42 A 15/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobkyně: N. T. H. L., narozená dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo Náměstí 5, 180 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. MV-93121-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictví původního právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2025, č. j. MV-93121-4/SO-2025, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM- 23564-30/DP-2023, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území dle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně se bez vážného důvodu nedostavila k výslechu.

2. Současně se žalobkyně domáhala zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 3. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že ke své žádosti doložila veškeré předepsané náležitosti, přesto o ní nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené šedesátidenní lhůtě. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se dne 13. 8. 2024 odstěhovala od svého manžela. Bylo to více než rok po podání předmětné žádosti. Na základě této skutečnosti správní orgán prvního stupně pojal podezření, že pobyt žalobkyně již neplní účel, pro který jí byl povolen. Proto ji předvolal k výslechu na den 6. 3. 2025. Předvolání bylo zasláno na adresu hlášeného pobytu. Toto předvolání však žalobkyně nikdy fakticky neobdržela a nebyla seznámena s jeho obsahem, když jej nenašla v poštovní schránce a ani jí nebyla předána poštovním doručovatelem. K doručení zásilky obsahující předvolání došlo fikcí.

4. Žalobkyně namítala, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když neměla možnost se k věci vyjádřit a hájit svá práva v rámci řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí.

5. Dále namítala, že nedošlo k naplnění dikce § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců, tedy nedostavení se k výslechu bez vážného důvodu, a tedy bez toho, aby žalobkyně předmětné řízení úmyslně protahovala či mařila svou nečinností, to navíc za situace, kdy žalobkyně jako manželka nositele oprávnění na území, nutně měla být chráněna z důvodu zachování funkce rodiny. Na tomto místě poukázala na skutečnost, že správní orgán prvního stupně takto rozhodl za situace, kdy byl více než 1,5 roku nečinný.

6. Žalobkyně trvala na tom, že zastavení řízení z důvodu nedostavení se k výslechu je až krajním řešením, kdy takové opatření musí být prostředkem k omezení úmyslných průtahů řízení ze strany účastníků řízení a musí být vždy prokázáno, že k nedostavení se k výslechu došlo úmyslně a vědomě. Žalobkyně trvala na tom, že ačkoli se nedostavila k výslechu, nestalo se tak vědomě a úmyslně. Z její strany nedošlo k úmyslným průtahům či maření předmětného řízení. S ohledem na délku řízení trvající více než 1,5 roku nebyl takový postup správních orgánů ani nutný v zájmu zachování principů správního řízení. Opakované předvolání či telefonický kontakt mohl celou situaci snadno vyřešit.

7. Dále žalobkyně zpochybňovala, zda s ohledem na obsah správního spisu nebylo možné zjistit skutečný stav věci a zda předvolání k výslechu bylo nezbytným úkonem pro zjištění skutečného stavu věci. Dle žalobkyně měl správní orgán prvního stupně před rozhodnutím také zvážit, zda zastavení nebude mít nepřiměřené dopady do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejího nositele oprávnění ke sloučení. Akcentovala při tom zásadu materiální pravdy, kterou je správní orgán povinen se řídit a nutností hledat při správním rozhodování spravedlivá řešení. Dle žalobkyně správní orgány v jejím případě upřednostnily ryze formální postup a tím žalobkyni upřely její práva a rezignovaly na spravedlivé řešení věci.

8. Žalobkyně trvala na tom, že zastavení řízení pro nedostavení se k výslechu by mělo být výjimečnou situací, neboť takový postup nebyl dle žalobkyně do zákona implementován, aby umožnil správním orgánům zastavovat řízení o zjevně oprávněných žádostech z důvodu neúmyslných narušení průběhu řízení a dokazování. Uvedený postup by měl správním orgánům umožnit ukončit řízení, ve kterých účastník úmyslně a vědomě řízení protahuje, či brání jeho pokračování. K tomu žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu zabývající se formalistickým postupem správních orgánů, kdy Ústavní soud kritizoval použití sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti.

9. Dále žalobkyně namítala, že v jejím případě byla ignorována zásada přiměřenosti, ze které vyplývá, že rozhodnutí musí být přiměřené případnému zásahu do soukromého a rodinného života. Uvedla, že správní orgán prvního stupně se přiměřeností vůbec nezabýval a žalovaný tento postup potvrdil, když konstatoval, že tato povinnost není založena zákonem. Žalobkyně však trvala na tom, že otázkou přiměřenosti se správní orgány měly zabývat, a to nejméně v rozsahu otázky, zda je v souladu s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť předmětem daného řízení bylo prodloužení pobytu za účelem rodinným. Žalobkyně trvala na tom, že se přiměřeností měl žalovaný ve svém rozhodnutí zabývat mimo jiné i proto, že tuto námitku uplatnila ve svém odvolání.

10. Žalobkyně trvala na tom, že napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, když neobsahuje hodnocení otázky přiměřenosti rozhodnutí, ačkoli správním orgánům muselo být zřejmé, že zastavení řízení může mít negativní dopady do rodinného a soukromého života žalobkyně či jejího manžela. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011-62.

11. Dle žalobkyně vzhledem k tomu, že k podání nové žádosti bude muset vycestovat do země původu, nebylo možné s odkazem na hospodárnost řízení zastavit řízení, když celou záležitost bylo možné vyřešit opakovaným doručením předvolání či telefonickým hovorem. Případná újma žalobkyně mohla být odvrácena snadným způsobem. Žalobkyně trvala na tom, že její jednání nebylo úmyslné či vědomé, proto dle jejího názoru nedošlo k naplnění záměru zákonodárce ustanovením § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců zamezit protahování a „bojkotování“ řízení. Odkaz na hospodárnost řízení neobstojí dle žalobkyně ani s ohledem na skutečnost, že správní orgány samy řízení protahují a nad rámec zákonné lhůty 60 dnů rozhodují zcela běžně.

12. Dále žalobkyně namítala, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, když pouze paušálně zopakoval závěry správního orgánu prvního stupně a vše uzavřel konstatováním, že zákon nedává správnímu orgánu jinou možnost než řízení zastavit. Vyjádření žalovaného k žalobě 13. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na zákonnosti a správnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobkyně ve své žalobě prakticky uvedla zcela totožné námitky jako ve svém odvolání. Žalovaný trval na tom, že se ve svém rozhodnutí vypořádal řádně se všemi odvolacími námitkami žalobkyně.

14. Zdůraznil rovněž, že žalobou napadené rozhodnutí není odůvodněno hospodárností řízení. Trval na tom, že nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci nezpůsobuje nezákonnost usnesení o zastavení řízení. Dle žalobce stav, kdy nebylo možné rozhodné skutečnosti zjistit přes snahu správního orgánu prvního stupně, lze přičíst pouze žalobkyni.

15. Žalovaný trval na to, že pokud nebylo rozhodováno meritorně, nebyl dán prostor pro postup dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“).

16. Dále žalovaný trval na tom, že zastavení řízení v případě, že se žalobkyně nedostavila bez vážného důvodu k výslechu, nelze považovat za přepjatý formalismus, ale za postup v souladu se zákonem. Zdůraznil, že § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců neuvádí, že by bylo nutné vědomé nebo úmyslné nedostavení se k výslechu. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně nedostavením se k výslechu znemožnila pokračování v řízení, pročež bylo třeba přistoupit k zastavení řízení.

17. Ve vztahu k doručování žalovaný uvedl, že žalobkyně měla a mohla vědět, že správní orgán prvního stupně s ní může o žádosti komunikovat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

18. Žalovaný trval na tom, že zákon o pobytu cizinců ani správní řád nestanoví správnímu orgánu povinnost opakovaně předvolávat cizince k výslechu. Není to ani běžnou správní praxí správního orgánu prvního stupně.

19. Žalovaný trval na tom, že v případě rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti i vydání povolení k dlouhodobému pobytu se přiměřenost usnesení ve vztahu k soukromému a rodinnému životu neposuzuje. Nehledě na to, žalobkyně v odvolání nic konkrétního ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí neuvedla. Žalovaný přesto z procesní opatrnosti konstatoval, že shledal dopady rozhodnutí jako přiměřené, neboť žalobkyni není znemožněno do budoucna na území pobývat. Dle žalovaného má žalobkyně i po zastavení řízení možnost, jak svoji pobytovou situaci řešit. Posouzení věci soudem 20. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalobkyně nesdělila do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje.

21. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první citovaného zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2, § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

22. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně v průběhu správního řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s jejím manželem pojal podezření, že manželství žalobkyně je již pouze formálním svazkem, neboť žalobkyně se odstěhovala z adresy jejich společného pobytu a přestala tak sdílet společnou domácnost se svým manželem. Tím by došlo k neplnění účelu povoleného dlouhodobého pobytu. Neplnění účelu pobytu je přitom důvodem pro zamítnutí žádosti o jeho prodloužení. Za účelem ověření plnění účelu pobytu správní orgán prvního stupně přistoupil k předvolání žalobkyně a jejího manžela k výslechu. Předvolání k výslechu bylo žalobkyni i jejímu manželovi doručováno na adresu jejich hlášeného pobytu. Ani jeden z nich nebyl doručujícím orgánem na adrese pobytu zastižen a zásilky byly uloženy k vyzvednutí v provozovně provozovatele poštovních služeb. Žalobkyně ani její manžel si zásilku v úložní době nevyzvedli. Zásilky jim tak byly doručeny fikcí ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu. Zásilka s předvoláním k výslechu byla žalobkyni doručena fikcí dne 24. 2. 2025. Žalobkyně se k výslechu bez uvedení žádného důvodu nedostavila. Následně správní orgán prvního stupně řízení usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. OAM-23564-30/DP- 2023, zastavil dle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

23. Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti namítanou z důvodu nevypořádání se v žalobou napadeném rozhodnutí s odvolacími námitkami. Tuto námitku vznesla žalobkyně ve zcela obecné rovině. Pouze konstatovala, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Vzhledem k této skutečnosti se tedy soud může touto námitkou zabývat rovněž pouze v obecné rovině. Po posouzení obsahu doplnění blanketního odvolání žalobkyně soud konstatuje, že neshledal žádnou odvolací námitku, která by byla ze strany žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí opomenuta. Z toho důvodu shledal žalobní námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání všech odvolacích námitek nedůvodnou.

24. Dále se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaný údajně nevyjádřil k otázce přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jejího rodinného a osobního života. K této námitce soud uvádí, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že sice žalovaný zastával právní názor, že v daném případě není ze zákona nutné vypořádávat se s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do rodinného a osobního života, ovšem z procesní opatrnosti se k této otázce žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně vyjádřil. Uvedl: „Komise současně (z procesní opatrnosti) uvádí, že účastnice řízení ani ničeho konkrétního v této věci neuvádí. Komise shledává dopady napadeného usnesení jako přiměřené, neboť účastnici řízení není napadeným usnesením znemožněno do budoucna na území pobývat, ani jí není ukládáno správní vyhoštění. Řečeno jinak další pobyt účastnice řízení na území není vyloučen, kdy tato má po pravomocném skončení řízení možnost, jak svoji pobytovou situaci řešit.“ 25. Uvedená námitka žalobkyně tedy nekoresponduje s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k rodinnému a osobnímu životu žalobkyně výslovně zabýval a vyslovil důvody, proč se domnívá, že zastavení řízení nebylo nepřiměřené. S ohledem na tuto skutečnost, tedy není v tomto směru žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a i tuto námitku soud shledal jako nedůvodnou.

26. Ve vztahu k samotnému posouzení přiměřenosti rozhodnutí o zastavení řízení musí soud konstatovat, že žalobkyně v rámci svého odvolání ani v řízení před soudem nepřednesla žádná tvrzení kromě poukazu na skutečnost, že její dosavadní pobyt byl povolen za účelem společného soužití s manželem a že zastavení může mít velmi negativní dopady do rodinného a soukromého života žalobkyně či jejího manžela. S ohledem na tuto skutečnost se žalovaný výše citovaným hodnocením přiměřenosti rozhodnutí dle soudu zabýval zcela dostatečně, když akcentoval, že v důsledkem zastavení není znemožnění dalšího pobytu žalobkyně na území České republiky a jinými slovy konstatoval, že jí nic nebrání v tom, aby si případně znovu požádala o povolení pobytu, a to třeba i ze stejného důvodu, jako jí byl povolen předchozí pobyt. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v rámci odvolání nepředložila žádná relevantní tvrzení, považuje soud vyhodnocení přiměřenosti za dostatečné. Soud pro úplnost konstatuje, že případné krátkodobé odloučení manželů vyvolané nutností vycestovat do země původu za účelem podání žádosti o povolení pobytu za účelem sloučení rodiny není nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života, protože toto krátkodobé odloučení nemůže narušit trvající vztah mezi manžely, obzvláště za situace, kdy jsou na určité odloučení zvyklí s ohledem na jejich odlišné adresy pobytu.

27. K námitce, že žalobkyně neměla možnost vyjádřit se k věci před vydáním prvostupňového rozhodnutí, soud uvádí následující. V § 36 odst. 3 správního řádu je stanoveno, že před vydáním rozhodnutí ve věci musí být účastníkům dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Uvedené ustanovení se však vztahuje pouze na případ meritorního rozhodnutí, kde se posuzuje splnění podmínek žádosti, a nikoli na rozhodnutí procesního charakteru, kterým je usnesení o zastavení řízení. Usnesení o zastavení řízení věcně neposuzuje splnění podmínek žádosti a nezakládá, nemění ani neruší práva či povinnosti. Správní orgán prvního stupně tedy nejednal v rozporu se zákonem ani neporušil právo žalobkyně na spravedlivý proces, když jí před vydáním prvostupňového rozhodnutí nevyzval k vyjádření se k podkladům rozhodnutí.

28. Dále žalobkyně namítala, že zastavení řízení je až krajním řešením, které musí sloužit pouze k omezení úmyslných průtahů řízení ze strany účastníků řízení s tím, že vždy musí být prokázáno, že k průtahům došlo vědomě a úmyslně. Ustanovení § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců stanoví, že usnesením se zastaví řízení o žádosti tehdy, jestliže cizinec v řízení o jeho žádosti odmítne vypovídat nebo se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu. Žádnou další podmínku spočívající v úmyslném, opakovaném či vědomém maření řízení, zákon nestanoví. Dospěje-li tedy správní orgán k závěru, že je výslech žadatele potřebný, pak nedostavení se k tomuto úkonu bez vážného důvodu vede k zastavení řízení. Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Azs 38/2020-64, výslovně uvedl, že § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců je konstruován bez dalších podmínek. Důvodem zastavení řízení je již samotná skutečnost, že se cizinec bez vážného důvodu nedostaví k výslechu, nikoli až prokázání jeho úmyslu řízení mařit či protahovat. Je tedy možné konstatovat, že je-li účastníku řádně doručeno předvolání, a tento se bez vážného důvodu k výslechu nedostaví, jsou tím naplněny zákonné předpoklady pro zastavení řízení o žádosti. Ze strany správního orgánu neexistovala žádná povinnost opakovaného doručení předvolání ani nutnost využití telefonického kontaktu. Uvedenou námitku tedy soud shledal rovněž jako nedůvodnou.

29. Výše uvedený výklad ostatně odpovídá i smyslu a účelu dané právní úpravy. Nelze-li bez výslechu žadatele dostatečně zjistit skutkový stav, není správní orgán schopen o žádosti meritorně rozhodnout a nezbývá mu proto než řízení zastavit (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 30 A 205/2019-113, bod 47). Za této situace není rozhodné, zda žalobkyně byla oprávněna žádost podat. Podstatné je, že se k nařízenému výslechu bez vážného důvodu nedostavila. Případná tvrdost takového následku je v samotném zákoně zmírněna právě podmínkou absence vážného důvodu. V projednávané věci však žalobkyně svou neúčast u výslechu nijak neomluvila a žádné vážné důvody ve správním řízení ani v žalobě netvrdila. Postup správního orgánu prvního stupně proto nelze označit za příliš formalistický, když k zastavení řízení došlo zákonem předepsaným způsobem pro chování žalobkyně.

30. K pochybnostem ohledně toho, zda předvolání žalobkyně vůbec bylo nutné ke zjištění rozhodného skutkového stavu, soud uvádí následující. Správní orgán rozhoduje o žádosti dle skutkového stavu trvajícího v době rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně žádala o prodloužení pobytu za účelem společného soužití se svým manželem. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že v průběhu správního řízení žalobkyně změnila adresu svého hlášeného pobytu a tato nová adresa byla odlišná od adresy manžela. Bylo tedy na místě, aby správní orgány před rozhodnutím o žádosti postavily na jisto, zda trvá společná domácnost manželů a jejich soužití a jsou tedy splněny podmínky pro prodloužení pobytu žalobkyně. Za takové situace je výslech žalobkyně jedním z nejvhodnějších důkazních prostředků. Z uvedeného dle soudu vyplývá, že ve věci žádosti žalobkyně nebylo možné bez dalšího rozhodnout a požadovaný výslech žalobkyně byl účelným prostředkem ke zjištění rozhodného skutkového stavu.

31. K poukazu žalobkyně, že o předvolání k výslechu nevěděla, protože se jí předvolání fakticky nedostalo do dispozice, soud uvádí, že žalobkyně nerozporuje, že předvolání bylo řádně doručeno fikcí, když si i přes řádné oznámení žalobkyně zásilku nevyzvedla v úložní době. Jen pro úplnost soud podotýká, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2016, č. j. 3 As 241/2014-41, konstatoval, že na uplatnění fikce doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu nemá vliv skutečnost, zda po uplynutí úložní doby došlo ke vhození doručované písemnosti do schránky adresáta. Bylo tak výlučně k tíži žalobkyně, že si nepřevzala řádně doručované předvolání k výslechu. Skutečnost, že bylo předvolání doručeno fikcí nemohla mít žádný vliv na možnost správního orgánu postupovat dle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

32. K poukazům žalobkyně na průtahy ze strany správních orgánů soud uvádí, že rozhodnutí o zastavení řízení nebylo odůvodněno hospodárností řízení, ale výlučně poukazem na splnění podmínek obsažených v § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Námitky žalobkyně, ve kterých polemizuje s otázkou hospodárnosti řízení se tedy míjejí s obsahem správních rozhodnutí. Pro úplnost soud podotýká, že v případě nečinnosti správních orgánů, na kterou žalobkyně poukazuje, se mohla bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti. Délka řízení však v daném případě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného ani správního orgánu prvního stupně.

33. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že správní orgány se řádně zabývaly otázkou naplnění dikce § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců a v rozsahu žalobkyní uplatněných námitek shledal žalobou nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 18. srpna 2026 Mgr. Václav Trajer v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.