54 Az 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaškem ve věci žalobce: X. T. N., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, č. j. OAM-326/ZA-ZA11-ZA01- 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, č. j. OAM- 326/ZA-ZA11-ZA01-2026, jímž bylo rozhodnuto, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a že se řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavuje. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný pochybil, jestliže neudělil žalobci doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu. Žalobce má za to, že v jeho případě by při návratu hrozila žalobci vážná újma, jelikož by se dostal do existenčních problémů, neboť se dostal do takových dluhů, že by ani nebyl schopen je jakkoliv splatit a uživit se ve Vietnamu, navíc by mu hrozilo nebezpečí od věřitelů. Taktéž by se neměl kam vrátit, jelikož mu byl pozemek i dům kvůli dluhům zabaven a žalobce tam již nemá žádné zázemí. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný popřel oprávněnost žalobcem uvedených námitek a nesouhlasil s nimi, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu. Při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu vycházel žalovaný z výpovědi žalobce, předchozího rozhodnutí z ledna 2025 a aktuálních zpráv o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu. Podle zákona o azylu je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud žadatel neuvede nové relevantní skutečnosti, které nemohly být zkoumány v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které by naznačovaly hrozbu pronásledování nebo vážné újmy. V případě žalobce se jedná již o druhou žádost, přičemž ta první byla definitivně zamítnuta po neúspěšné žalobě u Krajského soudu v Ústí nad Labem i následné kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, která byla v únoru 2026 odmítnuta. Žalovaný proto srovnával důvody aktuální žádosti s tvrzeními z předchozího řízení, aby posoudil, zda došlo k jakémukoliv věcnému posunu zakládajícímu přípustnost nového projednání. V rámci první žádosti z roku 2024 žalobce argumentoval strachem o život kvůli dluhům ve Vietnamu, což žalovaný i soudy pravomocně zamítly s tím, že se mohl obrátit na tamní úřady. Aktuální tvrzení o ztrátě majetku a kontaktu s rodinou vyhodnotil žalovaný jako skutečnosti, které nepředstavují relevantní změnu situace v zemi původu ani riziko pronásledování či vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Jelikož nedošlo k žádnému věcnému posunu od předchozího rozhodnutí, byla opakovaná žádost shledána nepřípustnou dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a správní řízení bylo v souladu s § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno bez dalšího věcného zkoumání. Námitka týkající se rizika spojeného s věřiteli a existenčními potížemi byla věcně vypořádána již v předchozím řízení. Žalovaný zdůraznil, že problémy s věřiteli v zemi původu jsou soukromoprávního charakteru a nezakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany, neboť žalobce má možnost obrátit se na vietnamské státní orgány. Jelikož žalobce nepředložil žádné relevantní nové skutečnosti, které by nastaly nezávisle na jeho vůli a měly vliv na posouzení jeho bezpečnosti ve Vietnamu, byla jeho žádost správně vyhodnocena jako nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Za takové situace žalovaný dle zákona (§ 10a odst. 2) není oprávněn ani povinen znovu věcně zkoumat důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Posouzení věci soudem 4. O žalobě soud rozhodl bez jednání.

5. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce touto žalobou napadá již druhé rozhodnutí žalovaného, jímž žalobci nebyla přiznána mezinárodní ochrana dle zákona o azylu. Poprvé žádal žalobce o mezinárodní ochranu dne 25. 11. 2024, ke které poskytl údaje potřebné k této žádosti. Konkrétně sdělil, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, je katolíkem a nebyl politicky angažován. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že chce v ČR získat pobyt, aby mohl vydělávat peníze na zaplacení dluhu ve Vietnamu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2025, č. j. OAM- 1581/VL-VL12-HA15-2024, vyslovil, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu.

6. Dne 19. 3. 2026 uplatnil žalobce druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce dne 24. 3. 2026 poskytl údaje potřebné ke své druhé žádosti, konkrétně sdělil, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, národnosti kinh, hovoří vietnamsky a je katolíkem. Nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem politické strany ani skupiny a nebyl politicky aktivní, je ženatý. Má 5 nezletilých dětí, které žijí v zemi původu. Z Vietnamu poprvé odcestoval dne 18. 7. 2024 letecky do Maďarska, kde setrval jeden den a pak cestoval do ČR. Ve Vietnamu mu byl zabaven dům a pozemek. Již není v kontaktu se svou rodinou.

7. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst.

1. Podle odst. 2 téhož ustanovení, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

8. Podle § 11a odst. 1 téhož zákona, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

9. Podle § 25 písm. i) téhož zákona se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se správní orgán v rozhodnutí o zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu nezabývá věcnými důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž konkrétním důvodem její nepřípustnosti. Podal-li cizinec opakovanou žádost, zabývá se jejími důvody pouze z toho hlediska, zda mohly být žadateli známy v době první žádosti, a zda je tedy mohl uvést, či zda mu v tom nebránily objektivní důvody, tj. že o těchto důvodech vůbec nevěděl nebo je nemohl z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést (například změna situace v zemi původu či změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele; srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65). Co se týče povahy nových důvodů žádosti, nemůže se jednat o „jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018/45), tedy takové, „které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka“ (viz rozsudek č. j. 9 Azs 5/2009-65).

11. Lze poukázat na to, že žalobce dne 24. 3. 2026 uvedl, že mu byl bankou zabaven dům a pozemek a že již není v kontaktu se svou rodinou.

12. Žalovaný se s touto skutečností, jakož i žalobcovými tvrzeními o jeho dluzích v zemi původu a jeho rodinných poměrech, dostatečně jasně a výstižně vypořádal a přesvědčivě zdůvodnil, proč tuto skutečnost neshledal dostatečnou pro udělení mezinárodní ochrany. Všechny žalobce uváděné důvody v jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 19. 3. 2026 žalovaný vyhodnotil jako skutečnosti, které nemohou nic změnit na hmotněprávním postavení žalobce, tj. že nemohou vést k udělení některé z forem mezinárodní ochrany, neboť se nevztahují k důvodům, pro které žalobce opustil Vietnam, netýkají se změny situace v zemi původu, a ani nemohou být azylově relevantním důvodem. Zmíněné úvahy žalovaného, s nimiž se soud plně ztotožňuje, považuje soud za zcela srozumitelné a přezkoumatelné a nevybočující z rámce výše citovaných judikaturních závěrů. Žalovaný tedy porovnal skutečnosti uváděné v první žádosti s těmi, které žalobce uvedl v opakované žádosti, a rovněž se zabýval na základě aktualizovaných zpráv o zemi původu tím, zda v ní nedošlo ke změně situace, která by zakládala opodstatněnost nové žádosti. Dle náhledu soudu je napadené rozhodnutí řádně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu a splňuje veškeré požadavky přezkoumatelnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011–96). Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného je proto nedůvodná.

13. Soud na tomto místě odkazuje též na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která obdobnou otázku obav z návratu do Vietnamu z ekonomických důvodů a nekonkrétních obav z věřitelů vyhodnotila opakovaně, přičemž neshledal důvod se od ní ani v tomto případě odchýlit. Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za hrozbu pronásledování či vážné újmy podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Nejedná se o azylově relevantní důvod (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003-64, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, nebo ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54). Skutkově obdobnými případy se Nejvyšší správní soud zabýval i v nedávné době s tím výsledkem, že kasační stížnosti stěžovatelů z Vietnamu, kteří potřebovali v ČR vydělat peníze na úhradu dluhů, přičemž někteří z nich uváděli též obavy z věřitelů a lichvářů, odmítl pro nepřijatelnost (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2024, č. j. 1 Azs 136/2024-26, ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Azs 152/2024-31, ze dne 5. 12. 2024, č. j. 6 Azs 230/2024-28, nebo ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 149/2025-30).

14. Soud zároveň zdůrazňuje, že dle § 10a odst. 2 zákona o azylu žalovaný neposuzuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany, je-li žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná. Jelikož žalovaný oprávněně vyhodnotil žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou, nemusel hodnotit, zda jsou u žalobce dány důvody pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Ze všech uvedených důvodů tak nemohou být důvodné námitky žalobce, že se měl žalovaný v rozhodnutí zabývat možností udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný se tudíž v napadeném rozhodnutím nemusel zabývat tím, zda jsou u žalobce dány důvody pro udělení doplňkové ochrany či zda jeho rozhodnutí nebude mít nepřiměřený dopad do práva na rodinný a soukromý život žalobce. Soud tedy v tom, že žalovaný v napadeném rozhodnutím, ve kterém posuzoval opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neposuzoval důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu a nehodnotil zásah do práva na rodinný a soukromý život, neshledává žádné pochybení.

15. Soud dále podotýká, že za situace, kdy žalobci reálně hrozilo vycestování z území ČR, lze konstatovat, že hlavním důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci žalobcova pobytu na území ČR. To ostatně odpovídá zjištěním, která učinil žalovaný v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Problematikou legalizace pobytu jako důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již nesčetněkrát zabýval Nejvyšší správní soud, který setrvale judikuje, že legalizace pobytu není zákonným důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, nebo ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, případně ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94). Ani snaha o legalizaci pobytu na území ČR a snaha žít na území ČR tedy nemůže být důvodem, pro který by žalovaný mohl žalobci udělit azyl podle § 12 zákona o azylu. Legalizaci pobytu musí žalobce řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů.

16. V mezích žalobních bodů tedy vyhodnotil soud žalobu jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto soud výrokem II. tohoto rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 29. července 2026 Mgr. Ladislav Vaško v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.