42 Ad 15/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem, v právní věci žalobkyně: J. H., nar. „X“, bytem „X“, proti žalované: Č e s k é s p r á v ě s o c i á l n í h o z a b e z p e č e n í , se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 6. 2015, č. j. „X“, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 6. 2015, č. j. „X“, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 6. 2015, č. j. „X“, jímž žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 3. 2015, č. „X“, kterým byla žalobkyni pro nesplnění podmínek ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) zamítnuta žádost o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu, neboť je žalobkyně podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2015 nadále invalidní pro invaliditu druhého stupně. Žalobkyně v žalobě uvedla, že rozhodnutí bylo vydáno bez dostatečného přihlédnutí ke všem skutečnostem jejího zdravotního stavu, neboť žalobkyně trpí závažným duševním onemocněním, trpí těžkými bludy, které ji vyčerpávají, a nedokáže se plně soustředit na jakoukoli činnost, přičemž jí byla i zvýšena medikace, rovněž trpí lehkou diabetes, inkontinencí stolice, velkými bolestmi hlavy a problematickým usínáním. Léčbu diabetes žalobkyně doložila lékařskou zprávou MUDr. L. ze dne 2. 10. 2014 a ohledně inkontinence předložila potvrzení od MUDr. Č. ze dne 17. 7. 2015. Dále doplnila, že nemůže nastoupit hospitalizaci v psychiatrické léčebně, protože pečuje o 14letého syna, který rovněž trpí duševní poruchou. Vzhledem k závažnosti jejího onemocnění, které by podle ní mělo být zařazeno do kapitoly V., položky 3, písm. e) vyhlášky č. 359/2009 Sb., není dle žalobkyně vůbec možné její pracovní uplatnění, a to ani v chráněné dílně, přičemž poukázala na lékařské zprávy psychiatra MUDr. F. ze dne 21. 4. 2015 a 1. 6. 2015, který je jako odborník podle žalobkyně plně kompetentní k posouzení její pracovní schopnosti. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, přičemž do odůvodnění byl převzat závěr posudku vyhotoveného k uplatněným námitkám. Žalovaná se s uplatněnými námitkami plně vypořádala. S ohledem na zpochybnění správnosti stanovení míry procentuálního poklesu pracovní schopnosti navrhla žalovaná vypracování posudku posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) dle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. K soudnímu jednání se žalobkyně bez omluvy nedostavila. Vzhledem k tomu, že byla v řádně doručeném předvolání poučena o možnosti konat jednání bez její přítomnosti, bylo ve věci jednáno i bez její přítomnosti. Pověřená pracovnice žalované při jednání plně odkázala na písemné vyjádření k žalobě založené v soudním spise a na posudek posudkové komise MPSV. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalované (dle § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu výše invalidního důchodu bylo vydáno na základě posudku lékaře MUDr. R. K. pověřeného vypracováním posudku pro Okresní správu sociálního zabezpečení Ústí nad Labem, který při lékařské prohlídce dne 19. 3. 2015 posoudil zdravotní stav žalobkyně a dospěl k závěru, že tato je invalidní a že se nadále jedná o invaliditu druhého stupně. Dle závěru dotyčného lékaře pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u žalobkyně odpovídá celkem 50 %, tj. postižení uvedenému v kapitole V., položce 3, písm. d) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. s tím, že míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu § 3 a § 4 citované vyhlášky nemění. Na základě tohoto posudku vydala Česká správa sociálního zabezpečení dne 31. 3. 2015 rozhodnutí č. 645 509 2490, kterým žádost žalobkyně o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné námitky, v nichž uvedla, že se domnívá, že by její duševní postižení mělo být zařazeno do kapitoly V., položky 3, písm. e) shora citované vyhlášky, neboť projevy jejího onemocnění jsou zvlášť těžké a její denní aktivity jsou narušeny závažně a téměř ve všech oblastech jejího života, a že zpráva psychiatra MUDr. F. ze dne 6. 1. 2015, podle níž jsou její výdělečné schopnosti trvale a zcela vymizelé, nebyla dostatečně vzata v potaz. Popsala, že přibližně dvakrát do týdne mívá záchvat strachu, kdy se potřebuje uklidnit pod dekou a vzít si léky, neboť mívá zrakové a sluchové halucinace (o mrtvých lidech). Rovněž dodala, že trpí i diabetes, inkontinencí stolice, velkými bolestmi hlavy a problémy při usínání. Žalovaná si proto nechala v rámci řízení o námitkách prostřednictvím posudkové lékařky MUDr. E. V. vypracovat další posudek o invaliditě, dle jehož závěrů ze dne 27. 5. 2015 nebyly shledány medicínské důvody ke změně původního posudkového závěru. Posudková lékařka dospěla na základě předložené lékařské dokumentace (včetně nálezů MUDr. F. ze dne 6. 1. 2015 a 21. 4. 2015) a přešetření žalobkyně při jednání ke shodnému závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je omezená zatížitelnost psychiky v důsledku dlouholeté psychiatrické léčby schizoafektivní poruchy, tedy zdravotní postižení uvedené v kapitole V., položce 3, písm. d) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 50 %, což nadále odpovídá druhému stupni invalidity. Dle lékařky se jedná o těžké postižení s častějšími ataky, mezi ataky přetrvává závažná reziduální symptomatika a výkon některých denních aktivit je podstatně narušen. Lékařka dále konstatovala, že podle dostupné zdravotnické dokumentace je při intenzivní léčbě zdravotní stav žalobkyně po celou dobu prakticky stacionární, a že i když přetrvávají floridní psychotické příznaky, nevyžadoval hospitalizaci na psychiatrickém oddělení ani jinde. Přes přítomnou sociální a pracovní dysfunkci je celkový stav žalobkyně dobrý, nejsou přítomny žádné závažné komorbidity, které by dále snižovaly její pracovní potenciál, a je tak dán předpoklad k jejímu možnému pracovnímu zařazení např. v chráněné dílně v omezeném rozsahu pracovní doby. K námitkám žalobkyně pak lékařka uvedla, že posouzení jejích výdělečných schopností není v kompetenci psychiatra a že z jeho nálezu ze dne 6. 1. 2015 plyne, že nekonstatuje nutnost změny stupně invalidity. Diabetes ani inkontinence pak nebyla doložena ve zdravotnické dokumentaci žalobkyně. Na základě tohoto nového posudku vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jímž námitky žalobkyně zamítla a rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015 potvrdila. Podle ustanovení § 39 odst. 1 o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. V souladu s odstavcem 2 citovaného ustanovení jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně a nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Dle ustanovení § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se pracovní schopností rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. V souladu s odstavcem 4 citovaného ustanovení se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. V odstavci 5 citovaného ustanovení je dále stanoveno, že za zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. V souladu s odstavcem 6 citovaného ustanovení se za stabilizovaný zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení. Dle odstavce 7 je pojištěnec adaptován na své zdravotní postižení, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti. Dle odstavce 8 se procentní míra poklesu pracovní schopnosti vždy určuje v celých číslech. Procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle druhů zdravotního postižení jsou uvedeny v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Dle ustanovení § 41 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění se při změně stupně invalidity nově stanoví výše invalidního důchodu, a to ode dne, od něhož došlo ke změně stupně invalidity. V projednávané věci byla žalobkyni zamítnuta žádost o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu, neboť dle posudku posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2015 pokles pracovní schopnosti u žalobkyně dosahuje i nadále míry 50 %, takže je stále invalidní ve druhém stupni invalidity. Napadeným rozhodnutím pak byly zamítnuty námitky žalobkyně, když posudková lékařka v rámci přezkoumání zdravotního stavu žalobkyně v řízení o námitkách rovněž dospěla k závěru, že pokles pracovní schopnosti žalobkyně dosahuje 50 %. Mezi účastníky není sporná existence invalidity žalobkyně coby jeden z předpokladů pro nárok na invalidní důchod ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, avšak je mezi nimi sporný stupeň invalidity, kterého žalobkyně dosahovala ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jako předpoklad nároku na invalidní důchod ve výši stanovené v § 41 zákona o důchodovém pojištění. Proto bylo třeba zjistit, zda žalobkyně splňovala ke dni vydání napadeného rozhodnutí podmínky invalidity druhého stupně, tj. zda pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u ní činil nejméně 50 %, avšak nejvíce 69 %, nebo invalidity třetího stupně, tj. zda tento pokles činil nejméně 70 %. Soud se nespokojil se závěry lékařů o posouzení zdravotního stavu žalobkyně, které představovaly podklady pro vydání dvou výše zmíněných rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, a jelikož nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity především závisí, vyžádal si v rámci předmětného soudního řízení v intencích ustanovení § 52 odst. 1 s.ř.s. v návaznosti na ustanovení § 77 s.ř.s. odborný posudek od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „komise“), která je v těchto věcech dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, k posouzení zdravotního stavu povolána. Tato komise se sídlem v Ústí nad Labem nově posoudila celkový stav žalobkyně a také pokles její pracovní schopnosti. Žalobkyně byla jednání komise přítomna a přímo při jednání byla vyšetřena psychiatrem MUDr. J. G. Posudková komise vycházela při hodnocení zdravotního stavu žalobkyně z lékařské dokumentace a z odborných lékařských nálezů (psychiatra MUDr. F. ze dne 26. 3. 2014, 21. 4. 2015, 1. 6. 2015 a 21. 9. 2015, gastroenterologického oddělení ze dne 28. 8. 2015 a diabetologie ze dne 27. 5. 2015). Komise dospěla v posudku vypracovaném dne 11. 1. 2016 k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí byl zdravotní stav žalobkyně dlouhodobě nepříznivý, přičemž jeho rozhodující příčinou s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je paranoidní schizofrenie s postpsychotickým defektem u v.s. nemorbidně simplexní osobnosti s oscilujícím průběhem, tj. zdravotní postižení uvedené v kapitole V., položce 3, písm. d) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kde je rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti stanoveno na 50 až 60 %. Celková míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně pak dle komise činí 60 %, přičemž volbu horní hranice procentního rozmezí zvolila na rozdíl od předchozích lékařských posudků OSSZ a ČSSZ vzhledem k závažnosti vlivu dalšího zdravotního postižení na pokles pracovní schopnosti. Zdravotní postižení žalobkyně dle posudkové komise trvale ovlivňuje její pracovní schopnost, její zdravotní stav je stabilizovaný a měla by být na své zdravotní postižení vzhledem k chronickému průběhu onemocnění a stabilizovanému stavu adaptována. Komise rovněž dospěla k závěru, že žalobkyně je schopna vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti i na kvalifikaci a v podstatně menším rozsahu a intenzitě (alespoň o polovinu), není však schopna prací využívajících rozumové schopnosti. Proti tomto posudku komise MPSV v Ústí nad Labem žalobkyně namítla, že nebyly odstraněny pochybnosti o přesvědčivosti posudkového závěru, neboť závěr, že je schopna vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky a v podstatně menším rozsahu a intenzitě, je v rozporu s konstantními závěry jejího ošetřujícího lékaře MUDr. F., který rovněž v nálezu ze dne 27. 1. 2016 uvedl, že z hlediska psychiatra jsou výdělečné schopnosti žalobkyně zcela vymizelé. Žalobkyně ve svém vyjádření také znovu popsala projevy svého onemocnění a uvedla, že dokonce podala k soudu návrh na omezení své svéprávnosti. Dále poukázala na názory odborníků z řad psychiatrů, podle nichž je schizofrenie závažným duševním onemocněním, které víceméně vylučuje schopnost vykonávat výdělečnou činnost, a navrhla soudu doplnit dokazování. S ohledem na námitky žalobkyně proti posudku komise MPSV v Ústí nad Labem pověřil soud následně vypracováním posudku komisi MPSV se sídlem v Praze. Z obsahu posudkové dokumentace vypracované dotyčnou komisí soud zjistil, že komise jednala v řádném složení, kdy jejím členem byla i odborná lékařka z oboru psychiatrie, posudek byl vypracován dne 13. 7. 2016 po studiu a zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů (psychiatra MUDr. Filipovského ze dne 17. 5. 2010, 2. 3. 2012, 17. 4. 2013, 13. 2. 2014, 26. 3. 2014, 14. 5. 2014, 25. 6. 2014, 2. 9. 2014, 14. 10. 2014, 26. 11. 2014, 6. 1. 2015, 21. 4. 2015, 1. 6. 2015 a 27. 1. 2016, gastroenterologického oddělení ze dne 28. 8. 2015 a diabetologie ze dne 27. 5. 2015). Žalobkyně nebyla jednání komise přítomna, přičemž nakonec požádala o projednání věci v její nepřítomnosti. Komise dospěla k závěru, že k datu napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Šlo o invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění a o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 70 %. Komise konstatovala, že za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně považuje psychotickou poruchu (schizoafektivní poruchu depresivního typu), která byla u žalobkyně jednoznačně diagnostikována v roce 2010, přičemž od té doby u ní nedošlo i přes soustavně probíhající psychiatrickou léčbu k remisi onemocnění. Byly přítomny sluchové i zrakové halucinace, kolísání nálady a úzkosti až panické ataky strachu a došlo k rozvoji postpsychotického defektu osobnosti s těžkým narušením osobnosti. Dle psychiatrického nálezu ze dne 17. 5. 2010 trpěla žalobkyně tímto zvlášť těžkým postižením s trvalými psychotickými příznaky již od tohoto dne, tudíž i přede dnem vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Dle komise se jedná o posudkové kritérium odpovídající postižení, které je uvedeno v kapitole V., položce 3, písm. e) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Z procentního rozmezí 70 až 80 % míry poklesu pracovní schopnosti komise přiznala žalobkyni střední hodnotu rozmezí, tj. 75 %, a to s přihlédnutím k povolání a dalším somatickým onemocněním žalobkyně. Dále komise konstatovala, že duševní postižení žalobkyně narušovalo výkon téměř všech denních aktivit a sociální přizpůsobivost, její schopnost prakticky zvládat psychosociální zátěž byla minimální a že nebyla schopna vykonávat výdělečnou činnost ani za zcela mimořádných podmínek. Po zhodnocení výše předestřených důkazů, které byly provedeny při soudním jednání, soud konstatuje, že se ztotožnil s posudkovým závěrem posudkové komise MSPV v Praze, jejíž lékaři dospěli oproti lékaři OSSZ Ústí nad Labem, lékařce posuzující zdravotní stav žalobkyně v rámci řízení o námitkách a lékařům posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem ohledně míry poklesu pracovní schopnosti žalobkyně k závěru, že dosahuje 75 %, na základě čehož pak uzavřeli, že žalobkyně je invalidní a šlo o invaliditu třetího stupně s datem vzniku invalidity ke dni 17. 5. 2010. Posudková komise MPSV v Praze jednala v řádném složení a její posudek ze dne 13. 7. 2016 soud hodnotí jako stěžejní důkaz v tomto přezkumném soudním řízení, neboť byl vypracován po náležitém zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a mnohem většího počtu odborných lékařských nálezů z oboru psychiatrie, než ze kterých vycházela posudková komise MPSV v Ústí nad Labem a lékaři OSSZ a ČSSZ v Ústí nad Labem. Tyto nálezy počínaje nálezem ze dne 17. 5. 2010 umožnily komisi MPSV v Praze také náležitě posoudit vývoj zdravotního stavu žalobkyně do doby vydání napadeného rozhodnutí (kdy nedošlo k remisi psychotických příznaků) a rovněž postačovaly k náležitému posouzení zdravotního stavu žalobkyně i bez její osobní účasti a dalšího přešetření při jednání komise odborným lékařem z oboru psychiatrie. S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí vycházela z posudku lékařky, jejíž rozhodnutí odpovídalo neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Soud proto napadené rozhodnutí pro vady řízení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) podle ust. § 78 odst. 1 a odst. 4 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. přitom platí, že pokud soud zruší rozhodnutí správního orgánu, je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem soudu. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně sice měla úspěch ve věci, avšak ze soudního spisu nevyplývá, že by žalobkyni nějaké náklady řízení vznikly, natož v jaké výši.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 21. listopadu 2016 Mgr. Václav Trajer v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová