42 A 17/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: Bc. L. Z . , nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: K r a j s k é m u ú ř a d u Ú s t e c k é h o k r a j e, Odboru správních činností a Krajskému živnostenského úřadu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.5.2015, č.j. 1085/SCKZU/2015, JID: 65753/2015/KUUK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, Odboru správních činností a Krajského živnostenského úřadu, ze dne 25.5.2015, č.j. 1085/SCKZU/2015, JID: 65753/2015/KUUK, se pro vadu řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.071,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.5.2015, č.j. 1085/SCKZU/2015, JID: 65753/2015/KUUK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Města Bíliny, Komise k projednávání přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30.3.2015, č.j. MUBI 38009/PŘ/357/2014, kterým byl žalobce dle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30.9.2015 (dále jen „zákon o přestupcích“), uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití za jednání, jehož se měl dopustit dne 27.11.2013 kolem 20:45 v Bílině, ul. Teplická 150, v restauraci „U Johnyho“ tím, že při náhodném setkání vyzval poškozeného J. B., aby s ním šel ven, že si něco vyříkají, přičemž po otevření vchodových dveří z restaurace ven poškozeného strčil, v důsledku čehož se jmenovaný udeřil o dřevěný trám přístavku před vchodem a pádem vzad si způsobil tržnou ránu hlavy a lokte levé ruky spolu se zhmožděním bederní páteře a nutností lékařského zákroku s pracovní neschopností do 6.12.2013, čímž úmyslně narušil občanské soužití drobným ublížením na zdraví. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč a současně stanovena povinnost uhradit poškozenému vzniklou škodu ve výši 7.987,- Kč a správnímu orgánu I. stupně náklady správního řízení v částce 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se protiprávního jednání, jež mu je kladeno za vinu, dopustil. Poškozený sice v úředním záznamu o podání vysvětlení u Policie České republiky uvedl: „ucítil jsem zezadu ránu […], bylo to do oblasti zad, díky tomu jsem narazil hlavou na dřevěný trám…“, avšak toto tvrzení vyvrátila manželka poškozeného, jež uvedla, že její manžel měl bez cizího zavinění seskočit schody, hlavou narazit na stříšku nad schodištěm a poté upadnout na schody. K tomu žalobce doplnil, že v uvedeném prostoru není žádný trámek, pouze prkenná střecha nad schodištěm, přičemž je zcela vyloučeno, aby ve svém věku 60 let odhodil 30letého 80kilového poškozeného do vzdálenosti 4 m a výšky 0,5 m takovou silou, aby mu způsobil uvedená zranění. Existenci konfliktu navíc nepotvrdil ani žádný ze tří svědků či personál restaurace, přesto nebyl ze strany Policie České republiky, ani prvoinstančním orgánem proveden vyšetřovací pokus, prověrka na místě činu či znalecký posudek a nebyl ani vyslechnut svědek A. T., jenž o věci mohl dát jako jediný celkový a pravdivý obraz celé situace, neboť byl od údajného konfliktu vzdálen toliko 3 – 5 m. Správní orgány jeho svědeckou výpověď nepřijaly s odůvodněním, že svědek má problémy se zrakem, v důsledku čehož nebyl schopen rozeznat více, než obrysy osob, a nadto má evidované bydliště na městském úřadu. Toto tvrzení však zcela nekoresponduje s tvrzením jmenovaného svědka, jenž v čestném prohlášení ze dne 26.8.2014 podrobně celou událost popsal, přičemž potvrdil, že poškozený B. seskočil ze schodů, v důsledku čehož upadl na zem. Žalobce uzavřel, že správní orgány porušily jeho právo na spravedlivý proces, zejména s ohledem na absenci výslechu svědka T. Současně navrhnul, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že proti žalobci bylo vedeno ponejprv trestní řízení, teprve následně byla věc postoupena správnímu orgánu I. stupně k projednání přestupku. Již v rámci přípravného řízení proto Policie České republiky provedla rozsáhlé dokazování, přičemž z výsledků jejího šetření následně vycházel i jmenovaný správní orgán. Z důkazů (záznamu bezpečnostní kamery, závěrů lékařské zprávy, úředních záznamů o podání vysvětlení sděleném personálem restaurace aj.) nepochybně vyplynul závěr o vině žalobce, jenž měl dle zejména dle svědkyní B. a Š. poškozeného vystrčit ze dveří restaurace, a následně bylo slyšet pád na zem. Ostatní svědci událost přímo neviděli, výpověď svědka T. je pak možné označit za neurčitou. Záznam z bezpečnostní kamery nicméně svědčí o tom, že se žalobce vůči poškozenému od jejich společného setkání choval agresivně a je z něj jednoznačně patrné, že jej prudce vystrčil ze dveří restaurace. Po předání spisového materiálu ze strany policie prvoinstančnímu orgánu provedl tento další dokazování, zejména znovu vyslechl dotčené svědky, kteří potvrdili své výpovědi z přípravného řízení. Svědka T. nicméně nebylo možné opětovně vyslechnout, neboť je osobou neznámého pobytu a rovněž neměl evidentně ani nejmenší zájem se k ústnímu jednání před správním orgánem dostavit. Jeho čestné prohlášení předložené žalobcem však nelze jako důkazní prostředek, jenž by byl schopen nahradit svědeckou výpověď, užít. Rovněž výslech svědkyně B. nemá v rámci šetření případu žádnou vypovídací hodnotu, neboť tato nebyla osobně přítomna předmětnému incidentu a veškeré skutečnosti o něm se dozvěděla pouze zprostředkovaně. Spis dále obsahuje další listiny týkající se nároku na náhradu škody poškozeného, jež je podepřena lékařskými zprávami. Dle žalovaného je zřejmé, že žalobce s poškozeným měli mezi sebou déletrvající neshody rodinného charakteru, jež vyvrcholily uvedeným jednáním, čemuž odpovídají i některé výpovědi svědků, kteří nemají ani k jednomu z účastníků žádný bližší vztah. S ohledem na uvedené proto žalovaný konstatoval, že rozhodnutí o vině žalobce považuje za zcela opodstatněné a navrhnul, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. V replice k vyjádření žalovaného žalobce znovu zopakoval, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s procesními předpisy, pokud nevyslechl svědka T., čímž porušil zásadu materiální pravdy i další zásady, jimiž se řídí správní trestání. Správní orgány sice mají právo rozhodnout, které důkazy provedou a které naopak označí za nadbytečné, nicméně toto oprávnění není absolutní. Dle jeho názoru žádná ze svědeckých výpovědí a ani citovaný kamerový záznam neprokázaly, že by se dopustil násilí na poškozeném, domnívá se proto, že trestní oznámení bylo podáno pouze kvůli pomstě a snaze poškodit dceru žalobce a současně tehdejší manželku poškozeného, kterou jmenovaný psychicky a fyzicky týral. Poškozený je policistou a vyšetřovací orgán tak při zpracování spisu ohledně svého kolegy nekonal tak, jak by podle zákona měl, čímž se dopustil zneužití pravomoci úřední osoby z nedbalosti. Zejména nevyslechl jediného svědka, který by byl schopen skutkovou podstatu tehdejšího trestního jednání objasnit a lhal i ohledně dalších zjištěných skutečností, jež byly následně ve správním řízení vyvráceny. Jako problematické pak žalobce hodnotil přihlédnutí správního orgánu I. stupně k lékařské zprávě o ošetření poškozeného, když lékařka nemohla být svědkem jeho zranění. Rovněž tvrzení, že měl personál restaurace žalobce vidět, jak poškozeného vystrčil ze dveří, je zcela lživé, neboť při výslechu dotyčných svědků, kterého byl žalobce přítomen, tito tvrdili přesný opak. Rozpory žalobce shledal i v dalších údajných tvrzeních svědků a dalších okolnostech daného případu, svědčící o mnohačetných nepravdách, kterých se správní orgány v řízení o přestupku dopustily. Dále žalobce uváděl, že se svědkem T. nebyl dle žalobce řádně proveden výslech za účelem pořízení úředního záznamu, ale vyšetřující policista s ním toliko hovořil telefonicky a následně, aniž by mohl svědek pravdivost zápisu zkontrolovat, jeho výpověď volnou formou zapsal. Není taktéž pravdivé, že by byl osobou neznámého pobytu či že by neměl zájem se k výslechu dostavit, když je ve spise Policie České republiky zcela jednoznačně uvedena nejen adresa jeho bydliště, na které se již 8 let zdržuje, ale současně i telefonní číslo. Za podstatné pak žalobce považuje také to, že paní P. B., manželka poškozeného, sice nebyla incidentu osobně přítomna, avšak její manžel se přiznal, že spadl ze schodů sám, přičemž této skutečnosti chtěl dle svých slov využít k tomu, aby žalobce zničil. Při výslechu svědkyně před správním orgánem byl navíc poškozený osobně přítomen, ačkoliv je v současné době souzen za týrání osoby žijící ve společném obydlí, čímž jí způsobil další trauma. Není pravdivé ani tvrzení, že by žalobce s poškozeným měli dlouhotrvající neshody, když ze svědeckých výpovědí plyne, že poškozený se několikrát během dne za žalobcem zastavil u stolu, při příchodu i po jeho následném ošetření po pádu se s ním rozloučil a podal mu ruku – takovéto chování o sporech mezi nimi nesvědčí. Vzhledem k uvedenému žalobce setrval na podané žalobě, když závěrem opětovně zdůraznil, že správní orgány se dopustily zásadních pochybení ve vztahu ke spravedlivému procesu. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, veznění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Dne 27.11.2013 ve 20:55 hod. bylo Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, Územnímu odboru Teplice, Obvodnímu oddělení Bílina, telefonicky oznámeno fyzické napadení, k němuž mělo dojít v Bílině, v ul. Teplická, před restauračním zařízením „U Johnyho“. Napadenou osobou byl poškozený J. B., jenž uvedl, že v restauraci měl k jeho osobě přistoupit žalobce a sdělit mu, ať si s ním jde promluvit ven. Cestou ke dveřím jej však chytnul zezadu za bundu, následně dveře otevřel a prudce do něj strčil, v důsledku čehož poškozený narazil do trámu u vstupních dveří a následně spadl z venkovních schodů na zem. Důsledkem uvedeného jednání utrpěl poškozený zranění hlavy a lokte. Na místo byla zavolána hlídka policie, jež k události vytěžila svědky. Sám žalobce k události sdělil, že s poškozeným vyšel z restaurace, ten však před jejím východem špatně došlápl na poslední schod a spadl na záda. Žalobce mu jen pomohl vstát. V rámci podání vysvětlení ze dne 17.12.2013 poškozený setrval na svém vyjádření, kdy jej měl žalobce v restauraci chytit zezadu za bundu a táhnout ven. U dveří jej pak nohou či rukou zezadu udeřil do oblasti zad, v důsledku čehož poškozený narazil hlavou na dřevěný trám a spadl na schody na záda, lokty a udeřil se zezadu hlavou o zem. Dne 16.1.2014 byly proti žalobci zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví ve smyslu ust. § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Při následném výslechu konaném dne 5.2.2014 žalobce zopakoval, že s poškozeným vyšli před restauraci, kde jmenovaný z podesty seskočil 5 schodů, na poslední však došlápl patou, kvůli čemuž dopadl na pozadí a lokty. Uvedený sled událostí měl následně ve stejném duchu vyprávět i své manželce a současně dceři žalobce. Na místě byl rovněž přítomen svědek T., který vše, co se před restaurací odehrávalo, viděl. Policie České republiky dále v průběhu vyšetřování telefonicky za účelem podání vysvětlení kontaktovala další svědky, včetně svědka T., trvale bytem „X“, adresa pro doručování „X“, tel. spojení „X“. K dotazu jmenovaný uvedl, že předmětného dne přijel na telefonickou výzvu žalobce k restauraci, kde na něj měl počkat – kde se tato restaurace měla nacházet a jaké bylo její okolí, si však již nevzpomínal. Po 10 minutách čekání se otevřely dveře provozovny, z nichž vyšel muž, který byl bezprostředně následován žalobcem. Po otevření dveří první muž upadl na zem, svědek však již nebyl schopen popsat, jakým způsobem k pádu došlo, neboť v době události měl potíže se zrakem, kvůli nimž byl schopen rozpoznávat obrysy osob, ale nikoliv detaily, a od předmětného místa stál cca. 20 – 30 m. Žalobce muži pomohl vstát a spolu se posadili k jednomu z venkovních stolů. Na žádost žalobce provedly orgány činné v trestním řízení důkaz záznamem z kamerového systému restaurace. Z něj mělo vyplynout, že dne 27.11.2013 ve 20:46:45 hodin vstoupil do provozovny restaurace muž oblečený ve světlých kalhotách a tmavé bundě. Tento samý muž pak měl být ve 20:47:15 hodin vyváděn jiným mužem oblečeným do světlejšího oblečení, který jej držel zezadu levou rukou za loket jeho levé ruky a tlačil jej bezprostředně tělem k východu z restaurace. Muž v tmavé bundě se mu měl snažit vytrhnout, následně byl však chycen pravou rukou v oblasti pasu a prudce vytlačen, resp. vystrčen z venkovních dveří. Další konání mužů již záznam nezachytil. Dle pořízené lékařské zprávy z ošetřování poškozeného bylo zjištěno, že jmenovaný utrpěl pohmoždění hlavy s tržně zhmožděnou rankou v délce 1,5 cm vpravo, zhmoždění levého lokte s tržnou rankou v délce 0,8 cm a zhmoždění bederní páteře vlevo. Dle ošetřující lékařky zranění odpovídalo úrazovému mechanismu, který poškozený udával. Výsledkem zranění byla pracovní neschopnost od 28.11.2013 do 6.12.2013, bolesti a omezená hybnost. Bolest lékařka ohodnotila celkem 43,5 body dle tehdy platného sazebníku. Dne 27.2.2014 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích na žalobce návrh na potrestání pro přečin ublížení na zdraví. Okresní soud v Teplicích však dne 12.8.2014 rozhodl usnesením č.j. 2 T 51/2014-66 tak, že věc postoupil k projednání přestupku správnímu orgánu I. stupně, neboť dospěl k závěru, že projednávaný skutek nenaplňuje svou podstatou znaky trestného činu. Dne 29.10.2014 vyzval prvoinstanční orgán poškozeného ke sdělení, zda jako osoba blízká žalobci souhlasí s projednáním věci v přestupkovém řízení. Po jeho kladném vyjádření a připojení se s náhradou škody zahájil správní orgán šetření protiprávního jednání a za tímto účelem dožádal Magistrát města Karlovy Vary k provedení výslechu svědků S. a D. Oba však shodně uvedli, že předmětné jednání neviděli, neboť neměli přímý výhled na dveře restaurace, a je jim proto toliko známo, že žalobce měl poškozeného vyzvat, aby si šli ven o něčem promluvit. Obdobně svědek D. vyslechnutý na základě dožádání Městského úřadu Sokolov sdělil, že si pamatuje toliko, že žalobce s poškozeným šli ven a po chvíli se vrátili, kdy poškozen se držel za lehce krvácející hlavu. Nějakého konfliktu mezi nimi si však nebyl vědom. Dále správní orgán I. stupně dožádal Město Loket za účelem vyslechnutí svědka T., bytem „X“, tel. spojení „X“, dožádaný orgán však tento výslech nemohl provést, neboť udávaná adresa trvalého pobytu je adresou ohlašovny, přičemž mu nebylo známo, kde se dotyčný skutečně zdržuje. Dne 15.12.2014 zahájil správní orgán I. stupně řízení o přestupku proti žalobci pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití způsobením drobného ublížením na zdraví a současně jej předvolal k ústnímu jednání konaném dne 21.1.2015. Při něm jmenovaný vypověděl, že dne 27.11.2013 byl s topenářskou firmou u své dcery a současně tehdejší manželky poškozeného, paní B., provádět rekonstrukci bytu. Po práci jim poškozený B. doporučil restauraci „U Johnyho“, kde by se mohli najíst, zde však zjistili, že se tu nevaří. Po chvíli k nim v podnapilém stavu přišel poškozený, přivítal se s nimi podáním ruky a žalobce jej vyzval, aby si šli popovídat. Společně šli ven z restaurace, žalobce otevřel poškozenému dveře, ten však po jejich projití následně seskočil z podesty schodů na dvorek před restaurací, na posledním schodu však uklouzl a spadl na své pozadí a lokty. Žalobce mu proto pomohl vstát a následně se oba vrátili zpět do restaurace, kde poškozený vyčkal na příjezd záchranné služby. V této souvislosti žalobce výslovně uvedl, že se poškozeného nikterak fyzicky nedotkl, poškozený spadl sám, ostatně není ani možné, aby jej strčil do takové vzdálenosti, aby mu byl nějaké zranění schopen způsobit. Při ústním jednání byl dále proveden důkaz výpovědí svědků S., D. a D., dále svědkyně B., jež uvedla, že si již událost nepamatuje, záznamem z kamerového systému a rovněž listinnými důkazy obsaženými v trestním spisu. Výslech svědkyně Š. nebylo možno realizovat, neboť se k němu na předvolání nedostavila. Po skončení ústního jednání předložil žalobce správnímu orgánu čestné prohlášení sepsané paní P. B., dle nějž jí měl její manžel – poškozený – následujícího dne po dané události sdělit, že se dostal do konfliktu s žalobcem. Venku před restaurací seskakoval schody, jak to má zvykem, přičemž se z horního schodu odrazil a vyskočil a hlavou tak narazil na trámek, jenž se nachází pod stříškou nad schody, v důsledku čehož upadl na zem a způsobil si zranění na hlavě a loktu jedné ruky. S uvedeným zraněním byl sice v pracovní neschopnosti, v jejím průběhu ale stěhoval krabice, opravoval vozidla zaparkovaná u domu na dvoře a maloval jeho vnitřní prostory. K dotazu, proč je v pracovní neschopnosti, měl paní B. sdělit, že jej její otec – žalobce – napadl a že zničí celou jejich rodinu. Dále žalobce předložil i čestné prohlášení pana A. T., v němž dotyčný uvedl, že na žalobce čekal před restaurací, z níž po chvíli vyšel nějaký muž, který následně seskočil ze schodů a upadl na své pozadí. Za dvě až tři sekundy pak ze dveří vyšel další muž, v němž svědek poznal žalobce. Ten prvnímu muži pomohl vstát a po chvíli se společně vrátili do restaurace. Žádného strčení ze schodů, úderu či kopance, které by mohly být příčinou pádu, si svědek T. nebyl vědom. Dne 22.1.2015 vyzval správní orgán I. stupně žalobce ke seznámení se s podklady rozhodnutí do 10 pracovních dnů ode dne doručení výzvy a současně jej poučil o možnosti vyjádřit se k činu, z jehož spáchání je obviňován. Dne 23.1.2015 mu proto žalobce zaslal své stanovisko, v němž rozporoval podání vysvětlení učiněné poškozeným v rámci trestního řízení a taktéž nedostatečné ohledání místa činu. V závěru navrhnul, aby správní orgán provedl prověrku na místě, znalecký posudek či vyšetřovací pokus. Dne 18.3.2015 vyslechl prvoinstanční svědkyni B., jež uvedla, že na všem, co uvedla v čestném prohlášení, trvá, a současně téhož dne provedl tímto výslechem důkaz v rámci ústního jednání, kterého se však žalobce nezúčastnil, přestože byl o jeho konání vyrozuměn ve výzvě, jež mu byla doručena dne 9.2.2015. V ní pak prvostupňový orgán zároveň žalobce vyrozuměl o tom, že má možnost se do 10 dnů od konání ústního jednání seznámit s provedenými důkazy a vyjádřit k věci své stanovisko. Dne 30.3.2015 v 11:29 hodin (tedy již po uplynutí lhůty 10 dnů k možnosti žalobce vyjádřit se k projednávané věci) zaslal žalobce správnímu orgánu I. stupně elektronickou cestou žádost o výslech svědka A. T. Této žádosti však správní orgán nevyhověl, neboť již v 8:00 hodin téhož dne ve věci vydal shora citované rozhodnutí, jímž žalobce shledal vinným z přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Rovněž uvedl, že žalobce včas nevyužil svého práva na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k věci, jeho návrh na další výslech je tudíž toliko obstrukčního charakteru. Svědek T. nemohl navíc celou událost vidět, neboť při podání vysvětlení v trestním řízení uvedl, že stál na chodníku u zahrádky restaurace ve vzdálenosti 30 m v době, kdy již byla tma. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak bylo uvedeno shora. V odůvodnění žalovaný konstatoval dosavadní průběh řízení a k odvolacím důvodům žalobce uvedl, že výslech svědka T. je pro dané řízení možno považovat za zcela irelevantní, zvláště když z trestního spisu vyplynulo, že dotyčný měl problém s viděním takového charakteru, že rozpoznával toliko obrysy osob, ne však konkrétní detaily. Kamerový záznam jednoznačně potvrdil, že žalobce poškozeného prudce vystrčil ven z provozovny restaurace, přičemž na základě logické úvahy je zřejmé, že jeho zranění je s tímto jednáním žalobce v příčinné souvislosti. Soud se nejprve zabýval námitkou, jíž žalobce poukazoval na porušení jeho procesních práv v souvislosti s nevyslechnutím svědka T., jenž měl jako jediný celou událost vidět tak, jak se uskutečnila. Dle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, Dle ust. § 51 zákona o přestupcích platí, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. Dle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dle ust. § 50 odst. 2 věty první a odst. 3 správního řádu platí, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Dle ust. § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z citované právní úpravy vyplývá, že v řízení o přestupcích je správní orgán z úřední povinnosti odpovědný za zjištění skutečného stavu věci a veškerých okolností svědčících ve prospěch i neprospěch obviněného. Za tímto účelem musí vždy provést důkazy, jež jsou pro řádné prošetření věci potřebné. Uvedené je projevem tzv. zásady materiální pravdy ovládající principy správního trestání, v jejímž důsledku musí být případná úvaha o vině obviněného prokázána způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. V dané věci správní orgán I. stupně provedl důkazy výslechem svědků S., D., D., B. a B. S ohledem na skutečnost, že však první čtyři jmenovaní svědci nebyli předmětné události bezprostředně přítomni a svědkyně B. se o ní měla dozvědět toliko zprostředkovaně, postupoval správní orgán správně, pokud při svých úvahách užil jako stěžejního důkazu záznam z průmyslových kamer umístěných v restauraci. Ani ten nicméně neměl výslovně pád poškozeného, resp. jeho příčinu, zachytit, proto jej bylo možné užít toliko v rámci logických úvah o pravděpodobné posloupnosti dotčeného děje, jehož konečný výsledek spočíval ve zranění poškozeného. Za jediného potenciálně přímého pozorovatele celé události, vyjma žalobce a poškozeného, tak lze považovat pouze svědka T., který byl v rozhodné době přítomen před provozovnou restaurace, a mohl objasnit, jak k pádu poškozeného došlo. Správní orgán I. stupně za účelem jeho výslechu dožádal Město Loket. Informoval jej přitom jednak o trvalé adrese jmenovaného, tak i jeho telefonickém kontaktu, na němž by měl být k zastižení. Město Loket však, aniž by se pokusilo se svědkem na poskytnutém čísle spojit, toliko prvoinstančnímu orgánu sdělilo, že jeho výslech nelze provést, neboť uváděná adresa odpovídá ohlašovně městského úřadu. Prvoinstanční orgán se pak s touto informací spokojil a již nadále další kroky k zajištění svědka u výslechu nečinil. Přehlédl přitom, že již v trestním spise, který měl k dispozici a jímž rovněž prováděl dokazování, svědek uvádí i kontaktní adresu „X“ a současně již zmiňovaný telefonický kontakt. Ani jedné z možností nicméně správní orgán I. stupně nevyužil, výpověď prakticky jediného možného očitého svědka neprovedl, a nemohl ji tak zahrnout do svých úvah o vině či nevině žalobce. Takovýto postup nicméně vzbuzuje pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav zjištěn dostatečným způsobem. Prvoinstanční orgán proto ve svém rozhodnutí okolnost přítomnosti svědka T. na místě skutku zcela pominul a nevypořádal se ani s jeho tvrzeními uváděnými v čestném prohlášení. Toto pochybení se pak pokusil napravit žalovaný, jenž konstatoval, že institut čestného prohlášení zákon o přestupcích nezná a výpověď dotčeného svědka by stejně pro danou věc postrádala relevanci, neboť, jak sám svědek uvedl v trestním řízení – s ohledem na zhoršené vidění byl schopen rozeznat maximálně obrysy postav, nikoliv však detaily celé události. Opožděný návrh žalobce na výslech svědka T., jenž prvoinstančnímu orgánu došel až po vydání jeho rozhodnutí, pak žalovaný zhodnotil toliko jako obstrukční jednání. Žalovanému lze dát za pravdu, že čestné prohlášení zákon o přestupcích ani správní řád, jenž se v přestupkovém řízení užije subsidiárně, nezná. Lze rovněž souhlasit, že přestože v daném případě čestné prohlášení zachycuje výpověď svědka, nelze jej srovnávat s důkazním prostředkem výpovědi, jež má nepochybně větší relevanci. A konečně lze projevit souhlas i s tím, že návrh na doplnění dokazování podal žalobce již opožděně, a to ačkoliv byl o této možnosti opakovaně vyrozuměn. Dle ust. § 51 odst. 1 správního řádu však platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Čestné prohlášení je tak minimálně možno považovat za listinu zachycující určitý projev vůle dané osoby. Nelze jej tedy zcela pominout, jak učinil správní orgán I. stupně, ani ho nehodnotit s odkazem na absenci výpovědi, jak učinil žalovaný. Přestože žalobce mohl a měl provedení důkazu výslechem svědka navrhnout dříve, bylo s ohledem na výše uvedenou zásadu materiální pravdy především odpovědností správních orgánů učinit tak z úřední povinnosti, zvláště když – jak již soud konstatoval – výpověď dotčeného svědka mohla mít na posouzení skutku zcela zásadní vliv. Na tomto místě soud podotýká, že prvostupňový orgán sám dospěl k závěru, že za účelem objasnění skutkového stavu považuje za nutné provést výslech svědka T., ovšem po sdělení dožádaného správního orgánu, že svědkova adresa trvalého pobytu odpovídá ohlašovně obecního úřadu, na výslech bez dalšího rezignoval, ačkoli měl k dispozici údaje o telefonickém kontaktu na svědka a jeho adresu pro doručování. Soud nepopírá, že s ohledem na zdravotní potíže se zrakem uváděné svědkem T. v rámci trestního řízení mohla být relevance jím tvrzených skutečností snížena, je nicméně nutno zdůraznit, že v čestném prohlášení o těchto komplikacích svědek nehovoří, ale naopak přesně popisuje stav věci, jak se dle něj měl udát. Tento zjevný rozpor bylo proto nutné objasnit v rámci jeho výpovědi a teprve následně hodnotit její věrohodnost či schopnost svědka vlastními smysly zachytit událost tak, jak popisoval. Výslech svědka T. ale ani jeden ze správních orgánů neprovedl a k prokázání viny žalobce se spokojili toliko s nepřímými důkazy. Tím se však dopustili podstatné vady řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nelze přitom žalobci vyčítat, že měl dle ust. § 36 odst. 1 správního řádu možnost tento důkaz navrhnout kdykoliv v průběhu řízení sám, či že svědka T. nebylo možno kontaktovat na jeho trvalé adrese, neboť správní orgány měly dostatek informací, aby zajistily jeho účast při výslechu jinak a zjištěné skutečnosti zhodnotily ve svých rozhodnutích. Uvedeným způsobem však nepostupovaly a v rozporu se zásadou stanovenou v ust. § 3 správního řádu tak nedostatečně zjistily skutkový stav. Soudu proto nezbylo, než napadené rozhodnutí žalovaného výrokem ad I. dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. pro vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, zrušit a věc podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Protože uvedená vada je odstranitelná v řízení před druhostupňovým orgánem, soud již ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. V dalším řízení bude žalovaný podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Soud poznamenává, že kromě provedení výslechu svědka T. by se měl žalovaný zabývat i dalšími námitkami žalobce (např. správními orgány zcela pominutými návrhy na dokazování znaleckým posudkem, prověrkou na místě aj.), které soud v tomto řízení dále nehodnotil, neboť pro závěr o výše uvedené vadě řízení nadále pozbyly významu pro soudní rozhodování ve věci. Orbiter dictum pak soud konstatuje, že se pokusil seznámit se s citovaným kamerovým záznamem obsaženým ve správním spise. Po úvodních technických problémech se mu sice podařilo záznam zobrazit, rozhodné skutečnosti týkající se okolností „vystrčení“ poškozeného žalobcem ze dveří restaurace z něj však nezjistil. V inkriminovaném čase 20:46:45 hodin, kdy má do provozovny vcházet poškozený, totiž tuto okolnost žádná z kamer nezachycuje a čas 20:47:15 hodin, od něhož by mělo být zřejmé, že poškozený je žalobcem násilně vyváděn ven, pak záznam neobsahuje vůbec. Liší se taktéž časové údaje o pořízení záznamu – zatímco černě ohraničený údaj vyvedený žlutou barvou v dolním levém rohu začíná dne 27.11.2013 v 20:46:34 hodin a končí ve 20:50:35 hodin, černě ohraničený údaj vyvedený bílou barvou v horním levém rohu začíná dne 28.11.2013 v 06:30:37 hodin a končí v 06:34:39 hodin. Záznam pak obsahuje ještě třetí údaj vyvedený bílou neohraničenou barvou, jenž se od druhého liší o cca. 20 s. Ze záznamu je na několika místech rovněž patrné „přeskočení“ o několik sekund vpřed, čas mezi dvěma shora uvedenými mezními hodnotami tak není zachycen vcelku. Soud tedy konstatuje, že žalovaným předložený záznam z průmyslových kamer, jenž měl být východiskem pro závěr správních orgánů o vině žalobce, toto jednání nikterak nezachycuje. Je samozřejmě možné, že při konverzi z přiloženého DVD mohlo dojít k jeho poškození, pakliže by se nicméně jednalo o záznam celý, byl by soud nucen konstatovat, že není zřejmé, z jakých skutečností správní orgány ve svém rozhodování vycházely. Výrok ad II. o náhradě nákladů řízení byl stanoven na základě ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci úspěch, svědčí mu proto právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, a to v celkové výši 3.071,- Kč, skládající se z částky 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek a z částky 71,- Kč za poštovné spojené s doručením žaloby a repliky soudu. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 29. listopadu 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová