42 A 35/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: L. A., nar. „X“, státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242800-19/ČJ-2016-040022-SV-RBK, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 16.12.2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242800-19/ČJ-2016- 040022-SV-RBK, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od ode dne omezení osobní svobody žalobce. Žalovaný se sice dle žalobce v základní míře věnoval obecné hrozbě vážné újmy při vyhoštění žalobce do Pákistánu, ale nijak se blíže nevěnoval otázce, z jaké konkrétní části Pákistánu žalobce pochází, když bezpečnostní situace v různých částech této země je odlišná. Za zásadní považuje žalobce skutečnost, že žalovaný nijak nereagoval na klíčové tvrzení žalobce, podle nějž je na překážku jeho vycestování do země původu hrozící trestní stíhání. Žalovaný se vůbec nevěnoval otázkám způsobu trestního stíhání v Pákistánu, zachování základních práv obviněných trestním řízení, trestu hrozícímu žalobci a jeho výkonu. Již to, že Pákistán je druhou zemí s největším počtem oficiálně dokumentovaných vykonaných trestů smrti, je důvodem pro to, aby žalovaný vážil tyto otázky při zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Žalovaný trval na tom, že i trest odnětí svobody, kterým by mohl být žalobce ohrožen, je v případě Pákistánu okolností, u níž nelze vyloučit, že by mohla naplnit podstatu vážné újmy podle § 179 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy že by se mohlo jednat o nelidské či ponižující zacházení. Podle výroční zprávy Human Rights Commission of Pakistan z roku 2014 podmínky vězňů v Pákistánu zůstávají tristní. Chronickými problémy jsou přeplněnost věznic, nedostatek lékařské péče, nekvalitní strava, korupce a četné mučení vězňů. Žalobce s odkazem na četnou judikaturu zdůraznil, že o zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Vzhledem ke skutečnosti, že dle žalobce se výše uvedeným okruhem problémů žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nezabýval, zatížil tím žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, která nemůže dle jeho názoru být zhojena v řízení před soudem. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný zdůraznil, že žalobce pouze uvedl, že měl jít k soudu za rvačku a tím, že odjel do Evropy, se domnívá, že bude stíhán. Nikterak nespecifikoval, v jakém postavení měl být u zmíněného soudu a ani neuvedl žádné konkrétní obavy z trestního stíhání nebo trestu. Sám žalobce neuvedl žádný konkrétní údaj či obavu ohledně pobytu v Pákistánu či obavu z návratu do této země. Žalovanému tedy nevyvstaly žádné konkrétní skutečnosti, kterými by se měl konkrétně zabývat ohledně bezpečnostní situace v Pákistánu. Žalovaný si na základě vlastní činnosti opatřil podklady, ze kterých vycházel při hodnocení možnosti potenciální realizace správního vyhoštění. Žalobce žádné okolnosti, které by možnosti realizace správního vyhoštění mohly bránit, neuvedl, a to ani při opakovaném dotazu proč odjel z Pákistánu. Z vyjádření žalobce zcela jednoznačně vyplývalo, že účelem jeho cesty do Evropy jsou ekonomické důvody – snaha najít práci. Dále žalovaný konstatoval, že těžko může předvídat výsledek trestního řízení a případné podmínky výkonu trestu. Uvedl, že nezná obdobu pákistánského trestního zákoníku. Nezná, co se v pákistánském právu označuje jako rvačka a jaký následek za ni hrozí. Poukázal, že oprávněně lze předpokládat, že za ní nebude hrozit žalobci nejvyšší trest. Navíc žalobce sám vyjádřil pouze obavu ze stíhání za to, že se nedostavil k soudu ve věci předmětné rvačky. Nevyjádřil však obavy ze samotného trestu za rvačku. Žalovaný trval na tom, že obavu žalobce ze stíhání pro nedostavení se k soudu nelze podřadit pod jakékoliv ustanovení § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobci nebyl uložen trest smrti a ani nemá být vykonán, samotné trestní stíhání nezakládá opodstatněnou obavu z mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestání a v Pákistánu neprobíhá mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt, pro který by žalobci hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Uvedenou obavu z trestního stíhání rovněž nelze podřadit pod ohrožení žalobcova života či osobní svobody na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či z důvodu politického přesvědčení dle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Žalobce připustil, že jeho vyjádření v rámci správního řízení ohledně předmětné rvačky nebylo zcela konkrétní, ale zdůraznil, že správnímu orgánu nic nebránilo v tom, se na okolnosti rvačky a následného trestního stíhání blíže dotázat. Tím, že žalovaný tvrzení žalobce přešel, způsobil nedostatek informací v daném směru. Dále zdůraznil, že žalobcovy úvahy ohledně trestního stíhání žalobce obsažené ve vyjádření k žalobě, nemohou odstranit jejich nedostatek v žalobou napadeném rozhodnutí. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 30 denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242800-16/ČJ-2016-040022, bylo žalobci doručeno dne 25.11.2016, což žalobce za přítomnosti tlumočníka stvrdil svým podpisem. Z úředního záznamu ze dne 11.11.2016, na který odkázal žalobce v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 25.11.2016, bylo zjištěno, že žalobce nelegálně bez cestovních dokladů odjel do Íránu, následně odjel do Turecka. Pak vycestoval na lodi do Řecka a následně do Makedonie, kde pobýval asi měsíc. Dále cestoval do Srbska, kde pobýval asi dva měsíce. Ze Srbska odjel kamionem do Spolkové republiky Německo spolu s dalšími lidmi. Kamionem cestoval, až do doby než byli odhaleni policií. Za cestu zaplatil různým převaděčům v eurech. Uvedl, že měl jít k soudu za rvačku, ale odjel do Evropy a proto si myslí, že když se vrátí, bude stíhán. Důvodem, proč cestoval do Evropy, byla snaha získat práci a vydělat peníze. Cílovou zemí byla Francie či Německo. Konstatoval, že v domovském státě má matku, otce a dva bratry, na území České republiky nikoho nemá. V Pákistánu má dům a k němu malé políčko pro vlastní obživu. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle odst. 3 policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle ustanovení § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby mohl správní orgán rozhodnout o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010-150, které je dostupné na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č.j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“ Soud konstatuje, že závěry učiněné v citovaném rozhodnutí jsou aplikovatelné na případ žalobce. Žalovaný se otázkou, zda správní vyhoštění žalobce, za účelem jehož realizace došlo k jeho zajištění, je následně realizovatelné. Žalovaný výslovně v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že na základě okolností vyplývajících z výpovědi žalobce a materiálů obsažených ve spisu je dle jeho názoru správní vyhoštění realizovatelné. Z podkladů obsažených ve správním spise dle žalovaného vyplývá, že „Pákistán je relativně stabilní zemí, teroristické násilí na jeho území již od roku 2014 klesá, vláda zahájila realizaci 20 bodového Národního akčního plánu (škála protiteroristických opatření, zakročování proti financování terorismu). Oboje volby v letech 2013 a 2015 byly hodnoceny předními mezinárodními i domácími pozorovateli velmi příznivě. V Pákistánu taktéž existuje živý mediální sektor, který předkládá celou škálu zpráv a názorů pro živé debaty o aktuálních záležitostech. Ústavně jsou zaručena práva spolčovací, právo demonstrovat a organizovat se, možnost vzniku odborových organizací, právo kolektivně vyjednávat a stávkovat. Minimální omezení formou zákonných opatření omezujících občany v cestování či ve výběru místa bydliště, zaměstnání. Zřízena byla nová Národní komise pro lidská práva pověřená úkolem podporovat a chránit lidská práva. Sám účastník řízení uvedl, že v Pákistánu není válka.“ Možnost realizace správního vyhoštění do Pákistánu pak dle žalovaného rovněž potvrzuje Dohoda mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob. Rovněž poukázal na skutečnost, že v roce 2015 se podařilo postupem dle uvedené dohody ověřit totožnost u dvou státních příslušníků Pákistánu. Ve správním spise jsou založeny Výroční zpráva Amnesty Interntional 2015/2016 k Pákistánu ze dne 24.2.2016, Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 k Pákistánu ze dne 27.1.2016, zpráva Freedom House ze dne 25.7.2016 Svoboda ve světě 2016 – Pákistán, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 115026/2016-LPTP ze dne 6.10.2016. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný se zcela dostatečně a přezkoumatelně zabýval otázkou, zda správní vyhoštění žalobce do Pákistánu, za jehož účelem byl žalobce zajištěn, je potenciálně realizovatelné. Na základě dostatečných relevantních podkladů žalovaný vyhodnotil situaci v zemi původu žalobce a dospěl k závěru, že správní vyhoštění žalobce do Pákistánu je potenciálně realizovatelné. Možnost navrácení žalobce do země původu zhodnotil žalovaný v obecném rámci, kdy hodnotil bezpečnostní situaci v zemi původu ve vztahu k otázce, zda žalobci v případě návratu může reálně hrozit nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalovaný zhodnotil dostupné podklady a na základě relevantních skutečností, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu obecně v zemi jeho původu nebezpečí vážné újmy nehrozí a správní vyhoštění do Pákistánu je tedy realizovatelné. Toto hodnocení považuje soud ve vztahu k rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění za zcela dostatečné. Zcela konkrétně se ve vztahu k žalobci a jeho konkrétní situaci otázkou případné existence nebezpečí vážné újmy budou správní orgány zabývat ve vlastním rozhodnutí o správním vyhoštění. Pro úplnost soud podotýká, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné dovozovat, že by mu v zemi původu mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Skutečnost, že žalobce uvedl, že z důvodu že se nedostavil k soudnímu jednání ve věci rvačky, bude stíhán, nezakládá sama o sobě dle soudu důvodnost obavy, že by mu mohla hrozit vážná újma ve smyslu zákona o pobytu cizinců. V tomto směru shledal soud námitku žalobce jako zcela nedůvodnou, neboť žalobou napadené rozhodnutí je ve vztahu k výše uvedené otázce plně přezkoumatelné a daná problematika je správně vyhodnocena. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. O odměně ustanoveného advokáta bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 2. ledna 2017 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová