42 Az 34/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: I. K., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. evropským advokátem, se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.7.2016, č.j. OAM-94/LE-LE05- LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29.7.2016, č.j. OAM-94/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 15.11.2016. Žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve je pouze jednou skutečností, ze které lze dovozovat účelovost podání žádosti, nikoli však postačující. Dle žalovaného tato skutečnost musí být doplněna kvalifikovaným hodnocením žádosti o mezinárodní ochranu, které je provedeno na základě informací, které má správní orgán k dispozici. Jde zejména o skutečnosti, které žadatel ve své žádosti či při pohovoru uvádí, z jaké země pochází, jaká je tam situace, jaká je úspěšnost žadatelů z této země a podobně. Teprve posouzením uvedených skutečností je možné dle žalobce usoudit na případnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Takové úvahy však dle žalobce v předmětném rozhodnutí nejsou obsaženy. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný považuje podanou žádost za účelovou. Dle žalobce účelová žádost odpovídá pojmu použitém v zákoně o azylu, a to žádosti zjevně nedůvodné ve smyslu § 16 zákona o azylu. Žalobce trvá na tom, že pokud žalovaný označuje žádost o azyl za nikoli zjevně nedůvodnou, pak se současně nemůže jednat o žádost účelově podanou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně žalobce zdůraznil, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k absenci dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, neboť tyto okolnosti nebyly zjišťovány při zajišťování za účelem správního vyhoštění. Z uvedených důvodů dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění správního rozhodnutí a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce dále zdůraznil, že podmínkou pro možnost zajištění cizince dle § 46a je nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu. Dle žalobce se však s touto otázkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Aby mohlo být rozhodnutí o nemožnosti uložení žádné z alternativ zvláštních opatření považováno za přezkoumatelné, je dle žalobce nutné, aby se správní orgán vyjádřil ke každé z alternativ a uvedl, z jakého důvodu nelze danou alternativu uplatnit. Žalobce poukázal na skutečnost, že možnost použití zvláštních opatření nebyla dostatečně zvážena, a to přestože se žalobce na území České republiky zdržoval stále na stejné adrese, která byla orgánům policie a ministerstva vnitra známa. Žalobce má za to, že jestliže za poslední rok nepodnikal nic, čím by se skrýval před správními orgány a naopak s nimi komunikoval, není důvod nevyužít zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný se dle žalobce spokojil pouze s konstatováním, že žalobce nevycestoval z územní České republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Asz 192/2014, kde bylo konstatováno, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správní vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Odkaz na výše uvedený rozsudek je dle žalobce zcela nepřípadný, neboť tento rozsudek se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. Režim zajištění žalobce však spadá pod zcela jiný režim zákona o azylu, který stanovuje odlišné důvody zajištění cizince a zároveň jiné alternativy k zajištění. Dle žalobce je možnost uložení zvláštního opatření limitována pouze v případě, že žalobce v minulosti porušil povinnost uloženou mu zvláštní opatřením. V ostatních případech je vždy nutno zkoumat možnost uložení zvláštního opatření a závěr tohoto přezkumu je nutno řádně zdůvodnit. Dále žalobce namítal, že není dostatečně odůvodněna délka trvání jeho zajištění. Žalovaný se totiž zabýval maximální délkou doby zajištění, namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. Dle žalobce skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 110 dnů, není relevantním argumentem pro závěr, že žalobce má být zajištěn právě 109 dnů. Délka zajištění činí na žalobce dojem účelovosti. Dle jeho názoru byla délka zajištění stanovena tak, aby mohl být žalobce v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup považuje žalobce za nezákonný. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný popsal zjištěný skutkový stav a zdůraznil, že má za to, že z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Dále stručně zrekapituloval průběh předcházejícího řízení o zajištění žalobce dle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, které nebylo vyhověno. K závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany jím byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, vedla žalovaného skutečnost, že žalobce podle svých slov pobývá na území České republiky od roku 1998 a svou opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, stejně jako v případě své první žádosti o mezinárodní ochranu z roku 2015, podal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců, tedy až poté, co s jeho vyhoštění opět stalo reálným. Dle žalobce je tak patrné, že žalobce se snaží zneužít opětovně azylového řízení k tomu, aby zabránil svému vyhoštění, jak se mu to již jednou podařilo. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v řízení o vyhoštění vedeném OPKPE Praha se vyjadřoval v tom smyslu, že jeho vycestování z České republiky nic nebrání a že se chce vrátit na Ukrajinu, když prohlásil, že v České republice není nikdo, pro něhož by jeho vyhoštění bylo zásahem do soukromého či rodinného života, že zde nemá žádné závazky ani pohledávky a že mu není známa žádná překážka, která by bránila jeho vycestování. Žalovaný trval na tom, že ze všech výše uvedených důvodů je patrné, že ze strany žalobce byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný zdůraznil, že posouzení skutečností, které žadatel uvedl ve své žádosti a pohovoru, z jaké země pochází, jaká je jeho situace, jaká je úspěšnost žadatelů z této země v žádostech o mezinárodní ochranu a podobně, nejsou z hlediska ustanovení § 46a zákona o azylu relevantní, neboť tyto skutečnosti budou hodnoceny až při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž považuje úvahy žalobce o tom, že není rozdíl mezi žádostí „účelovou“ a „zjevně nedůvodnou“, za nesprávné. Žalovaný uvedl, že Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová. Pro rozhodnutí, zda se jedná i o žádost zjevně nedůvodnou, je však nutné žádost o mezinárodní ochranu v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany vždy posuzovat jako celek, když podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění je pouze jedním z kritérií. Žalovaný rovněž trval na tom, že svůj závěr o nedostatečnosti uložení zvláštních opatření k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v žalobou napadeném rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil. Zdůraznil, že žalobce nevycestoval z území České republiky ani po pravomocném uložení správního vyhoštění. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, na nějž odkazuje v napadeném rozhodnutí se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ovšem poukázal na to, že tento rozsudek obsahuje i obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. K námitce týkající se délky trvání zajištění žalovaný uvedl, že má za to, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, které svědčí pro závěry žalovaného, že zajištění pod dobu 110 dnů je zcela přiměřené. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „jmenovaný pobýval v České republice dle vlastních slov od roku 1998, o udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve v srpnu 2015 po svém opakovaném zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak tedy teprve po přibližně 17 letech pobytu na území České republiky, z části nelegálního. Během tohoto období se mohl na území České republiky pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně měl. Žádost však podal teprve tehdy, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a výkon vyhoštění se stal díky jeho zajištění Policií ČR reálným. Jak v průběhu výše již popsaného správního řízení vyšlo najevo, jeho žádost o mezinárodní ochranu nebyla důvodná a mezinárodní ochrana mu tedy nebyla udělena. Když svou žádostí o mezinárodní ochranu jmenovaný dosáhl odložení svého vyhoštění a následně i propuštění ze zajištění, opětovně porušil právní řád České republiky. Po svém opětovném zadržení a zajištění policií opakovaně podal žádost o mezinárodní ochranu, znovu tedy až poté, co se jeho vyhoštění stalo reálným. Přitom však uvedl naprosto totožné důvody své žádosti, jako uváděl již v předchozím řízení, které již byly správním orgánem posuzovány a nevedly k udělení mezinárodní ochrany. Z toho je zřejmé, že ač pobýval na území České republiky, žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve po svém zajištění Policií ČR a jeho jednání je naprosto účelové, vedené pouze úmyslem vyhnout se svému vyhoštění, nebo je alespoň pozdržet. V průběhu správního řízení o vyhoštění, vedeného OPKPE Praha se vyjadřoval v tom smyslu, že jeho vycestování z České republiky nic nebrání a že se chce vrátit domů na Ukrajinu.“ Z výše uvedené citace dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu a v minulosti nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a území České republiky neopustil. Žalobce byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území řadu let a svoji první žádost o mezinárodní ochranu podal až po svém zajištění Policií ČR. Následně svou druhou žádost o mezinárodní ochranu podal opět až v okamžiku, kdy byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění, přestože ji mohl podat okamžitě po skončení řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí první žádosti o mezinárodní ochranu před Krajským soudem v Praze (rozhodnuto bylo 26.1.2016). Důvody, které ve své žádosti žalobce uplatnil, mu byly jednoznačně známy již v době podání první žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobce měl možnost svou žádost o mezinárodní ochranu podat i dříve než byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ustanovený § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. K námitce žalobce, ve které ztotožňuje pojem „účelovost“ pojmem „zjevná nedůvodnost“ soud uvádí následující. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobce za účelové nelze nikterak dávat do souvislosti s posuzování skutečnosti, zda o předmětné žádosti o mezinárodní ochranu je možné rozhodnout v souladu s § 16 zákona o azylu s tím, že se jedná o žádost zjevně nedůvodnou. Když označil žalovaný podanou žádost za účelovou, hodnotil tím pohnutky, které vedly žalobce k jejímu podání, když, jak bylo již výše uvedeno, dospěl k závěru, že byla předmětná žádost podána dle žalovaného za existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Žalovaný tím hodnotil účel, za jakým byla žádost podána. Ovšem v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. Poukaz (byť velice stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je. Proto ji nelze považovat za zjevně nedůvodnou, přestože správní orgán dospěl k závěru, že byla podána účelově. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že žalobce pro setrvání na území České republiky a pokračování ve výdělečné činnosti, byť nelegální, využije jakékoliv možnosti, včetně podání žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu za účelem vyhnutí se zajištění a následnému vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž zcela vědomě nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a z území České republiky nevycestoval. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Žalobce namítá, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, nelze na danou věc aplikovat, neboť uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K tomu soud musí podotknout, že předmětné rozhodnutí se sice skutečně týká případu zajištění cizince, kdy samotným důvodem zajištění je nerespektování povinnosti vycestovat po uložení správního vyhoštění, ale současně obsahuje obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. V citovaném rozsudku je s odkazem na obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18.7.2013, č.j. 9 As 52/2013-34) konstatováno, že volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Tyto závěry lze plně využít při hodnocení možnosti uplatnění zvláštních patření dle zákona o azylu. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu i s ohledem na odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud shledal rovněž jako nedůvodnou. K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č.j. 6 Azs 33/2014 – 45. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 7. září 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová