41 A 8/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: S. Q., narozeného dne „X“, státní příslušnost Republika Kosovo, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 939/4, 190 00, Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2016, č. j. KRPU-248370-22/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 2. 12. 2016, č. j. KRPU-248370-22/ČJ-2016-040022, jímž byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“). Podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců byla doba trvání zajištění stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 2. 12. 2016 v 5:50 hodin. V žalobě žalobce namítal, že se žalovaná opomněla zabývat reálným předpokladem pro navrácení či přemístění do příslušného státu Evropské unie. Zdůraznil, že podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nelze žadatele o mezinárodní ochranu přemisťovat do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, podle kterého je žalovaná povinna se v odůvodnění touto otázkou zabývat. V rozsudku sp. zn. 5 Azs 195/2016 Nejvyšší správní soud vyslovil, že existují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, tudíž předání do Maďarska podle nařízení Dublin III není možné. Z výpovědi žalobce ve správním řízení přitom vyplývá, že cestoval přes Maďarsko a Rakousko. Podezření žalované, že Maďarsko není první unijní zemí, do které žalobce vstoupil, nemá oporu v žádném provedeném důkazu a nevyplývá ze žádného zjištění žalované. V napadeném rozhodnutí dále chybí zmínka o tom, o jakou zemi se mělo jednat a z jakých důvodů. Žalobce podotkl, že z identických důvodů Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 41 A 71/2016 rozhodnutí o zajištění zrušil. Podle žalobce postrádá úvaha žalované o úrovni a stavu azylového řízení v Rakousku vazby k účelu samotného zajištění, neboť žalovaná neuvádí, že je žalobce zajištěn z důvodu možnosti předání do Rakouska, ale rozvíjí úvahu o možném předání do jiné dosud nezjištěné unijní země. Zajištění žalobce je proto nezákonné z hlediska reálného předpokladu naplnění účelu zajištění a napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 - 66, podle kterého předpokladem zajištění cizince podle § 129 zákona o pobytu cizinců je, že jeho účel bude moci být naplněn. K zajištění tedy může dojít jen tehdy, je-li perspektiva jeho navrácení či přemístění reálná. Žalovaná však neuvedla, jaké účelné kroky směřující ke spolehlivému zjištění příslušného členského státu budou bez zbytečného prodlení činěny a do jakého členského státu bude transfer uskutečněn. Podle žalobce proto není důvod k omezení jeho osobní svobody, když předání žalobce z pohledu skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí není reálné a účel zajištění nemůže být naplněn. To činí napadené rozhodnutí nezákonným. K tomu žalobce citoval z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150. Vzhledem k tomu, že se žalovaná vůbec nezabývala otázkou reálnosti předání žalobce, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nesplňuje požadavky na odůvodnění podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že prvotní zajištění nikterak neurčuje stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a nehodnotí kritéria při tomto posuzování, neboť v době prvotního zajištění ani není zahájeno tzv. dublinské řízení, které navíc vede jiný správní orgán, jenž určuje příslušný stát, komunikuje s ním a následně rozhoduje. Není proto možné, aby žalovaná ve lhůtě maximálně 48 hodin od počátku omezení osobní svobody s dostatečnou poctivostí a pouze na základě prvotních informací posuzovala funkčnost a systémové nedostatky azylového řízení možných států, kam by mohl být cizinec předán. Žalovaná přesto na základě shody v systému EURODAC pro Maďarsko a Rakousko dostála své povinnosti a zhodnotila azylové systémy obou těchto států, kdy vycházela z toho, že v současné době není možné předávat maďarské žadatele o azyl zpět do Maďarska, nicméně u Rakouska jí nejsou známy žádné systematické nedostatky. Žalovaná má za to, že dostála své povinnosti zabývat se reálným předpokladem pro navrácení do příslušného členského státu Evropské unie, když konstatovala, že Maďarsko nepřichází v úvahu, a zhodnotila azylový systém Rakouska podle jí známých a žalobcem uvedených okolností. Žalovaná těžko může uvést konkrétní kroky, jak bude postupovat při zjišťování příslušného členského státu podle kritérií nařízení Dublin III, když dané řízení nevede. Žalovaná však zcela přesně popsala postup OAMP v dublinském řízení spočívající v dotazu na příslušné členské státy a vyčkání jejich odpovědí. Žalovaná závěrem podotkla, že dublinské řízení bylo zahájeno dne 7. 12. 2016, následně byla žalované ze strany OAMP zaslána informace o ukončení dublinského řízení kvůli zamítavé odpovědi příslušného členského státu a žalobce byl dne 15. 12. 2016 propuštěn ze zajištění. Žalobci bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky a vystaven výjezdní příkaz na sedm dnů. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce při kontrole ve vlaku EN 476 ze stanice Ústí nad Labem hl. n. do stanice Děčín dne 2. 12. 2016 v 5:43 hodin předložil hlídce Policie České republiky platný cestovní doklad bez platného víza a vstupního razítka. Téhož dne v 5:50 hodin byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dne 2. 12. 2016 v 11:10 hodin byl se žalobcem sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že na území České republiky přicestoval téhož dne v nočních hodinách v mezinárodním vlaku s odjezdem z Vídně kolem 23:00 hodin do Berlína. Jel z Rakouska, kde předtím dva roky nelegálně pobýval, za svou přítelkyní do Německa, chtěl tam požádat o azyl. Žalobce si byl vědom toho, že cestoval bez víza, o vízum do České republiky a schengenského prostoru nežádal. Před pobytem v Rakousku pobýval žalobce v Maďarsku, v obou těchto státech požádal o azyl. Na území České republiky nemá žalobce žádné vazby, v Německu má těhotnou přítelkyni, ve Vídni žije jeho bratr H. Q. Žalobce neuvedl žádnou překážku návratu do domovského státu, kde má veškeré rodinné zázemí, otce, matku, dvě sestry a dva bratry. Žalobce vyjádřil ochotu dobrovolně se podrobit předání do Rakouska a do Maďarska, kde je žadatelem o udělení azylu. V České republice zůstat nechtěl. Následně bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaná nezabývala reálností navrácení či přemístění do jiného členského státu Evropské unie. Tuto námitku shledal soud nedůvodnou. K povinnosti správních orgánů při rozhodování o zajištění zkoumat, zda je předání reálné, existuje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona … o pobytu cizinců … možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ V rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud upřesnil, že „[p]ři posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti“. Z citované judikatury tedy jednoznačně vyplývá povinnost žalované zkoumat, zda je předání žalobce do jiného členského státu alespoň potenciálně možné, přičemž se musí zabývat překážkami, které jí byly v době rozhodování známy nebo které vyšly v řízení najevo. Současně se také z úřední povinnosti musí zabývat případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Tato povinnost není nikterak vázána na obsah tvrzení zajišťovaného cizince, neboť podle § 50 odst. 3 správního řádu musí žalovaná zkoumat, zda nejsou naplněna kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovená v jeho druhém pododstavci, ex offo (tedy z úřední povinnosti). Se žalobcem lze tedy souhlasit v tom, že žalovaná měla povinnost zabývat se reálností jeho předání do jiného členského státu Evropské unie podle nařízení Dublin III. V této souvislosti ovšem soud zdůrazňuje, že pravomocí vést řízení o předání žalobce do jiného členského státu není nadána žalovaná, nýbrž Ministerstvo vnitra, které určuje, do jakého členského státu bude dotyčný předán a s takto určeným státem následně předání vyjednává. Dále je třeba si uvědomit, že rozhodnutí o zajištění je vydáváno jako první úkon v řízení, ve velice krátkých lhůtách, a navíc v době, kdy ještě Ministerstvo vnitra nezahájilo vlastní řízení o předání cizince, resp. nestanovilo konkrétní stát, kam bude cizinec předán. Tyto skutečnosti pak ovlivňují i možnosti žalované při zkoumání reálnosti předání cizince do jiného členského státu. V projednávané věci z vlastní výpovědi žalobce vyplynulo, že v minulosti požádal o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku a v Rakousku, což navíc doložil rakouským průkazem žadatele o azyl. Podle těchto zjištění žalované přicházelo v úvahu předání žalobce do Maďarska nebo do Rakouska, případně do jiné členského státu, který později určí k tomu příslušné Ministerstvo vnitra. Po žalované, která k tomu není nadána pravomocí, nelze požadovat, aby sama zkoumala, do kterých dalších členských států by žalobce teoreticky mohl být předán podle nařízení Dublin III, proto považuje soud za zcela dostatečné, pokud žalovaná hodnotila realizovatelnost předání a existenci případných překážek pouze ve vztahu k uvedeným dvěma státům. Pokud jde o Maďarsko, žalovaná naprosto v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatovala, že předání žalobce není možné z důvodu existence systematických nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Ve vztahu k Rakousku pak žádné takové nedostatky neshledala a ani žalobce žádné překážky svého předání do Rakouska neuvedl, když naopak dokonce s předáním do Rakouska výslovně souhlasil. Lze tedy shrnout, že v době vydání napadeného rozhodnutí bylo alespoň potenciálně možné, že bude žalobce předán do Rakouska, kde dříve požádal o azyl, neboť nebyly zjištěny žádné překážky, které by tomu bránily. V tomto ohledu je podle názoru soudu odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela dostačující. K námitce, že žalovaná neuvádí, že je žalobce zajištěn z důvodu možnosti předání do Rakouska, soud poukazuje na stranu 6 napadeného rozhodnutí, kde je výslovně uvedeno, že bude rozhodnuto o předání žalobce na území Maďarské nebo Rakouské republiky. Po žalované nelze požadovat, aby ve svém rozhodnutí vyjmenovala, podle jakých kritérií se bude správní orgán řídit při rozhodování o příslušném členském státu a jaké aktivní kroky budou za účelem zjištění příslušného státu uskutečněny. Toto posuzování a s ním související kroky totiž nepřísluší žalované, ale – jak již bylo uvedeno – Ministerstvu vnitra. Soud proto konstatuje, že nebylo povinností žalované tyto skutečnosti do svého rozhodnutí zahrnovat a jejich neuvedení nemůže způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 41 A 71/2016 - 34, zdejší soud k tomu poznamenává, že skutkové okolnosti uvedeného případu se od případu žalobce odlišují. Krajský soud v Brně totiž přezkoumával rozhodnutí o zajištění v situaci, kdy přicházelo v úvahu předání cizince do Maďarska nebo do jiného blíže nespecifikovaného členského státu. V projednávané věci existovala navíc možnost předání žalobce do Rakouska, kterou žalovaná náležitě posoudila a vyhodnotila jako reálnou. Žalobce se tudíž mýlí, pokud se domnívá, že Krajský soud v Brně v předmětné věci zrušil rozhodnutí o zajištění z identických důvodů, jaké nastaly v projednávané věci. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, dostupný na www.nssoud.cz, podle kterého „[r]ozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).“ Právní názor vyslovený v tomto rozsudku však nelze v projednávané věci použít, neboť nebyl formulován ve vztahu k řízení o zajištění vedeném Policií České republiky, nýbrž ve vztahu k řízení ve věcech mezinárodní ochrany vedeném Ministerstvem vnitra. Jak již bylo zmíněno, Ministerstvo vnitra je nadáno kompetencí vést řízení o předání cizince podle nařízení Dublin III, přičemž předmětné řízení na rozdíl od rozhodnutí o zajištění není vázáno extrémně krátkými lhůtami, proto na ně lze klást vyšší požadavky ohledně odůvodnění, než na žalovanou rozhodující toliko o zajištění a ještě navíc v situaci, kdy disponuje jen omezenými informacemi. Vzhledem k tomu, že předání žalobce do Rakouska bylo v době vydání napadeného rozhodnutí potenciálně možné, což ani sám žalobce nijak nezpochybnil, nelze napadené rozhodnutí považovat za nezákonné, neboť účel jeho vydání mohl být v dané době naplněn. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalované neshledal důvodným. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu a jeho vydáním nedošlo k porušení žádného z ustanovení, na která poukazoval žalobce. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil soud žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 28. prosince 2016 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová