42 Az 6/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: A. A., nar. „X“, státního příslušníka Alžírské demokratické a lidové republiky, posledně místem pobytu v ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, t.č. umístěného v Uprchlickém táboře v Maďarsku, Szövetség UT 15-17, Györ, 9026 Hungary, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, adresa pro doručování P. O. Box 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2016, č.j. OAM-30/DS-PR-P18-2016, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2016, č.j. OAM-30/DS-PR-P18- 2016, E.č. „X“, jímž byla jako nepřípustná shledána jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 10a písm. b) zák. č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu bylo zastaveno a státem příslušným k posouzení podané žádosti byla podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), určena Maďarská republika. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, když nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, čímž způsobil nezákonnost rozhodnutí, náležitě napadené rozhodnutí neodůvodnil, v čemž spatřuje žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a dále nedostál požadavkům na přesnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že co do formy namítá nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky podle ust. § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť není dostatečně definován účastník řízení. Výroková část žalobou napadeného rozhodnutí neobsahuje místo trvalého pobytu žalobce, v důsledku čehož je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné. Po věcné stránce žalobce uvedl, že žalovaný nesprávně posoudil předmětnou věc, když dospěl k závěru, že žádost žalobce je nepřípustná, neboť se domnívá, že Česká republika je příslušná k meritornímu posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce dále připomněl, že se na území České republiky nachází rodinný příslušník žalobce, kterým je paní S. F. Žalobce dále namítl nesprávné určení státu příslušného k posouzení jeho žádosti. S určením Maďarska jako státu příslušného k rozhodnutí jeho žádosti nesouhlasí a považuje jej v rozporu s právními předpisy. Závěrem žalobce navrhl žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Zároveň žalobce požaduje přiznat náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Podle žalovaného námitky žalobce neprokazují, že by došlo k porušení nějakého ustanovení zákona o azylu, správního řádu či k rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný trval na správnosti vydaného rozhodnutí a dále uvedl, že při svém rozhodování se řídil závazným Nařízením Evropského parlamentu a Rady. Žalovaný připomněl, že žalobce byl dne 3.1.2016 zadržen Policií České republiky, neboť se na území České republiky zdržoval nelegálně. Žalobce byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice a ze systému EURODAC bylo po sejmutí jeho otisků prstů zjištěno, že již žádal o udělení mezinárodní ochrany dne 8.5.2013 v Norském království, dne 8.7.2014 ve Slovinsku a dne 13.8.2014 v Maďarsku. Podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady správní orgán zkoumal, zda není dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal v Maďarsku, Slovinsku a Norském království, avšak žádné z kritérií nebylo naplněno, a proto správní orgán požádal Maďarsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany s tím, že Maďarsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce. Žalovaný dále uvedl, že postupoval v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady, vydané rozhodnutí netrpí nezákonností či nepřezkoumatelností, a proto navrhl žalobu zamítnout. Závěrem žalovaný uvedl, že dne 7.3.2016 byl realizován transfer žalobce do Maďarska. Právní zástupce žalobce se písemně z jednání omluvil s tím, že souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Pověřený pracovník žalovaného při jednání soudu plně odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 3.1.2016 byl žalobce zadržen Policií České republiky, neboť se na území České republiky zdržoval nelegálně. Podle ust. § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodlo Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy dne 5.1.2016, č.j. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022, o zajištění žalobce a jeho umístění do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice. V souladu s čl. 11 odst. 1 Nařízení Rady č. 2725/2000 byly žalobci sejmuty otisky prstů a poslány do systému EURODAC. Z výsledku porovnání otisků prstů vyplynulo, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v Norském království, Slovinsku a Maďarsku. Dne 5.1.2016 byl Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, Odborem cizinecké policie sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení sepsaný podle ust. § 18 odst. 1 správního řádu. V něm uvedl, že do České republiky přicestoval v září nebo v říjnu 2014 vlakem z Rakouska a přebýval nejprve u jednoho ze svých bratranců, posléze u druhého bratrance a nakonec u přítelkyně, která je občankou České republiky. S přítelkyní by chtěli společně žít a do dvou let si pořídit společného potomka. Přítelkyni již daroval zásnubní prsten. Vzájemně si slíbili, že se nikdy neopustí. Z Norského království byl vyhoštěn, ve Slovinsku nevyčkal vydání rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany a odjel do Maďarska, kde se přihlásil na Policii, dostal kartu k pobytu s platností na 2 měsíce a měl se dostavit do azylového tábora, nicméně odjel do Rakouska a posléze do České republiky za účelem návštěvy bratranců, avšak potkal zde svou přítelkyni. Jiné kroky k legalizaci svého pobytu na území České republiky neučinil. Nemá finanční prostředky, aby mohl složit finanční záruku, avšak jeho přítelkyně je připravena složit finanční záruku ve výši 50.000 Kč. Nemá finanční prostředky k vycestování, avšak má finanční prostředky na další pobyt na území České republiky. Svou přítelkyni považuje za osobu, které by v důsledku ukončení jeho pobytu na území České republiky došlo k nepřiměřenému zásahu do práv soukromého a rodinného života. V České republice nemá žádné závazky a pohledávky. Nemá zde žádné ekonomické ani kulturní vazby, neboť se zdržoval především v komunitě svých krajanů. Je svobodný, bezdětný, a v jeho vlasti žijí jeho rodiče, jeho dva bratři a sestra. Na území Evropské unie se nedopustil žádného trestného činu, nepožívá drogy, pouze bere léky na astma a alergii. Je bez vyznání, ale zajímá se o judaismus. Korespondenci žádá zasílat na adresu svého právního zástupce. Dne 2.2.2016 obdržela Česká republika, oddělení Dublinského střediska, podle čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, souhlas s přijetím žalobce zpět na území Maďarska. Česká republika tak měla 6 týdnů na předání žalobce. Předání žalobce bylo realizováno dne 7.3.2016 leteckým transferem do Budapešti. Podle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle čl. 2 písm. g) věty první Nařízení Evropského parlamentu a Rady "rodinným příslušníkem" tito členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud tato rodina existovala již v zemi původu: - manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právu nebo praxi dotčeného členského státu přistupuje podobně jako k párům sezdaným podle jeho právních předpisů o státních příslušnících třetí země. Podle čl. 18 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady je členský stát příslušný podle tohoto nařízení povinen: a) převzít za podmínek stanovených v článcích 21, 22 a 29 žadatele, který podal žádost v jiném členském státě; b) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 žadatele, jehož žádost se posuzuje a který učinil žádost v jiném členském státě nebo který se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu; c) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu; d) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu. Podle odst. 2 příslušný členský stát v případech uvedených v odst. 1 písm. a) a b) posoudí nebo dokončí posouzení žádosti o mezinárodní ochranu učiněnou žadatelem. V případech uvedených v odst. 1 písm. c), v nichž příslušný členský stát ukončil posuzování žádosti, která byla žadatelem vzata zpět předtím, než bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé v první instanci, tento členský stát zajistí, aby žadatel měl právo požádat o dokončení posouzení své žádosti nebo podat novou žádost o mezinárodní ochranu, která není posuzována jako následná žádost ve smyslu ve směrnice 2013/32/EU. V těchto případech členské státy zajistí, aby bylo dokončeno posouzení žádosti. V případech uvedených v odst. 1 písm. d), kdy je žádost zamítnuta již v první instanci, příslušný členský stát zajistí, aby dotčená osoba mohla uplatnit účinný opravný prostředek podle článku 46 směrnice 2013/32/EU. Podle čl. 28 odst. 3 věty šesté Nařízení Evropského parlamentu a Rady je-li osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst.

3. Soud se nejprve zabýval námitkou, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, dostatečně se nevypořádal zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, přičemž nepostupoval eurokonformním způsobem a nesprávně určil příslušnost státu k posouzení žádosti žalobce. Jak vyplynulo z předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení a výsledků ze systému EURODAC. Z uvedených listin je zřejmé, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v Norském království, ze kterého byl vyhoštěn, ve Slovinsku, kde nepočkal ani na vydání rozhodnutí, a v Maďarsku, odkud vycestoval do České republiky, aniž by věděl, jak bylo o jeho žádosti rozhodnuto. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval posouzením své příslušnosti k vydání rozhodnutí a zároveň se zabýval příslušností Norského království, které správní orgán informovalo o tom, že slovinské úřady akceptovaly žádost Norského království a předání žalobce do Slovinska podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady. K příslušnosti Slovinska správní orgán zjistil, že ačkoliv žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku, nebyla Slovinská republika Maďarskem požádána o přijetí žalobce zpět, a proto ve smyslu čl. 23 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady je Maďarsko příslušné k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany a nikoli Slovinská republika. S ohledem na přijatou zprávu od Slovinské republiky požádala Česká republika dne 20.1.2016 Maďarsko o přijetí žalobce zpět. Lhůta pro odpověď Maďarska byla stanovena do 3.2.2016. Dne 2.2.2016 obdržela Česká republika, oddělení Dublinského střediska, od Maďarska souhlas s přijetím žalobce zpět do Maďarska a to v souladu s čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Podle čl. 28 tak měla Česká republika šest týdnů na realizaci předání žalobce do Maďarska, tj. do 15.3.2016. Žalovaný tímto postupem dospěl k závěru, že k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu není příslušná Česká republika, ale Maďarsko. Soud dále vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.1.2016, č.j. 61 Az 6/2015-19, v němž je uvedeno, že „z čl. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je nutno především dovodit, že osobní pohovor sleduje jako hlavní účel určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Účelem osobního pohovoru je toliko vyřešení otázky příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a nikoliv zjišťování skutečností k samotnému posouzení této žádosti.“ Napadené rozhodnutí soud posoudil jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů je žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel a z jakých důvodů není k posouzení žádosti žalobce příslušná Česká republika. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. K meritornímu posouzení námitky příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany soud uvádí, že vycházel z Nařízení Evropského parlamentu a Rady, konkrétně z čl. 7 odst. 2, v němž je uvedeno, že členský stát, který je příslušný podle kritérii stanovených v této kapitole (pozn. Kapitola III. Nařízení Evropského parlamentu a Rady), se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě. Žalobce podal svou první žádost o udělení mezinárodní ochrany v Norském království. Norské království však odpovědělo, že není příslušné k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci, neboť podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady Slovinská republika akceptovala žádost Norského království o předání žalobce. Slovinsko na žádost České republiky odpovědělo, že nebylo Maďarskem, v němž žalobce podal svou třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany, požádáno o přijetí žalobce zpět, a proto je ve smyslu čl. 23 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady příslušné k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany Maďarsko. Česká republika tak požádala Maďarsko o převzetí žalobce zpět, přičemž Maďarsko podle čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a přijetí žalobce zpět na své území. Soud konstatuje, že Maďarsko bylo určeno jako země příslušná k posouzení žádosti žalobce zcela v souladu s přímo aplikovatelným předpisem Evropské unie, přičemž soud neshledal žádný Nařízením Evropského parlamentu a Rady specifikovaný důvod, na základě kterého by bylo možné konstatovat, že namísto Maďarska, jehož věcná příslušnost byla dovozena výše, by měla být věcně příslušná k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu Česká republika. Žádný takový konkrétní důvod, kromě existence přítelkyně na území České republiky, jejíž posouzení je uvedeno níže, pak neuvedl žalobce ani ve své žalobě. Soud neshledal v postupu žalovaného v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady nedostatky a považuje vznesenou námitku žalobce za nedůvodnou. V rámci námitky žalobce, že na území České republiky má přítelkyni, posuzoval soud, nakolik žalobce právo na rodinný život realizuje. V této souvislosti soud poukazuje především na vyjádření žalobce, který uvedl, že je svobodný. Rodinní příslušníci žalobce (podle ust. § 13 odst. 2 zákona o azylu se jimi rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu, svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let), žijí v Alžírské demokratické a lidové republice. V České republice má žalobce přítelkyni, která nesplňuje kritéria rodinného příslušníka podle zákona o azylu, a žalobci tedy nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny. Žalobce výslovně uvedl, že má na území České republiky přítelkyni, avšak intenzita jejich vzájemného soužití, kdy žalobce bydlel u přítelkyně od září roku 2015, nesvědčí o stabilitě jejich vztahu, byť jej přítelkyně v ZZC Drahonice navštěvovala. Dále se soud zabýval možností, zda přítelkyně žalobce nesplňuje kritéria rodinného příslušníka podle čl. 2 písm. g) věty první Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Podmínkou, která musí být splněna, aby mohla být přítelkyně žalobce považována za rodinného příslušníka je, že tento vztah existoval již v zemi původu. Přítelkyně žalobce je občankou České republiky, se žalobcem se seznámili až v České republice. Z toho lze tedy dovodit, že vztah mezi žalobcem a jeho přítelkyní neexistoval v době, kdy se žalobce nacházel v zemi původu. Přítelkyni žalobce tak nelze považovat za rodinného příslušníka podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Soud tak konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí zcela respektuje právo žalobce na rodinný život v míře chráněné právními předpisy a považuje vznesenou námitku za nedůvodnou. K námitce žalobce ohledně nedostatečné identifikace žalobce soud konstatuje, že v žalobou napadeném rozhodnutí je žalobce identifikován pouze jménem, příjmením a datem narození, adresa trvalého pobytu zcela absentuje. Žalobci lze dát za pravdu, že se jedná o vadu rozhodnutí, neboť není uveden jeden z údajů umožňujících identifikaci žalobce ve smyslu ust. § 18 odst. 2 a ust. § 68 odst. 2 správního řádu, nicméně za současného skutkového stavu byl účel uvedení těchto údajů naplněn, neboť je žalobce bezpochyby dostatečně identifikován a nehrozí záměna s jinou osobou. Ostatně ani žalobce sám netvrdí opak, a tak lze uzavřít, že se jedná o toliko formální vadu, která však nezpůsobuje nezákonnost celého rozhodnutí ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal soud námitky žalobce jako zcela nedůvodné, neboť posouzení příslušnosti státu, který má rozhodnout o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany posoudil správní orgán v souladu s eurokonformním výkladem a právními předpisy České republiky. S ohledem na tyto skutečnosti proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a výrokem ad I. rozsudku ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 19. prosince 2016 Mgr. Václav Trajer v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová