41 A 7/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: I. H., narozeného dne „X“, státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 939/4, 190 00, Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2016, č. j. KRPU-233843-36/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 12. 11. 2016, č. j. KRPU-233843-36/ČJ-2016-040022, jímž byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, tj. od 11. 11. 2016 od 8:45 hodin. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná vydáním napadeného rozhodnutí porušila § 124 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Žalobce dále napadenému rozhodnutí vytýkal nedostatečné odůvodnění ve vztahu k závěrům o naplnění důvodů zajištění, o možnosti realizace správního vyhoštění do Pákistánu, o uložené době zajištění a ve vztahu k určitosti výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že ve výroku napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelné a dostatečné označení žalobce a věcně příslušného správního orgánu včetně ustanovení opravňujícího vést dané řízení. Dále je ve výroku jasně vymezeno, že se jedná o zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a je stanovena doba trvání zajištění v souladu s § 124 odst. 3 téhož zákona. Výrok napadeného rozhodnutí proto podle žalovaného odpovídá požadavkům českého právního řádu, je srozumitelný, plně přezkoumatelný a doložený spisovým materiálem. Žalobce se sám označil za občana Pákistánu, tudíž je cizincem ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce je starší patnácti let, dne 12. 11. 2016 s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, proto jsou splněny další podmínky § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v odůvodnění vysvětlil, proč nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, a odůvodnil existenci nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, i stanovenou dobu zajištění. Žalovaný zhodnotil také minimálně potenciální možnost realizace správního vyhoštění do Pákistánu a jeho přiměřenost. Podle názoru žalovaného byly splněny všechny podmínky zajištění žalobce, napadené rozhodnutí je zákonné, přezkoumatelné a v souladu s českým i mezinárodním právem. Žalovaný uzavřel, že žalobce byl dne 21. 11. 2016 propuštěn ze zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť požádal o mezinárodní ochranu a byl zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 10. 11. 2016 v 5:00 hodin kontrolován a zadržen Policií Spolkové republiky Německo v obci Altenberg, a to bez platného cestovního dokladu a víza. Bylo zjištěno, že žalobce vstoupil do Spolkové republiky Německo uvedeného dne z České republiky přes bývalý hraniční přechod Cínovec/Altenberg. Dne 11. 11. 2016 v 8:45 hodin byl žalobce na bývalém hraničním přechodu Petrovice – Bahratal podle readmisní dohody mezi vládou České republiky a Spolkové republiky Německo převzat Policií České republiky a současně zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, následně v 18:20 hodin bylo zajištění překvalifikováno na § 27 odst. 2 téhož zákona. Dne 11. 11. 2016 v 17:00 hodin byl se žalobcem sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že cestovní doklad má v Pákistánu, protože mu tamní převaděč řekl, že jej u sebe mít nemusí. Pákistán opustil v lednu 2015 proto, že tam neměl žádnou práci a neměl tolik finančních prostředků, aby tam jeho rodina mohla normálně žít. Cestoval do Íránu, poté do Turecka, kde půl roku pracoval v Istanbulu, poté cestoval do Bulharska a odtud do Srbska, přičemž jeho cílovou zemí byla Itálie. Cestoval vždy v dodávkách nebo v kamionech, hranice překračoval pěšky. V Srbku byl čtyři měsíce v táboře, potom zaplatil nějakému pánovi, aby jej spolu s dalšími deseti osobami odvezl kamionem do Německa. Žalobce vstoupil na území schengenského prostoru bez platného cestovního dokladu a víza, chtěl zde pobývat, dokud nevydělá peníze pro rodinu, a je si vědom toho, že na území České republiky pobývá neoprávněně. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné příbuzné, ani zde nemá zajištěno ubytování, jeho známí žijí v Itálii. Žalobce je zdráv. Do Pákistánu, kde má rodinu, se nechce vrátit, protože tam není práce a peníze. Žalobce nemá žádné kulturní, společenské ani ekonomické vazby k České republice, chce zde ovšem požádat o azyl. Žádné překážky správního vyhoštění žalobce nezná. Dne 12. 11. 2016 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, konkrétně podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 tohoto zákona. Následně bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v nedostatečném odůvodnění závěrů o naplnění důvodů zajištění, závěrů o možnosti realizace správního vyhoštění do Pákistánu a závěrů o uložené době zajištění. Žalobce zpochybňoval také určitost výroku napadeného rozhodnutí. Tyto námitky shledal soud nedůvodnými. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), „[v]e výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Popsané požadavky výroková část napadeného rozhodnutí splňuje, neboť zcela srozumitelně uvádí řešení právní otázky, která je předmětem řízení (žalobce se zajišťuje za účelem správního vyhoštění, stanovuje se doba trvání zajištění), označuje ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno [§ 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, § 124 odst. 3 téhož zákona], a uvádí také údaje umožňující jednoznačnou identifikaci žalobce, tj. jeho jméno, příjmení, datum narození, pohlaví, státní příslušnost a adresu pobytu v zemi původu. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyla tímto rozhodnutím uložena žádná povinnost, kterou by musel splnit v určité lhůtě, nebylo namístě ani stanovovat lhůtu ke splnění ukládané povinnosti, ani jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění. Proti rozhodnutí žalované není odvolání přípustné, proto nebylo třeba činit ani výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Výrok napadeného rozhodnutí tudíž soud shledal určitým a srozumitelným. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“ V případě žalobce byly uvedené podmínky splněny, neboť žalobce je starší patnácti let, bylo mu oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění a žalovaná rovněž dostatečně odůvodnila, proč nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a v čem spočívá nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná v odůvodnění uvedla, že na základě zjištění, že cílem cesty žalobce byla Itálie, přičemž ze Srbska jej odvezl řidič kamionu ukrytého v nákladovém prostoru ke státní hranici Spolkové republiky Německo, kam žalobce dne 10. 11. 2016 vstoupil, lze dojít k závěru, že žalobce má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území Itálie nebo Německa a v případě, že nebude zajištěn, bude pokračovat v cestě, tedy se pokoušet bez platného cestovního dokladu a víza vstoupit na území jiného smluvního státu. Žalovaná dále připomněla, že žalobce ve své výpovědi uvedl, že do schengenského prostoru vstoupil za pracovním účelem, nikoli za účelem žádosti o udělení mezinárodní ochrany a nemá v úmyslu odsud vycestovat, neboť zde chce vykonávat pracovní činnost. Žalobce rovněž neoznámil adresu místa pobytu, tudíž nemá kde se zdržovat za účelem pobytové kontroly, a nemá ani dostatek peněžních prostředků ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Toto odůvodnění jasně vystihuje, proč žalovaná nepovažovala za možné uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a shledala nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Důvody uváděné žalovanou, která současně poukázala i na neexistenci vazeb žalobce k České republice, považuje soud za plně postačující a dodává, že žalobce sám v žalobě neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti podle něj žalovaná nehodnotila, resp. co konkrétně v odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá. Soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v tomto směru nepřezkoumatelné. K povinnosti správních orgánů při rozhodování o zajištění zkoumat, zda je správní vyhoštění možné, existuje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[n]ezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnutí vykonat.“ Následně rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, upřesnil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ V rozsudku ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dodal, že „[s]právní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil …“ Požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění jsou tedy jasně dány. Soud však zdůrazňuje, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky. Při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. § 124 odst. 2 větu první zákona o pobytu cizinců), a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí (na str. 4 a 5) popsala jednotlivé úkony, které je třeba učinit při realizaci vyhoštění do Pákistánu, a zkoumala existenci překážek správního vyhoštění, včetně dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Poukázala na závažnost protiprávního jednání žalobce, který neoprávněně a bez platného cestovního dokladu a víza vstoupil do schengenského prostoru, povědomost žalobce o protiprávnosti jeho jednání, absenci vazeb žalobce k České republice a jeho rodinné zázemí v Pákistánu. Shrnula, že zásah do soukromého a rodinného života žalobce lze považovat za přiměřený, a uzavřela, že jí není známo, že by vyhoštění do Pákistánu nebylo možné. Toto odůvodnění je podle názoru soudu naprosto dostačující, když praktická realizovatelnost správního vyhoštění jednoznačně vyplývá z konkrétního sledu úkonů, které je třeba při tomto vyhoštění provést a jež žalovaná v rozhodnutí vyjmenovala. Žalobce ostatně v žalobě neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by možnost realizace jeho vyhoštění zpochybňovala. K namítané nedostatečnosti odůvodnění uložené doby zajištění soud opět odkazuje na žalovanou vyjmenované úkony, které je nezbytné učinit před vlastní realizací správního vyhoštění, včetně nutnosti zajistit vydání náhradního cestovního dokladu. Tyto jednotlivé kroky jsou zcela evidentně velmi časově náročné, což potvrzuje i žalovanou zmíněná žádost konzula Velvyslanectví Pákistánské islámské republiky o trpělivost z důvodu složitého ověřování totožnosti. V tomto kontextu se stanovená doba zajištění na 90 dnů jeví být přiměřenou a dostatečně odůvodněnou. Soud tedy neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a přikročil k posouzení jeho zákonnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní námitku, v čem by mělo spočívat porušení jím zmíněných ustanovení § 124 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 4 návratové směrnice, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy, soud toliko obecně konstatuje, že zákonem stanovené podmínky pro zajištění žalobce byly splněny a k porušení uvedených ustanovení nedošlo. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil soud žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 27. prosince 2016 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová