42 Az 44/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: I. Ch., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. se sídlem Kovářská 4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2016, č.j. OAM-147/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2016, č.j. OAM-147/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 30.1.2017. Žalobce namítal, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal s otázkou existence základních předpokladů možnosti zajištění cizince, a to zda bylo zajištění žalobce nutné a zda nešlo účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalobce trval na tom, že ani případná úvaha spočívající v tom, že nutnost zajištění žalobce spočívá ve skutečnosti, že žalobce v minulosti opakovaně nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, sama o sobě neobstojí jako odůvodnění nutnosti zajištění. Žalobce dovozoval ze skutečnosti, že na území České republiky má rodinné zázemí a ze skutečnosti, že v případě návratu na Ukrajinu, by musel narukovat do armády, závěr, že nemá důvod se skrývat a existují dostatečné záruky, že bude spolupracovat se správními orgány v azylovém řízení. Trval na tom, že není důvod se domnívat, že by svou účast na správním řízení svévolně mařil. Trval rovněž na tom, že správní orgán neměl žádné indicie k tomu, se domnívat, že by v případě žalobce nepostačovalo uložení zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce rovněž trval na tom, že žádost o mezinárodní ochranu nebyla z jeho strany podána účelově. Poukázal na svůj předchozí dlouhodobý legální pobyt na území České republiky v období od roku 1994 až roku 2006. Rovněž uvedl, že jeho obavy o život a pronásledování na Ukrajině zmítané válkou nejsou nereálné. Zdůraznil, že skutečnost, že cizinec podá žádost o mezinárodní ochranu opožděně v reakci na vývoj situace v zemi původu, případně v reakci na vývoj jeho pobytové situace, nelze samu o sobě považovat za důkaz účelovosti podané žádosti. Žalobce trval na tom, že tvrzení žalovaného v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nepostačuje k dovození účelovosti jednání žalobce. Proto dovodil, že nebyla naplněna podmínka zajištění dle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a napadené rozhodnutí je tedy nezákonné. Žalobce rovněž trval na tom, že žalobou napadeným rozhodnutím došlo k nezákonnému zásahu do jeho práva na osobní svobodu a práva na soukromý a rodinný život, neboť správní orgán nenaplnil zákonem předvídané podmínky zajištění cizince. Žalobce ve vztahu k stanovení délky zajištění namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné pro zneužití správní úvahy a pro nepřezkoumatelnost, neboť nezbytnost samotného zajištění ani možnost využití alternativ nebyla odůvodněna. Rovněž uvedl, že stanovení téměř maximální délky zajištění vylučuje možnost pravidelného přezkumu zbavení osobní svobody. V tomto směru odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012-26. Žalobce namítl, že jeho zajištění na 110 dnů prakticky vylučuje možnost účinného periodického soudního přezkumu zákonnosti zajištění dříve než po uplynutí této doby, proto považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný poukázal, že obsah žaloby nekoresponduje plně s případem žalobce, neboť jde o kompilát obecných námitek, kdy v některých částech jde žaloba nad rámec obsahu správního spisu, kdy žalobce tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu se bude muset zúčastnit války, ačkoli v rámci správního řízení jako jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobce uváděl skutečnost, že je v České republice již více než 20 let, má zde mnoho přátel, již si zde zvykl a na Ukrajině již nebyl 16 let. Zdůraznil, že nutnost zajištění žalobce mimo jiné dovodil z toho, že žalobce nerespektoval předchozí rozhodnutí o správním vhoštění, a současně uvedl, že na stranách 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil, proč není možné v případě žalobce uplatnit zvláštní opatření. Dále žalovaný poznamenal, že žalobcem podaná žádost o mezinárodní ochranu je již druhá v pořadí, přičemž obě žádosti byly podány teprve v okamžiku, kdy byl žalobce zajištěn a reálně hrozilo jeho nucené vycestování z České republiky. Žalobce pobýval na území České republiky více než rok nelegálně, ovšem svoji druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po zajištění Policií ČR. Jeho současné jednání tak žalovaný považuje za účelové, a to i s ohledem na skutečnost, že stejně účelově postupoval žalobce již v minulosti, kdy po propuštění ze zajištění ztratil na výsledku svého azylového řízení zájem, svévolně opustil azylové zařízení a již se do něho nevrátil a ani nekontaktoval správní orgán. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že v obou jeho žádostech o mezinárodní ochranu byla jako důvod uvedena skutečnost, že v České republice pobývá již 20 let a na Ukrajině nikoho nemá. Obavy o život a obavy z pronásledování na Ukrajině zmítané válkou uvedl žalobce až v předmětné žalobě. Rovněž žalovaný zdůraznil, že žalobce na území České republiky skutečnou rodinu nemá, tu má na Ukrajině. V České republice má pouze kamarády. K rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 97/20112-26 žalovaný uvedl, že ani závěry obsažené v tomto rozsudku není možné na daný případ vztáhnout, neboť daný rozsudek řeší délku zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, když žalobce je zajištěn dle zákona o azylu. Úprava podmínek, důvodů a i délky zajištění je v daných předpisech různá. Rovněž dle žalovaného nemůže obstát námitka, že délka zajištění neumožňuje periodicitu soudní kontroly, neboť ta je zajištěna ustanovením § 46a zákona o azylu. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. K závěru, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, žalovaný dospěl dle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na základě „skutečnosti, že jmenovaný pobýval v ČR podle vlastních slov již od r. 1993 nebo 1994, přitom od r. 2006 nelegálně, o udělení mezinárodní ochrany v minulosti žádal, a to v r. 2013, stejně jako nyní teprve poté, co mu bylo správním rozhodnutím uloženo vyhoštění, po svém opakovaném zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak tedy teprve po přibližně 20 letech pobytu na území ČR, z toho asi 7 letech nelegálního, a nyní opět po více než roce takového pobytu. Během tohoto období se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Správní orgán má za to, že jmenovanému byla tato možnost dostatečně známa vzhledem k době jeho pobytu na území ČR a především proto, že již dříve o mezinárodní ochranu žádal. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně měl. Žádost však podal teprve tehdy, kdy se výkon jemu již dříve uloženého vyhoštění stal díky jeho zajištění Policií ČR reálným.“ Dále žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval: „ … stejně účelově postupoval žadatel již v minulosti, když žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve po svém zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Po propuštění ze zajištění pak jmenovaný ztratil na výsledku svého řízení zájem, svévolně opustil azylové zařízení, v němž byl ubytován a již se do něj nevrátil a ani nekontaktoval správní orgán. V průběhu správního řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, vedeného OPKPE Kladno, se vyjadřoval v tom smyslu, že jediná překážka jeho vycestování z ČR je fakt, že zde pobývá již přes 20 let a na Ukrajině nikoho nemá, neuvedl ani žádnou hrozbu spojenou se svým návratem do vlasti. Ostatně ani ve své žádosti o mezinárodní ochranu žádnou obavu z jakékoliv hrozby nesdělil. Totožné důvody žádosti pak uváděl již v předchozím azylovém řízení. Z jeho jednání je tedy patrné, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění.“ Z výše uvedených citací dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Následně se soud zabýval otázkou, zda byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobci byla rozhodnutím Policie České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, Odborem cizinecké policie, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 6.8.2012, č.j. KRPU-180000-14/ČJ-2012-040022-SV-CV, stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU na 3 roky, na základě kterého byl s ohledem na následné azylové řízení zařazen v Shengenském informačním systému nežádoucích osob do 7.3.2018. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Kladno ze dne 26.9.2013, č.j. KRPS-114398-50/ČJ-2013-010023-SV, byla žalobci stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU na 4 roky, na základě tohoto rozhodnutí byl žalobce s ohledem na následné azylové řízení zařazen v Shengenském informačním systému nežádoucích osob do 26.10.2019. Žalobce byl rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 10.10.2016, č.j. KRPS-344822- 15/ČJ-2016-010023-SV, zajištěn, byla shledána existence nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo je takový úmysl zjevný z jeho jednání, nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a byla zjištěna skutečnost, že žalobce je evidován v informačním systému smluvních států. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Rovněž důvod uvedený v žádosti o mezinárodní ochranu, tedy že žalobce pobývá na územní České republiky již více než 20 let, není nikterak azylově relevantní a svědčí o snaze žalobce pouze prodlužovat či legalizovat svůj stávající pobyt. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky řadu let a nic mu nebránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobce měl možnost svou žádost o mezinárodní ochranu podat i dříve než byl zajištěn Policií ČR. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ustanovený § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že v rámci správního řízení bylo prokázáno, že žalobce se vyhýbal svým povinnostem, když dlouhodobě a zcela vědomě nerespektoval svou povinnost vycestovat z území EU, a to i poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Rovněž žalovaný uvedl, že žalobci bylo již v minulosti rozhodnutím v rámci řízení o správním vyhoštění uloženo zvláštní opatření, ovšem žalobce povinnosti vyplývající ze zvláštního opatření neplnil. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání a zejména s ohledem na skutečnost, že již v minulosti režim zvláštního opatření nerespektoval, by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud s ohledem na vše výše uvedené shledal rovněž jako nedůvodnou. K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č.j. 6 Azs 33/2014 – 45. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K námitce vztahující se k možnosti účinného periodického soudního přezkumu zákonnosti zajištění soud uvádí, že možnost periodického přezkumu trvání důvodů zajištění je zakotvena v ustanovení § 46a odst. 9 zákona o azylu. V tomto ustanovení je uvedeno, že ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají a při vydání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o opětovné posouzení důvodů zajištění, a to po uplynutí 1 měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva nebo, podal-li proti tomuto rozhodnutí žalobu, ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě. V tomto smyslu byl žalobce řádně v žalobou napadeném rozhodnutí poučen. I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou. Pouze na okraj soud k žalobcem zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012-26, poznamenává, že toto rozhodnutí vycházelo ze zcela odlišné právní úpravy, která byla následně vydanými právními předpisy zcela překonána a změněna. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 29. listopadu 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová