42 Az 15/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: R. V., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajinská republika, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, adresa pro doručování poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2016, č.j. OAM-13/LE-LE05- LE05-2016, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.4.2016, č.j. OAM-13/LE-LE05- LE05-2016, E.č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Zdůraznil, že je především na správním orgánu, aby zjistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu je pouze to, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. Žalobce trval na tom, že žalovaný pochybil, když řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl a ani k nim neprovedl žádné důkazní prostředky. V důsledku tohoto jednání dle žalobce žalovaný porušil svou povinnost vykládat ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem s přihlédnutím k čl. čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). Dále se žalobce domnívá, že ze strany žalovaného došlo k porušení ust. § 14a zákona o azylu. Uvedl, že hlavním deklarovaným důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z pronásledování ze strany vymahačů, kteří po něm požadují splacení dluhu, přičemž není v jeho silách tento dluh uhradit. I v jeho nepřítomnosti na Ukrajině se tito vymahači vyptávají jeho rodiny, zda už se nevrátil, a vyhrožují. V případě návratu žalobce na Ukrajinu mu hrozí nelidské a ponižující zacházení, které spočívá ve fyzickém násilí, které se praktikuje na nesolventních dlužnících. Žalobce připomněl, že státní moc na Ukrajině je vůči těmto útokům nečinná. Žalovaný se však nezabýval zkoumáním pravdivosti jeho tvrzení. Tím, že tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné hodnotit toto rozhodnutí jako nezákonné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný trval na tom, že při svém rozhodování vzal v úvahu všechny skutečnosti tvrzené žalobcem, přihlédl k nim a v napadeném rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádal. K dané věci shromáždil adekvátní informace o situaci v zemi původu a vycházel tak z aktuálního a dostatečně zjištěného stavu věci. Ve vztahu k doplňkové ochraně poznamenal žalovaný, že otázkou jejího udělení řádně zabýval, nicméně neshledal, opodstatněnost pro její udělení. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili svůj konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené jim za tímto účelem soudem neuvedli, že na projednání věci trvají. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 8.2.2016 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že potřebuje zůstat na území České republiky, neboť v současnosti musí vráti vysokou finanční částku i s úroky (cca 8.000 dolarů). Nemůže se vráti na Ukrajinu, protože mu tam vyhrožují, a pokud by se vrátil do místa svého byliště nemusel by to přežít a také se bojí o svou rodinu. Má v úmyslu nějakou částku kompenzovat a alespoň 40 % vrátit doma. Velmi by chtěl, aby mu Česká republika alespoň s něčím pomohla, dala mu možnost nějakými podněty kompenzovat a zachovat jeho rodinu. Uvedl, že žádá o azyl pro celou svoji rodinu. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 15.2.2016 žalobce dále doplnil, že Ukrajinu opustil v roce 2007 a již se tam nevrátil, neboť měl strach z vymahačů, jiný důvod k odjezdu z Ukrajiny neměl. Jeho rodina žije v domě v Kolomiji. Peníze si půjčil na rekonstrukci domu v roce 2005. Úrok byl moc vysoký, tj. 10 %, nemohl to splatit, protože na Ukrajině vydělával moc málo. Vyřídil si vízum na 8 měsíců, avšak za tuto dobu nestihl všechny peníze vydělat. Již jednou ho vymahači zbili, neboť neměl na splacení. Bojí se, že by ho zmržačili nebo zabili. Bojí se i o rodinu. Na policii se neobrátil, neboť to na Ukrajině nic neřeší. Dříve o mezinárodní ochranu nežádal, protože měl vízum. Nyní vízum nemá, a proto není schopen sehnat práci. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci vyžádal zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 1.12.2014 – 15.2.2015, 16.5. – 15.8.2015, 16.2. – 15.5.2015, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z ledna 2015 a ze září 2015 zabývající se posouzením mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, výroční zprávu Human Rights Watch 2015 a další informace, např. od organizace Freedom House, Amnesty International 2014/2015 a z dubna 2015 k rozsudkům smrti a poprav v roce 2014, obsahující podrobné informace o bezpečnostní situaci v tomto státě, zejména s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt se „separatistickými“ regiony na východu země. Dále si vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 21.5.2015, č.j. 98848/2015-LPTP o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po dlouhodobém pobytu v zahraničí, informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1.8.2014, č.j. 110105/2014-LPTP, ze které vyplývá, že je možné se v Ukrajině bez překážek stěhovat, je možno na Ukrajině vyhledat pomoc v případě poškození trestnou činností či porušováním práv a svobod a je možné i reálně podat stížnost na postup příslušníků policejních orgánů a jiných orgánů státní moci. Dále si žalovaný jako podklad pro své rozhodnutí vyžádal informace o dějinách Ukrajiny od roku 1996, s datem poslední úpravy 4. 12. 2014 a zprávu ČTK – Země bývalého SSSR (stav ke dni 22.2.2015). Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Dle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle ust. § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Dle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Soud se nejprve zabýval námitkou, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, přičemž neposupoval eurokonformním způsobem ve smyslu čl. 4 kvalifikační směrnice. Jak vyplynulo z předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a jednak v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin je zřejmé, že žalobce o azyl požádal zejména z obav před vymahači na Ukrajině. Žalovaný si proto mimo jiné jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 1.8.2014 č.j. 110105/2014-LPTP, ze které vyplývá, že je možno na Ukrajině vyhledat pomoc v případě poškození trestnou činností či porušováním práv a svobod a je možné i reálně podat stížnost na postup příslušníků policejních orgánů a jiných orgánů státní moci. V napadeném rozhodnutí se pak zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany dle ust. § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupným vyloučením jednotlivých zákonných důvodů dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje. Soud v rámci posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neposuzoval, zda žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu správně uvážil, jestli v případě žalobce neexistují některé relevantní důvody pro udělení azylu. Napadené rozhodnutí samo o sobě je však nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že by žalovaný sám nevyvíjel vlastní iniciativu a nezjišťoval všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku za nedůvodnou. Žalobce jako azylový důvod uvedl obavu z násilného jednání vymahačů, neboť má na Ukrajině vysoký dluh. Co se týče obavy z násilného jednání vymahačů, soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně rozebral, že obava žalobce není odůvodněným strachem z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nelze přehlédnout, že mezinárodní ochrana je poskytována žadatelům, jimž není jejich země původu schopna poskytnout ochranu nebo jim tuto ochranu odepřela. Žalobce však sám v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že o pomoc na Ukrajině nepožádal. Ostatně z konstantní judikatury soudů vyplývá, např. Nejvyšší správní soud uvedený závěr vyslovil již v rozsudku ze dne 15.10.2015, č.j. 9 Azs 196/2015-25 (dostupném též na www.nssoud.cz), že „Pronásledování soukromými osobami zpravidla není samo o sobě dostatečným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, ve výjimečných případech ale může udělení mezinárodní ochrany odůvodnit (k tomu například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, či ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Z další judikatury, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS, nebo ve vztahu k Ukrajině například z usnesení ze dne 27. 3. 2013, č. j. 6 Azs 37/2012 - 27, však vyplývá, že v případě pronásledování soukromými osobami se musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Stěžovatel se však ani nepokusil této možnosti využít, neuvedl žádné konkrétní důvody, na základě kterých by mu měla být ukrajinskými státními orgány taková pomoc odepřena, a žalovaný proto nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana byla v zemi původu poskytnuta.“ Obava žalobce z násilného jednání soukromých osob a s tím související ekonomické důvody samo o sobě ještě odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu zákona o azylu (konkrétně ust. § 14a zákona o azylu) nezakládá. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a tvrzení žalobce, že v zemi původu nevyhledal ochranu před policie před nezákonným jednáním soukromých osob, je nutno konstatovat, že v případě žalobce nebyly z jeho strany tvrzeny takové skutečnosti, které by zakládaly důvod pro přiznání mezinárodní ochrany. O azylově relevantní důvod by se mohlo jednat například v případě vymezeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.9.2015, č.j. 1 Azs 178/2015-25 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž je uvedeno, že: „Nejvyšší správní soud nevylučuje udělení mezinárodní ochrany též při pronásledování ze strany soukromých osob, podmiňuje ho ovšem prokázaným nefunkčním politickým systémem v zemi, který neumožňuje jednotlivcům domáhat se ochrany svých práv.“ Ze zpráv mezinárodních organizací a Ministerstva zahraničních věcí České republiky obstaraných žalovaným v průběhu správního řízení však nevyplývá, že by se o takovou situaci na Ukrajině jednalo. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem soud vyhodnotil námitky žalobce jako nedůvodné. Proto dospěl k závěru, že žalovaný neposkytl žalobci doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu zcela v souladu s platnou právní úpravou. Závěrem soud konstatuje, že žalobce s přihlédnutím k výše uvedenému žádné relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany netvrdil ani neprokázal. S ohledem na tyto skutečnosti proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a výrokem ad I. rozsudku ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 14. prosince 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová