42 Az 36/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: T. Ch. A., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t.č. pobytem ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, adresa pro doručování poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.8.2016, č.j. OAM-75/LE-LE05-LE05-2016, E.č. „X“. takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.8.2016, č.j. OAM-75/LE-LE05- LE05-2016, E.č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje a doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle ust. § 15a zákona o azylu, nelze udělit. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval ust. § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Zdůraznil, že je především na správním orgánu, aby zjistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu je pouze to, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost. Žalobce trval na tom, že žalovaný pochybil, když řádně nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl a ani k nim neprovedl žádné důkazní prostředky. V důsledku tohoto jednání dle žalobce žalovaný porušil svou povinnost vykládat ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem s přihlédnutím k čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). Dále se žalobce domnívá, že se žalovaný zabýval udělením humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu jen okrajově a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10.2003, č.j. 3 Azs 12/2003-38 a ze dne 28.4.2011, č.j. 1 Azs 5/2011-36, která je zavádějící a vede k nesprávnému právnímu posouzení dané věci. Podle žalobce právo na rodinný život může představovat důvod pro udělení humanitárního azylu za předpokladu, že by vycestování žadatele o mezinárodní ochranu představovalo zásah do jeho rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2013, č.j. 5 Azs 7/2012-28, s tím, že žalovaný další zkoumání, prověření či vyvrácení skutečností směřujích k udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany neprovedl. Závěrem žalobce navrhl žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný trval na tom, že při svém rozhodování vzal v úvahu všechny skutečnosti tvrzené žalobcem, přihlédl k nim a v napadeném rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádal. Žalobce nic jiného než rodinné vazby nenamítal a žalovaný se s touto skutečností vypořádal ve svém rozhodnutí i s odkazem na konstantní názor Nejvyššího správního soudu. Žalovaný připomněl, že o udělení humanitárního azylu nelze žádat. Humanitární azyl se uděluje na základě správní úvahy ministerstva. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2004, č.j. 5 Azs 47/2003-48. Správní orgán v průběhu řízení o mezinárodní ochraně vycházel z důvodů uvedených žalobcem a dále připomněl, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl v rámci trestního řízení vyhoštěn. Závěrem žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť žalobce i žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 1.7.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že na území České republiky žije jeho syn, kterého má s občanskou České republiky. V České republice žije od svých 27 let a je zde zvyklý. Ve Vietnamské socialistické republice je komunismus a má strach. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že je svobodný, je národnosti kinh, bez náboženského vyznání a v minulosti nebyl členem žádné politické strany. V roce 2001 proti němu bylo vedeno trestní stíhání Okresním soudem ve Vsetíně, a za trestný čin vydírání mu byl uložen podmíněný trest na čtyři roky. Vietnamskou socialistickou republiku opustil v roce 1995 a Česká republika pro něho byla cílovou zemí. Chce mít povolení k pobytu a starat se o syna, který má české státní občansví. V případě návratu do vlasti se ničeho neobává. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci vyžádal zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze 13. dubna 2016 o dodržování lidských práv za rok 2015 ve Vietnamu, zprávu od organizace Freedom House – Svoboda ve světě 2015 – Vietnam, Výroční zprávu Amnesty International ze dne 24. února 2016 – Vietnam, Výroční zprávu Human Rights Watch 2016 – Vietnam, dále si vyžádal údaje o zemi Vietnam – Mezinárodní organizece pro migraci, informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 26.5.2015, č.j. MV-42927-19/OAM- 2015 a informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 16.4.2014, č.j. 99311/2014-LPTP. Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Dle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle ust. § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Soud se nejprve zabýval námitkou, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, přičemž neposupoval eurokonformním způsobem ve smyslu čl. 4 kvalifikační směrnice. Jak vyplynulo z předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a jednak z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin je zřejmé, že žalobce o azyl požádal zejména proto, že má v České republice dítě a další dítě, žije ve Spolkové republice Německo, chce se o děti starat, občas je navštěvovat, V České republice žil déle než ve Vietnamu a měl by problém se znovu integrovat. Dále uvedl, že ve Vietnamské socialistické republice vládne komunistická strana, a když byl ve Vietnamu v roce 2010 na dovolené, tak měl problém se zákonem, neboť užíval pervitin. Žalovaný si proto mimo jiné jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 26.5.2015, č.j. MV-42927-19/OAM- 2015, týkající se situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu a dlouhodobě žijících mimo území Vietnamské socialistické republiky. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20.1.2006, č.j. 4 Azs 111/2005-58, který je dostupný na www.nssoud.cz, „řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr.“ V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany dle ust. § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje, neboť žalobce v průběhu celého správního řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy. Soud v rámci posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neposuzoval, zda žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu správně uvážil, jestli v případě žalobce neexistují některé relevantní důvody pro udělení azylu, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, č.j. 3 Azs 8/2005-49, který je dostupný na www.nssoud.cz, „určuje rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí správní orgán a podle ustanovení § 34 odst. 5 správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.“ Napadené rozhodnutí samo o sobě je tak nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Žalobce uváděl, že u něho jsou dány důvody pro udělení azylu dle ust. § 14 zákona o azylu, v němž je uvedeno, že v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Žalobce poukazoval na skutečnost, že má v České republice syna, o kterého by se chtěl starat a se kterým by se chtěl stýkat. V této souvislosti soud vycházel z rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, č.j. 2 Azs 36/2005-48, který je dostupný na www.nssoud.cz, a v němž je uvedeno, že „správní orgán uděluje humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu) v mezích svého správního uvážení; na udělení této formy azylu nemá žadatel subjektivní právo. Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu není sice vyloučeno ze soudního přezkoumání, ale soud se rozhodnutím může zabývat jen v omezeném rozsahu, totiž z hlediska posouzení, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s.ř.s.), tedy z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces.“ A dále soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 19.7.2004, č.j. 5 Azs 105/2004-72, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž je uvedneo, že „ust. § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je "případ zvláštního zřetele hodný" a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy "lze udělit humanitární azyl" představuje správní uvážení.“ Ze správního spisu vyplynulo, žalovaný zkoumal, zda v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl a požádal o udělení mezinárodní ochrany, neboť byl Obvodním soudem pro Prahu 4 v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 T 52/2015 odsouzen k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky. V žalobě žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2013, č.j. 5 Azs 7/2012-28, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2011, sp. zn. 1 Azs 5/2011, k tomu soud konstatuje, že tato rozhodnutí se vztahují k posouzení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu. Způsob a rozsah posouzení skutečností relevantních dle § 14a zákona o azylu pro přiznání doplňkové ochrany je však zcela odlišný od způsobu posouzení existence důvodů pro přiznání humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, jehož přezkumu se v rámci své žaloby dovolával žalobce. Proto nelze závěry obsažené ve výše uvedených rozhodnutích aplikovat v rámci posuzování zákonnosti rozhodnutí o udělení či neudělení humanitárního azylu. Žalovaný věc posoudil v souladu s právní úpravou a soudu tudíž nezbylo, než i tuto uvedenou námitku zamítnout jako nedůvodnou. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí mezinárodní ochrany – řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České republiky pobývá od svých 27 let, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v rámci trestního řízení vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud se s jeho názorem zcela ztotožňuje, neboť poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat v případě, že ostatní možnosti obnovy pobytového oprávnění jsou již vyčerpány či se schyluje k vykonání uloženého trestu vyhoštění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a výrokem ad I. rozsudku ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 9. listopadu 2016 Mgr. Václav Trajer v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová