59 A 56/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a soudců Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Bc. Petry Netoličkové ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D. sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, Liberec za účasti: I. X bytem X II. X bytem X III. X bytem X všechny zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Hnátem sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4 IV. Lipno nature s.r.o., IČ 018 16 896 sídlem Černá v Pošumaví 40, 328 23 Černá v Pošumaví o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2025, č. j. KULK 45389/2025/280.9/Bu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a odvolání X a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tanvald (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 2. 2024, č. j. MěÚT/07113/2024/OD-SH/La/R. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci nařízeno, aby ve lhůtě do 5 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí odstranil trvale nepovolenou pevnou překážku – závoru umístěnou na veřejně přístupné účelové komunikaci (p. č. XA, XB, XC a ppč. XD) v k. ú. a obci X. Nepovolená překážka (železná závora) byla umístěna cca 6 metrů od místní komunikace (ppč. 2579), a to na p. č. XA v k. ú. a obci X, ve vlastnictví žalobce.

2. K odvolání žalobce a X., přezkoumal prvostupňové rozhodnutí žalovaný, který se se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnil. Jeho rozhodnutí ze dne 20. 8. 2024, č. j. KULK 63506/2024 OSH 329/2024/280.9/Fr, však zrušil zdejší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 59 A 49/2024-75, pro nepřezkoumatelnost, neboť rozhodnutí dostatečně srozumitelně nereagovalo na odvolací námitky žalobce týkající se nenaplnění znaku nutné komunikační potřeby. V novém rozhodnutí žalovaný zopakoval, že pokud se jedná o pevnou překážku na dosud nedeklarované veřejně přístupné účelové komunikaci, řeší příslušný správní úřad deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace jako otázku předběžnou. Jednotlivými znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou přitom stálost a patrnost terénu, spojení jednotlivých nemovitostí mezi sebou, případně s dalšími komunikacemi, souhlas vlastníka s veřejným užíváním a nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba. Stálost a patrnost terénu je většinou doložitelná a viditelná již za použití veřejně přístupných zdrojů jako jsou mapy.cz apod. Správní orgán I. stupně ji v tomto případě doložil fotodokumentací z aplikace MISYS. Stálost a patrnost komunikace v terénu byla dále ověřena na ústním jednání spojeném s ohledáním. Dopravní cesta bezesporu spojuje jednotlivé nemovitosti, ale především slouží jako spojení na jedinou možnou komunikaci (místní komunikace na ppč. XE v k. ú. a obci X). Souhlas vlastníka s veřejným užíváním byl udělen již v 90 letech 20. století, kdy nejpozději začala být dopravní cesta užívána, a její užívání trvalo až do roku 2022, kdy byla na cestě umístěna pevná překážka. Souhlas byl udělen předchozími vlastníky pozemků a žalobce je takto uděleným souhlasem vázán. Ani v době vlastnictví žalobce nebyl projeven kvalifikovaný nesouhlas po nabytí vlastnictví v roce 2004, ale až v roce 2022. Posledním povinným znakem je nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba, přičemž při posouzení tohoto znaku silniční správní orgán dále zkoumá, zda existuje přiměřená varianta, která by mohla tuto potřebu uspokojit stejně dobře nebo alespoň obdobně. V nyní posuzované věci byly zvažovány dvě alternativy: východní a severozápadní. Východní alternativa byla vyhodnocena jako naprosto nevhodná pro osobní automobily, její průběh je patrný pouze z vymezení sloupy provedeného obcí v červenci 2023 a není napojena na místní komunikaci, ale pokračuje po bývalé sjezdovce do prudkého kopce a v nerovném terénu. Viditelný průběh alternativní cesty vede nikoliv přes ppč. XF v k. ú. a obci X, ale po ppč. XG v k. ú. a obci X, která je v soukromém vlastnictví statku X. Severozápadní alternativa je dobře sjízdnou a schůdnou cestou ve vlastnictví obce přes nekatastrovanou hranici ve vlastnictví Lesů ČR po soukromý pozemek, na němž již cesta není patrná, a dále pouze pěšinou umožňující pěší přístup do lesa. Stejně jako správní orgán I. stupně i žalovaný dospěl k závěru, že ani severozápadní alternativa není způsobilá uspokojit potřebu plnohodnotného přístupu ke všem nemovitostem. Končí totiž na soukromém pozemku p. č. XK, v navazujícím úseku není znatelná a dále je patrná až od velkého balvanu na pozemku p. č. XL formou pěšiny. Komunikace přitom musí správní orgán hodnotit z pohledu těch, kteří je skutečně využívají. Z šetření správního orgánu I. stupně přitom vyplývá, že zatímco sporná komunikace zajišťuje dopravní obslužnost mimo jiné i motorovou dopravou, navrhovaná severozápadní alternativa tuto možnost neposkytuje, nadto v jednom úseku není pěšina vůbec znatelná. Neobstojí tvrzení žalobce, že tento přístup byl dlouhodobě užíván před vydáním předběžného opatření, neboť se jedná o spojení dlouhodobě neudržitelné. Nelze dospět k závěru, že komunikační potřeba není naplněna v případě existence jakéhokoliv jiného přístupu. Musí jít o přístup srovnatelný či dostatečný, ten však v posuzovaném případě prokázán nebyl, když severozápadní alternativa neobsluhuje všechny řešené nemovitosti. Žalovaný doplnil popis nemovitostí, pro které je veřejně přístupná účelová komunikace nutnou komunikační potřebou. Jedná se o nemovitosti č. e. XH, č. e. XCH a č. e. XI, vše v k. ú. a obci X. Žalovaný současně vložil do odůvodnění napadeného rozhodnutí obrázek průběhu komunikace zakreslený dvojitou přerušovanou čarou do výřezu mapy a křížkovaně vyznačil východní variantu popsanou v odůvodnění svého i prvostupňového rozhodnutí. K odvolacím námitkám žalobce žalovaný konstatoval, že nemovitost skutečně nemusí mít plnohodnotný přístup automobilem, a zejména v horských oblastech tomu tak mnohdy není, to však nemá vliv na skutečnost, že všechny čtyři znaky veřejně přístupné účelové komunikace byly jednoznačně prokázány. Severozápadní alternativa totiž ani pěší formou nedokáže dostatečně komunikačně obsloužit výše zmiňované nemovitosti, když ve svém průběhu v jednom úseku není v trénu vůbec patrná. Žalovaný nesouhlasil s žalobcem, že existuje alternativní přístup k nemovitostem. Cesta ve vlastnictví obce je schopná komunikační potřebu uspokojit pouze částečně, neboť navazuje na část, která je v soukromém vlastnictví, a dále pokračuje jako pěšina do lesa. V případ východní alternativy tato fakticky vede po ppč. XG v k. ú. a obci X, nikoliv po obcí pomocí sloupků vymezenou komunikaci. Již správní orgán I. stupně konstatoval, že na oficiální serveru MISYS nejsou na pozemku ppč. XG za období 2017-2021 patrné vyjeté koleje, tento pozemek byl využíván pouze k obhospodařování ze strany nájemce a žádný alternativní přístup se zde nenachází.

II. Žaloba

3. V podané žalobě žalobce především namítal, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem zdejšího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Trval na tom, že pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace absentuje znak nutné (ničím nenahraditelné) komunikační potřeby. K závěru, že alternativní severozápadní cesta není v části patrná, dospěly správní orgány na základě místního šetření. Při něm skutečně cesta v okolí domu paní B. nebyla patrná v terénu, neboť zde byla posečená celá zahrada. Koridor cesty vede skrze zahradu kolem domu paní X, kde zcela plynule pokračuje právě v místě, kde je alternativní cesta opět „patrná … od velkého balvanu ve formě pěšiny na p. č. XJ vedoucí k domu p. J. …“. Žalovaný zcela pomíjí fakt, že jde o horskou chatovou oblast, což je skutečnost, která by měla být vzata v úvahu při hodnocení naplnění znaků alternativní severozápadní cesty. Ta je přitom celoročně schůdná, na rozdíl od sporné cesty, která v zimě či za dlouhodobě nepříznivého počasí (například při dlouhých deštích) není udržovaná ani sjízdná. Tvrzení, že alternativní severozápadní cesta nezajišťuje obslužný provoz dotčených nemovitostí, je nepravdivé, když v zimním období je to právě výlučně severozápadní cesta, která zajišťuje obslužný provoz spojený s nezbytnými provozními činnostmi, jakkoliv to znamená, že osoby mající nemovitosti v uvedené chatové oblasti skutečně až ke své nemovitosti nemusí dojet svým osobním automobilem, na což však nemají v horské chatové oblasti žádný právní nárok. Touto námitkou vznesenou již v odvolání se žalovaný ani v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

4. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný nevedl odvolací řízení, které by skutečně znamenalo meritorní přezkum prvostupňového rozhodnutí k odvolacím námitkám žalobce, ačkoliv k tomu byl dle zrušujícího rozsudku povinován. Omezil se toliko na kosmetické změny, které jsou však argumentačně nepřesvědčivé. Žalobce znovu namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.

5. Kromě toho, že existuje alternativní přístup ze severozápadní strany, nesplňuje sporná cesta ani zákonný účel a není patrná v terénu. Sporná cesta také není vhodná pro nezbytný obslužný provoz nemovitostí nacházejících se v chatové oblasti většími vozidly, tedy ani vozidly hasičů, záchranné služby, natož popelářů. Účastníci místního šetření měli problém se po sporné cestě pohybovat pěšky, o čemž svědčí pořízené fotografie. Žalovaný se měl jednotlivými kritérii stanovenými judikaturou zabývat i při posuzování samotné sporné cesty. Vždy je totiž třeba posuzovat alternativu i samotnou spornou cestu individuálně, což žalovaný neučinil. Žalovaný pochybil, když spornou cestu v rámci předběžné otázky posoudil jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ačkoliv alternativní severozápadní cesta je vedena přes obecní pozemek a je podstatně lépe přístupná. S odkazem na závěry vyslovené zejména v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 8 As 137/2021-84, a ze dne 2. 5. 2012 č. j. 1 As 32/2012-42, žalobce označil napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nezákonné. Vzhledem k tomu, že se na pozemku žalobce nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, nebyly správní orgány ani věcně příslušné k nařízení odstranění pevné překážky postupem dle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jejich rozhodnutí jsou proto nicotná. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že v souladu s právním názorem krajského soudu zkoumal navrhované alternativní trasy. Severozápadní alternativa není způsobilá uspokojit potřebu plnohodnotného přístupu ke všem nemovitostem, neboť samotná obecní cesta neumožňuje přístup v celé délce, ale navazuje na pozemek v soukromém vlastnictví, na němž není cesta patrná v terénu, a za ním pokračuje jen jako pěšina. Navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Vyjádření osob na řízení zúčastněných

7. Osoby na řízení zúčastněné k věci uvedly, že ani právní zástupce žalobce nebyl schopen při místním šetření určit, kudy v terénu přístupová severozápadní cesta přesně vede. Dle osob na řízení zúčastněných se jedná pouze o domnělou přístupovou cestu přes soukromé pozemky (udržované zahradní plochy) třetích osob. Žalobce přitom nikdy netvrdil, natož aby prokazoval, že má tato zcela účelově vytvořená alternativa další z klíčových znaků, totiž souhlas vlastníků přilehlých pozemků až po pozemky ve vlastnictví X. Není rovněž pravdou, že je severozápadní alternativa v celé délce užívána, zdejší obyvatelé užívají cestu přes pozemek žalobce. Těleso komunikace přes pozemek žalobce bylo v napadeném rozhodnutí jednoznačně vymezeno i prostřednictvím nákresu. Mimo jiné zcela kopíruje trasu značenou na webu mapy.cz. Příčinou toho, že přístupová komunikace v dílčích úsecích zarostla, bylo svévolné a protiprávní jednání žalobce, v jehož důsledku nemohla být komunikace dlouhodobě užívána. Přístupová účelová komunikace však nemůže zaniknout v důsledku protiprávního jednání určité osoby, ale pouze spontánně tím, že vyjde z užívání. Všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace přes pozemek žalobce byly dovozeny srozumitelně a jasně. Osoby na řízení zúčastněné navrhovaly zamítnutí žaloby jako nedůvodné a požadovaly náhradu nákladů řízení.

V. Posouzení soudem

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, kterými je v duchu dispoziční zásady, jíž je správní soudnictví ovládáno, vázán.

9. Nejprve soud posoudil tvrzenou nicotnost napadeného rozhodnutí. Podle § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu platí, že nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

10. V souvislosti s vymezením pojmu nicotnost soud předně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nicotnost […] představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. […] nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti“.

11. Nicotnost je tak nezbytné považovat za samostatný právní institut, který je odlišný od institutu nezákonnosti z hlediska právních účinků dotčeného správního aktu. Nezákonné rozhodnutí existuje, je právně závazné, vynutitelné a vychází se z presumpce jeho správnosti, dokud není zrušeno. Naproti tomu nicotnost představuje těžkou, kvalifikovanou vadu rozhodnutí, která je podstatně závažnější než nezákonnost. Proto se na nicotné rozhodnutí vždy hledí jako na neexistující a zdánlivý správní akt, který nezakládá žádné právní následky, nemusí být respektován veřejnou mocí, dokonce ani nesmí být vynucován. Nicotnost nelze zhojit uplynutím času a je možné k ní kdykoli přihlédnout z úřední povinnosti.

12. Soud shledal, že napadené rozhodnutí výše popsanými těžkými vadami, pro které by bylo nutno je považovat za neexistující správní akt, netrpí.

13. Jak v minulosti uvedl Nejvyšší správní soud, otázka existence účelové komunikace je v řízení o odstranění pevné překážky dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, předběžnou otázkou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007-128, či rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 10 As 41/2014-39). V nyní posuzované věci bylo zpochybněno, že po pozemku p. č. XA, v k. ú. X, na kterém žalobce zbudoval pevnou překážku, prochází veřejně přístupná účelová komunikace. Bylo tedy na správních orgánech, aby posoudily, zda se posuzovaná překážka nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci, či nikoliv.

14. Městský úřad Tanvald jako správní orgán I. stupně byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, neboť vykonává působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací. Žalovaný byl k vydání napadeného rozhodnutí věcně příslušný podle § 40 odst. 3 písm. e) téhož zákona, neboť je to krajský úřad, kdo rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím obecního úřadu. Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně nejsou vnitřně rozporná ani neuskutečnitelná. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí není nicotné.

15. Dále se soud zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, k níž by bylo nutné přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. Na rozdíl od žalobce dospěl k závěru, že vady, které žalovanému vytkl v předchozím zrušujícím rozsudku, byly, jak bude vysvětleno dále, v napadeném rozhodnutí odstraněny.

16. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních (resp. správních) rozhodnutí se ve své judikatuře správní soudy již mnohokrát vyjádřily (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. Pod č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Není však projevem nenaplněné subjektivní představy žalobce o tom, jak měl správní orgán rozhodnout, resp., jak podrobně by mu mělo být rozhodnutí odůvodněno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

17. Podle konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Žalovaný v nyní řešené věci uvedeným požadavkům dostál, neboť z jejího rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Současně je třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro chybějící důvody rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v nyní řešené věci nenastala.

18. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Z tohoto ustanovení vyplývají prvá dvě kritéria, a to zřetelnost cesty v terénu (viz § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a spojení jednotlivých nemovitostí. Protože jde v uvedeném případě o omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod obecným užíváním (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), za které podle zákona nepřísluší náhrada, dovodila judikatura další dvě podmínky. Jednak souhlas vlastníka s poskytnutím cesty k veřejnému užívání (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS) a dále nutnou komunikační potřebu, kterou je třeba zkoumat vždy, a to i když vlastník cesty souhlasil s jejím poskytnutím k veřejnému užívání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014-85, č. 3571/2017 Sb. NSS). Tato kritéria musí být splněna kumulativně. Souhlas vlastníka je tím znakem veřejně přístupné účelové komunikace, u něhož je třeba zhodnotit, zda cestu užíval blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost). Znak nutné komunikační potřeby se naopak zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice. Oba uvedené znaky musí být naplněny, aby bylo možno na soukromém pozemku deklarovat veřejnou cestu, avšak zkoumat je třeba každý z nich zvlášť (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, bod 11).

19. Všemi uvedenými znaky se správní orgány zabývaly, žalobce však v žalobě splnění rozhodných znaků zpochybňoval. Konkrétně namítal, že absentuje především znak nutné (ničím nenahraditelné) komunikační potřeby. Zpochybňoval však i patrnost cesty v terénu a naplnění účelu posuzované komunikace.

20. Pokud žalobce namítal, že cesta vedoucí přes jeho pozemek není způsobilá naplnit zákonný znak stálosti a patrnosti v terénu, neboť není udržovaná a za špatného počasí ani sjízdná, odkazuje soud na judikatura správních soudů, která naplnění tohoto zákonného znaku v žádném případě nepodmiňuje například sjízdností či zpevněností povrchu komunikace – ba dokonce – „nutným předpokladem zřetelnosti cesty v terénu nemusí být [ani] existence vyjetých kolejí či vyšlapané stezky. Je nutno zohlednit rovněž jiné vlastnosti posuzovaného pozemku, např. jeho tvar či polohu ve vztahu k sousedním pozemkům“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 A 69/2013-78). Pro nenaplnění tohoto znaku tak budou typicky vyloučeny výhradně ty cesty, které v krajině nelze identifikovat, ať už proto, že zjevně fakticky nikdy nevznikly, či již pokojně zanikly [ČERNÍN, Karel. § 7 Účelová komunikace. In: ČERNÍNOVÁ, Michaela, Karel ČERNÍN a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer, bod 5]. To zcela jistě není případ cesty vedoucí přes pozemek žalobce. Soud souhlasí s osobami na řízení zúčastněnými, že při posouzení stálosti a patrnosti cesty v terénu je nezbytné vycházet ze stavu v době, kdy bylo zabráněno jejímu užívání, a nikoli po uplynutí řady let. Opačný závěr by mohl skutečně vést k absurdním závěrům, že veřejně přístupná komunikace by ztratila svůj charakter stálosti a patrnosti v terénu i v případech, v nichž by se tak stalo také v důsledku (protiprávního) jednání, jehož (mnohdy zamýšleným) důsledkem by byla právě ztráta tohoto charakteru.

21. I otázku naplnění účelu posuzované komunikace podle zákona o pozemních komunikacích posoudily správní orgánu v souladu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Cesta vedoucí přes pozemek žalobce p. č. XA navazuje na místní komunikace na pozemku p. č. XE, cesta pokračuje přes pozemek p. č. XB, XC a XD. Cesta zajišťuje minimálně komunikační napojení nemovitostí č. e. XH , č. e. XCH a č. e. XI na místní komunikaci na pozemku p. č. XE v k. ú. a obci X. Slouží tedy ke spojení označených nemovitostí s místní komunikací pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí. Kritérium uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích tak bylo naplněno. Lze dodat, že „drtivá většina cest, o jejichž právní statut vznikají spory, znak zákonného účelu naplňuje a s jeho posouzením nebývají problémy. Důvodem pro to, že určitá cesta nemůže být považována za (veřejně přístupnou) účelovou komunikaci, bývá spíše nesplněním některého z ostatních znaků účelové komunikace, zejména souhlasu vlastníka s obecným užíváním nebo naplňování nutné komunikační potřeby. Výjimečně však můžeme konstatovat nenaplnění zákonného účelu například u čistě vyhlídkových výletních tras či u pěšin spojující jednotlivé jamky golfového hřiště.“ (srov. ČERNÍNOVÁ, Michaela, Karel ČERNÍN a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-4-5]. ASPI_ID KO13_1997CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X).

22. Pokud jde o souhlas vlastníka se vznikem účelové komunikace, tj. souhlas s užíváním komunikace z jeho pohledu neurčitým okruhem osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2023, č. j. 1 As 51/2023-54), ať už daný výslovně či konkludentně (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66; ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 79/2009-60), ten zásadně přechází na právní nástupce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005; nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Žalobce ostatně naplnění tohoto znaku ani nezpochybňuje.

23. K tomu, aby mohla být deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalobce p. č. XA, musí být naplněn i čtvrtý znak dovozený judikaturou Ústavního soudu a soudů správních, kterým je nutná komunikační potřeba. Tento znak musí být naplněn vždy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06; usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014-76) a je namístě zkoumat ho poté, co je ověřeno naplnění předchozích znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Znak nutné komunikační potřeby se zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro které sporná komunikace plní roli komunikační spojnice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 As 19/2016- 24).

24. Existuje-li veřejně přístupná alternativní cesta ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, která je způsobilá uspokojit dopravní potřeby dotčených nemovitostí v dostatečné míře, aniž by bylo potřeba provádět jejich mimořádné stavební úpravy, pak spornou cestu ve vlastnictví právnické či fyzické osoby soukromého práva nelze prohlásit za veřejně přístupnou účelovou komunikaci (srov. ČERNÍNOVÁ, Michaela, Karel ČERNÍN a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář).

25. Při zvažování existence komunikační alternativy se posuzuje nejen to, zda taková cesta reálně existuje, ale i to, jaký typ dopravy má alternativní cesta pojmout a zda je toho schopna. Je tedy potřeba zhodnotit dopravně technický a stavební stav alternativní cesty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 68/2014-87), délku obou posuzovaných cest a jejich vztah k ostatním cestám v lokalitě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012-42).

26. V projednávané věci správní orgány posuzovaly, zda plnohodnotný přístup nemůže splnit východní či severozápadní varianta alternativní cesty. Přestože si soud dovede představit pregnantnější vyhodnocení alternativních cest, se závěry žalovaného se na podkladě obsahu správního spisu ztotožnil.

27. Východní variantu žalobce v žalobě nezmiňuje a nebude se jí proto věnovat ani zdejší soud.

28. Pokud jde o severozápadní variantu je třeba v prvé řadě uvést, že alternativní cesta není v celém svém průběhu veřejně přístupnou účelovou komunikací ve vlastnictví obce jako veřejnoprávní korporace. Neplatí tedy zde její shora zmiňovaná přednost. Alternativní komunikace není ani deklarovanou veřejně přístupnou účelovou komunikací, jejíž průběh by byl znám. Logicky také správní orgány zohlednily, že i tato alternativní cesta představuje zásah do vlastnických práv fyzických osob. O tom, že by tyto osoby vyslovily souhlas se vznikem účelové komunikace není ve spise žádná zmínka a netvrdí to ani žalobce.

29. Správním orgánům pak nelze vytýkat, že se podrobněji nezabývaly tím, zda cesta na pozemku žalobce skýtá bezproblémový příjezd vozidel integrované záchranné služby, případně nákladních vozidel. Z obsahu správního spisu je totiž zřejmé, že posuzovaná příjezdová cesta sloužila jako bezproblémové komunikační spojení po desetiletí, přičemž platí, že užívána může být způsobem, který odpovídá její podobě a průběhu.

30. Napadené rozhodnutí tak byl vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

VI. Závěr a náklady řízení

31. Z výše uvedených důvodů vyhodnotil soud žalobní námitky jako nedůvodné a žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

32. O podané žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného. Jednání soud nenařizoval, neshledal potřebu doplnit dokazování, žalobní námitky bylo možné vypořádat na podkladě předloženého správního spisu.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

34. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Podle čl. XI bod 2 zákona č. 314/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použijí § 31 odst. 2 a § 60 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

36. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025, osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

37. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a nejsou dány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jim bylo možné přiznat náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení jim proto nenáleží (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 9. července 2026 Mgr. Karolína Tylová, LL.M.. předsedkyně senátu