42 A 16/2026

Rubrum

č. j. 42 A 16/2026-23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: V. T. H., narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2026, č. j. KRPU-104604-27/ČJ-2026- 040022-SV-ZZC, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie KŘPU, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 27. 5. 2026, č. j. KRPU-104604-27/ČJ-2026-040022-SV- ZZC, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 2 42 A 16/2026 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nerespektuje požadavky na proporcionalitu. Žalobce trval na tom, že v jeho případě nelze bez dalšího dovozovat, že v jeho případě by užití mírnějších prostředků nesplnilo svůj účel. Dle žalobce správní orgán možnost uložení mírnějších opatření dostatečně nezkoumal. Žalobce trval na tom, že zajištění cizince musí být podloženo závažnými důvody a vzhledem ke své povaze instrumentu mimořádného může být použito jen v případech výjimečných, kdy je zjevné, že jiné řešení než zásadní omezení osobní svobody nepřichází v úvahu. V situaci, kdy žalobce plně spolupracoval se právním orgánem, dle jeho názoru postačovalo i opatření mírnější než zajištění. Zdůraznil, že žalobce sdělil žalovanému, že má ve Varnsdorfu známého, kterého navštívil, a bylo možné dovodit, že by u něj mohl po dobu řízení o správním vyhoštění pobývat. Navíc se žalobou předložil kopie rodných listů synů s vízy. Synové jsou již v současnosti na území České republiky a žalobce by mohl pobývat s nimi na adrese jejich pobytu.

3. Žalobce trval na tom, že nemá uloženo správní vyhoštění a ani neví o tom, že by mu hrozilo.

4. Žalobce uvedl, že byl kontrolován na hraničním přechodu, kdy se navracel do SRN, kde má svou snoubenku. V České republice si byl vyzvednout doklad potřebný k uzavření sňatku. Žalobce trval na tom, že po celou dobu poskytoval potřebnou součinnost. Uvedl, že ve Varnsdorfu má známého, kterého navštívil. Z uvedeného dovozoval, že pokud má na území české republiky známé, bylo mu možné uložit zvláštní opatření, aby uvedl adresu, kde se bude zdržovat či povinnost pravidelně se hlásit na policii. Žalobce uvedl, že pravděpodobně z důvodu stresu zapomněl sdělit, že na území České republiky čerstvě přicestovali jeho nezletilí synové V. H. A. a V. H. A., kterým byl povolen dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny s jejich matkou P. T. H. Oba synové bydlí na adrese X, kde by mohl pobývat jistě i žalobce do doby, než by vycestoval.

5. Žalobce trval na tom, že žalovaná byla povinna zkoumat možnost uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dle žalobce zcela nedostatečně zkoumala možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, když od samého počátku vycházela z toho, že nelze žádné aplikovat. V žalobou napadeném rozhodnutí dle žalobce nejsou vůbec odůvodněny jednotlivá zvláštní opatření. Nedošlo dle žalobce ani k dostatečnému dotazování na rozhodné okolnosti vztahující se k nim v rámci výslechu.

6. Žalobce trval na tom, že posouzení možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by vždy mělo předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince uvést v rozhodnutí o zajištění. Nestačí pouhé konstatování, že mírnější opatření není možné uložit s odkazem na dřívější protiprávní jednání cizince. Žalobce trval na tom, že žalovaná byla povinna se vypořádat se všemi čtyřmi druhy zvláštních opatření a uvést, proč jednotlivá opatření neaplikovala. K tomu však dle žalobce nedošlo. V důsledku toho je dle jeho názoru žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 42 A 16/2026 Vyjádření žalované k podané žalobě 7. Žalovaná po stručné rekapitulaci případu uvedla, že dne 27. 5. 2026 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a dne 28. 5. 2026 mu bylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění, proti kterému žalobce podal blanketní odvolání.

8. Žalovaná trvala na tom, že na stranách 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí podrobně rozvedla závěry, že bylo naplněno nebezpečí, že žalobce by mohl mařit nebo ztěžovat výkon správního vyhoštění, neboť vědomě pobývá na území EU nelegálně, pracuje bez příslušných oprávnění, a to nejméně ve dvou členských státech EU, cestuje po zemích EU bez platného cestovního dokladu a oprávnění, záměrně se vyhýbá kontrolám a své nelegální cestování má promyšlené a naplánované tak, aby co nejvíce zamezil případnému kontaktu s orgány kontrolujícími vstup a pobyt cizinců.

9. Žalovaná dále trvala na tom, že v žalobou napadeném rozhodnutí na stranách 7 a 8 se zabývala možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců a dospěla k závěru, že k jejich uložení nelze přistoupit, neboť z dosavadního jednání a chování žalobce je zřejmé, že jeho cílem je SRN, kde pobývá a pracuje s vidinou lepšího života. Je tak dle žalované zjevné, že měl žalobce v úmyslu se do SRN vrátit. Na území EU vědomě pobýval bez platných dokladů. Žalobce tedy svým jednáním dával jednoznačně najevo, že nehodlal respektovat právní předpisy upravující pobyt cizinců v EU. Nebylo možné tedy předpokládat, že by respektoval případně uložená zvláštní opatření za účelem vycestování.

10. Dále žalovaná uvedla, že žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, že v České republice nikoho nezná a finanční prostředky na složení kauce neměl. Dle žalované ve světle uvedených skutečností je zřejmé, že ani žalobcem deklarovaná možnost pobytu u jeho známého by neskýtala záruku, že by se realizaci správního vyhoštění nevyhýbal, neboť sám uvedl, že se do Vietnamu vrátit nechce, chce se oženit, žít a pracovat v SRN. Záměr žalobce zůstat na území EU a pokračovat v nelegální výdělečné činnosti byl zřejmý. Žalovaná trvala na tom, že uložení zvláštních opatření nebylo na místě, neboť jejich uložením by byl ohrožen výkon správního vyhoštění.

11. Ve vztahu k tvrzení ohledně přicestování jeho synů bylo dle žalované lustrací v systémech zjištěno, že paní P. T. H. je držitelkou povolení k trvalému pobytu. Tvrzení žalobce, že jsou jeho nezletilé děti na území České republiky a že by mohl bydlet na adrese, kde jsou hlášeny k pobytu společně s jejich matkou P. T. H., považuje žalovaná za účelové. Toto tvrzení uvádí žalobce poprvé až v žalobě. V rámci protokolu uvedl, že je rozvedený a chce se znovu oženit v SRN. V informačních systémech žalobce není uveden jako otec dětí paní P. T. H.

12. Dle žalované je z jednání žalobce zřejmé, že svým chováním zcela ignoruje předpisy EU a jeho jediným cílem je zůstat v SRN, a to za jakoukoliv cenu.

13. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce původně tvrdil, že jeho cestovní doklad mu byl odcizen, ale následně mu tento platný cestovní doklad byl doručen do zařízení pro zajištění cizinců.

14. Žalovaná trvala na tom, že z jednání žalobce vyplývá, že je zde důvodná obava, že by žalobce se správními orgány nespolupracoval, a případnému vyhoštění se vyhýbal. Dále žalovaná uvedla, že žalobce nabídky dobrovolného návratu nevyužil a přestože do protokolu uvedl, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 42 A 16/2026 že mu v zemi původu nic nehrozí, požádal o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2026 byl žalobce zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. Posouzení věci soudem 15. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaná se k otázce nařízení jednání nevyjádřila a žalobce svůj původní požadavek jednání ve věci změnil a výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání.

16. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, EU:C:2022:858) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

17. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 27. 5. 2026 převzat hlídkou Policie ČR na základě readmisní dohody od orgánů SRN. Bylo zjištěno, že žalobce u sebe neměl cestovní doklad a dle údajů v informačních systémech nebyl držitelem ani žádného povolení ke vstupu a pobytu na území EU. Žalobce tedy nejméně dne 27. 5. 2026 pobýval na území České republiky neoprávněně. Dne 27. 5. 2026 bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce do protokolu uvedl, že v roce 2021 legálně přicestoval s platným pracovním vízem do Maďarska. Po přílezu zjistil, že tam pro něho není práce. Po dobu asi tří let v Maďarsku prováděl stavební práce zprostředkované vietnamskou komunitou. Koncem roku 2023 odcestoval za prací do SRN. Do České republiky cestoval za kamarádem, pro potvrzení o rozvodu, kterému do České republiky z Vietnamu přivezl jeho kamarád. Potvrzení potřeboval, protože se chtěl v SRN oženit. Ke svému cestovnímu dokladu uvedl, že mu byl odcizen v Berlíně, což nikde nenahlásil, neboť si byl vědom svého nelegálního pobytu. S vědomím, že nemůže cestovat bez cestovního pasu, použil pro cestu do SRN menší hraniční přechod. Dále žalobce do protokolu uvedl, že v ČR ani v EU nikoho nemá. Uvedl, že ve Vietnamu žijí jeho synové s jeho matkou, ale vrátit se tam nechce, protože se chce oženit v SRN. Žalobce rovněž uvedl, že nemá finanční prostředky na složení kauce z důvodu zajištění vyhoštění.

18. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 42 A 16/2026 zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

19. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

20. V § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží mimo jiné, jde-li o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.

21. Žalobce ve své žalobě namítal, že mu nebylo správní vyhoštění uloženo a že ani neví, že by s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Z obsahu správního spisu vyplývá, že oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 27. 5. 2026, č. j. KRPU-104604-13/ČJ-2026-040022-RBK, si převzal žalobce osobně za přítomnosti tlumočníka H. A. P. Převzetí oznámení o zahájení řízení stvrdil žalobce svým podpisem. Z obsahu správního spisu (jeho řazení a čísel listu oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a žalobou napadeného rozhodnutí) vyplývá, že toto oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění bylo žalobci doručeno před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Tuto námitku soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

22. Dále žalobce namítal, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s otázkou možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. V žalobou napadeném rozhodnutí je stranách 6- 8 uvedeno: „K závěru, že by mohl účastník řízení ztěžovat nebo mařit správní vyhoštění dospěl správní orgán na základě skutečností, že účastník řízení vstoupil do schengenského prostoru sice s platným maďarským vízem, ale práci, kterou měl vykonávat, nevykonával, našel si práci ve vietnamské komunitě a v roce 2023, kdy již práce v Maďarsku v komunitě nebyla, odcestoval do SRN do Berlína, opět do vietnamské komunity, kde pracoval jako zedník. V SRN si přes prostředníka vietnamské národnosti nechával za úplatu 650,- Euro měsíčně své maďarské povolení prodlužovat. Také při odcizení svého cestovního dokladu úmyslně nepodnikl žádné kroky k tomu, aby si cestovní doklad nechal vystavit a taktéž žádné kroky k nahlášení odcizení. Sám účastník řízení uvedl, že toto neučinil záměrně, neboť byl v SRN nelegálně. Také při své cestě pro potvrzení o tom, že je rozvedený, cestoval na území České republiky bez cestovního Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 42 A 16/2026 dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, které by mu umožňovalo pobývat na území České republiky, ale i na území schengenského prostoru.

23. Na základě výše uvedených skutečností dospěl správní orgán tedy k závěru, že by účastník řízení mohl ztěžovat nebo mařit správní vyhoštění, neboť se nechce do Vietnamu vrátit, protože je tam těžké živobytí a on by sotva uživil své dva syny a svou matku. Z jednání i chování účastníka řízení je zřejmé, že nemá v úmyslu ze schengenského prostoru vycestovat a po svém propuštění by znovu neoprávněně cestoval na území SRN.

24. Podle § 123b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území České republiky (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

25. Správní orgán pečlivě zvážil všechny okolnosti případu hovořící v prospěch i v neprospěch účastníka řízení a dospěl k závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území České republiky podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. Účastník řízení v protokolu o výslechu účastníka řízení dne 27.05.2026 uvedl, že na území České republiky nikoho nemá. Je nutné konstatovat, že osoba, která se vědomě nelegálně pohybuje po území států Evropy, neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány policie. Příslušný správní orgán tedy dospěl k závěru, že důvěryhodnost účastníka řízení je oslabena, jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu, že se buď na území České republiky bude skrývat, nebo nebude spolupracovat se správním orgánem, čímž by mařil výkon úředního rozhodnutí. Na základě zjištěných skutečností je tedy zřejmé, že by se účastník řízení nehlásil na policii v době stanovené a nelze tedy účinně uložit ani zvláštní opatření za účelem vycestování dle ustanovení § 123b odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 326/1999 Sb.

26. K neuložení zvláštních opatření dle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. se rozhodl správní orgán rovněž dle splnění zákonné povinnosti v duchu ustanovení § 123b odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., neboť - Policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.

27. U účastníka řízení je zřejmé, že chtěl cestovat na území SRN, kde se chtěl oženit, bez cestovního dokladu a bez oprávnění k pobytu, a zároveň uvedl, v protokolu o výslechu účastníka správního řízení, že se nechce vrátit do Vietnamu. Z tohoto důvodu nepřistoupil správní orgán u účastníka řízení k možnosti dobrovolného opuštění stanovené čl. 7 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES. Správní orgán nepřistoupil k uložení mírnějšího opatření, k dobrovolnému opuštění území České republiky, i na základě skutečnosti, že účastník řízení pobývá na území států Evropské unie bez cestovního dokladu a bez oprávnění k pobytu. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 7 42 A 16/2026 28. Účastník řízení v protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedl, že ví, že musí mít cestovní doklad a oprávnění k pobytu. Účastník řízení dále v protokolu o výslechu účastníka správního řízení uvedl, že v České republice nikoho nemá ani ve státech EU a smluvních státech nikoho blízkého nemá. Do České republiky přicestoval pro potvrzení o rozvodu, které mu do Prahy přivezl člověk z Vietnamu. Na základě tohoto potvrzení se chtěl účastník řízení v SRN oženit a získat tímto povolení k pobytu. Také cestování účastníka přes malý hraniční přechod, kdy v protokolu o výslechu ze dne 27.05.2026 uvedl, že takto cestoval záměrně, jelikož na dálnici D8 je na hranicích více kontrol, a proto se snažil jakékoliv policejní kontrole vyhnout. Z chování účastníka řízení je zřejmé, že v případě, když by nebyl zajištěn, snažil by se vycestovat do SRN, čímž by ho správní orgán nemohl dohledat a účastník řízení by tím ztěžoval správní řízení o jeho vyhoštění z území EU a smluvních států. Správní orgán musí dále konstatovat, že správní vyhoštění je vyhoštěním z území států EU a tedy i ze SRN. V případě, že by účastník řízení vstoupil a pobýval na území SRN po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, mařil by tak výkon správního rozhodnutí.“.

29. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že se žalovaná otázkou možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vystěhování ve vztahu k žalobci řádně zabývala. Přestože žalovaná dospěla k závěru, že s ohledem na ustanovení § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců nebylo možné žalobci uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, protože bylo zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu, zabývala se i tím, zda by bylo možné žalobci uložit opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Na tomto místě musí soud konstatovat, že se ztotožnil se závěrem žalované, že z výpovědi žalobce poskytnuté před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí a ze skutečnosti, že byl žalovanou převzat na základě readmisní dohody od orgánů SRN, kam se pokusil nelegálně vstoupit, jednoznačně vyplývalo, že žalobce má v úmyslu v případě propuštění pokusit se neoprávněně vstoupit na území SRN, kde měl údajně snoubenku, se kterou se chtěl oženit. Současně z výpovědi žalobce jednoznačně vyplývalo, že přestože si byl vědom svého nelegálního pobytu a nelegálnosti jeho cestování mezi jednotlivými členskými státy EU, dopouštěl se tohoto jednání a záměrně při cestování do Německa volil cestu přes menší hraniční přechod v očekávaní větší naděje na bezproblémový přechod hranice bez potřebných dokladů. Dle závěru soudu tedy žalovaná oprávněně dospěla k závěru, že na daný případ je nutné aplikovat ustanovení § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

30. Přes závěr o nutnosti aplikovat na případ žalobce § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců se žalovaná ve stručnosti vyjádřila i k možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování uvedených v § 123b odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná při posouzení možnosti uložení uvedených opatření vycházela z tvrzení žalobce uvedeného v jeho výpovědi, že na území České republiky ani na území států EU nikoho nemá. Neměl by se tedy u koho zdržovat. Současně žalovaná dovodila, že zvláštní opatření za účelem vycestování nebylo možné na žalobce aplikovat, neboť s ohledem na jeho předchozí jednání hrozila důvodná obava, že žalobce uložené opatření nebude respektovat a nebude spolupracovat se správními orgány. Soud s ohledem na skutečnost, že žalovaná oprávněně dospěla k závěru, že nelze zvláštní opatření za účelem vycestování žalobci uložit s ohledem na § 123b odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neshledal jako porušení zákona, že se žalovaná nezabývala možností uložení každého zvláštního opatření jednotlivě.

31. Úvahy žalované o možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování tedy soud shledal přezkoumatelnými a závěry, které žalovaná vyvodila soud shledal zákonnými. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 8 42 A 16/2026 32. K námitce, že se žalovaná v rámci výslechu žalobce dostatečně nedotazovala na rozhodné okolnosti vztahující se k jednotlivým opatřením za účelem vycestování, soud uvádí, že z obsahu protokolu o výslechu žalobce vyplývá, že žalovaná se podrobně vyptávala na pobytovou historii žalobce, na jeho finanční zabezpečení, možnost zabezpečení ubytování v České republice, intenzitu vazeb k České republice i na to, zda má na území EU nějaké osoby, k nimž má rodinné vazby či osoby blízké, ke kterým má citový vztah. Z uvedeného je tedy jednoznačné, že žalovaná se žalobce dotazovala na okolnosti relevantní pro posouzení možnosti použití zvláštních opatření za účelem vycestování.

33. K tvrzení žalobce, že uvedl, že má na území známého, u kterého by se mohl zdržovat, a proto nebyla vyloučena možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, soud uvádí následující. Žalobce ve své výpovědi sice uvedl, že si do České republiky jel pro potvrzení potřebné k uzavření sňatku ke svému kamarádovi, ale nijak nezmínil, že by u tohoto kamaráda mohl pobývat po dobu jeho nuceného pobytu na území České republiky. Přestože se správní orgán výslovně žalobce dotazoval, zda si může na území České republiky zajistit ubytování, žalobce na tuto otázku neodpověděl a odpověděl pouze záporně na dotaz, zda má finanční prostředky na ubytování. Za této situace dle soudu žalovaná nemohl z pouhé existence přátelského vztahu s osobou nacházející se v České republice dovozovat, že by tato spřátelená osoba mohla poskytnout žalobci ubytování po dobu vyřešení jeho nuceného vycestování.

34. K poukazu, že žalobce ve stresu zapomněl uvést skutečnost, že jeho zletilí synové získali pobytová oprávnění k pobytu v České republice a žalobce by mohl pobývat po dobu vyřizování jeho nuceného vycestování u nich, soud uvádí následující. Žalobce tvrzení o zletilých dětech s pobytem v České republice uplatnil až v podané žalobě. Správnímu orgánu nic takového neuvedl. Naopak v rámci svého výslechu uvedl, že své děti má ve Vietnamu. Současně žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že otcovství k osobám, které žalobce uvedl v žalobě, dle údajů evidovaných v systémech dostupných žalované žalobci nesvědčí. Ke skutečnostem, které tedy žalobce v rámci své výpovědi žalované nesdělil a nejsou seznatelné ani z jí dostupných evidencí, nemůže žalovaná při posouzení rozhodných skutečností při rozhodování o zajištění vycházet. Takové skutečnosti pak nemůžou způsobit nezákonnost rozhodnutí o zajištění cizince. Pobyt dětí v České republice by mohl žalobce uplatnit následně například při rozhodování o prodloužení zajištění. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil rovněž jako nedůvodnou.

35. K velice obecné námitce, že žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek na proporcionalitu rozhodnutí soud obecně uvádí, že žalovaná se v žalobou napadeném rozhodnutí kromě dalších skutečností zabývala i přiměřeností rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná dospěla po posouzení rozhodných skutečností (věk žalobce, zdravotní stav, rodinná a ekonomická situace, kulturní integrace v České republice, vztah k zemi původu) k závěru, že zajištění žalobce nebude nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života. Se závěry žalované se soud plně ztotožnil.

36. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že veškeré námitky žalobce jsou nedůvodné, a proto soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 9 42 A 16/2026 37. Současně dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 10 42 A 16/2026

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 29. června 2026 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.