54 Ad 1/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: P. N., narozený X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. MPSV-2024/238722-916, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. MPSV- 2024/238722-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 6. 5. 2024, č. j. 66038/2024/UUA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), zamítl žádost žalobce o přiznání příspěvku na péči s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá jednu základní životní potřeb (péče o domácnost). Žaloba 2. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nepřesvědčivého posudku. Uvedl, že ačkoliv žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise vypracovaného ve věci, ten zjevně nedostál kautelám judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku č. j. 5 Ads 80/2016-22. Žalovaný podle žalobce své odůvodnění založil na přepisu nosných částí posudku Posudkové komise v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“) a s posudkem samým se vypořádal konstatováním obecných kritérií převzatých z instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů MPSV č. 15/2016 (dále jen „instrukce č. 15/2016“). Podotkl, že odůvodnění posudku posudkové komise má formulářovou povahu a není vůbec založeno na principu individualizace, jelikož stejným způsobem žalovaný ve věcech příspěvku na péči odůvodňuje všechna svá rozhodnutí. Podle žalobce odůvodnění rozhodnutí postrádá konkrétní důvody, vztahující se k vyhodnocení přesvědčivosti a též věrohodnosti posudku posudkové komise v jeho individuálním případě, vyplývajících z dalších podkladů pro vydání rozhodnutí, zejména záznamu ze sociálního šetření a stanovisek žalobce. Měl za to, že žalovaný nerespektoval, resp. ignoroval závazný právní názor soudu vyslovený Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 54 Ad 14/2023-65. Směrem k posudku posudkové komise namítal, že v posudku absentuje individualizované posouzení jeho zdravotního stavu, resp. schopnosti zvládat jednotlivé základní životní potřeby a jejich jednotlivé aktivity, neboť pod obecná posudková kritéria nejsou subsumovány zdravotní potíže a omezení. Tento postup je podle žalobce v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 54 Ad 14/2023-65. Dále žalobce namítal, že nebyla zohledněna zjištění ze sociálního šetření, a to včetně případného konstatování objektivních medicínských argumentů, na jejichž základě nelze shledávat příčinnou souvislost mezi zjištěním sociálního pracovníka a objektivním zdravotním stavem.

3. Žalobce měl rovněž za to, že jeho zdravotní stav byl bagatelizován členkou posudkové komise, která nemá potřebnou odbornost v oboru neurochirurgie. Konstatoval, že akceptuje názor žalovaného, že posudková komise byla správně odborně obsazena, jestliže byl jeho zdravotní stav posuzován lékařkou z oboru neurologie. Namítal však, že skutečnost, že jeho zdravotní postižení je nadán posuzovat lékař z oboru neurologie, nic nemění na tom, že takový lékař nemůže bez dalšího zpochybnit, resp. popřít odborné medicínské závěry, obsažené ve zdravotnické dokumentaci ošetřujícího neurochirurga.

4. Směrem k napadenému rozhodnutí žalobce namítal, že žalovaný nenapravil vadu posudku spočívající v nezohlednění záznamu ze sociálního šetření, neboť to je založeno na bagatelizaci významu záznamu ze sociálního šetření jako podkladu pro vydání rozhodnutí. Žalovaný důkaz tímto záznamem vůbec neprovedl, zjištění z něj plynoucí nekonstatoval a ani je nijak nekomparoval s posudkovými závěry. Měl za to, že žalovaný ani nekonstatoval žádné relevantní správní a právní úvahy, na jejichž základě se eventuálně přiklonil k posudkovému zhodnocení a ani nekonstatoval, zda nějaké rozpory mezi těmito dvěma podklady existují, resp. zda zjištění ze sociálního šetření svědčí ve prospěch žalobce či jsou plně v souladu s posudkovým hodnocením.

5. Dále namítal, že se žalovaný zcela nedostatečně vypořádal s konkrétními námitkami uplatněnými ve vyjádření ze dne 4. 11. 2024. Za nesrozumitelnou označil žalobce část rozhodnutí, v níž žalovaný konstatoval, že sociální šetření bylo provedeno v souladu se zdravotním stavem posuzovaného. Podle žalobce není zřejmé, co tímto konstatováním žalovaný myslel.

6. Žalobce napadené rozhodnutí považoval za vnitřně rozporné, protože zjišťování schopnosti samostatného života v sociálním prostředí má povahu hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby. Tvrzení žalovaného, že se při sociálním šetření neposuzuje schopnost zvládat základní životní potřeby, je popřením účelu sociálního šetření. Dále měl za to, že popis průběhu sociálního šetření je v rozhodnutí zcela nadbytečný, neboť se jedná o notorietu a nijak jím není reagováno na žádnou jeho námitku. Podle žalobce žalovaný sociálnímu šetření přiznává roli zcela irelevantního a podružného podkladu pro vydání rozhodnutí a posudku přiznává charakter závazného podkladu, v němž se posudková komise může se sociálním šetřením vypořádat libovolně či nijak. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve vyjádření zrekapituloval průběh správního řízení ve věci, přičemž navrhl podanou žalobu zamítnout. Uvedl, že o odbornosti posudkové komise, v níž zasedla posudková lékařka i odborník z oboru neurologie, nebylo důvodu pochybovat. Připomněl také, že k posouzení medicínských otázek nemá správní orgán odborné znalosti. Konstatoval, že posudek považoval za věrohodný a přesvědčivý a nesouhlasil s žalobními námitkami. Dodal, že posudková komise se zabývala závislostí i vzhledem k diagnóze FBSS+FNSS, což z posudku vyplývá. Odmítl, že by posudková komise zdravotní stav žalobce jakkoliv bagatelizovala. Žalovaný též konstatoval, že záznam ze sociálního šetření byl jedním z podkladů, které posudková komise zohlednila. Uvedl, že sociální pracovník neposuzuje stupeň závislosti, tedy schopnost zvládat jednotlivé životní potřeby, neboť k tomu je kompetentní pouze posudkový lékař nebo posudková komise. Cílem sociálního šetření je zjištění schopnosti samostatného života osoby v přirozeném sociálním prostředí. Je tedy rámcově zaměřeno na získání kompletního přehledu o potřebách žadatele a jeho sociální situaci, která vypovídá o dopadech zdravotního postižení do celkového sociálního fungování. Žalovaný měl za to, že posudková komise se k jednotlivým základním životním potřebám ve vztahu k hodnocení stupně závislosti vyjádřila. Skutečnost, že žalobce nebyl přítomen při jednání posudkové komise není při úplné a objektivní podkladové dokumentaci v rozporu s platnými právními předpisy. Žalovaný uvedl, že posudková komise se rovněž vyjádřila k tomu, proč nebyl při jednání přítomen neurochirurg. Zdůraznil, že základním principem hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby je podle instrukce č. 15/2016 hodnocení funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na tuto schopnost. Vyjádřil přesvědčení, že posudková komise podkladovou dokumentaci individuálně vyhodnotila, a to jak ve vtahu k posudkovým kritériím, tak i ve vztahu k námitkám uvedeným v odvolání. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání.

9. Žaloba není důvodná.

10. Smyslem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Příspěvek na péči, který je předmětem řízení v dané věci, se podle § 7 téhož zákona poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Nárok na něj má osoba, která splňuje předpoklady uvedené v § 4 odst. 1 téhož zákona (pozn. soudu – mezi účastníky není sporu o tom, že podmínky zde uvedené žalobce splňuje), která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 uvedeného zákona, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace. O příspěvku rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce.

11. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách osoba starší 18 let věku, která vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb.

12. Dle § 9 téhož zákona se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis (§ 9 odst. 4, 5 a 6 téhož zákona).

13. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách platí, že se při posuzování stupně závislosti osoby vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

14. V § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb. je uvedeno, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.

15. Dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

16. V příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. jsou vymezeny schopnosti zvládat základní životní potřeby. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „mobilita“ se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „orientace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „komunikace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „stravování“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „oblékání a obouvání“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, dodržovat tělesnou hygienu, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o zdraví“ se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „osobní aktivity“ se považuje stav, kdy osoba je schopna navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o domácnost“ se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení, udržovat pořádek.

17. Soud poté konstatuje, že pokud jde o správnost zjištěného zdravotního stavu žalobce, jedná se o odbornou medicínskou otázku, kterou nemůže soud a v zásadě ani správní orgán sám posoudit pro nedostatek odpovídající odborné kvalifikace, a proto se musí spoléhat na posudky předkládané k tomu kvalifikovanými odborníky – tj. posudkovými lékaři. Z tohoto důvodu tedy posuzuje zdravotní stav žadatelů v řízení, jehož výsledek na takovém posouzení závisí, v prvním stupni posudkový lékař a v odvolacím řízení posudková komise. Jedná se o specifickou formu správní činnosti, jejímž hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. V rozsudku ze dne 1. 2. 2022, č. j. Ads 482/2020-33, Nejvyšší správní soud uvedl, že správní řízení ve věci příspěvku na péči se vyznačuje tím, že rozhodující důkaz představuje odborný posudek o zdravotním stavu a závislosti žadatele na pomoci jiné osoby.

18. Kvalifikovaným důvodem pro pozbytí schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu pak může být jedině nepříznivý zdravotní stav (§ 9 odst. 5 zákona o sociálních službách), jehož posouzení je věcí odborně medicínskou, nikoliv věcí subjektivní (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015- 34). Určující skutečností je zdravotní stav a rozsah schopností toho kterého žadatele, tj. objektivně určená míra, v jaké je žadatel na cizí pomoc odkázán, nikoliv rozsah, v jakém mu je tato pomoc k dispozici (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, č. j. 6 Ads 83/2014-80).

19. Nejvyšší správní soud se otázkou posuzování nároků na příspěvek na péči ve své judikatuře již mnohokrát zabýval, např. se v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, vyjádřil tak, že „posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v prvním stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, přičemž na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ K tomu je možno dále odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 4 Ads 184/2021-30, v němž bylo konstatováno, že „v posudku takové odborné lékařské komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní stav účastníka řízení, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry ohledně splnění v zákoně stanovených kritérií pro přiznání dávky či průkazu osoby zdravotně postižené. Tento posudek je tedy ve správním a následně v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek lze však považovat za úplný a přesvědčivý jen v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným žalobcem a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003-48; ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003-61, č. 511/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004-58).“ V kontextu naplnění výše zmíněných požadavků lze dále poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Ads 331/2018-37, ze kterého plyne, že „aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Ads 156/2014-28)“. Rovněž tak je případným zmínit i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25, v němž bylo vysloveno, že „v řízení o nároku na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách je povinností odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči.“ 20. V rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019-71, pak Nejvyšší správní soud shrnul, že „pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládání určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit. Posudek posudkové komise je zpravidla rozhodujícím důkazem při posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. I proto je nezbytné, aby splňoval požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a aby se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Posudek totiž na podkladě odborných lékařských vyšetření obsahuje závěry o funkčním dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované osoby na její schopnost zvládat základní životní potřeby. Posudkový závěr by tedy měl být v tomto směru náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení závisí především.“ (srov. např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013-32). Nejvyšší správní soud současně doplnil, že odvolací orgán nesmí pouze převzít závěry posudkové komise, aniž by se jimi podrobněji zabýval z pohledu tvrzených rozporů či nedostatků, a uzavřel, že posudek nesplňující požadavky úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti zakládá vadu řízení před správním orgánem. Možno též dodat, že se v případě odborného posudku zdravotního stavu a závislosti na pomoci jiné osoby „jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-60, či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104).

21. Posudek posudkové komise splňuje kritérium úplnosti a přesvědčivosti tehdy, pokud se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nutné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav musí popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Ads 299/2014-25, nebo ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018- 17).

22. Z obsahu správního spisu vedeného v nyní projednávané věci vyplývá, že žalobce podal dne 31. 1. 2024 žádost o příspěvek na péči. Dne 14. 2. 2024 bylo v místě bydliště žalobce provedeno sociální šetření, při kterém bylo mj. zjištěno, že žalobce je odkázán na mimořádnou pomoc při zvládání základní životní potřeby péče o domácnost.

23. Dne 15. 4. 2024 byl vypracován posudek o zdravotním stavu žalobce posudkovým lékařem MUDr. P. O., CSc. Posudkový lékař v něm uvedl výčet relevantních podkladů o zdravotním stavu žalobce (lékařské zprávy ošetřujících odborných lékařů), jakož i veškerá skutková zjištění, přičemž konstatoval, že žalobce nezvládá základní životní potřebu péče o domácnost. Dle posudkového lékaře tedy žalobce nezvládá jednu základní životní potřebu. Na základě nadepsaného hodnocení posudkového lékaře bylo následně vydáno prvostupňové rozhodnutí ze dne 6. 5. 2024, kterým nebyl žalobci přiznán příspěvek na péči.

24. Proti prvostupňovému rozhodnutí poté žalobce podal odvolání. V něm zejména namítl, že posudkový lékař v prvostupňovém řízení bagatelizoval nosnou diagnózu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a její dopady na zvládání základních životních potřeb, a že se nepřezkoumatelně vypořádal se zjištěními sociálního šetření. Žalobce dále uvedl, že nezvládá ani základní životní potřeby mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena a osobní aktivity.

25. Žalovaný v rámci odvolacího řízení nechal zpracovat posudek o stupni závislosti žalobce posudkovou komisí. V předmětném posudku posudková komise nejprve zrekapitulovala podklady (zejména lékařské zprávy a nálezy), z nichž v řešeném případě vycházela, dále popsala diagnostický souhrn žalobce a uvedla posudkové hodnocení jeho zdravotního stavu. Z posudku posudkové komise ze dne 10. 10. 2024 pak vyplynulo, že žalobce nezvládá dvě základní životní potřeby –osobní aktivity a péči o domácnost. Posudková komise tedy v souladu se závěrem posudkového lékaře z prvostupňového řízení ve věci dospěla k hodnocení, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Na rozdíl od posudkového lékaře z prvostupňového řízení však uznala nezvládání i základní životní potřeby osobní aktivity. Žalovaný na základě daného posudku vydal dne 6. 11. 2024 žalobou napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

26. Úvodem vlastního posouzení žalobní argumentace zdejší soud ve světle specifických okolností daného případu uvádí, že při hodnocení důvodnosti obsahově rozsáhlé a značně popisné žaloby zvolil přístup vycházející z judikatury Ústavního soudu, podle níž „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Soud tak komplexně reagoval na všechny stěžejní argumentační okruhy obsažené v podané žalobě. Absence detailní odpovědi na každé jednotlivé tvrzení přitom není dle Ústavního soudu porušením povinnosti řádně zdůvodnit rozhodnutí, neboť tento závazek „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, nebo ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04). Podrobná odpověď na každé jednotlivé tvrzení žalobce by totiž v řešené věci byla na újmu srozumitelnosti a přehlednosti rozsudku, aniž by současně mohla být přínosem jeho přesvědčivosti či přezkoumatelnosti (srov. např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60). Možno poukázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, ze kterého vyplývá, že „skutečnost, že se krajský soud nezabýval detailně každou dílčí námitkou uvnitř jednoho žalobního bodu, ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. To platí zejména u rozsáhlých žalob, jakou ostatně byla i žaloba stěžovatelů. Krajský soud nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí. Případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Pokud si tedy stěžovatelé myslí, že na jejich košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud ještě košatějším rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelů, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by pak směřovalo k nekonečnému „ping pongu“ mezi NSS a soudy krajskými…“ 27. Soud v tomto ohledu upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, ze kterého plyne, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008- 60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70). Soud zároveň zdůrazňuje, že soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zejména dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita žaloby tedy předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí.

28. Vycházeje z výše odkazované judikatury bylo třeba také pouhý odkaz žalobce na porušení § 2, § 3, § 36 a § 50 správního řádu považovat za natolik neurčitý, že se jím soud nebyl vůbec schopen zabývat. Žalobce totiž v dané části nijak neozřejmil, v čem konkrétně by mělo pochybení žalovaného spočívat. V tomto ohledu je nutno připomenout, že pouhý výčet zákonných ustanovení, která měla být žalovaným dle žalobce porušena, nelze považovat za řádně uplatněné žalobní body (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 88/2018-38, ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44, či rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Jinak řečeno, právní náhled žalobce na věc se nemůže omezit pouze na blíže nespecifikovaná (univerzální) tvrzení či prosté odkazy na ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 88/2018-38).

29. Soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný vzal za podklad napadeného rozhodnutí posudek posudkové komise, který se dostatečně nevypořádal s výsledky sociálního šetření. V tomto ohledu soud doplňuje, že se dle jeho názoru fakticky nejednalo o námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, nýbrž o námitku směřující do skutkového stavu – tj. do správnosti a úplnosti posouzení zdravotního stavu žalobce posudkovou komisí. Žalobce totiž ve své argumentaci především nesouhlasil se závěry posudkové komise o schopnosti zvládat namítané základní životní potřeby.

30. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce rovněž ve skutečnosti, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho námitkami uvedenými ve vyjádřením k podkladů rozhodnutí ze dne 4. 11. 2024.

31. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

32. V této souvislosti soud poukazuje také na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které se podává, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval, a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé námitky žalobce uvedené ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí.

33. Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí žalobce namítal, že posudek nelze považovat za přesvědčivý podklad pro vydání rozhodnutí. Měl za to, že v posudku absentuje individualizované posouzení jeho zdravotního stavu, resp. schopností zvládat jednotlivé základní životní potřeby. Současně měl za to, že v posudku nebylo zhodnoceno zjištění ze sociálního šetření. Zejména z něj nelze zjistit, jaká konkrétní zjištění ze sociálního šetření vyplynula, neboť nebyla v posudku konstatována. Dále namítal obsazení posudkové komise, kdy žádal, aby byl přítomen lékař se specializací v oboru neurochirurgie. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se vyjádřením žalobce k posudku posudkové komise zabýval. Uvedl, že posudková komise komplexně hodnotila zdravotní stav žalobce a vyrovnala se zvládáním základních životních potřeb. K námitce nezohlední sociálního šetření uvedl, že posudková komise hodnotila sociální šetření tak, že je v korelaci se zdravotním stavem. Rovněž se zabývala žádostí žalobce, aby členem posudkové komise byl lékař s odborností v oboru neurochirurgie, kdy žádosti nebylo možné vyhovět, neboť lékař této odbornosti na jednání komisí nedochází; při jednání by lékař této odbornosti provedl běžné neurologické vyšetření, a proto k jednání komisí dochází odborníci z oboru neurologie. Soud má tedy za to, že žalovaný se vyjádřením a námitkami žalobce k posudku posudkové komise dostatečně zabýval a námitku neshledal důvodnou.

34. Soud rovněž nepřisvědčil námitkám týkajícím se nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí. Konstatování žalovaného, že sociální šetření bylo provedeno v souladu se zdravotním stavem posuzovaného, nelze podle soudu považovat za nesrozumitelné. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný zhodnotil, že sociální šetření je v souladu se zjištěným zdravotním stavem. Tuto skutečnost rovněž znovu konstatoval na str. 11 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že posudková komise hodnotila sociální šetření tak, že je v korelaci se zdravotním stavem. Taktéž v konstatování žalovaného, že se při sociálním šetření neposuzuje schopnost zvládat základní životní potřeby, nezpůsobuje vnitřní rozpornost rozhodnutí. Žalovaný v totiž této souvislosti v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že k tomuto je kompetentní posudkový lékař nebo posudková komise. Dále vysvětlil, že při sociálním šetření sociální pracovník zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném sociálním prostředí. Nejedná se o posuzování zdravotního stavu jako takového, protože sociální pracovník nemá medicínské vzdělání. Skutečnost, že žalobce považoval obecný popis průběhu sociální šetření za nadbytečný, nemá vliv na srozumitelnost ani přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

35. Soud následně podotýká, že žalobce v žalobě nijak nenamítal, jaké základní životní potřeby oproti posudku posudkové komise nezvládá ani neuvedl žádné jejich dílčí aktivity, kterých není schopen. Uplatnil námitky vůči posudku posudkové komise pouze jako celku. Z tohoto důvodu se soud jednotlivě nezabýval konkrétními základními životními potřebami, protože proti žádné z nich žalobce uplatnil samostatnou a individualizovanou žalobní námitku.

36. Soud proto toliko obecně konstatuje, že se žalovaný odvolací argumentací žalobce stran nezvládání základních životních potřeb mobility, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a osobní aktivity přezkoumatelným a odpovídajícím způsobem zabýval. Současně na základě posudku posudkové komise uznal základní životní potřebu osobní aktivity jako nezvládnutou. V odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž přiléhavě zdůraznil, že posudkovým kritériem není a nemůže být pouze tvrzení posuzované osoby; posudkovým kritériem není ani udávané nezvládání úkonů, jestliže tíže onemocnění toto neodůvodňuje. Dle posudkové komise přitom „zjištěný rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností žalobkyně byl dostatečný k pravidelnému zvládání uvedených základních životních potřeb v přijatelném standardu, případně za použití facilitátorů.“ Pro každou jednotlivou základní životní potřebu, kterou žalovaný považoval za zvládnutou, zároveň srozumitelně vysvětlil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat tu kterou životní potřebu v přijatelném standardu.

37. Soud se tedy dále zabýval námitkami žalobce, že posudková komise a ani žalovaný nezohlednili zjištění plynoucí ze sociálního šetření. Soud předně podotýká, že výsledek sociálního šetření je podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách jedním z podkladů pro posouzení stupně závislosti, který nelze paušálně odmítnout coby subjektivní. Posudková komise se tudíž musí s případnými rozpory mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a jejím vlastním názorem, přezkoumatelným způsobem vypořádat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 58 Ad 21/2023-39). Za podstatný nicméně soud v tomto ohledu považuje fakt, že v projednávaném případě (resp. v kontextu uplatněných žalobních námitek) neshledal mezi posudkovým závěrem komise a zjištěními sociální pracovnice žádný rozpor. Soud k tomu zdůrazňuje zejména závěr plynoucí ze záznamu o sociálním šetření, v němž sociální pracovnice jasně konstatovala, že „z uvedeného vyplývá, že žadatel (pozn. soudu – žalobce) je odkázán na mimořádnou pomoc při úkonu – péče o domácnost“. Posudková komise pak dospěla k hodnocení, že žalobce nezvládá dvě základní životní potřeby, a to právě péči o domácnost, a navíc i osobní aktivity. V posudkovém zhodnocení současně posudková komise uvedla, že „výsledky sociálního šetření byly též zohledněny a rámcově odpovídají závěru posudkového zhodnocení.“ V souvislosti s předmětnou námitkou soud dále poznamenává, že napadené rozhodnutí, resp. posudek posudkové komise hodnotící zdravotní stav žalobce, je zásadně nutno vnímat komplexně, resp. řádně reflektovat jeho úplný obsah, a nikoliv bez dalšího selektovat či vytrhávat z kontextu jednotlivé skutečnosti v něm uvedené a tyto následně vykládat izolovaně a nepřiléhavě.

38. V daném ohledu je tedy třeba znovu zdůraznit, že závěr sociálního šetření ve věci nebyl s posudkovým hodnocením posudkové komise v rozporu, přičemž žalobce v rámci obecné žalobní argumentace (resp. ani dříve v průběhu správního řízení) nijak blíže nespecifikoval, která relevantní zjištění sociálního šetření měla být posudkovou komisí opomenuta. Soud k tomu zároveň upozorňuje na skutečnost, že to byl právě žalobce, kdo měl za situace, kdy pro něj závěr sociálního šetření nebyl v porovnání s posudkovými závěry nijak příznivější, v odvolání jednoznačně ozřejmit, která konkrétní zjištění sociálního šetření nebyla podle jeho názoru posudkovým lékařem zohledněna. Jak přitom judikuje Nejvyšší správní soud, „vymezil-li stěžovatel své odvolací námitky v obecné rovině, je logické, že je žalovaný ve stejné míře obecnosti vypořádal“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 2 As 120/2022-40). Stejně tak ani soud v následném soudním řízení není povinen ani oprávněn (spekulativně) domýšlet argumenty za žalobce či dohledávat důkazní prostředky svědčící v jeho prospěch. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70).

39. Co se poté týká odkazů žalobce na závěry plynoucí z rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 54 Ad 14/2023-65, k tomu soud zdůrazňuje, že se týkaly situace, kdy byla zjištění ze sociálního šetření v rozporu s posudkovým zhodnocením posudkové komise (resp. závěry sociálního šetření byly pro posuzovanou osobu příznivější z hlediska mnohosti nezvládaných životních potřeb), a to za současné absence řádně odůvodněného zhodnocení skutkových zjištění ve vztahu k dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu posuzované osoby a jeho vlivu na tvrzené nezvládání základních životních potřeb. Tak tomu však v nyní posuzované věci nebylo, jak ostatně zdejší soud už dříve vyložil. Poukazovaný judikát proto soud shledal v dotčené části nepřiléhavým. Rovněž čl. 9 odst. 6 instrukce č. 15/2016 výslovně uvádí, že „v případě, kdy posuzující lékař nesouhlasí se skutečnostmi uvedenými v sociálním šetření, musí být každá neakceptovaná skutečnost podložena relevantním důkazem a posudkovým zdůvodněním“. Za rozporné skutečnosti ve smyslu odkazované metodiky nicméně najisto nelze považovat takové – toliko posuzovanou či pečující osobou udávané – nezvládání aktivit či potřebu péče, které ani sama sociální pracovnice ve věci neakceptovala. Nutno k tomu zmínit, že sociální pracovník je odborníkem, a ačkoliv v záznamu ze sociálního šetření zaznamenává vedle svého pozorování též subjektivní vylíčení posuzované osoby (popř. jejích blízkých osob), v závěru sociálního šetření se nespoléhá jen na to, co mu bylo sděleno, ale zvláště na vlastní pozorování a hodnocení stavu (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 58 Ad 21/2023-39). Tak tomu zjevně bylo i v právě projednávané věci, přičemž je zde třeba znovu připomenout, že závěr podávající se ze záznamu o sociálním šetření nebyl pro žalobce příznivější než posudkové hodnocení posudkové komise (resp. se nejednalo o rozporné závěry).

40. Soud pak směrem k žalobci dodává, že z pouhé skutečnosti, že žalovaný označil posudek posudkové komise za „stěžejní důkazní prostředek“, nelze bez dalšího dovozovat, že byl posudek posudkové komise nadřazen nad záznam ze sociálního šetření – tedy, že žalovaný nezákonně nadřadil jeden důkaz nad druhý. Soud v této souvislosti poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který opakovaně o posudku posudkové komise referuje jako o „rozhodujícím či stěžejním důkazu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2025, č. j. 22 Ads 74/2025-22, ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, nebo ze dne 8. 12. 2021, č. j. 4 Ads 184/2021-30). Soud tak nevyhodnotil důvodným žalobní tvrzení, že posudková komise a žalovaný nedostatečně vyhodnotili (nezohlednili, popř. pominuli) zjištění ze sociálního šetření.

41. Soud na tomto místě shrnuje, že posudek posudkové komise považuje za přesvědčivý a úplný tak, že nemá pochyb o jeho objektivnosti a správnosti. Soud nemá ani pochyb o odbornosti posudkové komise a její způsobilosti hodnotit zdravotní stav žalobce ve smyslu relevantní právní úpravy. Soud shledal, že se posudek posudkové komise ve věci opíral o dostatečné a relevantní podklady, přičemž byly vzaty v potaz výsledky sociálního šetření a doložené lékařské zprávy (nálezy). Posudková komise se v posudku odpovídajícím způsobem vyjádřila ke všem žalobcem zpochybňovaným základním životním potřebám a své závěry též dostatečně a přehledně odůvodnila. Posudek podle názoru soudu objektivizoval zdravotní stav žalobce a jeho schopnost zvládat základní životní potřeby v přijatelném standardu. Posudková komise také rozvedla, z jakých důvodů považuje základní životní potřeby mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologických potřeb a péče o zdraví za zvládnuté. Soud proto nepřisvědčil ani námitce žalobce, že posudkové zhodnocení trpí nedostatečnou individualizací, neboť právě zdravotní stav žalobce byl posudkovou komisí obsáhle a v konkrétnostech popsán a vyhodnocen, jak se také zřejmým způsobem podává již z výše uvedeného.

42. Soud rovněž nepřisvědčil námitce týkající se obsazení posudkové komise. Z posudku posudkové komise i z protokolu o jejím jednání vyplývá, že jejím členem byla lékařka MUDr. K., která je odborníkem z oboru neurologie. Soud předně konstatuje, že neurologie a neurochirurgie jsou příbuzné obory lékařství, resp. neurochirurgie se zabývá řešením onemocnění a úrazů nervového systému chirurgickou cestou, přičemž s neurologií, která je zaměřena především na diagnostiku centrální, periferní a autonomní nervové soustavy, úzce souvisí. Z tohoto důvodu soud složení posudkové komise i odbornost lékaře, který byl součástí posudkové komise, vyhodnotil jako dostatečnou (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 54 Ad 7/2023-64). Soud rovněž nepřisvědčil argumentaci žalobce, že by posudek posudkové komise popřel závěry obsažené v lékařských zprávách jeho ošetřujícího neurochirurga. Tyto lékařské zprávy měla posudková komise k dispozici, přičemž ze zprávy neurochirurga ze dne 24. 5. 2024 přímo v posudku citovala. Žalobce ani nijak nekonkretizoval, jaké závěry neurochirurga byly posudkovou komisí popřeny či bagatelizovány.

43. Konečně soud dodává, že by si žalobce měl uvědomit fakt, že důvodem pro přiznání příspěvku na péči může být pouze to, že objektivně nezvládá více základních životních potřeb, než bylo v projednávaném případě posudkovou komisí shledáno. Nic takového však ve správním řízení nebylo prokázáno, a proto správní orgány nemohly jeho žádosti o přiznání příspěvku na péči vyhovět. Soud přitom nijak nezpochybňuje existenci jistých zdravotních obtíží žalobce, které nepochybně působí komplikace a omezení v jeho životě, nicméně zde zůstává zásadním, že přiznání dávky musí být vždy podloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem. Jinak řečeno, toliko subjektivní pocit žalobce o tom, že by mu měl být zvýšen příspěvek na péči, nemůže být důvodem pro takový postup žalovaného, není-li podložen objektivně zjištěným zdravotním stavem.

44. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak soud žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

45. Současně soud výrokem II. rozsudku dle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 27. července 2026 Mgr. Ladislav Vaško v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.