42 A 41/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: M. A. S., nar. „X“, státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242823-17/ČJ- 2016-040022-SV-ZZ, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242823-17/ČJ-2016-040022-SV-ZZ, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od ode dne omezení osobní svobody žalobce. Žalobce namítal, že účel zajištění, kterým je správní vyhoštění z České republiky nemůže být naplněn, neboť existují dle jeho názoru důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Pákistánu, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce poukázal na skutečnost, že ze zprávy Human Rights Watch o Pákistánu 2016 vyplývá, že pákistánská vláda v roce 2015 schválila trest smrti nejméně 295 lidem. Pákistánský zákon nařizuje trest smrti za 28 trestných činů včetně zrady, vraždy a rouhání. Poukázal i na skutečnost, že trest smrti byl vykonán i na osobách, kterým v době spáchání trestného činu bylo pouhých 15 let. Zpráva rovněž uvedla, že sebevražedné útoky a zabíjení ze strany Talibanu a Al-Káidy ovlivnily téměř každý sektor společnosti, včetně národnostních menšin či novinářů. Dále poukázal na zprávu mezinárodní organizace Amnesty International o Pákistánu 2016, kde je uvedeno, že ozbrojené skupiny prováděly cílené útoky proti civilnímu obyvatelstvu, včetně zdravotnických pracovníků a civilistů. Ve zprávě je uvedeno, že násilná zmizení pokračují beztrestně. Následně objevená těla jeví znaky mučení. Civilní obyvatelstvo ve FATA je nadále ovlivněno vnitřním konfliktem, kdy pákistánská armáda pokračuje ve své vojenské operaci, která byla zahájena v roce 2014 proti nestátním ozbrojeným skupinám v Severním Vazíristánu a Khyber. Více než jeden milion lidí zůstalo vysídlených v důsledku současného a minulého ozbrojeného konfliktu na severozápadu země. Žalobce trvá s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010, č.j. 9 As 5/2010-74, na tom, že zajištění cizince může být akceptováno pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn. Žalobce poukázal na skutečnost, že v období od března do září 2015 nebylo realizováno ani jedno vyhoštění do Pákistánu, ačkoliv bylo vydáno 11 rozhodnutí o správním vyhoštění. Z toho žalobce dovodil, že je zřejmé, že účel zajištění není soustavně naplňován vzhledem k těžkostem při ověřování totožnosti pákistánskými úřady. Dále žalobce namítá, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve vztahu ke stanovení délky trvání zajištění na 90 dnů. Dále namítá, že při zajištění na dobu 90 dnů není zabezpečeno jeho právo na urychlený soudní přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody. Žalobce trvá na tom, že v daném případě nemůže dojít k přezkumu zákonnosti trvání zajištění dříve, než za oněch 90 dnů. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 97/2012-30, dle kterého je nutno rozhodovat tak, aby byl zajištěn přezkum minimálně v měsíčních intervalech. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce nikterak nespecifikoval, proč právě žalobci hrozila v žalobě uváděná nebezpečí. Žalobce uvedl pouze obecné poznatky čerpající ze zpráv mezinárodních organizací, kde vyčlenil jen negativní události, aniž by nějakým způsobem popsal individuální ohrožení plynoucí přímo pro žalobce. Žalovaný podotkl, že žalobce uvedl, že odešel ze země původu, aby našel práci v Evropě, chtěl se dostat do Německa. Dále uvedl, že neodešel z Pákistánu proto, že by se cítil ohrožený na životě. Žalobce tedy opustil zemi původu čistě z ekonomických důvodů a nikoli z obav o svůj život. Žalobce uvedl, že si před vydáním napadeného rozhodnutí vyžádal podklady od OAMP, které OAMP využívá pro svá závazná stanoviska k posouzení bezpečnostní situace v Pákistánu. Závěry jsou shrnuty na straně 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že i z vyjádření samotného žalobce vyplynulo, že odcestoval z Pákistánu, aby sehnal práci v Evropě, a že se v Pákistánu žádným způsobem neobával o svůj život. Žalovanému tedy nebyly známé žádné skutečnosti, pro které by nebylo možné realizovat případné správní vyhoštění žalobce do Pákistánu. Žádné takové skutečnosti neuplatnil ani sám žalobce. Žalovaný uvedl, že pro možnost potenciální realizace správního vyhoštění svědčí i Dohoda mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob. I skutečnost, že v minulosti ve dvou případech došlo ve spolupráci s pákistánskými úřady k ověření totožnosti občanů Pákistánu. Ve vztahu k námitce týkající se délky zajištění žalovaný odkázal na stranu 6 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vypočítal jednotlivé kroky, které je třeba učinit pro přípravu a následnou samotnou realizaci správního vyhoštění, tedy ověření totožnosti žalobce, vystavení náhradního cestovního dokladu k vycestování, zajištění přepravních dokumentů a provedení konzulárního pohovoru. Jsou tam uvedeny i odhady délky trvání jednotlivých dílčích úkonů. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 30 denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242823-16/ČJ-2016-040022, bylo žalobci doručeno dne 25.11.2016, což žalobce za přítomnosti tlumočníka stvrdil svým podpisem. Z úředního záznamu ze dne 11.11.2016, bylo zjištěno, že žalobce nelegálně bez cestovních dokladů odjel do Íránu, následně odjel do Turecka. Pak vycestoval na lodi do Řecka a následně cestoval do Srbska, odkud byl vrácen do Řecka. Následně šel opět pěšky do Srbska. Ze Srbska odjel kamionem do Spolkové republiky Německo spolu s dalšími lidmi. Kamionem cestoval, až do doby než byli odhaleni policií. Důvodem, proč cestoval do Evropy, byla snaha získat práci a vydělat peníze. Cílovou zemí bylo Německo či Itálie. Uvedl, že z Pákistánu odešel, aby si našel v Evropě práci. Výslovně uvedl, že neodešel z Pákistánu proto, že by se cítil ohrožený na životě. V Pákistánu jsou občas problémy mezi Sunity a Šíty, ale ty se dle žalobce jeho rodiny nedotýkají. Uvedl, že neví o žádném důvodu, proč by se nemohl vrátit do Pákistánu. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle odst. 3 policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle ustanovení § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby mohl správní orgán rozhodnout o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010-150, které je dostupné na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č.j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“ Soud konstatuje, že závěry učiněné v citovaném rozhodnutí jsou aplikovatelné na případ žalobce. Žalovaný se otázkou, zda správní vyhoštění žalobce, za účelem jehož realizace došlo k jeho zajištění, je následně realizovatelné. Žalovaný výslovně v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že na základě okolností vyplývajících z výpovědi žalobce a materiálů obsažených ve spisu je dle jeho názoru správní vyhoštění realizovatelné. Z podkladů obsažených ve správním spisu dle žalovaného vyplývá, že „Pákistán je relativně stabilní zemí, teroristické násilí na jeho území již od roku 2014 klesá, vláda zahájila realizaci 20 bodového Národního akčního plánu (škála protiteroristických opatření, zakročování proti financování terorismu). Oboje volby v letech 2013 a 2015 byly hodnoceny předními mezinárodními i domácími pozorovateli velmi příznivě. V Pákistánu taktéž existuje živý mediální sektor, který předkládá celou škálu zpráv a názorů pro živé debaty o aktuálních záležitostech. Ústavně jsou zaručena práva spolčovací, právo demonstrovat a organizovat se, možnost vzniku odborových organizací, právo kolektivně vyjednávat a stávkovat. Minimální omezení formou zákonných opatření omezujících občany v cestování či ve výběru místa bydliště, zaměstnání. Zřízena byla nová Národní komise pro lidská práva pověřená úkolem podporovat a chránit lidská práva. Sám účastník řízení uvedl, že mu není znám žádný důvod, proč by se nemohl vrátit do své domovské země, kde má svoji rodinu. Pouze uvedl, že odešel, aby vydělal finanční prostředky, aby mohl zabezpečit svoji rodinu.“ Možnost realizace správního vyhoštění do Pákistánu pak dle žalovaného rovněž potvrzuje Dohoda mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob. Rovněž poukázal na skutečnost, že v roce 2015 se podařilo postupem dle uvedené dohody ověřit totožnost u dvou státních příslušníků Pákistánu. Ve správním spise jsou založeny Výroční zpráva Amnesty International 2015/2016 k Pákistánu ze dne 24.2.2016, Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 k Pákistánu ze dne 27.1.2016, zpráva Freedom House ze dne 25.7.2016 Svoboda ve světě 2016 – Pákistán, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 115026/2016-LPTP ze dne 6.10.2016. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný se zcela dostatečně a přezkoumatelně zabýval otázkou, zda správní vyhoštění žalobce do Pákistánu, za jehož účelem byl žalobce zajištěn, je potenciálně realizovatelné. Na základě dostatečných relevantních podkladů žalovaný vyhodnotil situaci v zemi původu žalobce a dospěl k závěru, že správní vyhoštění žalobce do Pákistánu je potenciálně realizovatelné. Možnost navrácení žalobce do země původu zhodnotil žalovaný v obecném rámci, kdy hodnotil bezpečnostní situaci v zemi původu ve vztahu k otázce, zda žalobci v případě návratu může reálně hrozit nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalovaný zhodnotil dostupné podklady a na základě relevantních skutečností, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu obecně v zemi jeho původu nebezpečí vážné újmy nehrozí a správní vyhoštění do Pákistánu je tedy realizovatelné. Toto hodnocení považuje soud ve vztahu k rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění za zcela dostatečné. Zcela konkrétně se ve vztahu k žalobci a jeho konkrétní situaci otázkou případné existence nebezpečí vážné újmy budou správní orgány zabývat ve vlastním rozhodnutí o správním vyhoštění. Pro úplnost soud podotýká, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné dovozovat, že by mu v zemi původu mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Naopak výslovně uvedl, že neodešel z Pákistánu proto, že by se cítil ohrožený na životě a že občasné problémy mezi sunity a šíty se jeho rodiny nedotýkají. Před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalobce neuvedl žádnou skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by mu v zemi původu mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Obecné skutečnosti uváděné ohledně možného rizika vážné újmy v zemi původu žalobce nemají žádný konkrétní vztah k žalobci samotnému. V tomto směru shledal soud námitku žalobce jako zcela nedůvodnou, neboť žalobou napadené rozhodnutí je ve vztahu k výše uvedené otázce plně přezkoumatelné a daná problematika je správně vyhodnocena. K námitce, že účel zajištění nebude možné naplnit s ohledem na těžkosti při spolupráci se státními orgány při ověřování totožnosti osob z Pákistánu, soud konstatuje, že i touto otázkou se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval. Podrobně popsal postup při ověřování totožnosti osob z Pákistánu a zdůraznil význam Dohody mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob. Rovněž uvedl, že v roce 2015 se postupem dle této dohody podařilo ověřit totožnost u dvou státních příslušníků Pákistánu. Je tedy evidentní, že ověření totožnosti postupem dle uvedené dohody je reálné. Účel zajištění tedy potenciálně je realizovatelný. I tuto námitku žalobce soud vyhodnotil jako nedůvodnou. K námitce nepřezkoumatelnosti týkající se stanovení doby trvání zajištění soud konstatuje, že na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný podrobně zabýval výčtem všech úkonů, které musí být učiněny k eventuelní realizaci správního vyhoštění žalobce. Výslovně uvedl, že doba potřebná pro zjištění totožnosti a opatření cestovních dokladů se pohybuje od 40 do 60 dnů v závislosti na informacích poskytnutých samotnými cizinci o totožnosti, příbuzných, místě narození, místě pobytu apod. Následně po ověření totožnosti a získání cestovních dokladů je nutno zajistit přepravní doklady, letenku, policejní eskortu a převzetí cizince jeho domovským státem. Doba k zajištění těchto náležitostí se dle žalovaného pohybuje kolem 30 kalendářních dnů. Z uvedeného dle soudu vyplývá, že žalovaný se otázkou doby trvání zajištění žalobce řádně zabýval a doba 90 dní, na které byl žalobce zajištěn, odpovídá předpokládané době trvání zajištění vycestování cizince v rámci správního vyhoštění. I tuto námitku vyhodnotil soud jako nedůvodnou. K námitce žalobce, že při jeho zajištění není zajištěn účinný přezkum trvání důvodů jeho zajištění, soud uvádí následující. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které žalobce v předmětné žalobě poukazuje, se týká rozhodnutí o zajištění vydávaného dle předchozí právní úpravy, která již pozbyla účinnosti. Závěry obsažené v tomto judikátu tedy nejsou aplikovatelné na předmětný případ. Dle platné a účinné právní úpravy může cizinec v souladu s § 129a zákona o pobytu cizinců podat na policii žádost o propuštění ze zařízení, o které musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví, kdy správní spis musí být policií předložen soudu se správním spisem do 5 dnů od doručení žaloby a soud následně rozhoduje ve lhůtě 7 pracovních dnů od doručení správního spisu. Touto novou právní úpravou je zaručena možnost přezkumu trvání důvodů pro zajištění cizince. Stanovení doby zajištění na dobu 90 dnů tomuto přezkumu není nikterak na překážku. I tuto námitku vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 9. ledna 2017 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová