalobkyně do Vietnamu. Vycházela především z vlastního vyjádření žalobkyně, kdy nebyly zjištěny žádné překážky, které by bránily vydání rozhodnutí ve věci správního vyhoštění a jeho následné realizaci. Žalovaná v odůvodnění zmínila dočasnou překážku v podobě zjištění totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu a odůvodnila i časový rozsah potřebný k jejímu odstranění a k zabezpečení všech úkonů vedoucích k realizaci správního vyhoštění. Žalovaná se řádně vypořádala s otázkou potenciálně možné realizace správního vyhoštění jak z pohledu dopadu do soukromého a rodinného života žalobkyně, tak z pohledu realizace správního vyhoštění v době zajištění. V dostatečné míře se zabývala také otázkou přiměřenosti zajištění žalobkyně, zejména s odkazem na § 174a zákona o pobytu cizinců. Závěrem žalovaná poznamenala, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany, a proto byla propuštěna ze zajištění podle zákona o pobytu cizinců a byla zajištěna správním orgánem rozhodujícím o této žádosti. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobkyně byla dne 15. 10. 2016 v 11:15 hodin kontrolována ve vozidle BMW s maďarskou mezinárodní poznávací značkou „X“ na dálnici ve směru z České republiky do Německa. Kontrolou provedenou na parkovišti Am Heidenholz bylo zjištěno, že žalobkyně nemá cestovní pas ani vízum, které by ji opravňovalo ke vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo. Dne 16. 10. 2016 v 9:00 hodin byla žalobkyně na bývalém hraničním přechodu Petrovice – Bahratal převzata podle readmisní dohody mezi vládou České republiky a Spolkové republiky Německo. Téhož dne v 9:20 hodin byla žalobkyně zajištěna podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, následně v 16:45 hodin bylo zajištění překvalifikováno na § 27 odst. 2 téhož zákona. Dne 16. 10. 2016 v 16:50 hodin byl se žalobkyní sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobkyně uvedla, že cestovní pas ztratila v Rumunsku, nikde to nehlásila, o nový doklad nepožádala, neboť nikoho nezná a neovládá ani cizí řeč. Dodala, že dne 11. 10. 2016 vycestovala z Vietnamu do Turecka a poté do Bukurešti, kam přiletěla dne 12. 10. 2016. Na letišti předložila svůj platný pas a turistické vízum a byla vpuštěna na území Rumunska. Žalobkyně nemá povolen pobyt v žádné zemi Evropské unie, ani o to nežádala, je zde jako turistka. Do Německa cestovala stopem, chtěla tam hledat práci. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné příbuzné, ani zde nemá zajištěno bydlení. Žalobkyně je zdravá, žádné léky neužívá. Dále uvedla, že pokud bude propuštěna na svobodu, půjde hledat práci. Žalobkyně nezná žádnou překážku, která by jí bránila vrátit se zpět do Vietnamu, má tam pouze velké dluhy. Žijí tam její dva sourozenci a rodiče. Žalobkyně nemá žádné kulturní, společenské ani ekonomické vazby k České republice, chce zde ovšem požádat o azyl. Jako možný dopad vyhoštění do svého soukromého a rodinného života žalobkyně uvedla, že v tom případě nebude moct pracovat a zaplatit dluhy ve Vietnamu. Dne 17. 10. 2016 bylo žalobkyni oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, konkrétně podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 tohoto zákona. Následně bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaná nezabývala realizovatelností vyhoštění do Vietnamu. Tuto námitku shledal soud nedůvodnou. K povinnosti správních orgánů při rozhodování o zajištění zkoumat, zda je správní vyhoštění možné, existuje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[n]ezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnutí vykonat.“ Následně rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, upřesnil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ V rozsudku ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dodal, že „[s]právní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil …“ Požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění jsou tedy jasně dány. Soud však zdůrazňuje, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky. Při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. § 124 odst. 2 větu první zákona o pobytu cizinců), a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí (na str. 5) vyslovila, že zjištěné skutečnosti nenasvědčují jakékoli překážce ve vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a vycestování cizince z území České republiky. Podle žalované je z její běžné praxe známo, že v případě žalobkyně existuje reálný předpoklad realizace výkonu jejího vyhoštění. Ačkoli žalovaná na uvedeném místě odůvodnění podrobněji nerozvedla, které zjištěné skutečnosti měla na mysli, z jiných částí odůvodnění je zřejmé, že brala v potaz neexistenci rodinných, společenských, ekonomických a kulturních vazeb žalobkyně k území České republiky, její dobrý zdravotní stav i skutečnost, že sama žalobkyně neuvedla nic, co by jejímu vyhoštění do Vietnamu bránilo. Podle názoru soudu tedy nic nenasvědčuje tomu, že by vyhoštění žalobkyně do Vietnamu nebylo reálné. Ostatně ani žalobkyně v žalobě nikterak blíže nespecifikovala, proč by její vyhoštění nemělo být možné realizovat. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou dále (na str. 5) vyjmenovány jednotlivé kroky, které bude nutné učinit před vycestováním žalobkyně mimo území České republiky. V rozhodnutí je mj. uvedeno, že bude nutno žalobkyni opatřit cestovní doklad a za tím účelem bude nutno kontaktovat Zastupitelský úřad Vietnamu. K tomuto účelu bude se žalobkyní sepsána žádost o zjištění totožnosti. Cestou Ředitelství služby cizinecké policie se vyhotoví dožádání, které bude zasláno prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí do dožádaného státu. Doba vydání náhradního cestovního dokladu z třetích zemí se podle žalované pohybuje od 40 do 60 dnů. Délka uvedené doby se rovněž odvíjí od spolupráce cizince. Žalovaná dále při stanovení doby trvání zajištění přihlédla k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, kdy Ředitelství služby cizinecké policie obstarává letenku nebo vyjednává průvoz cizince přes území jiných států Evropské unie. Tato doba se pohybuje kolem 30 dnů. Vzhledem k tomu žalovaná stanovila dobu trvání zajištění na 60 dnů. Podle názoru soudu tedy žalovaná splnila požadavky na odůvodnění svého rozhodnutí plynoucí ze shora citované judikatury, když se v mezích žalobkyní tvrzených skutečností náležitě zabývala realizovatelností správního vyhoštění žalobkyně, posuzovala, zda jsou dány nějaké překážky bránící možnému vyhoštění, a podrobně popsala nezbytné úkony vedoucí k vlastnímu vyhoštění včetně kvalifikovaného odhadu doby jejich trvání. Při stanovení této doby vzala v potaz individuální charakteristiky případu, neboť zohlednila nutnost ověřit totožnost žalobkyně, opatřit jí cestovní doklad a přepravní doklady. Dobu trvání zajištění pak žalovaná stanovila na 60 dnů, což nepřesahuje součet očekávané doby pro získání cestovního dokladu 40 až 60 dnů a předpokládané doby nezbytné k zabezpečení přepravních dokladů. K argumentaci žalobkyně, že žalovaná neuvedla žádný konkrétní příklad realizace vyhoštění do Vietnamu, jakou dobu byl cizinec vyhošťovaný do Vietnamu zajištěn či jakou průměrnou dobu takoví cizinci zajištěni, jaká je spolupráce Zastupitelského úřadu Vietnamu, a další skutečnosti, ze kterých by bylo patrné, nakolik je realizace správního vyhoštění pravděpodobná, soud zdůrazňuje, že takovéto požadavky na odůvodnění rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění překračují zákonem i výše citovanou judikaturou stanovené povinnosti správních orgánů. Žalobkyně by měla mít na paměti, že rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění musí být vydáno ve velmi krátké lhůtě. S přihlédnutím k tomuto faktu soud konstatuje, že žalovaná řádně posoudila všechny podstatné okolnosti případu a dostatečně odůvodnila své závěry o realizovatelnosti správního vyhoštění a době k tomu potřebné. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“ V případě žalobkyně byly uvedené podmínky splněny, neboť žalobkyně je starší patnácti let, bylo jí oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění a žalovaná rovněž vysvětlila, proč nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a v čem spočívá nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud tedy neshledal, že by žalovaná porušila § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čl. 15 odst. 4 návratové směrnice, ani čl. 5 odst. 1 úmluvy. K námitce nepřiměřenosti zajištění soud připomíná, že nelze opomíjet účel zajištění, kterým je zabezpečení řádného průběhu řízení o správním vyhoštění včetně jeho následné realizace. Pokud k dosažení uvedeného účelu nepostačuje uložení zvláštního opatření a jsou-li splněny i další podmínky § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je policie oprávněna cizince zajistit. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“ Podle názoru soudu žalovaná v napadeném rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlila, proč uložení zvláštních opatření není v případě žalobkyně dostačující. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá k České republice absolutně žádné vazby, nemá zde žádné příbuzné, ani známé, ani zde nemá jakkoli zajištěno bydlení, nelze jí uložit zvláštní opatření uvedená pod písmeny a) a c), která existenci nějakého místa k bydlení předpokládají. Nedostatečnost finančních prostředků žalobkyně a skutečnost, že v České republice nemá žádné příbuzné, ani známé pak brání aplikaci písmene b), neboť žalobkyně sama nemá prostředky na složení finanční záruky a nemá ani žádnou z osob v tomto ustanovení vyjmenovaných, která by za ni tuto složila. Uložení zvláštního opatření za účelem vycestování proto podle názoru soudu v případě žalobkyně nepostačuje, tudíž bylo namístě rozhodnout o jejím zajištění. Přiměřenost zajištění pak upravuje § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Všechny relevantní skutečnosti žalovaná v napadeném rozhodnutí (na str. 9) náležitě zhodnotila, přičemž dospěla ke správnému závěru, že zajištění žalobkyně není nepřiměřené. Vzala v potaz věk žalobkyně, její dobrý zdravotní stav, neexistenci jakýchkoli vazeb k České republice a naopak rodinné vazby ve Vietnamu. Soud zdůrazňuje, že z hlediska zajištění žalobkyně není podstatné, že v České republice pobývala nelegálně pouze jediný den, nachází se zde poprvé a nedopustila se zde žádného trestného činu, neboť tyto skutečnosti nemají žádný vliv na splnění podmínek pro zajištění. Žalobkyně by měla mít na paměti, že zajištění za účelem správního vyhoštění nemá represivní, nýbrž preventivní charakter. To znamená, že zajištění nepředstavuje postih za dřívější protiprávní jednání, kterého se žalobkyně dopustila (vstup a pobyt na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza nepochybně vykazuje znaky protiprávního jednání), ale naopak slouží k předcházení hrozícím komplikacím při potenciální realizaci správního vyhoštění. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalované neshledal důvodným. Napadené rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu a jeho vydáním nedošlo k porušení žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců, návratové směrnice, ani úmluvy. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil soud žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 28. listopadu 2016 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová