41 Az 19/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: O. N., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2016, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 2016, č. j. OAM-109/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 17. 12. 2016. V odůvodnění žalovaný uvedl, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný porušil § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a článek 9 odst. 1 přepracovaného znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Podle žalobce je stanovená délka zjištění nezákonný, resp. neslučitelná s požadavky článku 9 odst. 1 přijímací směrnice, podle kterého má být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v článku 8 odst. 3 směrnice. V případě žalobce by zajištění v žádném případě nemělo být delší než doba, po kterou lze jeho žádost o mezinárodní ochranu považovat za účelovou. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, je-li žádost podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, zamítne ji správní orgán jako zjevně nedůvodnou. Takové rozhodnutí musí vydat ve lhůtě 30 dnů (§ 27 odst. 5 zákona o azylu). To podle žalobce znamená, že je-li skutečně naplněn důvod pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v článku 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, nemůže řízení trvat déle než 30 dnů. Tomu je také potřeba přizpůsobit výrok napadeného rozhodnutí týkající se délky zajištění. Žalobce konstatoval, že trvání zajištění nesmí přesáhnout dobu 30 dnů počínaje dnem následujícím po doručení rozhodnutí o zajištění, čemuž neodpovídá výrok napadeného rozhodnutí. Pokud by žádost žalobce o mezinárodní ochranu nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve lhůtě 30 dnů, stalo by se zajištění žalobce na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a článku 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice nezákonným. Nebylo by totiž možné tvrdit, že žádost žalobce byla podána pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení, čímž by odpadl důvod, na jehož základě k zajištění žalobce došlo. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, podle kterého musí správní orgán stanovit dobu trvání zajištění tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor s právním předpisem, na jehož základě k zajištění došlo. Podle žalobce nelze akceptovat případný argument žalovaného, že by se později mohlo zjistit, že žádost nelze zamítnout jako zjevně nedůvodnou, ani argument, že nevydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů ještě neznamená, že žádost nelze považovat za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a článku 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice. Lhůty stanovené v zákoně o azylu jsou pro žalovaného závazné a nedodržení lhůty 30 dnů je nutno vykládat k jeho tíži. Podle článku 9 odst. 1 věty druhé přijímací směrnice totiž zpoždění, k nimž dojde během správních řízení a jež nejsou zaviněna žadatelem, nemohou být důvodem pro to, aby byl žadatel nadále zajištěn. Žalobce uzavřel, že pokud žalovaný stanovil délku zbavení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu zajištěného na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, resp. článku 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, na dobu delší než 30 dnů, nezbývá než takové rozhodnutí považovat za nezákonné od samého počátku. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že žaloba je účelová a nelze v ní nalézt žádné vymezení konkrétního pochybení správního orgánu. Dodal, že se jedná již o čtvrtou žádost žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobci bylo dne 10. 2. 2005 a dne 18. 8. 2010 uloženo správní vyhoštění, rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 1 T 179/2010, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2010, byl žalobce odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) téhož zákona a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na 5 měsíců. Z celého chování žalobce po příjezdu do České republiky na podzim 2003 je zřejmé, že prakticky nikdy nerespektoval zdejší platnou právní úpravu, zejména ohledně pobytu cizinců na území České republiky. Žalobce si byl plně vědom toho, že zde pobývá nelegálně, neboť si po vypršení turistického víza nezajistil žádné pobytové oprávnění. O udělení mezinárodní ochrany požádal vždy až v souvislosti s nutností vycestovat, stejně jako nyní, ačkoli mu po vypršení doplňkové ochrany nic nebránilo požádat o její prodloužení. Žalovaný uzavřel, že z těchto zjištění je zřejmé, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána skutečně účelově. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 25. 8. 2016, č. j. KRPA-328117-20/ČJ-2016-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla existence nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť opakovaně porušoval zákon o pobytu cizinců, pobýval na území České republiky v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění č. j. KRPC-13679-72/ČJ-2011-020023, které nabylo právní moci dne 26. 7. 2012, a nejméně v období od 26. 8. 2012 do 18. 8. 2014 a od 24. 3. 2016 do 25. 8. 2016 zde pobýval i přesto, že věděl, že má uložen zákaz pobytu. K osobě žalobce bylo zjištěno, že do České republiky přicestoval v roce 2003, protože měl doma problémy. Žalobce je svobodný, má dvě dcery, které bydlí s matkou, s níž nemá žalobce dobré vztahy. Žalobce si nepamatuje přesné datum narození svých dcer, příjmení své současné přítelkyně, ani její adresu. Zdravotní stav žalobce je dobrý, s ničím se neléčí. Dne 29. 8. 2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany a s ohledem na uvedené skutečnosti byl následně žalobou napadeným rozhodnutím zajištěn a umístěn do ZZC Drahonice. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ K naplnění citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny tři podmínky: Jednak musí být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla splněna. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu, nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, byl zajištěn Policií České republiky za účelem realizace vyhoštění a teprve následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude vyhoštěn, neboť byl za tím účelem zajištěn. Z uvedených skutečností se lze podle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za splněnou. Poslední podmínku pro možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky od 24. 3. 2016 neoprávněně, neboť uplynula doba, na kterou mu byla udělena doplňková ochrana, a o její prodloužení si nepožádal, ačkoli byl o této možnosti a o době trvání doplňkové ochrany informován. Žalobce svou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 29. 8. 2016 podal až po svém zajištění Policií České republiky, ke kterému došlo dne 25. 8. 2016, přestože ji mohl podat již v době, kdy končila platnost původně udělené doplňkové ochrany (23. 3. 2016). I tato třetí podmínka byla tedy podle soudu splněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění byl náležitě podložený a napadené rozhodnutí podle názoru soudu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. K námitkám žalobce zpochybňujícím stanovenou délku trvání zajištění soud poukazuje na zásadní rozdíly mezi formulací ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a dalšími žalobcem zmiňovanými ustanoveními [§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, potažmo článkem 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, jenž má podobný obsah]. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ Soud má za to, že je třeba rozlišovat mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo rozhoduje podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jejím zamítnutím, což je podle § 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu považováno za rozhodnutí ve věci (mezinárodní ochrany), a pojmem účelové žádosti coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele totiž postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Avšak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být podle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 písm. h) zákona o azylu. Tak je tomu i v případě žalobce, který jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že si neumí představit návrat na Ukrajinu, protože je tam válka, byl by odveden do armády a musel by bojovat, což lze považovat přinejmenším za skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobci hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Proto žádost žalobce nelze posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný se jí musí meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Toto zjištění však nic nemění na správnosti závěru žalovaného, že důvodem podání žádosti byla snaha žalobce vyhnout se hrozícímu vyhoštění, což znamená, že se jedná o účelovou žádost ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Soud tak považuje odůvodnění žalovaného týkající se stanovení doby nuceného setrvání žalobce v ZZC vzhledem k účelu zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jímž je především zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, v délce 110 dnů za dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Při stanovení délky trvání zajištění žalovaný dodržel požadavek § 46a odst. 5 zákona o azylu, upravující maximální možnou dobu 120 dnů. Žalovaný konkrétně přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, které by mělo být skončeno ve lhůtě 90 dní, k povinnosti prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dnů na podání případné správní žaloby, která má téměř ve všech případech odkladný účinek, a k pětidenní průměrné lhůtě na doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Z rozhodnutí je tudíž zřejmé, že žalovaný při stanovení doby nuceného setrvání žalobce v ZZC provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a že nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení. Úvaha žalovaného ohledně stanovení zajištění žalobce je také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce (např. rozsudek ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 - 45, dostupný na www.nssoud.cz). Na základě uvedených zjištění a úvah soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení zákona o azylu, ani přijímací směrnice, žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. K námitkám žalobce uvedeným v doplnění žaloby ze dne 24. 10. 2016, které bylo podáno k doručení soudu dne 27. 10. 2016 a soudu doručeno dne 31. 10. 2016, soud nepřihlížel, neboť toto doplnění žalobce podal až po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty pro podání žaloby, která skončila dne 3. 10. 2016, a také až po vydání tohoto rozsudku ze dne 11. 10. 2016. Projednání námitek uplatněných po uplynutí lhůty pro podání žaloby by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 11. října 2016 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová