42 Az 27/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: V. T., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajinská republika, t.č. pobytem „X“, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, adresa pro doručování poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.6.2016, č.j. OAM-38/LE- LE05-LE05-2016, e.č. „X“. . takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21.6.2016, č.j. OAM-38/LE-LE05-LE05-2016, e.č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Především namítal, že žalovaný náležitě nezjistil skutkový stav týkající se náboru do ukrajinské armády, posílání branců do ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny a celkové vybavenosti a situace v ukrajinské armádě a důsledky odepření nástupu do armády, přestože žalobci byl opakovaně doručován povolávací rozkaz. Zdůraznil, že je především na správním orgánu, aby zjistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu je pouze to, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. Žalobce trval na tom, že žalovaný pochybil, když řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl a ani k nim neprovedl žádné důkazní prostředky. V důsledku tohoto jednání dle žalobce žalovaný porušil svou povinnost vykládat ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem s přihlédnutím k čl. čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). V tomto ohledu zejména namítal, že žalovaný ve vztahu k riziku naverbování do ukrajinské armády vůbec neprovedl důkazy týkající se aktuální situace v armádě a nasazování branců na východě země. V této souvislosti žalovaný provedl pouze obecné důkazy týkající se situace na Ukrajině (v některých případech navíc byly tyto důkazní prostředky neaktuální. Dále se žalobce domnívá, že ze strany žalovaného došlo k porušení ustanovení § 14a zákona o azylu. Uvedl, že hlavním deklarovaným důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z nutnosti nastoupit do armády a povinnost zúčastnit se bojů na východě Ukrajiny. Žalovaný se však nezabýval podmínkami v armádě, nasazováním branců na východě země, případně situací žalobce, která by mu hrozila, pokud by vojenskou službu v zemi původ nenastoupil. Žalobce tvrdil, že nenastoupení vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin, přičemž možnost jejího splnění alternativním způsobem neexistuje. Bylo tedy dle jeho názoru rovněž nutné zabývat se bezprostředním důsledkem žalobcova nenastoupení do armády, kterým je hrozící trest vězení za vyhýbání se vojenské službě, zejména podmínkami, za kterých by byl trest odnětí svobody vykonáván. Žalobce trval na tom, že v řízení o mezinárodní ochraně za situace, kdy cizinec uvedl, že nehodlá respektovat povolávací rozkaz, bylo nutné se zabývat otázkou opodstatněnosti jeho obav z uvěznění. To však žalovaný dle žalobce neučinil. Rovněž se měl žalovaný zabývat otázkou, zda podmínky v ukrajinských věznicích nezakládají neslučitelnost navrácení žalobce na Ukrajinu s čl. 3 a 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Žalobce zdůrazňuje, že možnost špatného zacházení v ukrajinských věznicích rozhodně není jen hypotetická. Poukázal na přeplněnost vazebních věznic. Rovněž uvedl, že podmínky v ukrajinských věznicích byly v minulosti opakovaně důvodem, pro který Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 3 Evropské úmluvy byl ze strany Ukrajiny porušen. Rovněž žalobce poukázal na absenci účinného vnitrostátního prostředku nápravy, pokud si někdo na špatné zacházení v místech kde dochází ke zbavení osobní svobody, stěžuje. Žalobce tedy trval na tom, že jeho obava ze špatného zacházení po omezení osobní svobody se zdá být opodstatněná a bylo proto povinností žalovaného se jí řádně zabývat a obstarat si v tomto směru relevantní podklady pro rozhodnutí. Tím, že tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné hodnotit toto rozhodnutí jako nezákonné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný uvedl, že v žalobě je obšírně přednášeno, jakými povinnostmi je stíháno správní řízení, ovšem chybí zde propojení těchto obecných úvah s konkrétním pochybením správního orgánu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že se jedná o univerzální znění žaloby, kdy některé skutečnosti uvedené v žalobě nesouhlasí s obsahem správního spisu. Žalovaný zdůraznil, že z pohovoru se žalobcem učiněného dne 6.4.2016 jednoznačně vyplynulo, že je velice dobře orientován v problematice účinnosti povolání do ukrajinské armády, kdy uvedl, že si povolávací rozkaz nikdy nepřevzal, nepodepsal a tím pádem jej oficiálně nepovolali do armády. Z pohovoru rovněž dle žalovaného vyplynulo, že hlavním motivem žalobce pro setrvání na území České republiky jsou lepší ekonomické podmínky, než jaké vládnou v jeho zemi původu. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, existence možnosti, že bude žalobce povolán do armády, není azylově relevantní skutečností. Uvedl rovněž, že dle platné právní úpravy na Ukrajině platí, že dokud nebyl řádně doručen povolávací rozkaz, není občan povolávaný do armády trestně postižitelný. Jak vyplynulo z výpovědi žalobce, nikdy povolávací rozkaz nepřevzal, nebyl tedy z hlediska zákona ani povolán k výkonu vojenské služby. Dle žalovaného je tedy zřejmé, že mu žádný postih na Ukrajině nehrozí. Úvahy žalobce o podmínkách ve vězení nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a jsou pouze hypotetické. Dále žalovaný s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, uvedl, že azylové řízení neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. K tomu je třeba postupovat v souladu se zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili svůj konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené jim za tímto účelem soudem neuvedli, že na projednání věci trvají. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 2.4.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že na Ukrajině je válka a jeho chtějí odvést do armády. Mohl by tam zemřít. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že z Ukrajiny odjel asi před rokem. Odjel, protože se rozvedl a chodilo mu stále předvolání do armády. Uvedl, že nevykonal ani základní vojenskou službu, protože od 18 let je prakticky stále v zahraničí. Uvedl, že na Ukrajině platí, že dokud si občan osobně nepřevezme povolávací rozkaz, nebyl povolán. On sám jej nikdy nepřevzal a tím pádem nebyl oficiálně povolán. Na Ukrajině neměl žádné potíže. Jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je nevůle jít do armády. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci vyžádal zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16.8.2015 – 15.11.2015, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16.5. – 15.8.2015, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015 zabývající se posouzením mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, výroční zprávu Human Rights Watch 2016 a další informace, např. od organizace Freedom House, Amnesty International 2014/2015, obsahující podrobné informace o bezpečnostní situaci v tomto státě, zejména s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt se „separatistickými“ regiony na východu země, zprávu Amnesty Internatiolnal týkající se států, ve kterých je ukládán trest smrti. Dále si vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 1.8.2014, č.j. 110105/2014-LPTP, ze které vyplývá, že je možné se v Ukrajině bez překážek stěhovat, je možno na Ukrajině vyhledat pomoc v případě poškození trestnou činností či porušováním práv a svobod a je možné i reálně podat stížnost na postup příslušníků policejních orgánů a jiných orgánů státní moci. Dále si vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9.10.2015, č.j. 115045-LPTP, týkající se podmínek výkonu vojenské služby na Ukrajině, z níž je zřejmé, že tresty za nenastoupení k výkonu vojenské služby odpovídají trestům ukládaným v jiných zemích, vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu ale jako trestný čin kvalifikováno není, byla znovuzavedena alternativní služba např. z náboženských důvodů a občané Ukrajiny žijící dlouhodobě v zahraničí povoláváni nejsou. Dále si vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 21.5.2015, č.j. 98848/2015- LPTP k situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, z níž je zřejmé, že navrátilci na Ukrajinu nejsou ze strany státních orgánů znevýhodňováni či diskriminováni. Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Dle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle ust. § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Soud se nejprve zabýval námitkou, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, přičemž neposupoval eurokonformním způsobem ve smyslu čl. 4 kvalifikační směrnice. Jak vyplynulo z předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a jednak v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin je zřejmé, že žalobce o azyl požádal zejména z obav před nastoupením vojenské služby, potažmo z obav před uložením trestu v případě, že by její výkon odmítnul. Žalovaný si proto mimo jiné jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9.10.2015, č.j. 115045- LPTP, týkající se podmínek výkonu vojenské služby na Ukrajině, a rovněž další zprávy ohledně současné bezpečnostní situace ve vztahu k předchozí občanské válce. V napadeném rozhodnutí se pak zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany dle ust. § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupným vyloučením jednotlivých zákonných důvodů dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje. Soud v rámci posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neposuzoval, zda žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu správně uvážil, jestli v případě žalobce neexistují některé relevantní důvody pro udělení azylu. Napadené rozhodnutí samo o sobě je však nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že by žalovaný sám nevyvíjel vlastní iniciativu a nezjišťoval všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku za nedůvodnou. Žalobce jako azylový důvod uvedl obavu z nutnosti narukovat do armády. Co se týče obavy z nasazení do bojů v občanské válce proti separatistickým regionům na východě země, soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně rozebral základní povinnosti občanů k vlastnímu státu týkající se výkonu vojenské služby, i mezinárodní náhled na tuto problematiku. S jeho názorem nelze než souhlasit. Branná povinnost patří k nejzákladnějším závazkům příslušníků jednotlivých států, přičemž požadování jejího výkonu nelze obecně považovat za azylově relevantní důvod. To ostatně vyplývá i z konstantní judikatury soudů, např. Nejvyšší správní soud uvedený závěr vyslovil již v rozsudku ze dne 29.3.2004, č.j. 5 Azs 4/2004-49 (dostupném též na www.nssoud.cz): „Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Odmítání vojenské služby tedy samo o sobě ještě odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu nezakládá, a to ani v případě, že by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. O azylově relevantní důvod by se mohlo jednat např. v případě vymezeném v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.8.1994, č.j. 6 A 509/94-27, kdy by se žalobce musel: „podílet se na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život.“ Ze zpráv mezinárodních organizací a Ministerstva zahraničních věcí České republiky obstaraných žalovaným v průběhu správního řízení však nevyplývá, že by se takových činů regulérní armáda na Ukrajině dopouštěla. Dále ve vztahu k obavě žalobce z trestu za nenastoupení vojenské služby soud odkazuje opět na podklady zajištěné žalovaným, konkrétně informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9.10.2015, č.j. 115045-LPTP. Z ní mimo jiné vyplývá, že na Ukrajině došlo ke znovuzavedení alternativní vojenské služby. V případě nenastoupení vojenské služby (či výkonu alternativní služby) by sice žalobci hrozilo potenciální trestní stíhání, ani to však nezakládá azylově relevantní pronásledování automaticky, ale toliko opět tehdy, pokud by trestní sankce byla důsledkem jeho odporu účastnit se bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že by mu hrozil nepřiměřený trest. Jak v této otázce ale konstatoval již žalovaný, dle dostupných zdrojů jsou ukrajinskými orgány za takovéto jednání ukládány toliko tresty pokuty, veřejné služby či maximálně podmíněného trestu, žalobci tudíž žádný mimořádný trest nehrozí. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem soud námitku žalobce obavy z nastoupení vojenské služby shledal nedůvodnou. Další zásadní námitkou byla námitka žalobce, že se žalovaný otázkou vybavenosti a situace v ukrajinské armádě a obavami žalobce ze špatného zacházení a podmínek v ukrajinských věznicích, do nichž by se mohl dostat v důsledku odmítnutí nastoupení vojenské služby. V existenci špatných životních podmínek v ukrajinských věznicích spatřoval žalobce důvod pro přiznání doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalobce sice v podané žalobě poměrně obsáhle popisuje nedostatky vyskytující se v ukrajinských věznicích, ovšem ve své žádosti o mezinárodní ochranu ani v průběhu celého správního řízení až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalobce tyto své obavy vůbec nezmínil. Rovněž tak žalobce nepoukazoval na žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod posuzování vybavenosti a situace v ukrajinské armádě. Za této situace nelze ze strany žalobce úspěšně namítat, že se žalovaný danou otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v rámci azylového řízení břemeno tvrzení leží na bedrech žadatele o azyl a správní orgán není povolán k tomu, aby za žadatele vyhledával azylově relevantní důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Je rovněž třeba zdůraznit, že žalobci dosud nebyl (jak sám zdůraznil v rámci pohovoru) doručen povolávací rozkaz ani s ním nebylo v jeho zemi původu doposud zahájeno trestní stíhání z důvodu nenastoupení vojenské služby a jak již bylo zmíněno výše, v Ukrajině existuje možnost náhradní vojenské služby. Soud proto považuje za zcela předčasné zabývat se otázkou podmínek ve věznicích na Ukrajině, zvláště za situace, kdy ze strany samotného žalobce dosud k odmítnutí nastoupení výkonu vojenské služby ani nedošlo a existuje možnost výkonu náhradní vojenské služby. S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal soud i tuto námitku žalobce jako zcela nedůvodnou. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný neposkytl žalobci doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu v souladu s platnou právní úpravou. Závěrem soud konstatuje, že žalobce žádné relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany, které by se prokázaly jako reálné, neuvedl. S ohledem na tyto skutečnosti proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a výrokem ad I. rozsudku ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 31. října 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová