58 A 9/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. v právní věci žalobkyně: M.B., bytem XX, zastoupena JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. KULK 38959/2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 16. 6. 2014, č. j. KULK 38959/2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 35 809 Kč, k rukám JUDr. Václava Runštuka, advokáta se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Městský úřad Česká Lípa, stavební úřad - úsek památkové péče (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 16. 9. 2013, č. j. MUCL/99638/2013, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“), který spočíval v provedení stavby pískovcových sloupků plotu na pozemku p. č. XX v k. ú. T., nacházejícího se na území Vesnické památkové zóny T., bez závazného stanoviska orgánu památkové péče pod § 14 odst. 2 památkového zákona. Za tento přestupek správní orgán prvního stupně žalobkyni udělil pokutu ve výši 6 000 Kč a stanovil povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 12. 2013, č. j. KULK 85490/2013, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že dostatečně neprokázal zavinění na straně žalobkyně. Správní orgán prvního stupně v rámci nového projednání opětovně dospěl k závěru, že žalobkyně spáchala shora popsaný přestupek a rozhodnutím ze dne 24. 3. 2014, č. j. MUCL/108630/2014, jí udělil pokutu v téže výši, včetně povinnosti nahradit náklady správního řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž tvrdila, že předmětné pískovcové sloupky nepostavila, a neměla by být tudíž za přestupek odpovědná. Sloupky bez jejího vědomí postavil správce a uživatel její nemovitosti Ing. T.R.. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala právní vztah mezi ní a Ing. T.R. jako správcem její nemovitosti. Neexistuje-li takový právní vztah, nelze na něj z hlediska památkového zákona nahlížet jako na osobu, které je uložena povinnost vyžádat si závazné stanovisko orgánu památkové péče. Tato povinnost je v prvé řadě uložena vlastníkovi nemovitosti, a teprve následně případnému správci či uživateli. Za správce nebo uživatele je považována osoba, která na základě platného právního aktu s vlastníkem této nemovitosti má pověření a právo s dotčeným majetkem hospodařit. Správní orgán prvního stupně žádal po žalobkyni doklad, ze kterého by vyplývala skutečnost, že pověřila Ing. T.R. správou svého majetku. Stejně tak žalovaný v odvolacím řízení vyzval žalobkyni k předložení příslušné listiny, neboť se domníval, že tento doklad jako dvoustranný právní akt je v případě jeho existence v držení obou dotčených osob. Uvedený doklad však předložen nebyl a nebylo tak průkazně prokázáno postavení Ing. T.R. jako správce či uživatele dané nemovitosti. Rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 58 A 9/2014 - 38, zdejší soud žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně byl rozsudek zdejšího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, č. j. 1 As 225/2015 - 34. Kasační soud konstatoval, že krajský soud přezkum správního rozhodnutí nesprávně omezil na otázku, zda Ing. T.R. lze považovat za správce či uživatele nemovitosti ve smyslu § 14 odst. 2 památkového zákona. Dle Nejvyššího správního soudu se však přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona může dopustit nejen vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, ale i osoba třetí - od vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti odlišná, která provede stavbu na nemovitosti v památkové zóně, aniž si předem prostřednictvím osoby oprávněné opatří závazné stanovisko orgánu památkové péče podle § 14 odst. 2 památkového zákona. II. Žaloba Žalobkyně v žalobě namítala, že její nemovitost, kam sama jezdí jen dvakrát do roka, užívá a spravuje Ing. T.R.. Právě tato osoba, jako správce, nechala postavit pískovcové sloupky bez vědomí žalobkyně jako provizorium v rámci zabezpečovacích prací na základě dnes již zrušeného rozhodnutí Městského úřadu Dubá ze dne 14. 6. 2013, č. j. MUD/1021/2013/STU/121. Rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná, neboť orgány obou stupňů nesprávně posoudily otázku odpovědnosti za přestupek. Řízení jsou zatížena vadou, správní orgány porušily zásady správního trestání i správního řízení obecně. Provádět stavbu lze pouze konáním. Žalobkyně však pískovcové sloupky nepostavila, k jejich stavbě nedala pokyn ani souhlas a o provedení stavby ani nevěděla. Sloupky nechal postavit sám Ing. T.R.. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, nemá oporu ve spise, neboť Ing. T.R. ve svých písemných prohlášeních opakovaně tvrdil, že je správce nemovitosti, činila tak i žalobkyně. Žalovaný neprovedl žádné důkazy, které by jeho postavení jako správce a uživatele nemovitosti zpochybňovaly. Stejně tak neuvedl, z jakých důvodů je prohlášení Ing. Tomáše Runštuka nedostačující. V tomto ohledu žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. III. Ústní projednání věci Po zrušení rozsudku krajského soudu soudem kasačním, proběhlo ve věci dne 17. 1. 2017 další ústní jednání, při němž žalobkyně i žalovaný setrvali na svých stanoviscích. K návrhu žalobkyně bylo dokazování doplněno výslechem Ing. T.R. k okolnostem výstavby předmětných pískovcových sloupků. Svědek uvedl, že je více než 20 let přítelem paní B. a nemovitost v obci T. celoročně obývá on, paní B. tam jezdí jen minimálně. V roce 2013 realizoval na žádost paní B. zajišťovací práce uložené jí rozhodnutím stavebního úřadu. Tyto zajišťovací práce se týkaly opěrné zdi mezi pozemkem paní B. a manželů V. a sklepů pod pozemkem paní B., které již více jak 60 let užívají manželé V.. Nad rámec těchto zajišťovacích prací přistoupil následně i k vybudování předmětných pískovcových sloupků a osazení nového plotu nad garáží (sklepem) paní B.. Toto rozhodnutí učinil sám, bez konzultace s paní B., aby předešel případným dalším škodám. Realizaci zadal stavební firmě, se kterou měl zkušenost, a která předtím provedla zmiňované zajišťovací práce. IV. Posouzení věci soudem V projednávané věci není sporu o tom, že ke spáchání skutku došlo, spornou je však otázka, kdo jej spáchal a zda, příp. kdo, má tedy být postižen. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 12. 7. 2013 bylo správním orgánem prvního stupně zjištěno, že na pozemku p. č. XX v k. ú. T., který se nachází na území Vesnické památkové zóny T., proběhla výstavba nových pískovcových sloupků plotu bez závazného stanoviska orgánu památkové péče. Vlastníkem tohoto pozemku je podle údajů v katastru nemovitostí žalobkyně, která však tvrdí, že předmětné pískovcové sloupky nepostavila, ani k jejich stavbě nedala pokyn či souhlas, postavit je měl z vlastní iniciativy Ing. T. R. jako správce a uživatel stěžovatelčiny nemovitosti, a to z důvodu ochrany osob a majetku, aniž by o tom žalobkyně věděla. Podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona může obecní úřad obce s rozšířenou působností uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že „provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovitě kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku, nejde-li o případ vyloučení povinnosti tohoto vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si závazné stanovisko (§ 17)“. Podle § 14 odst. 2 památkového zákona „vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).“ Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl: „Z citovaného § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona vyplývá, že přestupku podle tohoto ustanovení se dopustí fyzická osoba, která mj. provádí stavbu na nemovitosti v památkové zóně bez závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 tohoto zákona. Z § 14 odst. 2 památkového zákona vyplývá, že vyžádat si předem závazné stanovisko je povinen (a oprávněn současně) toliko vlastník (správce, uživatel) nemovitosti. Každé z citovaných ustanovení tedy poskytuje odpověď na jinou otázku. Ustanovení § 14 odst. 2 památkového zákona definuje, kdo je osobou povinnou, resp. oprávněnou, vyžádat si závazné stanovisko orgánu památkové péče, zatímco § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona odpovídá na otázku, kdo a za jakých okolností se podle tohoto zákona dopustí přestupku. Tím, kdo se dopustí přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona, přitom může být vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, který je povinen i oprávněn vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu památkové péče podle § 14 odst. 2 tohoto zákona; může jím však být i osoba třetí – od vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti odlišná, která provede stavbu na nemovitosti v památkové zóně, aniž si předem prostřednictvím osoby oprávněné (tj. vlastníka, správce či uživatele nemovitosti) opatří závazné stanovisko orgánu památkové péče.“ Tímto právním názorem je zdejší soud dle § 110 odst. 4 s. ř. s. v dalším řízení vázán. V průběhu správního řízení žalobkyně ve vyjádření ze dne 13. 9. 2013 k věci uvedla: „Vzhledem k tomu, že jsem zaměstnána a nemám příslušné odborné znalosti, tak jsem požádala pana Ing. R., aby za mne celou věc vyřídil a tedy i zajistil zabezpečení požadavků stavebního úřadu“, tj. zabezpečovací práce podle rozhodnutí Městského úřadu Dubá ze dne 14. 6. 2013, č. j. MUD/1021/2013/STU/121. V podání ze dne 25. 1. 2014 správnímu orgánu sdělila, že vše podstatné již řekla a nemá, co by k tomu dodala a jakkoliv doplnila svá tvrzení. K věci uvedla: „Žádné ploty či sloupky plotů jsem nestavěla, nedala nikomu žádný pokyn k jejich výstavbě, pouze jsem v naprosto obecné poloze požádala svého přítele a i uživatele mé nemovitosti, včetně pozemků, pana Ing. T.R., aby byť z nesprávného a dnes již zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu Dubá splnil to, co je nezbytné z hlediska ochrany zdraví lidí a majetku“ V prohlášení ze dne 24. 9. 2013 Ing. T.R. uvedl: „Potvrzuji pravdivost argumentace paní B. a prohlašuji, že jsem uvedené práce zadal stavební firmě pouze já, bez jejího vědomí“. V „místopřísežné prohlášení“ připojeném k odvolání žalobkyně pak Ing. T.R. konstatoval, že je „na základě dohody s paní B. správcem a uživatelem nemovitosti T. 11, obec Blatce, a to na dobu neurčitou“ a jako „správce a uživatel výše uvedené nemovitosti zadal kromě jiného stavební firmě […] výstavbu sloupků z pískovcových kamenů“. Při ústním jednání dne 17. 1. 2017 Ing. T.R. jako svědek vypověděl, že nad rámec zajišťovacích prací, o něž byl požádán, přistoupil následně i k vybudování předmětných pískovcových sloupků a osazení nového plotu nad garáží (sklepem) paní B. Toto rozhodnutí učinil sám, bez konzultace s paní B. Z výše uvedeného dle krajského soudu vyplývá, že žalobkyně výstavbu pískovcových sloupků nejen nerealizovala, ale ani k ní nedala pokyn. Žalobkyně sice požádala Ing. T.R. o splnění požadavků uložených jí rozhodnutím Městského úřadu Dubá ze dne 14. 6. 2013, č. j. MUD/1021/2013/STU/121. Výstavba pískovcových sloupků však pod neodkladné zabezpečovací práce nespadala a Ing. T.R. k ní přistoupil z vlastní iniciativy, aniž by o tom paní B. informoval. Soud proto uzavírá, že závěr žalovaného o tom, že se projednávaného přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona dopustila žalobkyně, nemůže ve světle právního názoru Nejvyššího správního soudu a zjištěných skutečností obstát. V. Závěr a náklady řízení Soud proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem soudu je žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. je povinností soudu rozhodnout i o nákladech vzniklých v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ve věci měla úspěch žalobkyně, soud jí proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila. Za tyto náklady je nutno považovat odměnu právního zástupce. Odměna zástupce byla stanovena za pět úkonů právní služby v řízení před krajským soudem spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, repliky a účasti u ústního jednání dne 31. 8. 2015 a dne 17. 1. 2017 ve výši 5 x 3100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013]. Za řízení před Nejvyšším správním soudem činí odměna zástupce 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby spočívající v podání kasační stížnosti a repliky [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013]. Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 2 100 Kč (7 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za promeškaný z částky 1 200 Kč (12 půlhodin za dvě cesty na jednání z Prahy do Liberce a zpět dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Odměna zástupce tak činí 25 000 Kč. K tomu soud přičetl cestovní náhrady. Při jejichž výpočtu vycházel soud z následujících skutečností: vůz Audi A3; vzdálenost Praha - Liberec - Praha = 230 km; spotřeba dle údaje v technickém průkazu o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie podle § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, činí 6,8/100 km; sazba základní náhrady k jednání dne 31. 8. 2015 za 1 km činí 3,70 Kč [§ 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce]; cena za litr motorové nafty podle vyhlášky č. 328/2014 Sb. činí 35,90 Kč, celkem tedy výše cestovních náhrad za jednání konané dne 31. 8. 2015 činí 1 396 Kč, dále cestovní náhrady za účast na jednání dne 17. 1. 2017, spotřeba dle údaje v technickém průkazu o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropské unie podle § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, činí 6,8/100 km; sazba základní náhrady k jednání dne 17. 1. 2017 za 1 km činí 3,90 Kč [§ 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce]; cena za litr motorové nafty dle prokázání žalobce účtenkou ze dne 17. 1. 2017 činí 31, 90 Kč, výše cestovních náhrad za jednání dne 17. 1. 2017 činí 1 412,50 Kč, celkem tedy po korunovém zaokrouhlení činí cestovní náhrady za jednání konané dne 31. 8. 2015 a 17. 1. 2017 celkem 2 809 Kč. K tomu soud přičetl uhrazený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a za podání kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč. Celkem tedy za řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 35 809 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Liberci dne 17. ledna 2017 Mgr. Karolína Tylová, LL.M. samosoudkyně