58 A 16/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobkyně: X, narozená X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupena advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 10. 2025 č. j. MV-143606-4/SO-2025 takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 7. 2025, č. j. OAM-27551- 9/ZM-2023, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců), neboť se bez vážného důvodu nedostavila k výslechu.

2. Žalobkyně je státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky. Dne 17. 4. 2023 požádala na území České republiky o vydání zaměstnanecké karty z důvodu dle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to na pracovní pozici u pracovního místa, které je součástí centrální evidence volných pracovních míst k obsazení držiteli zaměstnanecké karty.

3. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 26. 7. 2023, č. j. OAM-27551-16/ZM-2023, žádost žalobkyně zamítl a nevydal zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 11. 2023, č. j. MV-154790-4/SO-2023, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, který rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 60 A 12/2023-40, žalobu zamítl. Tento byl společně s rozhodnutím ze dne 15. 11. 2023, č. j. MV-154790-4/SO-2023 ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 8 Azs 84/2024-48, a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalované. Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 27. 3. 2025, č. j. MV-154790-22/SO-2023, zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 7. 2023, č. j. OAM-27551-16/ZM-2023, a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.

4. Dne 28. 5. 2025 správní orgán I. stupně předvolal žalobkyni k provedení výslechu na den 14. 7. 2025. Zároveň ji poučil, že nedostaví-li se bez vážného důvodu, bude řízení o její žádosti podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců zastaveno. Písemnost byla doručena zmocněnému zástupci do datové schránky dne 8. 6. 2025 a žalobkyni dne 16. 6. 2025 fikcí. K výslechu se žalobkyně ani její zástupce nedostavili.

5. Správní orgán I. stupně proto řízení usnesením ze dne 18. 7. 2025, č. j. OAM-27551-9/ZM- 2023, zastavil. V jeho odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení. Popsal, že žalobkyni bylo předvolání doručeno fikcí a zároveň byl o výslechu žalobkyně vyrozuměn i její zástupce. Přesto se žalobkyně nedostavila, neomluvila se ani nesdělila důvod, pro který by se k výslechu nemohla dostavit. Tím žalobkyně naplnila důvod pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

6. K odvolání žalobkyně přezkoumala prvostupňové rozhodnutí žalovaná. Ztotožnila se se závěrem správního orgánu I. stupně, že byly naplněny podmínky § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Uvedla, že žalobkyni byla dána řádná možnost dostavit se k výslechu, předvolání jí bylo doručeno v souladu se zákonem a žalobkyně neposkytla správnímu orgánu potřebnou součinnost ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Podle žalované byl výslech legitimním, judikaturou posvěceným, procesním úkonem směřujícím ke zjištění, zda jsou v případě žalobkyně splněny podmínky pro vydání zaměstnanecké karty. K odvolací námitce, podle níž žalobkyni předvolání fakticky doručeno nebylo, žalovaná uvedla, že písemnost byla doručována na adresu evidovanou v informačním systému cizinců, byly splněny podmínky pro náhradní doručení a žalobkyně nijak neprokázala, že by údaje na doručence neodpovídaly skutečnosti. Za nedůvodnou označila i argumentaci žalobkyně, že její právní zástupce ji o termínu výslechu neinformoval. Podle žalované jdou důsledky jednání či nečinnosti zmocněného zástupce k tíži zastoupené osoby. Žalovaná nepřisvědčila ani námitce přepjatého formalismu. Uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval podle zákona, žalobkyni předem poučil o následcích nedostavení se k výslechu a za situace, kdy se bez vážného důvodu nedostavila, neměl jinou možnost než řízení zastavit. Za nedůvodnou označila rovněž námitku, že správní orgán I. stupně měl nejprve vyžadovat doplnění aktuálních listinných podkladů. Podle žalované žalobkyně již všechny zákonné náležitosti žádosti předložila a správní orgán byl oprávněn přistoupit k jejímu výslechu. K námitce, že žalobkyni nebylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí, žalovaná uvedla, že v dané věci nebylo vydáno meritorní rozhodnutí o žádosti, ale usnesení o zastavení řízení, a proto správní orgán nebyl povinen postupovat podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalovaná se dále zabývala i námitkou nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Uvedla, že jelikož bylo řízení zastaveno procesním usnesením a o žádosti nebylo meritorně rozhodováno, správní orgány nebyly povinny přiměřenost dopadů posuzovat. Nad rámec však dodala, že napadené usnesení může mít dopad do života žalobkyně, není však nepřiměřené ve vztahu k důvodu pro zastavení řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Žalobkyně pobývá na území tři roky, tedy menšinu svého života. Do tiskopisu projednávané žádosti uvedla, že je svobodná a bezdětná. Žalované nebylo známo, že by měla na území rodinné vazby. Z uvedených důvodů žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.

7. Žalobkyně v žalobě namítala, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející postup správního orgánu I. stupně jsou nezákonné, nepřiměřeně formalistické a odporují základním zásadám správního řízení. Tvrdila, že se k nařízenému výslechu nedostavila nikoli úmyslně či s cílem řízení mařit, ale proto, že se o termínu výslechu fakticky nedozvěděla, neboť předvolání nenalezla ve své poštovní schránce, a její právní zástupce ji o něm nedopatřením nevyrozuměl. Žalobkyně dodala, že správní orgány měly k dispozici dostatek podkladů pro meritorní rozhodnutí o její žádosti, jelikož žádost byla řádně podána a obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti. Zdůraznila, že v době podání žádosti pobývala na území České republiky na základě platné modré karty, plnila účel dosavadního pobytu a byla oprávněna o zaměstnaneckou kartu požádat. Za této situace pokládala zastavení řízení za nepřiměřený zásah do svých práv, zejména za situace, kdy řízení trvalo již téměř dva roky.

8. Správní orgán I. stupně řízení zastavil, aniž by ze strany žalobkyně docházelo k úmyslnému protahování či maření řízení. Takový postup podle žalobkyně nekoresponduje s judikaturou správních soudů a Ústavního soudu. Zastavení řízení z důvodu nedostavení se k výslechu je podle žalobkyně až krajním řešením. Správní orgán I. stupně měl umožnit žalobkyni pochybení napravit a pokusit se o projednání věci. Měl zvážit, zda je zastavení řízení možné bez toho, aby bylo umožněno žalobkyni vyjádřit se k důvodům nedostavení se k výslechu.

9. V dalším žalobním bodu žalobkyně namítala, že se správní orgán I. stupně vůbec nezabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalovaná tento postup posvětila, když konstatovala, že tato povinnost není založena zákonem. Žalovaná se přitom otázkou přiměřenosti musela zabývat proto, že žalobkyně tuto námitku obsáhla ve svém odvolání. Jelikož se oba správní orgány danou otázkou nezabývaly považovala žalobkyně obě rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná.

10. Žalobkyně také tvrdila, že se žalovaná řádně nevypořádala s jejími odvolacími námitkami, pouze převzala závěry správního orgánu I. stupně a nevysvětlila, proč v její věci nebylo možné v řízení pokračovat. Navrhovala proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

11. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně k výslechu žalobkyně přistoupil za účelem zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a prokázání účelového obcházení zákona ze strany žalobkyně. K tomuto postupu byl zavázán právním názorem žalované vysloveným v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2025, č. j. MV-154790- 22/S80-2023. Žalovaná závazný právní názor vyslovila s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, č. j. 8 Azs 84/2024-48.

12. K námitce žalobkyně týkající se zastavení řízení i přesto, že žalobkyně řízení neprotahovala úmyslně, žalovaná odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, č. j. 43 A 58/2022-34, podle nějž zákon nevyžaduje, aby musela být splněna další podmínka, podle níž by žadatel musel opakovaně či úmyslně mařit průběh správního řízení. Dospěje-li ministerstvo k závěru, že je třeba žadatele o pobytové oprávnění vyslechnout, pak jeho nedostavení se k výslechu bez vážného důvodu vede k zastavení řízení.

13. Žalovaná dále k námitce žalobkyně ohledně doručování předvolání k výslechu uvedla, že žalobkyni byla v místě bydliště dne 5. 6. 2025 v souladu s § 23 odst. 4 správního řádu zanechána výzva s poučením k vyzvednutí předvolání. To bylo žalobkyni doručeno fikcí podle § 24 odst. 1 téhož zákona dne 16. 6. 2025 a jejímu zmocněnému zástupci veřejnou datovou sítí dne 8. 6. 2025. Žalobkyně se měla sama aktivně zajímat o stav řízení a nepodceňovat vyzvedávání pošty, a to i přes to, že je v dané věci zastoupena advokátem, jenž ji měl informovat o úkonech, které se v rámci daného řízení dějí. Nebylo přitom povinností správního orgánu I. stupně žalobkyni k výslechu předvolávat opakovaně.

14. Ani námitka, že by správní orgány nezkoumaly přiměřenost dopadu rozhodnutí do života žalobkyně, podle žalované neobstojí. Žalobkyně tuto námitku nevznesla před správním orgánem I. stupně, ten proto nebyl povinen se jí zabývat. Námitka byla vznesena až v odvolacím řízení. Žalovaná se pak v napadeném rozhodnutí touto problematikou zabývala, a to v rozsahu jí dostupných informací. Navrhla proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.

15. Krajský soud po zjištění, že napadené rozhodnutí je způsobilé k přezkumu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) a žaloba byla podána v zákonné lhůtě, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Podle § 169j odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán může za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vyslechnout účastníka řízení.

17. Podle § 59 správního řádu správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit.

18. Podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců se usnesením zastaví řízení o žádosti také (tehdy), jestliže cizinec v řízení o jeho žádosti odmítne vypovídat nebo se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu.

19. Mezi účastníky je v projednávané věci sporné především to, zda bylo nezbytné žalobkyni k výslechu předvolávat. Krajský soud uvádí, že výslech účastníka řízení podle § 169j zákona o pobytu cizinců představuje v řízeních vedených podle tohoto zákona, tedy i v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, obecně přípustný důkazní prostředek sloužící ke zjištění skutkového stavu věci. Již v rozsudku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013-43, Nejvyšší správní soud uvedl, že podle zákona o pobytu cizinců je správní orgán „oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území…“ 20. Žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgán I. stupně mohl rozhodnout již na základě dosud shromážděných podkladů a její výslech proto nebyl nezbytný. S tímto názorem se soud neztotožňuje. Již žalovaná v napadeném rozhodnutí vysvětlila, že potřeba provést výslech žalobkyně nevzešla z nahodilé úvahy správního orgánu I. stupně, ale z procesní situace vzniklé po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, č. j. 8 Azs 84/2024-48. Nejvyšší správní soud v bodě 23 žalované vytkl nedostatečné prokázání důvodu pro zamítnutí žádosti, spočívajícího v obavách z obcházení maximálního počtu žádostí podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Jestliže tedy správní orgán I. stupně v dalším řízení přistoupil k výslechu žalobkyně za účelem doplnění skutkových zjištění a respektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, postupoval logicky a v mezích zákona. Výslech žalobkyně za této situace nelze považovat za nadbytečný, ale za nezbytný krok směřující ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

21. Důvodná není ani námitka žalobkyně, podle níž § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců dopadá pouze na případy, kdy žadatel úmyslně a vědomě řízení protahuje nebo brání jeho pokračování. Citované ustanovení stanoví, že usnesením se zastaví řízení o žádosti tehdy, jestliže cizinec v řízení o jeho žádosti odmítne vypovídat nebo se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu. Žádnou další podmínku spočívající v úmyslném, opakovaném či vědomém maření řízení, zákon nestanoví. Dospěje-li tedy správní orgán k závěru, že je výslech žadatele potřebný, pak nedostavení se k tomuto úkonu bez vážného důvodu vede k zastavení řízení. Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Azs 38/2020-64, výslovně uvedl, že § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců je konstruován bez dalších podmínek. Důvodem zastavení řízení je již samotná skutečnost, že se cizinec bez vážného důvodu nedostaví k výslechu, nikoli až prokázání jeho úmyslu řízení mařit či protahovat. Nejvyšší správní soud dále potvrdil, že je-li účastníku řádně doručeno předvolání, a tento se bez vážného důvodu k výslechu nedostaví, jsou tím naplněny zákonné předpoklady pro zastavení řízení o žádosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2023, č. j. 7 Azs 56/2023-43, a ze dne 11. 11. 2024, č. j. 3 Azs 297/2023-41).

22. Uvedený výklad ostatně odpovídá i smyslu a účelu dané právní úpravy. Nelze-li bez výslechu žadatele dostatečně zjistit skutkový stav, není správní orgán schopen o žádosti meritorně rozhodnout a nezbývá mu proto než řízení zastavit (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 30 A 205/2019-113, bod 47). Za této situace není rozhodné, zda žalobkyně byla oprávněna žádost podat. Podstatné je, že se k nařízenému výslechu bez vážného důvodu nedostavila. Případná tvrdost takového následku je v samotném zákoně zmírněna právě podmínkou absence vážného důvodu. V projednávané věci však žalobkyně svou neúčast u výslechu nijak neomluvila a žádné vážné důvody ve správním řízení ani v žalobě netvrdila. Postup správního orgánu I. stupně proto nelze označit za příliš formalistický, když k zastavení řízení došlo zákonem předepsaným způsobem pro chování žalobkyně.

23. Tvrdila-li žalobkyně, že se o termínu výslechu nedozvěděla, protože předvolání nenalezla ve své poštovní schránce a její právní zástupce ji o něm nedopatřením neinformoval, soud konstatuje, že touto námitkou se žalovaná na stranách 4 až 6 napadeného rozhodnutí zabývala podrobně, přehledně a vyčerpávajícím způsobem. Soud na tuto argumentaci v plném rozsahu odkazuje a ztotožňuje se s ní. Ze spisu je zřejmé, že jak žalobkyni, tak jejímu zástupci bylo doručováno v souladu se zákonem. Pokud pak zástupce žalobkyně svou klientku o doručeném předvolání nevyrozuměl, jde tato okolnost k tíži žalobkyně. Judikatura Nejvyššího správního soudu je v tomto směru ustálená a konstatuje, že účastník řízení nese odpovědnost za volbu svého zmocněnce. Pokud si pro zastupování vybere osobu, která k tomu není zcela vhodná a nečiní ve prospěch účastníka všechny potřebné úkony, jde tato skutečnost k tíži takto zastoupeného účastníka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 4 Ads 114/2013-26, ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015-51, ze dne 18. 8. 2016, č. j. 4 As 111/2016-35, ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 As 355/2019-20, a ze dne 29. 1. 2026, č. j. 21 Afs 146/2025-34).

24. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž se žalovaná řádně nevypořádala s odvolací argumentací žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí je naopak patrné, že žalovaná se jejími odvolacími námitkami zabývala a výslovně reagovala zejména na výhrady týkající se doručování, nezbytnosti výslechu i posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Žalobkyně přitom v žalobě setrvala toliko u obecného tvrzení o nedostatečném vypořádání odvolacích námitek, aniž by konkretizovala, které její dílčí argumenty měly zůstat bez reakce. Za takové situace soud neměl důvod k podrobnějšímu přezkumu této námitky. Připomíná přitom, že míra a hloubka soudního přezkumu se odvíjí i od konkrétnosti žalobních námitek. Platí, že čím obecněji jsou námitky formulovány, tím obecnější může být i odůvodnění jejich vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2024, č. j. 6 As 103/2023-57, a ze dne 2. 12. 2025, č. j. 7 As 304/2024-54).

25. Důvodnou soud neshledal ani námitku, že správní orgány nezkoumaly přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, je správní orgán „povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí.“ Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci dostála. K odvolací námitce žalobkyně se otázkou přiměřenosti zabývala a na straně 6 napadeného rozhodnutí uvedla konkrétní skutečnosti, z nichž vycházela, totiž že žalobkyně pobývá na území České republiky tři roky, tedy menší část svého života, a že je podle spisové dokumentace svobodná a bezdětná. Takové odůvodnění považuje soud za dostatečné. Současně doplňuje, že žalobkyně ani v odvolání, ani v žalobě neuvedla žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že zastavení řízení mělo v jejím případě nepřiměřený dopad do jejího soukromého či rodinného života.

26. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgány měly pro své rozhodnutí dostatečně zjištěný skutkový stav, z podkladů ve spise bylo spolehlivě zřejmé, že žalobkyně byla k výslechu řádně předvolána, o následcích nedostavení se poučena a k výslechu se bez doložení vážného důvodu nedostavila. Za této situace nelze dovodit ani porušení zásad vyjádřených ve správním řádu. Napadené rozhodnutí proto soud považuje za zákonné, věcně správné a přezkoumatelné.

27. Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Učinil tak bez nařízení jednání, za výslovného souhlasu žalobkyně i žalované dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovaná, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů příslušelo, náhradu nákladů řízení nežádala, ostatně jí žádné náklady řízení přesahující běžný rámec činnosti správního orgánu nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 30. června 2026 Mgr. Karolína Tylová, LL.M. samosoudkyně