42 A 15/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: N. V. S., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2026, č. j. CPR-18080-3/ČJ-2026-930310- V248, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2026, č. j. CPR-18080-3/ČJ-2026- 930310-V248, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, ze dne 24. 3. 2026, č. j. KRPU-226900-36/ČJ-2025-040026-SV, kterým bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále též jen „EU“) a smluvních států, v délce 2 let s tím, že v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se počátek doby stanovuje od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z členských států EU a smluvních států. Současně se podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Současně žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě zrekapituloval průběh správního řízení. Jedinou námitkou uplatněnou v žalobě byla námitka, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou týkající se posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Žalobce v rámci správního řízení namítal, že jeho dosavadní neoprávněný pobyt byl způsoben nesprávným poučením ze strany jeho tehdejšího právního zástupce, který ho zastupoval v předchozích řízeních týkajících se zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. Nesprávné poučení ze strany advokáta bylo dle žalobce důležitou okolností, která podstatnou měrou snižovala závažnost a druh jeho předchozího protiprávního jednání. Proto měly správní orgány povinnost k této skutečnosti přihlédnout a náležitě ji zohlednit v rámci odůvodnění rozhodnutí.

4. Žalobce trval na tom, že okolnost mylného poučení ze strany advokáta měla vliv na posouzení legality pobytu. Žalobce se nepokoušel založit na tomto tvrzení oprávněnost svého pobytu a je zcela srozuměn s tím, že po uvedenou dobu na území EU a smluvních států pobýval neoprávněně, ale trval na tom, že mylné poučení ze strany předchozího právního zástupce bylo nutno zohlednit v rámci přezkumu přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle žalobce je totiž patrné, že se neoprávněného pobytu nedopustil úmyslně a že při vědomí neoprávněnosti pobytu by z území EU a smluvních stát vycestoval. Pokud správní orgány tvrdí, že nesprávnou informaci ze strany právního zástupce není možné přičítat k jejich tíži, žalobce trval na tom, že tuto skutečnosti nelze přičítat ani k jeho tíži, protože se jedná o okolnost, kterou svým jednáním nemohl prakticky nijak ovlivnit. Žalobce trval na tom, že jako cizí státní příslušník nemohl tušit, zda rady poskytované jeho původním právním zástupcem jsou správné. Spoléhal se na rady advokáta, který byl profesionálem a osobou vzdělanou v oboru práva. Žalobce trval na tom, že mu tedy nelze neoprávněný pobyt přičítat k tíži, jelikož se evidentně snažil svou pobytovou situaci řešit tím, že si zajistil advokáta, který jej měl v pobytových řízeních zastupovat.

5. K tvrzení žalovaného ohledně odpovědnosti advokáta za škodu dle § 24 zákona č. 84/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) žalobce konstatoval, že žalovaný správně uvedl, že se v případě správního vyhoštění jedná o veřejnoprávní vztah a uplatňování veřejného práva je nezávislé na uplatňování práva soukromého, ale tuto zásadu však nelze vykládat tak, že určité skutečnosti nemohou mít důsledky jak v rámci soukromého tak i veřejného práva. Žalobce trval na tom, že komunikace žalobce s advokátem má vliv na veřejná subjektivní práva a povinnosti žalobce. Žalobce trval na tom, že pokud jsou správní orgány dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců povinny posoudit druh protiprávního jednání cizince, je nepochybně nutné posoudit i okolnost, že cizinec jednal na základě určitého podnětu (v daném případě na základě rady právního zástupce). Dle žalobce je nutné zohlednit, že se v jeho případě nejednalo o vědomé a úmyslné nerespektování zákonných norem na úseku pobytu cizinců. Žalovaný tedy dle žalobce pochybil, pokud uvedené okolnosti v rámci odvolacího přezkumu neposoudil. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný trval na tom, že otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí byla v napadeném rozhodnutí posouzena dostatečně, srozumitelně a v souladu se zákonem. Trval dále na tom, že se výslovně v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval osobními, pobytovými a rodinnými poměry žalobce, délkou jeho pobytu na území, povahou a závažností jeho protiprávního jednání i intenzitou jeho vazeb na území České republiky a na stát původu. Bylo zohledněno zejména to, že žalobce pobýval na území České republiky od roku 2016, avšak po zrušení pobytového oprávnění v návaznosti na pravomocné odsouzení za úmyslnou trestnou činnost zde následně setrval po delší dobu bez platného oprávnění k pobytu. Žalovaný zdůraznil, že skutečnost, že žalobce přišel o předchozí pobytové oprávnění v návaznosti na pravomocné odsouzení za úmyslnou trestnou činnost, je významná skutečnost nejen z hlediska zákonnosti jeho pobytového režimu, ale i z hlediska hodnocení závažnosti věci a míry veřejného zájmu na tom, aby pobytový režim cizinců byl respektován a vynucován. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že vazby ke státu původu nebyly u žalobce přerušeny a že samotná delší doba pobytu na území České republiky neznamená, že by uložení správního vyhoštění bylo nepřiměřené.

7. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že případná nesprávná právní rada soukromého zástupce nemá vliv na posouzení legality pobytu žalobce. Pobyt žalobce byl ukončen pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a následně byl tento stav potvrzen i soudním přezkumem. Žalobce byl tedy dle žalovaného povinen respektovat právní účinky těchto rozhodnutí bez ohledu na to, jaké informace mu poskytoval jeho tehdejší právní zástupce. Žalovaný poznamenal, že pokud by tvrzení žalobce o pochybení advokáta bylo pravdivé, mohlo by jít nanejvýš o otázku soukromoprávní odpovědnosti právního zástupce za škodu či jinou újmu. Správní orgány nejsou odpovědné za obsah soukromé právní rady, kterou účastník obdržel od svého zmocněnce. Nelze tedy dle žalovaného ani přisvědčit argumentu, že tato okolnost sama o sobě podstatně snižuje závažnost protiprávního jednání žalobce natolik, že by vylučovala uložení správního vyhoštění. Žalovaný trval na tom, že po pravomocném ukončení pobytového oprávnění a po neúspěšném soudním přezkumu si žalobce musel být vědom svého neoprávněného pobytu. Následné setrvání na území České republiky tedy nelze omluvit tvrzením o nesprávné právní radě.

8. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že v žalobou napadeném rozhodnutí vyhodnotil i tvrzení žalobce, že svou pobytovou situaci začal řešit bezprostředně poté, co zjistil výsledek soudního řízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dne 30. 10. 2025, rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 11. 2025 a žalobce se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavil až dne 15. 12. 2025. V uvedené časové řadě je patrná časová prodleva několika týdnů, která nekorespondovala s tvrzením žalobce o bezprostředním řešení situace.

9. Žalovaný dále trval na tom, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci § 50a zákona o pobytu cizinců. Možnost uložit povinnost vycestovat přichází totiž v úvahu výučně v případě, že nejsou dány důvody pro správní vyhoštění, případně pokud by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Dle žalovaného však v daném případě byly naplněny důvody pro správní vyhoštění a současně nebylo zjištěno, že by uložené správní vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.

10. Žalovaný rovněž trval na tom, že i délka stanovené doby, po kterou nelze umožni žalobci vstup na území členských států EU a smluvních států, byla určena přiměřeně. Doba 2 let se nachází ve spodní polovině rozpětí stanoveného zákonem a respektuje konkrétní okolnosti případu, zejména délku neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky. Jednání soudu 11. Právní zástupce žalobce při jednání soudu odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Právní zástupce žalobce zdůraznil, že nesprávné poučení žalobce ze strany jeho předchozího právního zástupce sice nemůže mít vliv na neoprávněnost pobytu žalobce na území České republiky, ale je možné tuto skutečnost posoudit jako faktor snižující závažnost jednání žalobce spočívající v neoprávněném pobytu. Dále právní zástupce poukázal na skutečnost, že žalobce se poté, co si opatřil nového právního zástupce, sám dostavil na pracoviště cizinecké policie za účelem řešení své pobytové situace. Právní zástupce dále uvedl, že si je vědom, že správní vyhoštění není trest, ale přesto poukázal na skutečnost, že v trestních řízeních je již judikováno, že rada právního zástupce může mít vliv na subjektivní stránku zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 6 Tdo 1112/2014-40). Dle právního zástupce právní omyl žalobce je okolnost, kterou bylo možné zvážit v rámci posouzení skutečností dle § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť se jednalo o okolnost, která měla vliv na závažnost jednání žalobce. Žalovaný to dle právního zástupce žalobce nevzal v potaz, a to ani při stanovení poměrně dlouhého trvání zákazu vstupu na území smluvních států.

12. Žalovaný se z jednání soudu písemně omluvil s tím, že odkázal na své písemné vyjádření k žalobě. Posouzení věci soudem 13. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

14. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu s dobou platnosti od 20. 3. 2024 do 19. 3. 2026. Toto povolení k dlouhodobému pobytu však bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 11. 2024, č. j. OAM-12047-14/ZR-2024, protože žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Současně se zrušením povolení k dlouhodobému pobytu byla žalobci stanovena lhůta pro vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce napadl rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu správní žalobou současně s žádostí o přiznání odkladného účinku. Návrh na přiznání odkladného účinku byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 78 A 7/2024-23, zamítnut. Následně byla rozsudkem uvedeného soudu ze dne 6. 1. 2025, č. j. 78 A 7/2024-42, zamítnuta i samotná žaloba. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 4 Azs 6/2025-29, odmítl pro nepřijatelnost. Toto usnesení Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci dne 4. 11. 2025. Na pracoviště cizinecké policie se žalobce dobrovolně dostavil dne 15. 12. 2025. Téhož dne bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění.

15. Žalobce v rámci své výpovědi v průběhu správního řízení uvedl, že po zrušení dlouhodobého pobytu z území České republiky nevycestoval, neboť jeho původní advokát mu sdělil, že po celou dobu řízení o dlouhodobém pobytu může zůstat na území České republiky. Dále uvedl, že jeho manželka a zletilé děti žijí ve Vietnamu. Žalobce dále uvedl, že česky umí pouze trochu a na území České republiky nemá žádné ekonomické závazky, majetek ani jiné vazby. Žalobce také uvedl, že jako újmu spojenou s návratem do Vietnamu by považoval skutečnost, že by nemohl finančně podporovat svého syna, který je na něm finančně závislý, protože ve Vietnamu by si nevydělal tolik jako v České republice.

16. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k zásahu tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života na stranách 7 až 9 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že rodinný život žalobce je realizován především ve Vietnamu a nebyly zjištěny vazby na území České republiky, které by bylo možné považovat za obdobně intenzivní jako ty, které žalobce vážou k Vietnamu. Současně žalovaný neuvedl žádnou skutečnost, která by mu bránila se vrátit do země původu. Žalovaný vyhodnotil tvrzení žalobce ohledně jeho soukromého rodinného života a poměřil tento zájem s veřejným zájmem na dodržování pobytového režimu cizinců a ochraně veřejného pořádku a dospěl k závěru, že veřejný zájem převažuje nad zájmem žalobce na setrvání na území České republiky. Při tom mimo jiné zohlednil i to, že žalobce pobýval na území po delší dobu neoprávněně a byl pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, což byl důvod zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu.

17. K námitce, že neoprávněný pobyt byl způsoben nesprávnou právní radou předchozího právního zástupce, žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl: „… že tato okolnost nemá vliv na posouzení legality pobytu. Pobyt účastníka řízení byl pravomocně ukončen rozhodnutím správního orgánu a následně potvrzen soudním přezkumem, a účastník řízení byl povinen respektovat právní účinky tohoto rozhodnutí. Případné pochybení právního zástupce nelze přičítat k tíži správních orgánů ani jím založit oprávněnost pobytu na území. Pokud by tvrzení účastníka na řízení o nesprávné právní radě bylo pravdivé, jednalo by se o otázku odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tedy o soukromoprávní vztah mezi účastníkem řízení a jeho právním zástupcem, který nemá vliv na veřejnoprávní posouzení jeho pobytového oprávnění. K tvrzení účastníka řízení, že svou pobytovou situaci řešil bezprostředně poté, co zjistil výsledek soudního řízení, odvolací orgán konstatuje, že tato skutečnost neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 30. 10. 2025, přičemž rozhodnutí bylo vypraveno a nabylo právní moci dne 4. 11. 2025, zatímco účastník řízení se ke správnímu orgánu I. stupně dostavil až dne 15. 12. 2025. Mezi uvedenými daty tak existuje časová prodleva v řádu několika týdnů, která nekoresponduje s tvrzením o bezprostředním jednání.“ 18. Zásadní námitkou žalobce bylo, že správní orgány nepřihlédly k tvrzené nesprávné právní radě původního právního zástupce ohledně trvání legálnosti jeho pobytu i po dobu trvání soudního přezkumu rozhodnutí o zrušení jeho povolení k pobytu jako ke skutečnosti, která měla mít vliv na snížení závažnosti délky trvání jeho předchozího nelegálního pobytu. S touto námitkou se však soud neztotožnil. Žalovaný na ni jednoznačně reagoval argumentací založenou na tom, že žalobce byl seznámen s obsahem správních rozhodnutí o ukončení jeho legálního pobytu a byl povinen tato správní rozhodnutí respektovat. Tato argumentace je plně v souladu se zásadou ignorantia iuris non excusat, tedy že neznalost práva (či zákona) neomlouvá. Za situace, kdy byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku správní žaloby byl žalobce povinen řídit se rozhodnutími správních orgánů, která byla nejen pravomocná ale i vykonatelná, a měl opustit území České republiky, a pokud to neučinil, mělo mu být jasné, že pobývá na jejím území bez povolení k pobytu tedy nelegálně. Z uvedeného tedy dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalovaný tuto odvolací námitku žalobce nepominul a jednoznačně se s ní vypořádal.

19. Dále se soud zabýval otázkou, zda uvedené vypořádání se s předmětnou odvolací námitkou žalobce je věcně správné. Dle soudu žalovaný nepochybil, pokud nepřihlédl k tvrzenému nesprávnému poučení od předchozího právního zástupce a trval na tom, že žalobce byl vázán obsahem správních rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobce. Otázkou vlivu kvality právní služby poskytované advokátem na posouzení jednání účastníka se v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 As 159/2015-25, v rámci obiter dictum Nejvyšší správní soud konstatoval, že odpovědnost za výběr zástupce pro řízení je nutno přičíst pouze a jen účastníkovi řízení a v případě eventuelního pochybení ze strany právního zástupce si následky své volby nese účastník řízení sám. V rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Afs 95/2005-110, pak Nejvyšší správní soud již v rámci samotného posouzení věci konstatoval, že účastník v případě zastoupení advokátem nese důsledky s tímto zastoupením spojené, tedy i důsledky eventuelní nečinnosti či dokonce nedbalosti zástupce. S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se zdejší soud plně ztotožnil. Z uvedených závěrů dle soudu vyplývá, že účastník řízení nese odpovědnost nejen za to, zda se bude řídit radami poskytnutými jeho zvoleným právním zástupcem, ale i za kvalitu tohoto právního zástupce a správnost jeho postupů a doporučení. Proto nebylo možné skutečnost, že žalobce v rámci správního řízení tvrdil, že mu jeho původní právní zástupce sdělil, že po celou dobu řízení před správními soudy může pobývat legálně na území České republiky, posuzovat jako skutečnost, která by snižovala závažnost délky trvání žalobcova nelegálního pobytu na území České republiky. Proto soud dospěl k závěru, že žalovaný námitku žalobce ohledně nesprávného poučení od předchozího právního zástupce posoudil správně.

20. K poukazu právního zástupce žalobce při jednání soudu na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 6 Tdo 1112/2014-40, soud předně uvádí, že závěry z trestně právní judikatury není možné automaticky přenášet do řízení, jejichž předmětem není trestání (ať již tedy do civilních řízení nebo jiných než přestupkových správních řízení). Trestní řízení i správní trestání jsou ovládány specifickými principy, které nejsou bez dalšího přenositelné do jiných řízení. V řízení, na které poukazoval právní zástupce žalobce při jednání soudu, byla Nejvyšším soudem posuzována otázka právního omylu ve vztahu k odpovědnosti za spáchání trestného činu. Ovšem v řízení posuzovaném zdejším soudem byl zásadně odlišný skutkový stav, neboť žalobci byla doručena rozhodnutí správních orgánů (prvostupňové a odvolací), ve kterých bylo rozhodnuto, že žalobci bylo zrušeno nejen povolení k dlouhodobému pobytu, ale že mu byla uložena i povinnost vycestovat z území České republiky v přesně určeném termínu od právní moci rozhodnutí o zrušení jeho pobytového povolení. Současně bylo žalobci doručeno i rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti o přiznání odkladného účinu podané správní žaloby. Za situace, kdy žalobce disponoval pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nemohl se dovolávat právního omylu, i kdyby bylo možné aplikovat závěry z rozhodnutí z trestního řízení na řízení o správní vyhoštění.

21. Za zcela správný a oprávněný rovněž v souvislosti s posouzením žalobcova tvrzení o nesprávném poučení od původního právního zástupce považuje soud poukaz žalovaného na skutečnost, že ačkoliv žalobce tvrdil, že se domníval, že může legálně pobývat na území České republiky do konce řízení před správními soudy, se na pracoviště cizinecké policie dostavil až po uplynutí více než měsíce od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 4. 11. 2025, ale žalobce se na pracoviště cizinecké policie dostavil až 15. 12. 2025. Pro tuto prodlevu neuvedl žalobce vůbec žádné odvodnění a tato prodleva nekoresponduje ani s jeho tvrzením o jednání v souladu s radou původního právního zástupce.

22. S ohledem na výše uvedené považuje soud za přiměřenou i délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států. Dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců je maximální doba, po kterou je za jednání uvedené v ustanovení zákona možno uložit zákaz umožnění vstupu na území EU a smluvních států, pět let. S ohledem na délku nelegálního pobytu žalobce na území České republiky byla žalobci stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států na dobu 2 let. Uložená doba odpovídá 2/5 maximální doby stanovené zákonem. Nedosahuje tedy ani poloviny. Dle soudu odpovídá všem rozhodným skutečnostem, ke kterým měly správní orgány přihlédnout.

23. Vzhledem k výše uvedenému soud uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud tedy žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 29. července 2026 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.