58 A 4/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobce: S. S., narozený X státní příslušnost Bělorusko bytem X zastoupen Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem sídlem Vrchlického 802/46, Liberec proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 za účasti: A. S., narozená X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2026, č. j. MV-16139-4/SO-2026, takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 19. 2. 2026, č. j. MV-16139-4/SO-2026, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč, k rukám Mgr. Pavla Maršálka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I . Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalované. Napadeným rozhodnutím žalovaná změnila výrok I. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 1. 2026, č. j. OAM-12188- 16/PP-2025, tak, že nově zní: „Žádost účastníka řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu se zamítá z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., neboť účastník řízení nepředložil náležitosti uvedené v § 87b odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.“ Ve zbývající části, jíž byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, bylo odvolání žalovanou zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce podal dne 6. 1. 2025 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Jako občana Evropské unie uvedl manželku A. S., narozenou X, státní občanku České republiky. Dne 30. 9. 2025 byl žalobce správním orgánem I. stupně v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyzván k odstranění vad žádosti, resp. k doložení platného cestovního dokladu a dokladu o zdravotním pojištění. Vady žádosti měly být odstraněny do 20 dnů. Dne 20. 10. 2025 žalobce doložil doklad o zdravotním pojištění a dne 23. 10. 2025 vyjádření, v němž uvedl, že platný cestovní doklad nemá a ani si jej nemůže opatřit. Konstatoval, že nahlásil ztrátu svého původního běloruského pasu, opakovaně žádal běloruský zastupitelský úřad v Praze o vydání nového cestovního dokladu, avšak bez jakékoli reakce. Žalobce se v České republice dlouhodobě identifikuje pod svým jménem S. S., na nějž má vystaveny všechny úřední doklady, tj. řidičský průkaz, průkaz pojištěnce, průkazy pobytu apod. Součástí spisového materiálu je sdělení velvyslanectví České republiky v Minsku ze dne 6. 9. 2023, že běloruské ambasády již nesmí vydávat cestovní doklady.

3. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že žalobce nesplňuje zákonné předpoklady pro vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť nepředložil cestovní doklad. K zásahu do rodinného života žalobce uvedl, že zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu účastníka řízení může být nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života cizince jen výjimečně, takovým zásahem by mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu na území. Správní orgán I. stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva byl nepřiměřený zásah do soukromého života cizince, tj. porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dosud spojován téměř výlučně s vyhoštěním cizinců (např. Jeunsse proti Nizozemí, č. 12738/10, Maslov proti Rakousku, č. 1638/03.) Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře naopak potvrdil právo státu jako subjektů mezinárodního práva kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (např. Boujlifa proti Francii, č. 25404/94). Stejně tak opakovaně konstatoval, že z Úmluvy nevyplývá žádná povinnost umožnit cizinci usadit se ve státě, který si vybere (např. Jeunesse proti Nizozemí, č. 12738/10, Biao proti Dánsku, č. 38590/10). Zásah do soukromého a rodinného života žalobce bude dle správního orgánu I. stupně přiměřený důvodu pro zamítnutí žádosti. Žalobci není zakázán pobyt na území České republiky, žalobce je oprávněn požádat o vydání jiného druhu pobytového oprávnění. Předložení cestovního dokladu nepředstavuje pouze formalistický požadavek, ale zákonem výslovně stanovenou povinnost účastníka řízení, jejímž účelem je umožnit řádné ověření jeho totožnosti. Správní orgán proto nemůže od této zákonné povinnosti bez dalšího upustit. Skutečnost, že žalobci byly vydány administrativní dokumenty, konkrétně řidičský průkaz a vízové štítky, nelze vykládat tak, že by tím došlo k úplnému prokázání jeho totožnosti pro účely řízení podle zákona o pobytu cizinců. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce v České republice žádal o mezinárodní ochranu, která mu nebyla udělena z důvodu nesplnění zákonných podmínek. Z toho správní orgán I. stupně dovodil, že jeho návrat do země původu není považován za spojený s reálně hrozící újmou. Skutečnost, že zastupitelské úřady Běloruské republiky na území České republiky přestaly vydávat cestovní pasy, sama o sobě neznamená objektivní nemožnost získání cestovního dokladu, neboť žalobce má možnost požádat o jeho vydání v zemi původu.

4. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí s posouzením správního orgánu I. stupně ztotožnila. K otázce prominutí předložení cestovního dokladu uvedla, že z cizineckého informačního systému vyplývá, že žalobce přicestoval na území České republiky dne 6. 8. 2001, a to již bez cestovního dokladu. Dne 1. 8. 2003 požádal o mezinárodní ochranu formou azylu, řízení bylo ukončeno dne 31. 8. 2006 Nejvyšším správním soudem zamítnutím kasační stížnosti. Dne 3. 6. 2024 žalobce opětovně podal žádost o mezinárodní ochranu formou azylu, řízení bylo ukončeno dne 28. 7. 2025 zamítnutím žaloby krajským soudem. Žalobci bylo následně uděleno výjezdní vízum s platností od 30. 7. 2025 do 28. 8. 2025. V rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany nebylo prokázáno, že by žalobce nemohl vycestovat do domovského státu. Žalobce v žádosti uvádí jako poslední vstup na území České republiky datum 6. 8. 2001 a z předložené komunikace mezi ním a velvyslanectvím Běloruska vyplývá, že cestovní doklad mu byl odcizen v roce 2003. Z předložených dokladů ani z odvolání nevyplývá, co žalobci bránilo opatřit si platný cestovní doklad v průběhu minimálně 22 let. Žalovaná připustila, že ve výjimečných případech lze prominout předložení cestovního dokladu, to však není případ žalobce. Žalovaná nezpochybňovala vážnost politické situace v Bělorusku, dospěla však k závěru, že politická situace v zemi sama o sobě neznamená, že si žádný běloruský občan nemůže obstarat cestovní doklad, a tudíž že by bylo namístě vyhovět každé takové žádosti. K přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná konstatovala, že rozsah odůvodnění a posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života se odvíjí od kvality sdělených a prokázaných údajů. Žalobce uzavřel manželství v době, kdy jeho pobyt na území byl nejasný, s čímž musela být srozuměna i jeho manželka. V situaci, kdy cizinec nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, nelze udělení pobytového oprávnění odůvodnit pouhým odkazem na ochranu jeho soukromého a rodinného života. V této souvislosti žalovaná odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č. j. 10 Azs 348/2020-33. Ze shromážděného spisového materiálu žalovaná nezjistila, že by žalobce měl na území České republiky kromě manželky další rodinné vazby. Žalovaná považovala dopady rozhodnutí ve shodě se správním orgánem I. stupně za přiměřené a jejich posouzení za dostatečné.

II. Žaloba

5. Žalobce nejprve namítal, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle žalobce se žalovaná nevypořádala s klíčovými námitkami žalobce. Žalobce uváděl, že opakovaně žádal běloruské orgány o vydání cestovního dokladu, ty však na jeho žádosti nereagovaly a následně přestaly vydávat cestovní doklady svým občanům v zahraničí úplně.

6. Žalovaná současně nesprávně vyložila ustanovení § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když nepředložení cestovního dokladu považovala za automatický důvod zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Takový výklad je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se povinnosti předložit cestovní doklad, konkrétně s rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 96/2018-30, a ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32.

7. Správní orgán musí zkoumat, zda je žadatel schopen si cestovní doklad fakticky opatřit. Žalovaná takové posouzení neprovedla a omezila se na formalistickou aplikaci zákona. Přitom sama konstatovala, že žalobce je na území České republiky dlouhodobě identifikován a vystupuje pod svým jménem. Přesto žádost zamítla výlučně z důvodu absence jedné formální náležitosti, aniž by přihlédla ke konkrétním okolnostem případu. Takový postup je v rozporu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu.

8. Napadené rozhodnutí také porušuje právo Evropské unie. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie musí být podmínky pobytu rodinných příslušníků občanů EU vykládány, tak aby členské státy neukládaly nepřiměřené administrativní překážky výkonu tohoto práva. Žalobce v této souvislosti odkazoval na rozsudek ve věci C-127/08 Metock a rozsudek ve věci C-34/09 Zambrano.

9. Napadené rozhodnutí současně zasahuje do práva žalobce na rodinný život chráněného čl. 8 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být každý zásah do práva na rodinný život přiměřený sledovanému cíli a musí být výsledkem individuálního posouzení okolností konkrétního případu. Správní orgány jsou proto povinny zkoumat zejména intenzitu rodinných vazeb, délku pobytu na území státu a důsledky, které by napadené rozhodnutí mělo pro rodinný život dotčených osob. Žádné takové posouzení proporcionality však žalovaná neprovedla.

10. Samostatný výrok o vycestování z území České republiky představuje zásah do práv žalobce a sám o sobě musí obstát z hlediska zákonnosti a proporcionality. Žalovaná však nezkoumala dopady rozhodnutí o vycestování na rodinný život žalobce ani na jeho vztah k manželce, občance České republiky. Výrok ukládající povinnost vycestování je proto nepřezkoumatelný a nezákonný.

11. Dle žalobce je třeba také zohlednit současnou právní úpravu přijatou v souvislosti s válkou na Ukrajině. Podle nařízení vlády č. 200/2022 Sb., o nepřijatelnosti žádostí o oprávnění k pobytu na území České republiky, jsou žádosti občanů Běloruské republiky o víza a pobytová oprávnění podávané na zastupitelských úřadech České republiky zásadně považovány za nepřijatelné. Pokud by byl žalobce nucen vycestovat do Běloruska, existuje reálné riziko, že nebude schopen podat žádost o pobytové oprávnění nebo vízum na zastupitelském úřadu České republiky. V takovém případě by byl fakticky zbaven možnosti návratu do České republiky a společného rodinného života se svou manželkou, občankou České republiky. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované

12. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná zopakovala skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí a navrhovala žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Replika žalobce

13. V replice k vyjádření žalované žalobce namítal, že posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany a otázka, zda lze po žalobci rozumně požadovat, aby za účelem doplnění jediné náležitosti žádosti opustil území a vystavil se riziku, že návrat k manželce bude prakticky zmařen, jsou dvě různé věci. Žalobce znovu odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž požadavek na předložení cestovního dokladu v řízení podle § 87b zákona o pobytu cizinců není nutno vykládat absolutně a správní orgán musí v mimořádných případech zvažovat, zda je žadatel schopen si doklad opatřit z důvodu nezávislých na své vůli a zda by striktně formalistický přístup nevedl k nepřiměřenému výsledku. Sama žalovaná odkazuje na rozsudek ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32, konkrétně na pasáž, podle níž by v řízení o přechodném pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie mohlo být zvažováno, zda je nutno vedle ostatních dokladů předložit i cestovní doklad, pokud mají orgány veřejné moci k dispozici údaje o státním občanství a totožnosti žadatele. Tím sama potvrzuje, že určitý prostor pro posouzení výjimečných okolností existuje. Žalobce je po dlouho dobu v České republice identifikován, stát žalobce po léta eviduje, jedná s ním pod konkrétní identitou a vydává mu další navazující doklady, přesto v konkrétní věci předstírá, že bez platného běloruského pasu nelze jeho osobu spolehlivě identifikovat. Z napadeného rozhodnutí neplyne skutečný individualizovaný test proporcionality, který by zohlednil délku pobytu žalobce na území, existenci a intenzitu jeho rodinných vazeb, faktickou délku soužití s manželkou, ekonomickou provázanost domácnosti, praktickou nemožnost realizovat rodinný život jinde a rizika spojená s vycestováním do Běloruska. Žalovaná pouze uvádí, že ze spisového materiálu nezjistila jiné rodinné vazby než manželku. Žalobce dále poukázal na usnesení zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2026, č. j. 58 A 4/2026-59, kterým soud přiznal žalobě odkladný účinek s tím, že obavám žalobce z nepřiměřeného zásahu do práva na respektování rodinného a soukromého života nelze upřít reálný základ. Toto usnesení svědčí o tom, že tam, kde soud měl k dispozici konkrétní individualizované okolnosti, je považoval za právně relevantní. Žalovaná dle žalobce také nijak přesvědčivě nereagovala ani na žalobní argumentaci postavenou na smyslu směrnice 2004/38/ES a judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Jádrem žaloby je tvrzení, že členské státy nesmějí vytvářet takové administrativní překážky, které fakticky znemožní výkon práva na rodinný život a pobyt společně s občanem unie. Tuto rovinu sporu žalovaná pomíjí.

V. Posouzení krajským soudem

14. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

15. Podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel nepředloží náležitosti uvedené v § 87b odst.

3. Ustanovení § 87b odst. 3 stanoví, že žadatel je k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu povinen předložit mimo jiné náležitosti uvedené v § 87a odst.

2. Mezi náležitostmi uvedenými v § 87a odst. 2 je uveden i cestovní doklad. V posuzované věci není sporu o tom, že cestovní doklad k žádosti žalobce předložen nebyl a žalobce tak nesplnil jednu z náležitostí stanovených zákonem.

16. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (konkrétně z rozsudků ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32 a ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 96/2018-30) skutečně vyplývá, že správní orgán může vzít v úvahu, zda je žadatel schopen si z důvodů nezávislých na své vůli opatřit nový cestovní doklad, pokud zároveň neexistují pochybnosti o žadatelově státním občanství a totožnosti. Soud však souhlasí se správními orgány, že v posuzované věci nelze dospět k jednoznačnému závěru, že neexistují pochybnosti o žalobcově totožnosti, protože z ničeho nevyplývá, že by českým státním orgánům někdy v minulosti svůj cestovní doklad předložil. Skutečnost, že mu byly na území České republiky vystaveny doklady jako řidičský průkaz, kartička pojištěnce či pobytové doklady na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Nelze ani tvrdit, že by si žalobce nemohl opatřit cestovní doklad z důvodů na jeho vůli nezávislých, neboť na území České republiky pobývá již téměř 25 let a skutečnost, že v posledních letech běloruské zastupitelské úřady cestovní doklady svým občanům nevydávají, nemůže zhojit předchozí nečinnost žalobce v tomto směru. Žalobcův případ je skutkově jiný než případy, které řešil Nejvyšší správní soud ve shora citované judikatuře, což bylo žalobci dostatečně vysvětleno již v napadeném rozhodnutí žalovanou.

17. Přiléhavá není ani argumentace opřená o směrnici 2004/38/ES. Čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/38/ES taxativně vyjmenovává doklady vyžadované k vydání pobytové karty, mezi nimi i cestovní pas. Z toho vychází i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 127/08 Metock (body 11 a 53). Ten zakazuje přidávat jiné podmínky, např. předchozí legální pobyt v jiném členském státě, nebrání však požadavku na předložení cestovního dokladu. Směrnice sleduje zamezení nepřípustných dodatečných administrativních překážek, nikoli odstranění formality výslovně unijním právem připuštěné.

18. K otázce přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce soud uvádí následující. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (viz např. rozsudky ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 Azs 429/2019-40, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019- 40, nebo ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-39). Článek 8 Úmluvy vyžaduje, aby správní orgány posuzovaly přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života cizince i ve správním rozhodnutí, jímž správní orgán zamítá žádost o povolení k přechodnému pobytu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30, či ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52), jako je tomu v právě projednávané věci.

19. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované vyplývá, že si správní orgány byly této povinnosti vědomy, neboť se k této otázce vyjadřovaly. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že rozsah odůvodnění a posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení se odvíjí od kvality sdělených a prokázaných údajů. Účastník uzavřel manželství v době, kdy jeho pobyt na území byl nejasný, s čímž musela být srozuměna i jeho manželka. Udělení pobytového oprávnění v situaci, kdy cizinec nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem č. 326/1999 Sb., nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu jeho soukromého a rodinného života.

20. S citovaným závěrem však soud nemůže s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu souhlasit.

21. Pokud doložené podklady neodpovídají plně rozsahu vyžadovanému zákonem o pobytu cizinců, nemůže taková situace při respektování lidskoprávních závazků České republiky vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva mít automaticky za následek zamítnutí žádosti. Správní orgán je primárně povinen věcně posoudit, zda dotyčný cizinec s ohledem na skutečnosti tvrzené v žádosti naplňuje účel pobytového titulu. I v této situaci je třeba zohlednit případnou intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života a poměřit ji s mírou, v jaké cizinec nesplnil svou povinnost doložit veškeré potřebné podklady či nenaplnil veškeré hmotněprávní podmínky pro požadované pobytové oprávnění. Posouzení přiměřenosti (posouzení přiměřenosti na základě čl. 8 Úmluvy s přihlédnutím k situaci v České republice i zemi původu) musí být vždy individuální. Zároveň platí, že čím větší je zásah do zaručených práv, tím spíše není nutno trvat na doložení veškerých podkladů či striktním naplnění všech hmotněprávních podmínek, a naopak (srov. rozsudek rozšířený senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65).

22. Je třeba také zdůraznit, že jakkoliv se v projednávaném případě jedná o pobytové řízení zahájené na základě žádosti žalobce, který tak měl předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, a ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017-27), Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34, konstatoval, že „i takové řízení je […] založeno na zásadě materiální pravdy (§ 3 správního řádu). Naplnění této zásady znamená zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou proporcionality, zásadou ochrany dobré víry, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2011, č. j. 5 As 42/2011-112, ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007-124, ze dne 27. 2. 2008, č. j. 6 Ads 35/2007-92, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011-81, ze dne 24. 6. 2013, č. j. 5 As 160/2012-44, ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018-29“.

23. Této povinnosti žalovaná dle krajského soudu nedostála, neboť se uvedenou otázkou zabývala pouze formálně, resp. šablonovitě. Soud proto shledal napadené rozhodnutí v rozsahu posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce nepřezkoumatelným.

24. Soud dále připomíná, že § 174a zákona o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Platí přitom, že správní orgány nemusí posuzovat veškerá kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale je třeba zhodnotit důvody specifické pro konkrétní případ (rozsudky ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-32, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018-31). Míra a intenzita poměřování těchto zájmů s právem na soukromý a rodinný život je pak přímo odvislá od množství a kvality informací, které dal cizinec správnímu orgánu k dispozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2021, č. j. 10 Azs 398/2021-47). Z hlediska žadatelů o předmětný pobyt je pochopitelně žádoucí, aby správním orgánům sami poskytli dostatek tvrzení a nejlépe i důkazů o svých soukromých či rodinných poměrech, neboť jim tím umožní širší přezkum, resp. umožní jim přihlédnout i k těm okolnostem, které by jinak správním orgánům nebyly zřejmé, neboť jim nejsou dostupné z úředních evidencí či jiných zdrojů. Tento žádoucí postup, který je v zájmu samotných účastníků, však není možno zaměňovat s povinností vyplývající pro správní orgány z § 174a zákona o pobytu cizinců.

25. Této povinnosti však v dané věci žalovaná nedostála. Dostatečně se nezabývala dopadem předmětného rozhodnutí pro žalobcův rodinný a soukromý život, který primárně odvozoval od existence manželského svazku s českou občankou. Nezkoumala faktickou délku soužití s manželkou, otázku vedení společné domácnosti, nehodnotila žalobcovy vazby na Bělorusko, kam se od svého vycestování v roce 2001 nevrátil, ani reálné komplikace s návratem po vycestování související se současným režimem žádostí běloruských občanů. Žalovaná se tedy musí přiměřeností dopadů do jeho rodinného a soukromého života zabývat individuálně a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci.

VI. Závěr a náklady řízení

26. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem soudu nezbylo než napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána závěrem krajského soudu ohledně povinnosti přezkoumatelně se vypořádat s namítanou nepřiměřeností rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, což v předchozím řízení neučinila.

27. O podané žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

29. Ve věci měl plný úspěch žalobce, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalované. Náklady vynaložené v řízení před soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a dále odměna za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající ve dvou úkonech právní služby (příprava a převzetí věci a podání žaloby) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 4 620 Kč/úkon, tj. celkem 9 240 Kč, a dvou režijních paušálech dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč/úkon, tj. celkem 900 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 13 140 Kč. Soud uložil žalované, aby náklady řízení uhradila žalobci k rukám jeho právního zástupce v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 věty druhé s. ř. s. Osoba zúčastněné na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti, s níž by jí náklady vznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 15. července 2026 Mgr. Karolína Tylová, LL.M., v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. P.