41 A 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: W. A. N. H., narozeného dne „X“, státní příslušnost Pákistán, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 12. 2016, č. j. KRPU-242780-40/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 12.342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 20. 12. 2016, č. j. KRPU-242780-40/ČJ-2016-040022, kterým byla podle § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o 27 dnů prodloužena doba trvání zajištění žalobce za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) stanovená rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242780-15/ČJ-2016-040022. V žalobě ve znění jejího doplnění podaného prostřednictvím jemu ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci vypořádání se s otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, zdůraznil, že případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se správní orgán musí vždy zabývat z úřední povinnosti. Žalobce dodal, že problematičnost bulharského azylového systému je v obecné rovině známa, a poukázal na zprávu Aida Country Report: Bulgaria z října 2015 a proměnlivé postoje UNHCR. Podle žalobce Bulharsko společně s Řeckem, Maďarskem a Itálií vykazuje ze zemí schengenského prostoru největší nedostatky v azylovém systému a balancuje na hraně čl. 3 nařízení Dublin III. Žalobce dále zmínil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 46 Az 3/2016 - 32, který se zabýval nutností vypořádat se s přijatelností předání do Bulharska v případě zvlášť zranitelných skupin osob. S poukazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 41 A 77/2016, žalobce konstatoval, že ve stádiu zajištění cizince je nutné zjišťovat potencialitu předání. Žalobce shrnul, že ačkoli je situace v Bulharsku ve vztahu ke zranitelným skupinám osob značně problematická, existují důvodné pochyby o tom, zda je žalobce vůbec zletilý, a žalobce dokonce výslovně uvedl, že byl v Bulharsku obětí nelidského zacházení a týrání, žalovaná se s aktuální otázkou přípustnosti navrácení žalobce nijak nevypořádala. Napadené rozhodnutí proto podle žalobce trpí zásadní vadou nepřezkoumatelnosti a nemůže právně obstát. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že napadené rozhodnutí navazuje na prvotní rozhodnutí o zajištění ze dne 25. 11. 2016 a vzhledem k tomu, že okolnosti zajištění jsou shodné a žalobce s nimi byl detailně seznámen, není třeba je opětovně detailně popisovat v rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění. K tomu žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 90/2011, 1 As 71/2012 a 2 As 115/2013. Žalovaná konstatovala, že nezaměnitelným odkazem na původní rozhodnutí o zajištění dostála požadavkům a odkázala tím i na vypořádání se se systémovými nedostatky azylového systému Bulharska, které neshledala. Žalovaná dodala, že nedostatky azylového systému Bulharska nezjistil ani orgán, který vede dublinské řízení o předání žalobce. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že její argumentace je účelová ve snaze zastřít zjevné pochybení. Podle žalobce nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaná názor o dostatečnosti vypořádání se s danou otázkou již v rozhodnutí o zajištění zastávala i při vyhotovování napadeného rozhodnutí. Pokud by žalovaná skutečně zastávala názor, že lze při vypořádání otázek, u nichž od vydání rozhodnutí o zajištění nedošlo ke změnám, odkázat na původní rozhodnutí, byla by část napadeného rozhodnutí na stranách 2 až 4 podrobně rekapitulující vyjádření žalobce před vydáním rozhodnutí o zajištění jasným kandidátem na vynechání. Žalobce podotkl, že značná část napadeného rozhodnutí kopíruje prvotní rozhodnutí o zajištění, což svědčí pro závěr, že žalovaná nevypořádáním otázky přijatelnosti předání žalobce do Bulharska žádný účel nesledoval a jednoduše předmětnou otázku vypořádat opomněla. Žalobce dále označil názor o možnosti odkázat na předchozí rozhodnutí za nesprávný. Žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, podle žalobce umožňuje konstatovat, že se situace od vydání rozhodnutí o zajištění nezměnila, avšak nikoli tuto otázku zcela opomenout. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 71/2012 - 46, označil žalobce za nepoužitelný pro projednávanou věc. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59, žalobce poznamenal, že podle něj lze v případě prodlužování zajištění stručně odkázat na argumenty obsažené v předchozích rozhodnutích, pokud ovšem nedošlo k podstatné změně situace. Žalobce shrnul, že pokud by žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že se otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska zabývala v samotném rozhodnutí o zajištění, bylo by možné uvažovat o tom, zda takové vypořádání postačuje. Pokud tuto úvahu vtělila až do vyjádření k žalobě, nemůže tím absenci předmětné úvahy v napadeném rozhodnutí napravit. Žalobce dále poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 1 Azs 82/2016, 7 Azs 115/2016, 1 Azs 194/2016 a 8 Azs 196/2016, podle kterých absence vypořádání se s otázkou přijatelnosti předání do státu, v němž existují pochybnosti o absenci závažných nedostatků v azylovém řízení, v rozhodnutí o prodloužení zajištění musí vést ke zrušení takových rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu, jehož část byla soudu předložena v tomto řízení a další část v řízení ve věci sp. zn. 41 A 5/2016, týkajícím se vlastního zajištění žalobce, soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 24. 11. 2016 v 5:00 hodin na silnici E55 u obce Cínovec zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, poté, co byl spolu s dalšími cizinci zjištěn v úkrytu v kamionu srbském MPZ bez cestovních dokladů. Následně v 17:00 hodin bylo zajištění překvalifikováno na § 27 odst. 2 téhož zákona. Dne 25. 11. 2016 v 10:18 hodin byl se žalobcem sepsán úřední záznam o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že se jmenuje W. A. N. H., narodil se dne „X“ v Pákistánu a bydlí na adrese „X“. Tyto osobní údaje označil za pravé. K možným překážkám bránícím předání do Bulharska žalobce uvedl, že se tam nechce vrátit, policie se tam k němu nechovala dobře, napadli jej fyzicky i psychicky. Více o tom mluvit nechtěl. Úřední záznam, který na titulní straně uvádí pod jménem a příjmením žalobce datum 28. 2. 1996 jako datum narození, žalobce podepsal, aniž jakkoli zpochybnil jeho obsah. Žalobce podepsal také další dokumenty obsahující předmětné datum jeho narození (např. úřední záznam o zajištění cizince ze dne 24. 11. 2016, úřední záznam o umístění osoby do policejní cely ze dne 24. 11. 2016 a ustanovení tlumočníka ze dne 25. 11. 2016). Dne 26. 11. 2016, tj. po vydání rozhodnutí o zajištění ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242780-15/ČJ-2016-040022, žalobce v ZZC Balková sdělil, že jeho datum narození není „X“, ale „X“. Dne 28. 11. 2016 bylo na žádost žalované provedeno v Nemocnici Chomutov vyšetření kostního věku žalobce se závěrem, že skelet odpovídá věku cca 18 let. Dne 2. 12. 2016 žalobce sepsal prohlášení, ve kterém uvedl datum narození „X“. Dne 9. 12. 2016 obdržela žalovaná sdělení bulharské Státní agentury pro uprchlíky, ve kterém je uvedeno bulharskou stranou evidované datum narození žalobce „X“, přičemž jméno a příjmení žalobce je zapsáno takto: A. V. Ministerstvo vnitra přípisem ze dne 9. 12. 2016, č. j. OAM-1953/DS-PR-2016, oznámilo žalované, že téhož dne obdrželo souhlas Bulharské republiky, přičemž od tohoto data má Česká republika šest týdnů na realizaci předání žalobce do odpovědného členského státu, tj. do 20. 1. 2017. Ministerstvo vnitra současně požádalo o prodloužení zajištění žalobce do 20. 1. 2017. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016, KRPU-242780-37/ČJ-2016-040022, žalovaná uložila žalobci povinnost opustit území České republiky a stanovila dobu k opuštění území do sedmi dnů od oznámení tohoto rozhodnutí. Téhož dne vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v žalobě namítal výlučně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že se žalovaná nezabývala otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K tomu považuje soud za potřebné zdůraznit, že předmětem řízení v daném případě bylo prodloužení zajištění žalobce, což znamená, že žalobce v době rozhodování žalované již byl zajištěn, a to rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242780-15/ČJ-2016-040022, které bylo následně podrobeno soudnímu přezkumu, přičemž žalobu proti němu zdejší soud rozsudkem ze dne 27. 12. 2016, č. j. 41 A 5/2016 - 40, zamítl. V předmětném rozhodnutí o zajištění žalovaná posoudila všechny relevantní skutečnosti, řádně se vypořádala s otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska a dospěla k závěru, že podmínky pro zajištění žalobce byly splněny. Na rozdíl od rozhodnutí o zajištění se rozhodnutí o prodloužení zajištění musí vypořádat zejména s tím, zda jsou splněny důvody pro to, aby zajištění cizince nadále pokračovalo. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, publ. pod č. 2936/2013 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat a není nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle § 124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince. O to podrobněji je pak v rozhodnutí o prodloužení zajištění nutné uvést, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená lhůta pro zajištění cizince a z jakých důvodů bylo nutné trvání zajištění prodloužit.“ Podobně v rozsudku ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59, publ. pod č. 3044/2014 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „… pokud se skutkové okolnosti, které byly podkladem rozhodnutí o zajištění cizince, nezměnily, postačí při rozhodování o prodloužení zajištění na toto odůvodnění odkázat a není tak nutné znovu zevrubně popisovat důvody, které policii k zajištění přiměly.“ V projednávané věci není pochyb o tom, že v mezidobí od vydání rozhodnutí o zajištění žalobce dne 25. 11. 2016 do vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce dne 20. 12. 2016 nedošlo ke změně skutkových okolností, které byly podkladem pro rozhodnutí o zajištění žalobce. To znamená, že se nezměnily ani okolnosti, z nichž vycházel závěr přijatelnosti předání žalobce do Bulharska z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Za změnu skutkových okolností přitom podle názoru soudu nelze považovat žalobcem od 26. 11. 2016 nově uváděná data narození, neboť – jak vysvětlila žalovaná v napadeném rozhodnutí – jedná se o účelové tvrzení motivované snahou žalobce být považován za nezletilého a předán orgánu sociálně-právní ochrany dětí do režimu, který umožňuje útěk. K závěru o účelovosti nově uváděných (dokonce dvou rozdílných) dat narození dospěl rovněž zdejší soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2016, č. j. 41 A 5/2016 - 40, jímž zamítl žalobu proti rozhodnutí o zajištění žalobce. Na tento rozsudek soud v podrobnostech odkazuje. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně skutkových okolností, postačovalo v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu při rozhodování o prodloužení zajištění odkázat na odůvodnění vlastního rozhodnutí o zajištění. Žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí uvedla odkaz na rozhodnutí o zajištění, a to jak ve výroku, tak i v odůvodnění. Neučinila tak ovšem výslovně ve vztahu k posuzování přijatelnosti předání žalobce do Bulharska. Tento formální nedostatek nezpůsobuje podle názoru soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobci bylo známo, z jakých důvodů vycházelo rozhodnutí o jeho zajištění, a z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že nedošlo ke změně skutkových okolností podstatných pro trvání zajištění žalobce. Je tedy naprosto logické, že důvody vydání rozhodnutí o zajištění žalobce trvaly i v době, kdy bylo toto zajištění napadeným rozhodnutím prodlouženo. Žalobce byl s těmito důvody seznámen a měl možnost na ně reagovat, tudíž lze uzavřít, že zmíněný formální nedostatek neměl za následek žádné porušení žalobcových práv. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná nebyla povinna opakovat v napadeném rozhodnutí svou argumentaci k otázce přijatelnosti předání žalobce do Bulharska, kterou uvedla již v rozhodnutí o zajištění žalobce. Napadené rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné a jediná žalobní námitka není důvodná. K žalobcem zmiňovaným rozsudkům Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 1 Azs 82/2016, 7 Azs 115/2016, 1 Azs 194/2016 a 8 Azs 196/2016 soud podotýká, že řešily poněkud odlišnou skutkovou situaci, která spočívala v tom, že cizinec měl být předán do státu, u něhož existují závažné důvody se domnívat, že tam dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, tj. do Maďarska. Pokud se správní orgány v takové situaci nezabývaly otázkou přijatelnosti předání cizince a rozhodly o prodloužení zajištění, které mělo být z objektivních důvodů ukončeno, lze skutečně jejich rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelná. V projednávané věci však měl být žalobce předán do Bulharska, u kterého nebyly zjištěny objektivní překážky předávání cizinců ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tudíž nebylo nutné v rozhodnutí o prodloužení zajištění zvlášť zdůvodňovat přijatelnost předání, která již byla řádně zdůvodněna v rozhodnutí o zajištění. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil soud žalobu v mezích žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 27. 12. 2016, č. j. 41 A 9/2016 - 19, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12.342 Kč. Tato částka se skládá z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), replika ze dne 25. 1. 2017 - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 900 Kč za tři s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 2.142 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 30. ledna 2017 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová