42 Ad 10/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: D. D., nar. „X“, bytem „X“, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2016, č. j. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 2. 2016, č. j. „X“, jímž žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 11. 2015, č. j. „X“, kterým byla žalobkyni zamítnuta žádost o invalidní důchod, neboť její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pouze o 20 %. V žalobě uvedla, že její skutečný zdravotní stav neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav jí stěžuje zvládat základní životní potřeby i zaměstnání, proto je závislá na pomoci jiné fyzické osoby. Má špatnou mobilitu a nemůže dlouho chodit ani stát. Dále trpí častými závratěmi a problémy s udržením rovnováhy při změně pozice. Má také špatnou motoriku. Podle lékařských zpráv se přitom zdravotní stav žalobkyně stále zhoršuje. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že je při posouzení nároku na dávku důchodového pojištění, které je podmíněné odbornou otázkou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, vázána posudkem lékaře, a že rozhodnutí ve věci samé ponechává na úvaze soudu podle závěru posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (díle jen „MPSV“) ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Při soudem nařízeném jednání žalobkyně setrvala na podané žalobě a pověřená pracovnice žalované odkázala na posudek zdravotního stavu žalobkyně vypracovaný posudkovou komisí MPSV, který považuje za objektivní a úplný, a navrhla žalobu zamítnout. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalované (dle § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že dne 6. 11. 2015 byl posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě MUDr. D. K. vypracován posudek o invaliditě žalobkyně, jehož závěrem bylo zařazení zdravotního postižení jmenované do kapitoly XV., oddílu B, položky 9 písm. a) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti, zvýšená o 10 % podle § 3 odst. 1 citované vyhlášky, na celkových 20 %. Na základě tohoto posudku vydala Česká správa sociálního zabezpečení dne 13. 11. 2015 rozhodnutí, jímž zamítla žádost žalobkyně o invalidní důchod. Žalobkyně proti zmíněnému rozhodnutí podala námitky, v nichž poukázala na skutečnosti, že se od roku 2004 léčí na M. Perthes a skoliózu a že nezvládne vykonávat práci ve stoje déle než 2 hodiny, přičemž při nošení břemen a delším stání se její zdravotní stav zhoršuje. Žalovaná proto nechala prostřednictvím posudkové lékařky MUDr. D. H. vypracovat další posudek o invaliditě, dle jehož závěrů ze dne 9. 2. 2016 nebyly shledány medicínské důvody ke změně původního posudkového závěru. Posudková lékařka dospěla ke shodnému závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XV., oddílu B, položce 9 písm. a) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti na 10 %, zvýšená o 10 % podle § 3 odst. 1 citované vyhlášky kvůli dalšímu postižení pohybového aparátu žalobkyně (skolióze bederní páteře zařazené do kapitoly XIII, oddílu E, položky 2 písm. a) zmíněné vyhlášky) na celkových 20 %. Lékařka v posudku rovněž konstatovala, že lékařský nález uplatněný žalobkyní v námitkovém řízení neobsahuje nové skutečnosti posudkově významné pro hodnocení jejího stavu. Na jeho základě pak žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí, jímž námitky žalobkyně zamítla a rozhodnutí ze dne 13. 11. 2015 potvrdila. Podle ustanovení § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) má pojištěnec nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, a stal se a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu. Podle ustanovení § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. V souladu s odstavcem 2 citovaného ustanovení jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně a nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Dle ustanovení § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se pracovní schopností rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. V souladu s odstavcem 4 citovaného ustanovení se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. V odstavci 5 citovaného ustanovení je dále stanoveno, že za zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. V souladu s odstavcem 6 citovaného ustanovení se za stabilizovaný zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení. Dle odstavce 7 je pojištěnec adaptován na své zdravotní postižení, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti. Dle odstavce 8 se procentní míra poklesu pracovní schopnosti vždy určuje v celých číslech. Procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle druhů zdravotního postižení jsou uvedeny v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). V projednávané věci byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 11. 2015, č. j. 975 506 2977, žalobkyni zamítnuta žádost o invalidní důchod, neboť pokles její pracovní schopnosti dosahuje pouze míry 20 %, takže není invalidní, a žalobou napadeným rozhodnutím byly zamítnuty námitky žalobkyně a výše zmíněné rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrzeno. Mezi účastníky je sporná existence invalidity žalobkyně ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění coby jeden z předpokladů pro nárok na invalidní důchod dle ustanovení § 38 zákona o důchodovém pojištění. Proto bylo třeba zjistit, zda žalobkyně splňovala ke dni vydání napadeného rozhodnutí podmínku invalidity, tj. zda u ní nastal pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %. Soud se nespokojil se závěry lékařů o posouzení zdravotního stavu žalobkyně, které představovaly podklady pro vydání dvou výše zmíněných rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, a jelikož nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity především závisí, vyžádal si v rámci předmětného soudního řízení v intencích ustanovení § 52 odst. 1 s.ř.s. v návaznosti na ustanovení § 77 s.ř.s. odborný posudek od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „komise“ nebo „posudková komise“), která je v těchto věcech dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, k posouzení zdravotního stavu povolána. Tato komise se sídlem v Ústí nad Labem nově posoudila celkový stav žalobkyně a také pokles její pracovní schopnosti. Z obsahu posudkové dokumentace vypracované dotyčnou komisí soud zjistil, že jednala v řádném složení, posudek byl vypracován dne 30. 6. 2016 po studiu a zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů (obvodní lékařky ze dne 15. 10. 2015, tří ortopedických nálezů a tří ortopedických a ortopedicko-prostetických nálezů). Žalobkyně byla jednání komise přítomna a přímo při jednání komise byla vyšetřena odbornou lékařkou z oboru ortopedie MUDr. V. Z. Komise zjistila, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byl zdravotní stav žalobkyně dlouhodobě nepříznivý, přičemž jeho rozhodující příčinou s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je postižení levého kyčelního kloubu po opakované korekční operaci s dobrým výsledkem, tj. zdravotní postižení uvedené v kapitole XV., oddílu B, položce 9 písm. a) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kde je rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti stanoveno na 5 až 10 %, přičemž komise zvolila horní hranici tohoto rozmezí (10 %). S ohledem na současné postižení páteře žalobkyně, kvůli němuž se hodnocení zvyšuje o 10 % dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 359/2009 Sb., pak celková míra poklesu její pracovní schopnosti činí 20 %, což neodpovídá žádnému stupni invalidity. Vyššího hodnocení by dle posudku komise nebylo dosaženo ani při volbě skoliotického postižení páteře coby rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, neboť toto onemocnění je zařazeno v kapitole XIII, oddílu E, položce 2 písm. a) citované vyhlášky, kde by opět bylo možné přiznat pouze 10 % míru poklesu pracovní schopnosti. Posudek posudkové komise tudíž zcela potvrdil závěry posudků vypracovaných posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě a lékařkou posuzující zdravotní stav žalobkyně v řízení o námitkách. Soud uvádí, že se s posudkovými závěry posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem ztotožnil, když za daného stavu věci neshledal potřebu, aby bylo provedeno další dokazování v podobě vypracování dalšího revizního posudku jinou posudkovou komisí, případně v podobě znaleckého zkoumání zdravotního stavu žalobkyně. Závěr soudu o tom, že v daném případě již nebylo zapotřebí provádět další dokazování, přitom koresponduje ustálené judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu (viz např. jeho rozsudky ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003-50, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 150/2004 a také na www.nssoud.cz, nebo ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003-48, či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 Ads 143/2008-92, které jsou rovněž dostupné na www.nssoud.cz). S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší a nadto se náhrady nákladů řízení obě výslovně vzdali při jednání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 21. listopadu 2016 Mgr. Václav Trajer v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová