54 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: N. C. P., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 5. 2026, č. j. KRPU-214332-53/ČJ-2025-040022- SV-ZZC, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 4. 5. 2026, č. j. KRPU-214332-53/ČJ-2025-040022- SV-ZZC, kterým byl žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c) ve spojení s § 124b odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem vycestování. Doba zajištění byla dle § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena na 60 dnů od okamžiku ukončení zajištění dle § 46a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž do celkové doby zajištění se započítává rovněž doba zajištění žalobce od prvotního omezení jeho svobody na území ČR, který nastal dne 24. 11. 2025 v 13:00 hodin, až do ukončení jeho zajištění dne 8. 12. 2025, tedy 14 dnů. Žaloba 2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné především proto, že žalovaná nesprávně posoudila maximální přípustnou dobu zajištění. Žalobce byl osobně omezen na svobodě již dne 24. 11. 2025, následně byl rozhodnutím ze dne 25. 11. 2025 zajištěn podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem vycestování. Poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, byl „přezajištěn“ podle § 46a zákona o azylu. Nyní, aniž by byl fakticky propuštěn na svobodu, byl znovu přezajištěn podle zákona o pobytu cizinců, tentokrát za účelem realizace správního vyhoštění. Podstatné je, že po celou dobu od 24. 11. 2025 žalobce neopustil zařízení pro zajištění cizinců a jeho osobní svoboda byla nepřetržitě omezena. Nejde tedy o několik samostatných a navzájem oddělených zajištění, nýbrž o jeden souvislý zásah do osobní svobody, pouze formálně převáděný mezi různými právními režimy. Takový postup dle žalobce nemůže obstát. Maximální doba zajištění podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců činí 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. U zajištění podle § 124b za účelem vycestování je navíc v judikatuře zdůrazněno, že tato doba nesmí v žádném případě přesáhnout 180 dnů a že možnost prodloužení nad 180 dnů se neuplatní. Jestliže byl žalobce omezen na svobodě již dne 24. 11. 2025, potom ke dni vydání napadeného rozhodnutí dne 4. 5. 2026 trvalo jeho omezení osobní svobody přibližně 162 dnů. Stanovením další doby zajištění na 60 dnů žalovaný fakticky umožnil, aby celková doba nepřetržitého zajištění překročila 180 dnů. To je v přímém rozporu se zákonem i se smyslem právní úpravy zajištění cizinců.

3. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí plyne spíše obecný závěr, že nemá pobytové oprávnění, v minulosti nevycestoval a nemá zájem vrátit se do Vietnamu. To však samo o sobě podle žalobce nestačí k závěru, že by nebylo možné uložit zvláštní opatření, zejména povinnost hlásit se policii, zdržovat se na určené adrese, složit finanční záruku či využít osoby ručitele. Žalovaná měla zkoumat konkrétní reálné možnosti žalobce, jeho vazby na území ČR, možnost ubytování u příbuzných či známých, případně možnost kontroly jeho pobytu jinými prostředky. Namísto toho vycházela převážně z paušálních úvah. To za situace, kdy z judikatury jasně vyplývá, že samotný neoprávněný pobyt pro zajištění za účelem vyhoštění nestačí. Napadené rozhodnutí je nepřiměřené i proto, že žalobce je velmi mladý člověk, který se ocitl v tíživé životní situaci po pracovním zprostředkování a zadlužení. Žalovaná tuto okolnost hodnotila bez dostatečného porozumění reálnému kontextu jeho migrace. Žalobce uvedl, že do Evropy přicestoval prostřednictvím agentury, za kterou zaplatil vysokou částku, že v Maďarsku pracoval, avšak nebyl řádně placen, a že se následně přesunul do ČR. Tyto skutečnosti mohly indikovat zranitelnost, ekonomické vykořisťování nebo alespoň situaci závislosti a zadlužení. Žalovaná rovněž nedostatečně posoudila reálnost vycestování v době stanovené zajištěním. V rozhodnuti pouze obecně uvádí, že Vietnam přijímá své občany, že letecké spojení existuje a že repatriační lety jsou realizovatelné. Takové odůvodnění je příliš obecné. V řízení o zajištění nestačí abstraktně tvrdit, že vyhoštění do určité země je obecně možné. Správní orgán musí posoudit, zda je vycestování reálně dosažitelné v konkrétní věci a v konkrétní době zajištění. Zvláště v situaci, kdy žalobce je nepřetržitě zajištěn již řadu měsíců a kdy žalovaná nyní stanovuje další dobu zajištění, bylo nezbytné přesně vysvětlit, jaké konkrétní kroky již byly učiněny, jaké kroky zbývají, zda Vietnam potvrdil totožnost žalobce či vydání náhradního cestovního dokladu, zda byla skutečně zahájena komunikace s vietnamskými orgány, kdy lze očekávat odpověď a proč je právě dalších 60 dnů nezbytných. Napadené rozhodnutí však takto konkrétní není. Vyjádření žalované k žalobě 4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že z pobytové historie žalobce je zřejmé, protože žalobce po celou dobu řeší pouze ekonomickou část svého pobytu na území a o dodržování zákonů a rozhodnutí správních orgánů se nestará. Poukázala na to, že žalobce přicestoval do ČR vlakem v době, kdy mu pobyt na vízum skončil, o oprávněnost svého pobytu se nestaral, pouze se soustředil na vydělávání peněz. Teprve po třech měsících na území ČR se začal starat o své pobytové oprávnění a v listopadu se dostavil na cizineckou polici, aby požádal o azyl. V Maďarsku ani v jiné zemi o azyl nepožádal, jediným důvodem jeho žádosti o azyl jsou dluhy v rodné zemi, které nelze podřadit pod důvody ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Do situace, ve které se nyní nachází, se tak dostal vlastní chybou a laxním přístupem k řešení svého pobytového oprávnění. Zdůraznila, že v rámci řízení o zajištění je rozhodné, že je pravomocné rozhodnutí o návratu žalobce a že žalobce nevycestoval ve lhůtě stanovené v návratovém rozhodnutím.

5. Žalovaná velmi pečlivě zhodnotila všechny okolnosti tohoto individuálního případu, a to i ve věci možného užití zvláštních opatření, kterými se zabývala v rozhodnutí ze dne 25. 11. 2025 zejména na str. 6 a následně je opětovně hodnotila v napadeném rozhodnutí, kdy došla k závěru, že za nezměněných okolností a s ohledem na skutkové okolnosti žádný typ zvláštního opatření nebylo možné uložit a muselo být přistoupeno k zajištění. Současně žalovaná vycházela z rozsudků Nejvyššího správního soudu, který opakovaně judikoval, že uložení zvláštních opatření musí být upřednostněno před zajištěním, ale zároveň však uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná; volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu se nebude vyhýbat. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Posouzení, zda žalovaná přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace žalovanou, na které leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. U žalobce byla předně dána důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon návratového rozhodnutí. Zdůraznila, že žalobce nevycestoval v době stanovené návratovým rozhodnutím, na území ČR přicestoval a pobýval nelegálně, argumentuje tím, že o ničem nevěděl, což považuje žalovaná za účelové, neboť je z cestovního dokladu žalobce zřejmé, že platnost oprávněného pobytu na udělené vízum skončila dne 25. 7. 2025. Žalobce svou pobytovou situaci v Maďarsku neřešil, namísto toho odcestoval do Prahy, kde si přes sociální sítě našel práci, do této situace se tak dostal vlastní chybou, kdy minimálně řešení svého pobytu ignoroval a věnoval se pouze jedinému, a to snaze vydělávat peníze. Ostatně nedůvěryhodnost žalobce dále podtrhuje i jeho následně podaná žádost o azyl, neboť v protokole vypověděl, že mu ve Vietnamu nic nehrozí, má tam pouze dluhy, takže se tam nevrátí, ani kdyby o návratovém rozhodnutí věděl. Žalovaná v napadeném rozhodnutí jasně definovala důvody, pro které přistoupila k zajištění žalobce. I přestože žalobce uvedl adresu tety, u které bydlí, je zřejmé, že rozhodnutí ve věci svého pobytu nereflektuje, odcestovat odmítá, jde mu pouze o to zde pracovat bez patřičného povolení. Žalobce nemá dostatek financí, uvedená adresa u tety neskýtá záruku, že by se realizaci vycestování nevyhýbal, neboť sám opakovaně uvedl, že do Vietnamu nechce a po propuštění by pracoval, jeho záměr zůstávat na území a pokračovat ve výdělečné činnosti i na úkor povolení a oprávnění je zřejmý. Jeho výpověď ze dne 24. 11. 2025 jen dokresluje úmysl žalobce zůstat v ČR a pracovat. Ostatně ani sám žalobce v nyní podané žalobě nenavrhuje, jaké konkrétní zvláštní opatření by žalovaná měla využít.

6. I v případě odůvodnění doby zajištění na 60 dnů se s tímto žalovaná řádně vypořádala na straně 7 a 8 napadeného rozhodnutí, kdy vyjmenovala jednotlivé úkony, které je potřeba učinit, a to včetně odhadovaného časového fondu trvání jednotlivých kroků s tím, že žalobce bude zajištěn pouze na nezbytně nutnou dobu, než budou zajištěny podmínky pro realizaci jeho vycestování. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce má platný cestovní doklad a totožnost je ověřena, žalovaná vysvětlila, že do doby zajištění se započítává i prvotní omezení osobní svobody žalobce před jeho zajištěním dle zákona o azylu, což činilo 14 dní, nyní tedy zbývá pouze 46 dní na realizaci vycestování žalobce. Příprava realizace vycestování byla podáním žádosti o mezinárodní ochranu přerušena a v úkonech směřujících k realizaci vycestování žalobce se pokračuje až ukončením statusu žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná dále vysvětlila, že zajištění bylo vydáno v souladu s § 125 odst. 5. zákona o pobytu cizinců.

7. Přiměřenost dopadu rozhodnutí byla zkoumána a zejména odůvodněna na str. 8 napadeného rozhodnutí, sám žalobce v protokole ze dne 24. 11. 2025 potvrdil, že nenastaly žádné nové okolnosti, které by bránily jeho návratu do Vietnamu a ani v nyní podané žalobě žalobce neuvádí žádné relevantní nové skutečnosti. Ve světle všech okolností lze tedy shrnout, že se žalobce pohybuje po území bez oprávnění k pobytu, rozhodnutí o návratu nerespektuje, a to vše proto, aby se vyhnul realizaci vycestování a mohl zůstat v EU, kdy cílem je výdělek bez ohledu na oprávnění k pobytu a k výkonu práce. Žalovaná proto považuje zajištění za účelem realizace vycestování za zcela přiměřené, i když přináší omezení, které si ale přivodil žalobce svým jednáním sám. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, EU:C:2022:858) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Žaloba není důvodná.

11. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že se žalobce dne 24. 11. 2025 dostavil na pracoviště žalované, kdy kontrolou jeho platného cestovního dokladu bylo zjištěno, že jeho schengenské vízum bylo platné pro jeden vstup v období od 11. 6. 2025 do 8. 9. 2025 s povolenou dobu pobytu na 30 dnů, dále byl žalobcův cestovní doklad opatřen maďarským vstupním razítkem ze dne 26. 6. 2025. Povolená doba pobytu maďarským vízem tedy uplynula dne 25. 7. 2025. Následnou lustrací v systémech policie bylo zjištěno, žalobce je veden v informačním systému CIS, a to v souvislosti s vydaným rozhodnutím o návratu, přičemž zadávající zemí bylo Maďarsko a lhůta k dobrovolnému vycestování uplynula dne 24. 9. 2025. Je tedy zřejmé, že žalobce nerespektoval pravomocné rozhodnutí o návratu a ve stanovené době nevycestoval. Při podání vysvětlení dne 24. 11. 2025 žalobce uvedl, že po příjezdu do Maďarska tam pracoval, a jelikož nedostal skoro žádné peníze, rozhodl se odcestovat do ČR za prací, o které se dozvěděl přes sociální sítě. Z Vietnamu odcestoval dobrovolně a legálně, nic mu tam nehrozí, pouze se tam nemůže vrátit, neboť se velmi zadlužil u lichvářů, kteří mu půjčili na cestu do Evropy. O tom, že mu bylo vydáno návratové rozhodnutí v Maďarsku, neví, ale kdyby věděl, nevycestoval by, neboť do Vietnamu nemůže, má tam dluhy. Ve Vietnamu bydlí v domě společně s rodiči a sourozenci. Na území ČR bydlí u tety, peníze na návrat do Vietnamu nemá.

12. Z obsahu správního spisu dále soud zjistil, že žalobce požádal dne 2. 12. 2025 o mezinárodní ochranu a rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2025 byl žalobce zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Toto zajištění bylo prodlouženo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. 3. 2026 a následně rozhodnutím ze dne 7. 4. 2026. Dne 30. 4. 2026 byla žalované doručena informace Ministerstva vnitra o skončení statusu žadatele o udělení mezinárodní ochrany žalobce, neboť Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 19 Az 3/2026, zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a žalobce tak od rozhodnutí o zamítnutí žaloby přestal být žadatelem o mezinárodní ochranu a zanikl i důvod jeho zajištění dle zákona o azylu. Následně žalovaná vydala napadené rozhodnutí.

13. Nejprve se soud zabýval námitkou, že rozhodnutí žalované nemůže obstát, neboť žalobce byl nejprve zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, poté byl „přezajištěn“ podle § 46a zákona o azylu a nyní byl znovu přezajištěn podle zákona o pobytu cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Jestliže pak byl žalobce omezen na svobodě již dne 24. 11. 2025, ke dni vydání napadeného rozhodnutí dne 4. 5. 2026 trvalo jeho omezení osobní svobody přibližně 162 dnů. Stanovením další doby zajištění na 60 dnů žalovaný fakticky umožnil, aby celková doba nepřetržitého zajištění překročila 180 dnů.

14. Dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

15. Dle § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, je-li rozhodnuto o zajištění cizince poté, co bylo ukončeno zajištění podle § 46a zákona o azylu, k uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu se nepřihlíží.

16. Soud poukazuje na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014–31, který přesně vysvětluje „techniku“ a logiku počítání doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců, resp. vysvětluje vztah doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců a podle zákona o azylu. NSS ve zmiňované části poukázal na odlišnosti při zajištění podle zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu, přičemž zdůraznil, že „[i]nstituty upravující omezení osobní svobody podle zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu spadají pod různé právní režimy a směřují k odlišným cílům: zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců slouží k přípravě a realizaci správního vyhoštění, oproti tomu povinnost setrvat v zařízení podle § 46a zákona o azylu byla přijata s cílem zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci, či jiné nelegální aktivity (viz důvodová zpráva k novele zákona o azylu č. 379/2007 Sb.; dostupná na digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny, 5. volební období 2006 – 2010, sněmovní tisk č. 191). K odlišné povaze uvedených zajišťovacích institutů se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 30. 11. 2009 ve věci C-357/09 Kadzoev (ECLI:EU:C:2009:741). V bodě 48 rozsudku uvedl, že „doba, během které je osoba umístěna do střediska pro dočasné umístění na základě rozhodnutí přijatého podle ustanovení vnitrostátních předpisů a předpisů Společenství týkajících se žadatelů o azyl, nesmí být považována za zajištění za účelem vyhoštění ve smyslu článku 15 směrnice 2008/115“. Ačkoliv oba zajišťovací instituty omezují právo na osobní svobodu, sledují odlišný účel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 – 44, publikovaný pod č. 3055/2014 Sb. NSS, bod 40). Na základě výše popsaného lze shrnout, že do běhu doby zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců se nezapočítává doba, kdy byla cizinci omezena osobní svoboda podle § 46a zákona o azylu. Správní orgán totiž délku zajištění za účelem správního vyhoštění určuje s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění. Je-li však cizinec předán do dispozice jiného správního orgánu a jeho zajištění se řídí jiným právním režimem, doba zajištění podle cizineckého zákona neběží.“ (rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014–31, body 24 a 25).

17. Ze shora popsaného sledu skutečností následujících po zadržení žalobce dne 24. 11. 2025 (kdy byla omezena jeho osobní svoboda) zřetelně plyne, že podle zákona o pobytu cizinců byl za účelem vycestování zajištěn 14 dní od 24. 11. do 8. 12. 2025 a poté napadeným rozhodnutím ze dne 4. 5. 2026, přičemž doba zajištění byla stanovena 60 dnů (včetně 14 dnů předchozího zajištění).

18. Ve zbývající době byl žalobce zajištěn dle § 46a zákona o azylu. K uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu se ale s ohledem na shora citovaný § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nepřihlíží. Maximální délka doby zajištění stanovená v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak rozhodně překročena nebyla. Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nezákonné není.

19. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

20. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

21. Právní úprava § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vyžaduje k zajištění cizince současné splnění tří podmínek. Splnění první podmínky, tj. že uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států EU a smluvních států uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860, je v projednávané věci doloženo obsahem správního spisu, dle evidence CIS má žalobce evidovaný aktivní návratový záznam, žalobci bylo uloženo návratové rozhodnutí orgány Maďarska, dle kterého měl vycestovat z území členských států EU do 24. 9. 2025, což však neučinil, když z území EU nevycestoval.

22. Ke splnění druhé podmínky, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, soud uvádí, že zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon správního vyhoštění, resp. vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců; čl. 15 odst. 1 a bod 16 odůvodnění návratové směrnice vychází z dostatečné účinnosti mírnějších donucovacích opatření); toto ohrožení bude typově různé v typově odlišných případech důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

23. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, bod 36, závisí možnost aplikace zvláštního opatření na typovém důvodu zajištění. Ani u důvodu zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není vždy vyloučena možnost použití zvláštního opatření. Přestože „v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ K tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2022, č.j. 5 Azs 390/2020-35. Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012-74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012-40, nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016-56, uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování. Uvedené závěry NSS konstatoval s ohledem na zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, soud má však za to, že tyto závěry lze přiměřeně aplikovat také na zajištění dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

24. K možnosti uložení zvláštního opatření soud zdůrazňuje, že žalobce sám při podání vysvětlení dne 24. 11. 2025 uvedl, že nemá finanční prostředky pro návrat do Vietnamu a ani do Vietnamu nechce vycestovat, neboť chce v ČR pracovat a vydělávat peníze. Z tohoto jeho vyjádření je proto dle soudu patrné, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by žalobce nevycestoval a z tohoto důvodu se mohl i vyhýbat realizaci vycestování; je dle soudu patrné, že v případě žalobce existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon vycestování žalobce. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona o pobytu cizinců. K tomu je třeba směrem k žalobci připomenout, že při zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců bude zajištění pravidlem, jak uvádí již výše uvedená judikatura NSS. Žalobci by tedy musely svědčit významné osobní, majetkové a rodinné poměry, aby bylo možno uvažovat v jeho případě o možnosti uložení zvláštních opatření. Žádné významné osobní, majetkové či rodinné poměry žalobce neuvedl, pouze konstatoval, že zde má tetu, u které bydlí a strýce v Mostě. Tyto příbuzenské vazby a dočasná adresa pobytu nejsou takovou zárukou, která by měla zajistit, že žalobce dobrovolně vycestuje z území ČR za situace, kdy žalobce jednoznačně deklaruje, že z ČR do Vietnamu nechce vycestovat. Dále lze poukázat na to, že žalobce sám vyloučil, že by mohl složit finanční záruku; nadto v žalobě uvedl, že má ve Vietnamu výrazné dluhy, kvůli nimž se nechce do Vietnamu vrátit. Soud tak shrnuje, že skutkové okolnosti žalobcova případu vylučují možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a při splnění podmínek § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců lze zajištění žalobce napadeným rozhodnutím považovat za zcela legitimní. Zajištění žalobce je totiž vyústěním jeho několikaměsíčního pobytu bez platného oprávnění na území ČR a nevycestováním na základě tzv. návratového rozhodnutí.

25. Třetí podmínka je naplněna, pokud cizinec pobývá na území členských států EU neoprávněně. I tato podmínka byla v případě žalobce splněna, neboť žalobce nemá od 26. 7. 2025 platné oprávnění k pobytu na území EU, neboť povolená doba pobytu na základě maďarského víza mu uplynula dne 25. 7. 2025 a nadále se na území ČR i EU zdržoval neoprávněně. Z tohoto hlediska není ani rozhodné, že se žalobce dostavil dne 24. 11. 2025, tedy prakticky po třech měsících neoprávněného pobytu na území ČR, na pracoviště cizinecké policie a chtěl řešit svou pobytovou situaci.

26. Není pravdivé tvrzení žalobce, že žalovaná nevysvětlila, jaké konkrétní kroky již byly učiněny a jaké kroky zbývají. Délkou zajištění žalobce, výčtem úkonů, které je třeba učinit, včetně odhadu doby, kterou každý úkon zabere, se žalovaná zabývala na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Soud směrem k žalobci zdůrazňuje, že po dobu jeho zajištění de zákona azylu nemohla žalovaná činit žádné kroky k jeho vycestování, neboť jeho zajištění po dobu jeho řízení o udělení mezinárodní ochrany vedl jiný správní orgán, přičemž cílem zajištění podle § 46a zákona o azylu zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci, či jiné nelegální aktivity. Žalovaná především v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce disponuje cestovním dokladem, a proto bude celý proces mnohem méně časově náročný, neboť totožnost žalobce je ověřena. Dále podotkla, že s procesem ověření totožnosti může začít až po uplynutí 7 dnů od umístění žalobce do zařízení pro zajištění cizinců, neboť v této lhůtě může žalobce požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaná též zdůraznila, že bude nutné zajistit letenky pro doprovázející policisty, povolení tranzitu od příslušných policejních orgánů tranzitního státu, komunikovat s domovským státem o zpětvzetí cizince, když tato spolupráce a logistické zabezpečení je vhodné na diplomatické úrovni a může trvat až 35 dnů.

27. Z výše uvedeného je dle soudu zjevné, že žalovaná v napadeném rozhodnutí popsala výčet předpokládaných kroků potřebných k realizaci vycestování žalobce a odhad jejich časové náročnosti. Rovněž z odhadované časové náročnosti jednotlivých úkonů, které je třeba provést pro realizaci vycestování žalobce, je patrné, že doba trvání zajištění žalobce 60 dnů, do které bylo započítáno 14 dnů předchozího zajištění dle zákona o pobytu cizinců, je přiměřená. Soud tedy uzavírá, že žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč přistoupila k zajištění žalobce na dobu 60 dnů a že jde o zcela realistický odhad doby potřebné pro realizaci vycestování žalobce. V tomto směru je rozhodnutí žalované zcela dostatečné.

28. Pokud jde o namítaný zásah do rodinného a soukromého života, je třeba předeslat, že zajištění představuje omezení osobní svobody, a jde proto z povahy věci vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince. V projednávaném případě byl žalobce omezen na svobodě na 60 dnů, což ovšem nelze považovat za dobu, která by mohla ohrozit rodinný a soukromý život žalobce. Lze poznamenat, že žalobce žádné rodinné vazby na území ČR netvrdil, všechny rodinné příslušníky má žalobce ve Vietnamu. Pokud žalobce žil pouze krátce ve Vietnamské komunitě, jeho vycestování do Vietnamu nemůže nepřiměřeně zasáhnout do jeho krátkodobého soukromého života, který budoval na území ČR. Uvádí-li žalobce, že má ve Vietnamu dluhy, jeho finanční závazky v zemi původu nepředstavují okolnost, která by měla způsobit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o zajištění do soukromého a rodinného života žalobce; jeho dluhy jsou důsledkem jeho rozhodnutí opustit zemi původu. Důsledkem napadeného rozhodnutí je omezení žalobce na osobní svobodě, nikoliv povinnost opustit území ČR. Tato povinnost žalobci plyne z povinnosti vycestovat z území EU. Žalovaná posoudila přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života na straně 8 a 9 jejího rozhodnutí správně. Námitku týkající se chybného posouzení přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nejsou opodstatněné.

29. Žalovaná hodnotila, zda je vycestování žalobce do Vietnamu reálně možné na straně 8 v odst. 2, 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Přitom konstatovala, že jí nejsou známé žádné překážky, pro které by realizace vycestování žalobce nebyla možná a reálná (srov. stranu 9 odst. 2 napadeného rozhodnutí). Soud na odůvodnění žalované odkazuje, přičemž nesouhlasí se žalobcem v tom, že by žalovaná pouze abstraktně tvrdila, že vycestování do určité země je možné.

30. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že zajištění cizince je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nicméně v posuzovaném případě žalovaná na základě individuálních okolností dospěla oprávněně k závěru, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, ale jsou zde mimořádné okolnosti, které odůvodňují zajištění žalobce za účelem vycestování. V tomto směru soud shledal rozhodnutí žalované zákonným a odpovídajícím skutkovým okolnostem věci žalobce.

31. Soud pro úplnost poznamenává, že nepřehlédl, aniž by to žalobce v žalobě namítal, že žalovaná ve výroku uvedla, že se žalobce zajišťuje za účelem správního vyhoštění, ačkoli z ustanovení zákona o pobytu cizinců užitých žalovanou ve výrokové části jejího rozhodnutí je zjevné, že žalobce byl ve skutečnosti zajištěn za účelem vycestování. Tomuto účelu zajištění odpovídá i odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. např. odst. 2 a 3 na straně 2 nebo odst. 2 a 3 na straně 9 rozhodnutí žalované). Za uvedené situace považuje soud uvedení ve výroku rozhodnutí, že byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění, toliko za písařskou chybu, která není důvodem pro zrušení rozhodnutí žalované, neboť jak z výrokové části rozhodnutí, tak jeho odůvodnění bez pochybností plyne, že žalobce byl zajištěn za účelem vycestování.

32. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto soud výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 10. června 2026 Mgr. Ladislav Vaško v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.