41 Az 18/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: M. M., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ruská federace, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. OAM-105/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2016, č. j. OAM-105/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 6. 12. 2016. V odůvodnění žalovaný uvedl, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobce namítal, že správní orgán nijak nekonkretizoval svou obavu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Napadené rozhodnutí však obsahuje obsáhlý popis skutečností, které svědčí pro závěr, že žalobci s ohledem na jeho zázemí na území České republiky správní vyhoštění nehrozí. Napadené rozhodnutí, které žalobce omezuje na osobní svobodě, by mělo být založeno na závažných důvodech, závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění však není nijak podložen, tudíž napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z důvodu nedostatečného odůvodnění je podle žalobce napadené rozhodnutí v rozporu s § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce zdůraznil, že měl v minulosti možnost pobývat na území České republiky, byť na základě nelegálně získaných dokladů, tudíž mu nehrozilo, že bude muset odcestovat do své vlasti, kde mu hrozí azylově relevantní újma. Žalobce připomněl, že zajištění cizince je zcela mimořádný institut a v případě jeho uplatnění je nutno nejprve zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný a zda pro jeho uplatnění existují opravdové důvody, z nichž jasně vyplývá, že by případné užití méně postihujících opatření nesplnilo účel. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 - 30, a namítal, že žalovaný zmíněnou povinnost nereflektoval, nezabýval se možností užití vhodnějšího, méně drastického, opatření. Žalobce zdůraznil, že má na území České republiky vytvořeno zázemí, má zde celou svou rodinu, partnerku a pronajatý byt, ve kterém bydlí. Žalobce nemá žádný důvod vyhýbat se azylovému řízení. Žalobce uzavřel, že v době uprchlické krize si lze představit lepší využití kapacit zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění. Žalovaný upozornil na skutečnost, že si žalobce opatřil maďarský cestovní doklad na cizí jméno, o němž věděl, že je padělaný, přesto se jím opakovaně prokazoval. Se souhlasem státního zástupce bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalobce nedisponuje platným vízem či jiným oprávněním k pobytu a na území České republiky pobývá nelegálně nejméně od roku 2004, kdy dosáhl zletilosti. O mezinárodní ochranu požádal až po zadržení policií, kdy již byla reálná hrozba jeho vyhoštění. Důvody uvedené v žádosti byly žalobci známy již dlouho před tímto zadržením. Žalovaný shrnul, že v případě žalobce existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Uplatnění mírnějších opatření by nebylo dostatečně účinné, neboť u žalobce lze předpokládat pokračující hrubé nerespektování právního řádu České republiky a jeho jednání nedává dostatečnou záruku, že by po propuštění ze zajištění se žalovaným spolupracoval; tím by mohl být ohrožen průběh azylového řízení. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce ve stanovené lhůtě nesdělil soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 14. 8. 2016, č. j. KRPA-306469-13/ČJ-2016-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění a umístěn do ZZC Drahonice. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že se dne 14. 8. 2016 na výzvu Policie České republiky prokázal podvodně získaným maďarským cestovním dokladem na jméno Viktor Bunyák, nar. 21. 4. 1987. Následně bylo téhož dne se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2, § 119 odst. 1 písm. b) bodu 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu 9 současně dal souhlas se zahájením úkonů trestního řízení pro přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K osobě žalobce bylo zjištěno, že nedisponuje platným vízem, povolením k pobytu, ani jiným žádným oprávněním k pobytu na území České republiky, ačkoli zde pobývá od roku 1993. Vzhledem k tomu byl žalobce žalobou napadeným rozhodnutím zajištěn a umístěn do ZZC Drahonice. Po poučení požádal žalobce dne 18. 8. 2016 o udělení mezinárodní ochrany s tím, že v České republice žije od svých sedmi let, vystudoval tu základní i střední školu, má tu kamarády, práci i přítelkyni. Rusko je pro něj cizí země, s rodiči odtud odešli, protože jim hrozilo nebezpečí. Při pohovoru dne 26. 8. 2016 žalobce upřesnil, že jeho rodiče měli v Rusku problém s mafií. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nijak nekonkretizoval svou obavu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a nezabýval se možností užití vhodnějšího, méně drastického, opatření. Této námitce soud nepřisvědčil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobce podle svých slov pobýval v České republice od roku 1993 a nejméně od roku 2004, kdy dosáhl zletilosti, nelegálně a bez cestovního dokladu. O udělení mezinárodní ochrany požádal žalobce až po svém zadržení policií a po dvanácti letech nelegálního pobytu na území České republiky, během kterého mu nic nebránilo podat žádost o mezinárodní ochranu. Tuto žádost však podal až tehdy, kdy se v důsledku jeho zajištění Policií České republiky stalo reálným jeho vyhoštění. Žalovaný proto vyhodnotil žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako účelovou, podanou pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění. Uplatnění zvláštního (mírnějšího) opatření podle § 47 zákona o azylu by podle žalovaného nebylo účinné, neboť z postupu žalobce, který se zcela vědomě vyhýbal svým povinnostem, je zřejmé, že pro setrvání na území České republiky a možnost pokračovat ve výdělečné činnosti využije jakékoli možnosti včetně prokazování se padělaným cestovním dokladem, který si za úplatu opatřil a jímž oklamal orgány České republiky. Podle názoru soudu je tedy evidentní, že žalovaný se zabýval možností užití mírnějších opatření, než je zajištění cizince, a řádně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí namítanou nepřezkoumatelností a jeho odůvodnění je plně v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Soud se dále zaměřil na otázku věcné správnosti závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ K naplnění citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny tři podmínky: Jednak musí být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla splněna. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu, a to od okamžiku své zletilosti v roce 2004 nejméně dvanáct let. Žalobce byl zajištěn Policií České republiky za účelem realizace jeho vyhoštění a teprve následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude vyhoštěn, neboť byl za tím účelem zajištěn a byl seznámen s tím, že jsou u něj dány důvody ke správnímu vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2, § 119 odst. 1 písm. b) bodu 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Z uvedených skutečností se lze podle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za splněnou. Poslední podmínku pro možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky od okamžiku, kdy nabyl zletilosti (...), více než dvanáct let a svou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 8. 2016 podal až po svém zajištění Policií České republiky, ke kterému došlo dne 14. 8. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě poté, kdy zletil, tj. již v ... I tato třetí podmínka byla tedy podle soudu splněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění byl náležitě podložený a napadené rozhodnutí podle názoru soudu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Na uvedeném závěru, že byly splněny předpoklady pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nemůže nic změnit ani žalobcem popsané zázemí na území České republiky, ani jeho tvrzení žalobce, že měl v minulosti možnost pobývat na území České republiky, byť na základě nelegálně získaných dokladů, tudíž mu nehrozilo, že bude muset odcestovat do své vlasti. V okamžiku, kdy žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podával, mu totiž vyhoštění reálně hrozilo a musel si toho být vědom, neboť byl seznámen s rozhodnutím Policie České republiky o zajištění za účelem správního vyhoštění i s jeho důvody. Podle názoru soudu se žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný přitom dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť z postupu žalobce, který se zcela vědomě vyhýbal svým povinnostem, je zřejmé, že pro setrvání na území České republiky a možnost pokračovat ve výdělečné činnosti využije jakékoli možnosti včetně prokazování se padělaným cestovním dokladem, který si za úplatu opatřil a jímž oklamal orgány České republiky. S tímto hodnocením se soud plně ztotožňuje. Pokud žalobce již v minulosti klamal úřady tím, že si opatřil padělaný cestovní doklad na jiné jméno, mohl by podle názor soudu tento postup zopakovat, případně jiným způsobem dosáhnout toho, aby byl pro správní orgány nedohledatelný, čímž by se vyhnul správnímu vyhoštění (a současně i azylovému řízení) a dosáhl svého opakovaně deklarovaného cíle žít a pracovat v České republice, a to bez ohledu na příslušné právní normy, které by měl v té souvislosti dodržovat. K žalobcem zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 - 30, dostupného na www.nssoud.cz, zdejší soud podotýká, že se týká zcela jiné procesní situace. Nejvyšší správní soud se v něm nezabýval rozhodnutím o zajištění, nýbrž rozhodnutím o prodloužení zajištění, a sám zdůraznil rozdíl mezi těmito typy rozhodnutí. Vyslovil, že „[v] požadavcích na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění je přitom zapotřebí spatřovat rozdíl od požadavků na odůvodnění rozhodnutí o zajištění, jež je ze své povahy činěno v časové tísni. To však není případ rozhodnutí o prodloužení zajištění, jež by mělo být dostatečně odůvodněno a měly by v něm být posouzeny všechny okolnosti, pro které nelze použít některé mírnější instituty.“ Na tomto místě zdejší soud opakuje, že ačkoli v projednávané věci nešlo o rozhodnutí o prodloužení zajištění, ale o rozhodnutí o zajištění, které bývá – jak uvedl Nejvyšší správní soud – vydáváno v časové tísni, žalovaný řádně a zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč nebylo možno užít mírnějších opatření a proč musel přistoupit k zajištění žalobce. Pokud žalobce poukazuje na možnost lepšího využití kapacit zařízení pro zajištění cizinců, soud konstatuje, že žalobce byl do tohoto zařízení umístěn a zde zajištěn plně v souladu se zákonem. Úvahy o možném lepším využití kapacit tudíž nejsou namístě. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Skutkový stav lze mít podle názoru soudu za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, když žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a ze zjištění Policie České republiky. Napadené rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 4. října 2016 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová