42 A 29/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: V. S., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, bytem „X“, zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2016, č.j. CPR- 16415-3/ČJ-2016-930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2016, č.j. CPR-16415-3/ČJ-2016-930310-V234, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 13.5.2016, č.j. KRPU-44840-23/ČJ-2016-040022-SV-CV, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku s tím, že počátek uvedené doby byl v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanoven od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobce namítal, že se v daném případě svým jednáním žádného porušení zákona nedopustil a nejsou důvody, aby s ním bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce trval na tom, že nevykonával zaměstnání bez platného povolení k zaměstnání. Žalobce konstatoval, že pracoval dne 29.2.2016 v kamenolomu v obci Chraberce, který provozuje firma Eurovia Kamenolomy a.s., a to na základě vyslání na pracovní cestu ze strany svého zaměstnavatele, společnosti Pavita, s.r.o., pro kterého měl v předmětné době vydanou zaměstnaneckou kartu. Žalobce tvrdil, že společnosti Pavita, s.r.o. jej vyslala na časově omezenou pracovní cestu do zmíněného kamenolomu, a to na základě předchozí objednávky ze strany jejího obchodního partnera, společnosti NAZARMONT Group, s.r.o. Společnost NAZARMONT Group,s.r.o. má současně uzavřenu smlouvu o dílo se společností Eurovia Kamenolomy a.s., vystupující v pozici cílového objednatele. Ze strany žalobce se tak dle jeho názoru nejednalo o výkon nelegální práce, neboť v kamenolomu pracoval zcela v souladu s vůlí svého zaměstnavatele, a to na základě vyslání na časově omezenou pracovní cestu. Dle žalobce tak správní orgány dostatečně nezohlednily faktickou situaci daného případu a podstatné okolnosti, čímž porušily § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neopatřily si v rozporu s § 50 odst. 2 správního řádu dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Dále se žalobce domnívá, že správní orgány porušily ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nešetřily oprávněné zájmy žalobce, a § 2 odst. 4 správního řádu, neboť nedbaly, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Dle žalobce je žalobou napadené rozhodnutí rovněž v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť znamená ve svých důsledcích nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce totiž přesvědčen, že s ohledem na aktuální vyhrocenou politickou situaci na Ukrajině, kde probíhá ozbrojený konflikt, by byl návratem na Ukrajinu ohrožen jeho život, a to zejména s ohledem na reálné nebezpečí povolání do armády a následné nasazení do bojových operací na východě Ukrajiny. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že podaná žaloba obsahuje totožné námitky jako odvolání ve správním řízení, a proto odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Při jednání soudu právní zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Zdůraznil, že žalobce v den konání odroly 29.2.2016 pracoval v kamenolomu na základě vyslání na pracovní cestu ze strany svého zaměstnavatele – společnosti Pavita s.r.o. U této společnosti měl žalobce řádné pracovní povolení. Proto právní zástupce žalobce trval na tom, že žalobce nevykonával nelegální práci. Žalovaný se z jednání řádně písemně omluvil. Z uvedené omluvy jednoznačně vyplýval souhlas žalovaného s projednáním věci bez jeho účasti. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 10denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Zásadní otázkou pro posouzení dané věci je skutečnost, zda žalobce vykonával v době kontroly práci v souladu s jeho povolením k zaměstnání. Touto otázkou se již za zcela totožných skutkových okolností zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27.11.2014, č.j. 5 Azs 132/2014-45. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k následujícím závěrům: „Stěžovateli bylo vydáno povolení k zaměstnání pro druh práce „Dělníci v oblasti výstavby budov“ [kód 93130 přílohy sdělení Českého statistického úřadu č. 206/2010 Sb., o zavedení Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Klasifikace zaměstnání“]. Dělníci v oblasti výstavby budov vykonávají jednoduché pracovní úkoly související se stavbou a demolicí budov. Jde např. o čištění použitých cihel a provádění dalších jednoduchých pracovních činností při demolici budov; míchání materiálů, jako jsou beton, omítka a malta; kopání a zaplňování jam a příkopů s použitím ručních nástrojů; rozhazování písku, zeminy, štěrku a podobných materiálů; nakládání a vykládání stavebních materiálů a zařízení a jejich přeprava po staveništi s použitím vozíků; úklid pracovišť a odstraňování různých překážek. V případě stěžovatele, který prováděl pomocné práce u pásového dopravníku, který čistil a dohlížel na jeho správný chod, jde však o výkon práce pomocného pracovníka v oblasti těžby (lomu), tj. pracovníka, který provádí jednoduché a rutinní úkony v lomu (viz Klasifikace zaměstnání včetně vysvětlivek na internetových stránkách Českého statistického úřadu dostupná na adrese www.czso.cz). Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel prováděl v kamenolomu EUROVIA jiný druh práce, než pro který mu bylo vydáno platné povolení k zaměstnání. Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti předmětnou námitku uvádí jen zcela obecně, aniž by uvedl konkrétní okolnosti, z nichž dovozuje, že vykonával druh práce v souladu s vydaným povolení k zaměstnání. Spornou právní otázkou tedy je, zda lze správní vyhoštění podle 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců udělit i cizinci, který disponuje platným pracovním povolením vydaným pro určitého zaměstnavatele, určitý druh práce, určité území a určité časové období, ale ve skutečnosti vykonává jiný druh práce, než na kterou mu bylo vydáno platné povolení k zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti. S touto otázkou pak úzce souvisí námitka stěžovatele, že při výkladu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je třeba rozlišovat mezi výkonem práce „bez povolení k zaměstnání“ a „v rozporu s tímto povolením“. Tato otázka je rozhodná pro výklad ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců z hlediska splnění předpokladů pro uložení správního vyhoštění, proto nejdříve Nejvyšší správní soud přistoupil k jejímu zodpovězení. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Při komplexním posouzení předmětné otázky je třeba přihlédnout také k ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), podle kterého se pro účely tohoto zákona rozumí nelegální prací, pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Ze znění citovaného ust. § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti tedy především plyne, že zde uvedená definice nelegální práce včetně rozlišení výkonu práce „v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání“ a „bez tohoto povolení“ platí výslovně jen pro účely zákona o zaměstnanosti, z čehož je zároveň zřejmé, že pro jiné právní předpisy, tj. včetně zákona o pobytu cizinců, je její použití vyloučeno. Již z tohoto důvodu definici nelegální práce podle zákona o zaměstnanosti (včetně rozlišení výkonu práce „bez“ a „v rozporu“ s povolením k zaměstnání) nelze ani v rámci zásady jednotnosti právního řádu aplikovat při výkladu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V daném případě je tedy pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodující, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některou ze skutkových podstat uvedených v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, a nikoli, zda vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti. V nyní projednávané věci je z pohledu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců jedinou podstatnou skutečností absence povolení k zaměstnání pro druh práce, který stěžovatel skutečně vykonával (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 - 66). Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval otázkou, jaké případy ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců rozumí výkonem zaměstnání „bez povolení k zaměstnání“, neboť zákon o pobytu cizinců samostatnou definici nelegální práce neobsahuje a definici obsaženou v ust. § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti použít nelze. Podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo (§ 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak, a zaměstnavatel s krajskou pobočkou Úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince podle § 86. Při vydávání povolení k zaměstnání Úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce. Podle odst. 2 téhož ustanovení povolení k zaměstnání vydává krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutím. Povolení se vydává nejdéle na dobu 2 let. Podle odst. 3 téhož ustanovení povolení k zaměstnání obsahuje a) identifikační údaje cizince, b) místo výkonu práce, c) druh práce, d) identifikační údaje zaměstnavatele, u něhož bude cizinec vykonávat zaměstnání, e) dobu, na kterou se vydává, f) další údaje nezbytné pro výkon zaměstnání. Z právní úpravy tedy vyplývá, že krajská pobočka Úřadu práce má jako jeden ze stěžejních bodů své činnosti soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce ve svém územním obvodu a realizaci opatření vedoucích k ovlivnění nabídky a poptávky v oblasti pracovních sil, přičemž přijmout cizince lze až tehdy, není-li dostatek vlastních zdrojů pracovních sil. Zvažování potřeb se děje na základě nabídky volných pracovních míst a možností pokrýt tuto nabídku vhodnými uchazeči nebo zájemci o zaměstnání vedenými v evidenci Úřadu práce (včetně občanů EU). Není-li možno volné pracovní místo po určitou dobu obsadit, pak teprve připadá v úvahu zaměstnávání cizinců. Cizinec tedy může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty, pokud není stanoveno jinak. O vydání povolení k zaměstnání žádá cizinec písemně Úřad práce zpravidla před svým příchodem na území České republiky sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že jde o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je přitom zajistit primární uspokojení potřeby zaměstnání pro občany České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 8. 6. 2007, č. j. 7 As 28/2006 - 51, a č. j. 7 As 46/2006 - 56, 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 - 66, 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46, všechny zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto posuzuje konkrétní situace v určitém místě; místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic (druh práce), tak z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu samotného povolení zaměstnání cizince, které mj. obsahuje místo výkonu práce, druh práce a také dobu, na kterou se vydává [§ 92 odst. 3 písm. b), c) a e) zákona o zaměstnanosti]. Pokud by bylo možné získat povolení k zaměstnání u krajské pobočky Úřadu práce, v jejímž obvodu je nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovních sil, a s takto uděleným povolením by cizinec mohl bez další regulace pracovat též v oborech (charakterizovaných druhem práce) nebo v oblastech vyznačujících se vysokou nezaměstnaností a nedostatkem pracovních příležitostí, nemohl by být tento cíl naplněn. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, č. j. 6 Ads 139/2011 - 82 (publikovaný pod č. 2579/2012 Sb. NSS), přístup k zaměstnávání cizinců (s výjimkou vysoce kvalifikovaných zaměstnanců) je v rámci Evropské unie, vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti v jejích členských státech, poměrně restriktivní, Českou republiku nevyjímaje. Povolení k zaměstnání může být tedy vydáno jen pro konkrétního zaměstnavatele a ve vztahu k místu výkonu práce a druhu práce je shodné s tím, co daný zaměstnavatel ohlásil jako volné pracovní místo. Na každé volné pracovní místo je tak vydáváno samostatné povolení k zaměstnání a nepostačuje, že cizinec už jedno povolení má. Z výše uvedeného lze proto dovodit, že povolení k zaměstnání dle § 92 zákona o zaměstnanosti nemá platnost pro jakýkoliv druh práce. Výkon jiného druhu práce cizincem, než který je v povolení k zaměstnání uveden, je tak třeba považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání (srov. obdobně ve vztahu k místu výkonu práce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46). V takovém případě nejde o práci v rozporu s povolením, ale o práci bez povolení k zaměstnání.“ S výše uvedenými závěry se soud zcela ztotožnil. V daném případě z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce disponoval pracovním povolením k výkonu práce „dělník v oblasti výstavby budov“. Rozsah prací spadajících pod toto pracovní povolení byl vymezen již výše v citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu. V době kontroly však žalobce vykonával úklidové práce (čistil dopravník na kamení) v kamenolomu společnosti Eurovia Kamenolomy a.s. Svým charakterem tedy žalobce vykonával práci pomocného pracovníka v oblasti těžby (lomu). Žalobce tedy vykonával jinou práci, než na kterou mu bylo vydáno pracovní povolení. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu je tedy nutno konstatovat, že žalobce vykonával s ohledem na výše uvedené práci bez povolení k zaměstnání. Bez ohledu na skutečnost, zda byl do kamenolomu poslán svým zaměstnavatelem na pracovní cestu či nikoli je nutno s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu konstatovat, že žalobce pracoval bez pracovního povolení, neboť vykonával odlišnou práci od té, na jejíž výkon mu bylo vystaveno pracovní povolení, a byly splněny veškeré podmínky pro aplikaci ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ze strany žalovaného a bylo žalobci v souladu se zákonem uloženo správní vyhoštění. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném případě, jak bylo již výše uvedeno, bylo pro posouzení zcela irelevantní, zda žalobce byl do kamenolomu poslán svým zaměstnavatelem, pro nějž měl žalobce vystaveno pracovní povolení, či nikoli, soud se touto otázkou dále nezabýval. Dále žalobce poukazoval na nepřiměřený zásah do jeho rodinného a osobního života s poukazem, že na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt a žalobci hrozí reálné nebezpečí povolání do armády a následné nasazení do bojových operací. K této námitce soud podotýká, že branná povinnost patří k nejzákladnějším závazkům příslušníků jednotlivých států, přičemž požadování jejího výkonu nelze obecně považovat za azylově relevantní důvod, tedy nelze jej ani považovat za důvod vylučující možnost správního vyhoštění. To ostatně vyplývá i z konstantní judikatury soudů, např. Nejvyšší správní soud uvedený závěr vyslovil již v rozsudku ze dne 29.3.2004, č.j. 5 Azs 4/2004-49 (dostupném též na www.nssoud.cz): „Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Odmítání vojenské služby tedy samo o sobě ještě odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu nezakládá, a to ani v případě, že by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Pokud obava z povolání do armády není azylovým důvodem, nemůže se ani jednat o skutečnost, která by znemožňovala realizaci správního vyhoštění. Správní vyhoštění za takové situace tedy nelze pouze s odkazem na tuto obavu považovat za nepřiměřený zásah do rodinného a osobního života cizince. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto mu nezbylo než ji ve výroku rozsudku ad I. podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout. Ve výroku rozsudku ad II. pak soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 26. září 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová