42 Az 39/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: I. S., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. evropským advokátem, se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2016, č.j. OAM-110/LE-LE05- LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2016, č.j. OAM-110/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 18.12.2016. Žalobce ve své žalobě uplatnil pouze jedinou žalobní námitku, a to, že délka stanovená žalobou napadeným rozhodnutím je nezákonná, respektive neslučitelná s požadavky uvedenými v čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26.6.2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). V této skutečnosti spatřuje žalobce porušení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 5 zákona o azylu. V čl. 9 odst. 1 návratové směrnice je uvedeno, že délku zajištění je nutno stanovit tak, aby žadatel o mezinárodní ochranu byl zajištěn pouze co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 8 odst. 3 směrnice. Z uvedeného dle jeho názoru vyplývá, že zajištění musí být „co nejkratší“. V daném případě by tedy zajištění mělo být co nejkratší a v žádném případě by nemělo být delší, než doba, po kterou lze žádost žalobce o mezinárodní ochranu považovat za účelovou, tj. podanou pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Žalobce trvá na tom, že pokud se ukáže, že podaná žádost o mezinárodní ochranu takovýto charakter postrádá, stává se zbavení osobní svobody nařízené na základě § 46a odst. 1 písm. e) azylového zákona bez dalšího nezákonné. Žalobce zdůraznil, že podle § 16 odst. 1 písm. h) azylového zákona je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění“, zamítne ji správní orgán jako zjevně nedůvodnou, a to dle § 27 odst. 5 azylového zákona ve lhůtě 30 dnů. Z uvedeného dovozuje žalobce, že pokud byl naplněn důvod pro zajištění uvedený v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v čl. 8 odst. 3 návratové směrnice, nemůže řízení v prvním stupni trvat déle než 30 dnů. Tomu je dle názoru žalobce potřeba přizpůsobit výrok napadeného rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v části týkající se stanovené délky zajištění. Dle žalobce délka zajištění v daném případě nesmí přesáhnout dobu 30 dnů. Dle žalobce platí, že pokud by žádost žalobce o mezinárodní ochranu nebyla jako zjevně nedůvodná ve lhůtě 30 dnů zamítnuta, stalo by se zajištění žalobce na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nezákonné. Nebylo by totiž možné tvrdit, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze proto, aby cizinec pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení, čímž by odpadl důvod, na jehož základě k zajištění žalobce došlo. Dle žalobce je nepřípustný případný argument žalovaného, že pokud by se zjistilo, že žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) azylového zákona nelze zamítnou, správní orgán dalším rozhodnutím zajištění žalobce ukončí. Žalobce trval na tom, že doba zajištění musí být stanovena tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor s právním předpisem, na jehož základě k zajištění došlo. V tomto směru poukázal na rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2015, č.j. 7 Azs 11/2015-32. Rozhodnutí o zbavení osobní svobody musí být vždy koncipováno tak, aby souvislost mezi zajištěním samotným a účelem, pro který k zajištění došlo, byla vždy zachována. Žalobce rovněž uvádí, že nelze připustit argument žalovaného, že pokud nebylo rozhodnuto v souladu s § 27 odst. 5 zákona o azylu ve lhůtě 30 dnů, ještě to neznamená, že žádost o mezinárodní ochranu nelze považovat za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Lhůty pro rozhodnutí správního orgánu jsou dle žalobce pro správní orgán závazné a jejich nedodržení je nutno vykládat k tíži správních orgánů. Žalobce tedy uzavřel, že v případě, kdy správní orgán stanovil délku zbavení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu zajištěného na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na dobu delší než 30 dnů, je takové rozhodnutí od samého počátku nezákonné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její odmítnutí či zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný uvedl, že v podané žalobě nelze nalézt žádné vymezení konkrétního pochybení správního orgánu ve vztahu ke konkrétní namítané skutečnosti – nelze zde tedy dle názoru žalovaného nalézt, co konkrétně mělo být správním orgánem posouzeno jinak a proč. Z toho důvodu je dle jeho názoru žaloba pro neurčitost neprojednatelná a měla by být odmítnuta. Dále žalovaný uvedl, že sdělením ze dne 29.9.2016 písemně informoval Policii ČR a Správu uprchlických zařízení v Drahonicích, že v případě žalobce již netrvají důvody k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a že žalobce musí být v souladu s § 46a odst. 12 písm. a) zákona o azylu bez zbytečného odkladu a bez rozhodnutí ukončeno. Důvod, pro který byla tedy žaloba podána, dle žalobce pominul. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval projednatelností předmětné žaloby. Dospěl k závěru, že samotná žaloba obsahuje dostatečně konkretizovaný žalobní bod, v němž žalobce namítal, že v případě, že byl zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nemůže být doba zajištění delší než 30 dnů. V tomto směru tedy shledal soud žalobu jako projednatelnou. Na překážku projednání předmětné žaloby není ani skutečnost, že žalobce byl po podání žaloby ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn, neboť dle žalovaného odpadly důvody pro jeho zajištění. Soud totiž při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětnou žalobu nelze odmítnout a meritorně o žalobě rozhodl. Jediná námitka žalobce spočívala v tvrzení, že když je zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nemůže doba zajištění být delší než 30 dnů, neboť v případě zjevně nedůvodné žádosti o azyl ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, musí být dle § 27 odst. 5 zákona o azylu rozhodnuto nejpozději do 30 dnů ode dne poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je uvedeno, že ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu je uvedeno, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Na tomto místě je nutno souhlasit s žalobcem, že v obou ustanoveních zákona je formulace, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ totožná. To však ještě samo o sobě nepostačuje k přijetí závěru, že pokud byl cizinec zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, musí jeho žádost být automaticky posuzována jako zjevně nedůvodná ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Výše uvedená formulace totiž pouze popisuje účel, za kterým cizinec v daných případech žádost o mezinárodní ochranu podává. Jsou tak hodnoceny pohnutky, které cizince k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly. Pohnutky cizince spočívající v tom, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ můžou být v případě, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, důvodem k zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Ovšem samotná existence uvedených pohnutek k podání mezinárodní ochrany ještě nepostačuje k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu mohla být považována za zjevně nedůvodnou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení ve lhůtě 30 dnů, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. V daném případě poukaz (byť velice stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je, neboť je v ní uvedeno, že se nemůže vrátit domů, protože mu hrozí nebezpečí smrti. Z toho důvodu nelze žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu považovat za zjevně nedůvodnou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, přestože správní orgán v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody se domnívat, že byla tato žádost podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. Ostatně v tomto směru obsahuje argumentaci i samotné žalobou napadené rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu obsahuje i důvod, který bude nutno standardně posoudit z hlediska naplnění podmínek § 12 či § 14 zákona o azylu, nelze na tuto žádost nahlížet jako na zjevně nedůvodnou a nebude o ní rozhodnuto ve zkrácené lhůtě 30 dnů ale ve lhůtě odpovídající vyřízení standardní žádosti o mezinárodní ochranu v předpokládané lhůtě 90 dnů. Z výše uvedených závěrů jednoznačně vyplývá, že žalobcův předpoklad, že v případě, že cizinec je zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a doba zajištění je stanovena delší než 30 dnů, je rozhodnutí o zajištění cizince vždy nezákonné, je nesprávný. I v případě, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“, je možné cizince zajistit na dobu delší než 30 dnů, pokud existuje důvod, proč nelze jeho žádost považovat za zjevně nedůvodnou a žádost o mezinárodní ochranu tedy bude vyřizována standardním postupem. S ohledem na výše uvedené závěry vyhodnotil soud žalobcovu námitku jako nedůvodnou, a proto jeho žalobu ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 11. října 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová