42 Az 40/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: T. L., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeným Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2016, č.j. OAM-121/LE-LE05-LE05-PS- 2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 16.10.2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2016, č.j. OAM-121/LE- LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 1.1.2017. Žalobce namítal, že nebyl dán důvod jeho zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zdůraznil, že zajistit cizince lze pouze ve výjimečných případech. Výše citované ustanovení tedy musí být aplikováno restriktivně. Možnost zajištění cizince je pouze v případě, kdy je žádost o azyl podána pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání do ciziny. Pokud však je žádost o azyl podána i s jinými cíly jako v daném případě, např. s cílem skutečně získat mezinárodní ochranu na území České republiky, a to i s nereálnými představami neodpovídajícími podmínkám stanoveným v zákonu o azylu, tato možnost nepřipadá v úvahu. Žalobce poukázal na obdobnou úpravu obsaženou v § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Žalobce zdůraznil, že účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není to, aby byli zajištěni žadatelé, kteří sice podali žádost o mezinárodní ochranu mimo jiné za účelem znemožnění správního vyhoštění, ovšem touto žádostí sledují mimo jiné i jiné cíle, tedy především doufají v to, že by jim mohla být udělena mezinárodní ochrana. Zásadní otázkou, kterou se tedy musí žalovaný zabývat, je to, zda k podání žádosti o mezinárodní ochranu příslušný žadatel neměl ještě i jiné důvody, zda tedy mezinárodní ochranu skutečně nechtěl získat. Pokud by žadatel sledoval svojí žádostí pouze zmaření správního vyhoštění, byl by důvod zamítnout žádost postupem dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Ovšem v daném případě žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobce v žádosti uvedl i jiné důvody pro získání mezinárodní ochrany a bude nutno posoudit jeho žádost z hledisek uvedených v § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona o azylu. Žalobce v žalobě uvedl, že pokud žalovaný uznal, že žádost o mezinárodní ochranu může vést k udělení mezinárodní či doplňkové ochrany, připustil, že žalobce nepodal svoji žádost pouze z důvodu, aby zamezil realizaci správního vyhoštění, nýbrž i z důvodů jiných. Žalobce uvedl, že možnost, že by žalobce uvedl v žádosti azylově relevantní údaje, avšak ve skutečnosti by neusiloval o získání mezinárodní ochrany, je prima facie absurdní. Dle žalobce tedy žalobou napadené rozhodnutí trpí zásadní vadou vnitřní rozpornosti, jelikož v odůvodnění je uvedeno, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem zmaření správního vyhoštění, avšak již při vydání rozhodnutí žalovaný uznal, že bude žádost posuzovat z věcné stránky, protože se v ní nacházejí argumenty, které takové posouzení vyžadují. Žalobce trval na tom, že pokud v žádosti uvedl takové důvody, které vylučují aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nelze současně tvrdit, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu nebylo získání této ochrany, protože neexistuje žádný důvod domnívat se, že by žalobce o tuto ochranu nestál. Žalobce trval na tom, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu svojí žádostí sleduje mimo jiné i udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv podal žádost rovněž za účelem zmaření vyhoštění, není dán důvod k jeho zajištění dle § 46a písm. e) zákona o azylu. Rovněž žalobce poukázal na skutečnost, že je občanem Ukrajiny, kde část země je okupována Ruskem, část je ovládána separatistickými jednotkami. Proto je nutno zvláště pečlivě zvážit možnost udělení doplňkové ochrany žalobci s o hledem na skutečnost, z jaké části Ukrajiny pochází. Nelze tedy apriorně vyloučit možnost udělení doplňkové ochrany. Žalobce by rád pobýval na území České republiky na základě jakéhokoliv právního titulu, tedy i na základě mezinárodní či doplňkové ochrany. Neexistuje žádná indicie, že by zamýšlel opustit Českou republiku a odcestovat do třetího státu. Nelze se tedy domnívat, že svoji žádost o mezinárodní ochranu nemyslel vážně a ve skutečnosti by o ni nestál. Dále žalobce namítal nedostatečné a nesprávné posouzení aplikace zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalobce uvedl, že v žalobou napadeném rozhodnutí je uvedeno, že důvodem pro nemožnost užití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu byla skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky bez povolení, skutečnost, že vykonával bez povolení pracovní činnost, a to, že žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Zdůraznil, že pokud by účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu vylučovala možnost využití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, ztrácelo by uvedené ustanovení na svém významu. Rovněž nelegální pobyt nemůže dle žalobce představovat překážku využití § 47 zákona o azylu, neboť nelegální pobyt je faktickou podmínkou umístění do zařízení pro zajištění cizinců, tudíž lze tuto skutečnost jen těžko považovat za skutečnost, jež by znemožňovala užití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce obecně uvedl, že vůbec si lze jen těžko představit skutečnosti, které znemožňují užití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Zdůraznil na závěr, že žádné skutečnosti vylučující možnost využití zvláštních opatření dle jeho názoru v žalobou napadeném rozhodnutí nebyly uvedeny. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný trval na tom, že z žalobou napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům dospěl. V rozhodnutí byl popsán skutkový stav a bylo zdůvodněno, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal žalovaný naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Následně žalovaný zrekapituloval stručně skutkový stav. Žalovaný uvedl, že ze zjištěných skutečností týkajících se žalobce a jeho pobytu na území České republiky a schengenského prostoru dospěl k závěru, že se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána žalobcem pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Poukázal na skutečnost, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po opakovaném zadržení policií po 7 měsících pobytu na území České republiky. Před tím pobýval na území Polské republiky, kde rovněž o azyl nepožádal. Během tohoto období se mohl volně pohybovat a nic mu nebránilo v možnosti u příslušného orgánu podat žádost o mezinárodní ochranu. Žádost však podal až po zahájení řízení o vyhoštění v době, kdy byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. V předchozím řízení o zajištění dle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neuvedl žalobce žádnou skutečnost, která by mu bránila v návratu do země původu. Dle žalovaného je tedy patrné, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je účelová a byla podána pouze s cílem legalizovat pobyt a vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.8.2008, sp. zn. 5 Azs 24/2008, kde je uvedeno, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová. Rovněž žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.6.2016, sp. zn. 7 Azs 55/2016, ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že skutečnost případné účelovosti podané žádosti je speciálním důvodem pro zajištění cizince na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný rovněž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.8.2016, sp. zn. 41 Az 17/2016, ze kterého vyplývá, že může nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně bezdůvodnou. Dále žalovaný uvedl, že na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí se dostatečně zabýval možností uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, nicméně dospěl k závěru, že uplatnění těchto opatření by nebylo dostatečně účinné vzhledem k tomu, že u žalobce lze důvodně předpokládat jeho pokračující hrubé nerespektování právního řádu České republiky. Dále žalovaný zdůraznil, že i délka trvání zajištění byla dostatečným způsobem odůvodněná. K vyjádření žalovaného zaslal žalobce soudu repliku, ve které reagoval na vyjádření žalovaného. Ve vztahu k rozsudku ze dne 15.8.2016, sp. zn. 5 Azs 24/2008, poukázal na neaplikovatelnost závěrů obsažených v judikátu s ohledem na změnu právní úpravy. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.6.2016, č.j. 7 Azs 55/2016-55, uvedl že v tomto rozsudku soud vytkl žalovanému, že účelovostí žádosti argumentoval v případě, kdy ve výroku rozhodnutí uvedl jako důvod zajištění § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Soud se však již nijak blíže nezabýval naplněním podmínek zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tento rozsudek tak dle žalobce nemůže nikterak podpořit názor žalovaného o vhodnosti aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v případě zajištění žalobce. Dále žalobce setrval na svých závěrech obsažených v žalobě. Zdůraznil, že aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žalobce nedopatřením uvedl písm. h) – pozn. soudu připadá v úvahu pouze v případě, kdy se cíle cizince míjejí s institutem mezinárodní ochrany, např. v případě vůle odcestovat na území jiného státu. Žalobce zdůraznil, že v případě cizince dlouhodobě pobývajícího na území České republiky je závěr, že nestojí o mezinárodní ochranu, zjevně absurdní a neexistují žádné důvody pro to, aby bylo možné důvodně předpokládat, že žalobce ve skutečnosti o přiznání mezinárodní ochrany vůbec nestál, případně byl přesvědčen o tom, že mezinárodní ochranu v žádném případě nezíská. Rovněž ve vztahu k nedostatečnosti posouzení nemožnosti použití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu žalobce setrval na svých závěrech. Zdůraznil, že aby institut zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu byl využitelný, je nutné, aby existovala reálná množina případů cizinců, kteří byli umístěni do zařízení pro zajištění cizinců podle § 124, § 124a nebo § 124b zákona o pobytu cizinců a po zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany v jejich případě připadalo v úvahu využití zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Výklad, že již samotný nelegální pobyt na území České republiky vylučuje aplikovatelnost ustanovení § 47 zákona o azylu, je dle žalobce neudržitelný. V tomto směru poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.2.2014, č.j. 3 Azs 19/2013-44, z něhož vyplývá, že samotný nelegální pobyt nemůže vést k důvodnosti zajištění podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Žalobce trval na tom, že pokud nelegální pobyt na území České republiky nemůže být důvodem pro zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 zákona o azylu, a maiori ad minus tím spíše nemůže být důvodem pro nemožnost aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalobce setrval na závěru, posouzení možnosti aplikace zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu bylo v daném případě ze strany žalovaného nesprávné a nemůže obstát. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný i žalobce s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkou, že nebyl dán důvod pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu je uvedeno, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V obou ustanoveních zákona je formulace, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ totožná. Výše uvedená formulace totiž popisuje účel, za kterým cizinec v daných případech žádost o mezinárodní ochranu podává. Jsou tak hodnoceny pohnutky, které cizince k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení ve lhůtě 30 dnů, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. Ovšem z uvedeného nelze dovodit, že pokud cizinec ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvede i jiný důvod, než že ji podává s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, správní orgán jej již nemůže zajistit dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle soudu z formulace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v případech, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že cizinec žádost o mezinárodní ochranu podal účelově a byly splněny i ostatní podmínky uvedené v daném ustanovení, zajistit cizince za účelem zabezpečení jeho součinnosti v azylovém řízení.Pokud má správní orgán dostatečně podloženo, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, a jsou splněny i ostatní podmínky obsažené v daném ustanovení, může správní orgán přistoupit k zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) i v případě, že cizinec ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl i jiné azylově relevantní důvody. Je totiž nutno odlišovat zjevnou nedůvodnost žádosti a účelovost žádosti o mezinárodní ochranu. I žádost o mezinárodní ochranu, kterou nelze vyhodnotit jako zjevně nedůvodnou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, může být účelovou žádostí o mezinárodní ochranu, která odůvodňuje případné zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Naopak je vysoce pravděpodobné, že cizince, který se bude snažit prostřednictvím účelově podané žádosti o mezinárodní ochranu vyhnout hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, bude do své žádosti uvádět i (povětšinou zcela obecné) azylově relevantní důvody. V daném případě tedy žalobce ve své žádosti sice uvedl, že podává žádost o mezinárodní ochranu, protože je v jeho zemi původu válka, ovšem správní orgán na základě relevantních skutkových zjištění dospěl k závěru, že daná žádost o mezinárodní ochranu byla podána ryze účelově pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Důvody, na základě kterých správní orgán dospěl k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, jsou v žalobou napadeném zcela konkrétně uvedeny. Jako důvody žalovaný uvedl skutečnosti, že žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu podal až po několikaměsíčním nelegálním pobytu na území České republiky, kdy měl možnost volného pohybu po území, podal ji až v okamžiku, kdy s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, a v tom, že v předchozím řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců žalobce neuvedl žádnou překážku, která by mu bránila v návratu na Ukrajinu, a naopak sdělil, že se chce vrátit k rodině a návrat pro něho nebude představovat žádný problém. Na tomto místě soud konstatuje, že se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že daná žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově a byly dány důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené závěry shledal soud tuto námitku jako nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 3 a 4, kde uvedl, že ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že žalobce pro setrvání na území České republiky, byť nelegální, využije jakékoliv možnosti, včetně podání žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu za účelem vyhnutí se zajištění a následnému vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že se žalobce vyhýbal svým povinnostem, když dlouhodobě nerespektoval svou povinnost vycestovat z území EU a vykonával výdělečnou činnost bez jakéhokoliv povolení. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem, pro nemožnost aplikace zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu je dle žalovaného skutečnost, že žalobce nerespektuje právní úpravu týkající se pobytu cizinců na území České republiky a úpravu týkající se výkonu zaměstnání cizinci na území České republiky. Žalovaný konkludentně dovozuje skutečnost, že pokud žalobce nerespektoval své zákonné povinnosti v minulosti při pobytu na území České republiky, nebude s velkou pravděpodobností respektovat ani zvláštní opatření případně uložená v souladu s § 47 zákona o azylu a proto je uložení těchto zvláštních opatření možno považovat za neúčinné. Tuto úvahu považuje soud za legitimní a dostatečně odůvodněnou. Soud podotýká, že argumentace judikaturou, která dovodila, že samotný nelegální pobyt není důvodem pro zajištění cizince, je na tomto místě nepřípadná, neboť nerespektování právních předpisů (včetně nelegálního pobytu na území České republiky) byla hodnocena ve vztahu k možnosti uložení zvláštních opatření a nikoli jako důvod k zajištění cizince. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že v jeho případě byly naplněny podmínky stanovené v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil soud i tuto námitku jako nedůvodnou. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. O odměně ustanoveného právního zástupce bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 27. října 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová