59 Ad 5/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce H.B.V., IČ XX, se sídlem, XX 3, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem advokátní kanceláře SPOLAK s.r.o., se sídlem 8. března 21/13, Liberec 5, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2015, č. j. 4105/1.30/15-2, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2015, č. j. 4105/1.30/15-3, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 21. 9. 2015, č. j. 4105/1.30/15-2, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2015, č. j. 4105/1.30/15-3, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen ,,oblastní inspektorát práce“) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7555/7.30/15-8. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 52 000 Kč za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se žalobce měl dopustit tím, že umožnil výkon nelegální práce mimo pracovněprávní vztah, neboť od ledna 2013 do 29. 5. 2013 ve své provozovně v ulici XX umožnil výkon závislé práce spočívající v mytí nádobí a úklidu fyzické osobě paní XX, aniž by s ní měl uzavřenou pracovní smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, čímž porušil povinnost podle § 3 zákoníku práce a umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Žalobci byla zároveň uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce namítal, že správní orgány učinily vadná skutková zjištění i navazující právní závěry. Ve vztahu žalobce a paní XX nebyly naplněny znaky závislé práce, a to podřízenost a nadřízenost a výkon práce podle pokynů tak, jak předpokládá § 2 odst. 1 zákoníku práce. Správní orgány vůbec nezohlednily, že se jednalo o nahodilou výpomoc, která byla z větší části zapříčiněna zdravotní indispozicí žalobce, a paní XX za ni nebyla vyplácena odměna. V definici závislé práce je obsažená jistá soustavnost a pravidelnost, o tu se v daném případě výpomoci nejednalo, neboť výpomoc byla nahodilá, byť byla ze strany dotyčné dle dostupných důkazů poskytnuta nikoliv pouze v jediném případě. To ostatně odpovídalo tomu, že žalobce a dotyčná jsou v poměru druh a družka. Rozsah a frekvence výpomoci byla ponechána zcela na vůli paní XX, což rozhodně nesvědčí o tom, že by žalobce byl vůči paní XX v nadřízeném postavení zaměstnavatele. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35 (všechny rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz). Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s tím, zda žalobce svým jednáním naplnil materiální stránku posuzovaného správního deliktu, tj. zda výpomoc paní XX v provozovně žalobce vykazovala společenskou škodlivost v takové míře, že bylo nezbytné uplatnit správně právní odpovědnost. V této části považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Tvrzení, že umožnění občasné a nepravidelné výpomoci „ovlivnilo jak oblast pracovněprávní tak sociální i ekonomickou“ je dle žalobce přehnané a správní orgán neuvádí jakým způsobem a v jaké míře měly být tyto oblasti ovlivněny. Pokud byl zájem společnosti skutečně ohrožen, stalo se tak v naprosto minimální míře, což nebylo v napadeném rozhodnutí reflektováno, uložená pokuta je nepřiměřeně přísná. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém rozhodnutí a uvedl shodné skutečnosti jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhoval, aby soud žalobu zamítnul, náhradu nákladů nepožadoval. Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným soud ověřil následující skutečnosti: Dne 29. 5. 2013 provedl Celní úřad pro Liberecký kraj kontrolu na úseku zaměstnávání cizinců v provozovně vietnamské restaurace v ulici 1. máje 354/45 v Liberci, ve které kromě žalobce zastihl paní XX. Dotyčná při kontrole nepředložila žádný doklad osvědčující uzavření pracovněprávního či jiného vztahu. Žalobce při kontrole ani následně rovněž žádný doklad osvědčující uzavření pracovněprávního či jiného vztahu s dotyčnou nepředložil. Do písemného záznamu sepsaného při kontrole uvedl, že dotyčná je jeho sestřenicí a v restauraci mu pomáhá 3 až 4 dny v týdnu. Tyto skutečnosti byly následně zaznamenány v protokolu o kontrole ze dne 3. 6. 2013, č. j. 26524-2/2013-560000-61, se kterým byl žalobce dne 6. 6. 2013 seznámen. Protože proti skutečnostem v protokole uvedených žalobce neuplatnil námitky, byla celá věc předána oblastnímu inspektorátu práce, který s žalobcem zahájil správní řízení oznámením ze dne 30. 10. 2013. Při ústním jednání dne 5. 12. 2013 provedl oblastní inspektorát práce dokazování listinami, konkrétně protokolem o kontrole, úředním záznamem o podaném vysvětlení, e-mailovou korespondencí poskytnutou úřadem práce a výpisy z příslušných rejstříků ve vztahu k žalobci. Při ústním jednání se žalobce k věci vyjádřil, potvrdil již dříve sdělené skutečnosti, a to, že paní XX mu pomáhala asi od ledna 2013 do dne kontroly 3x v týdnu 1 až 2 hodiny, pokud se žalobce cítil unavený nebo nemocný. Uvedl, že neměl v úmyslu s ní uzavřít nějakou dohodu nebo pracovní smlouvu, její náplní práce bylo čistit a uklízet provozovnu. Sdělil, že dotyčné dával pokyny, co má dělat, kontroloval její práci, přičemž mu patřilo zboží a vybavení provozovny. Za práci dotyčná nedostávala odměnu. Paní XX byla vyslechnuta jako svědkyně, žalobcem uváděné skutečnosti potvrdila. Konkrétně uvedla, že pracuje pro žalobce někdy od února, hlavně přes oběd, 3 nebo 4 dny v týdnu kolem 2 hodin denně. Potvrdila, že žádnou dohodu uzavřenou neměli, ani neměli v úmyslu takovou dohodu uzavřít. V provozovně měla hlavně uklízet a umývat nádobí. Na základě zjištěných skutečností vydal oblastní inspektorát práce dne 28. 1. 2014 rozhodnutí č. j. 768/7.72/14/14.3, kterým shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti spočívajícího v umožnění nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, za což mu uložil pokutu ve výši 250 000 Kč. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutí oblastního inspektorátu práce potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 4. 2014, č. j. 878/1.30/14/14.

3. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2014, č. j. 878/1.30/14/14.3, se žalobce bránil správní žalobou, o které rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2015, č. j. 59 Ad 11/2014 - 42. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že správní orgány měly pro svá skutková zjištění dostatek podkladů. Námitky nesprávného posouzení správního deliktu umožnění nelegální práce paní XX dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti nebyly shledány důvodnými. Krajský soud však dospěl k závěru, že pokuta, ve výši 250 000 Kč je protiústavní a může přestavovat zásah do práva žalobce dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/2013, publ. pod č. 219/2014 Sb., který dnem jeho vyhlášení zrušil část ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve znění zákona č. 367/2011 Sb. a zákona č. 1/2012 Sb. ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“ pro rozpor s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Krajský soud konstatoval, že uložená pokuta může mít likvidační povahu a neumožňuje žádnou individualizaci konkrétního případu s přihlédnutím k osobním a majetkovým poměrům žalobce, je proto stanovená zřejmě nepřiměřeně. Krajský soud proto rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2014, č. j. 87/1.30/14/14.3, i rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ze dne 28. 1. 2014, č. j. 768/7.72/14/14.3, zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Oblastní inspektorát práce v novém rozhodnutí ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7555/7.30/15- 8, znovu posoudil jednání žalobce tak, že se dopustil správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a žalobci uložil pokutu ve výši 52 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Zopakoval, že v daném případě byly naplněny všechny znaky výkonu nelegální práce, neboť paní XX vykonávala práci osobně, myla nádobí a uklízela v provozovně žalobce, třetím osobám se jevila jako zaměstnankyně, pokyny jí dával žalobce, který také kontroloval její práci. Tvrzení, že se jednalo o výpomoc při akutní indispozici žalobce, považoval oblastní inspektorát práce za účelové, neboť jak paní XX, tak žalobce uvedli, že se jednalo o dlouhodobou výpomoc přibližně od ledna 2013 do dne kontroly, což akutní indispozici žalobce jednoznačně vylučuje. K námitce, že paní XX nedostala za vykonanou práci odměnu a z tohoto důvodu se nemohlo jednat o výkon závislé práce, oblastní inspektorát práce uvedl, že odměna za práci není znakem závislé práce, ale jejím důsledkem. Při zjišťování vztahu mezi žalobcem a paní XX vycházel oblastní inspektorát práce z vyjádření žalobce při kontrole, který uvedl, že paní XX je jeho sestřenicí, také paní XX potvrdila, že je s žalobcem příbuzná. I v případě, pokud by žalobce a paní B. T. H. byli ve vztahu druha a družky, bylo by nutné uzavřít pracovně právní vztah. Oblastní inspektorát práce zdůraznil, že nelegální práce je obecně chápána jako negativní společenský jev s nežádoucími dopady zejména do sféry daňové a sociální. Žalobce svým jednáním ohrozil veřejný zájem na ochraně osob vykonávající závislou práci a neprovedl odvody do státního rozpočtu, k čemuž by byl povinen v případě vzniku pracovně právního vztahu. Při stanovení výše pokuty hodnotil oblastní inspektorát práce závažnost dopadů jednání žalobce a vzal v úvahu jeho majetkové poměry. Jako k polehčující okolnosti přihlédl k tomu, že bylo prokázáno umožnění výkonu nelegální práce jedné fyzické osobě. Jako mírně přitěžující okolnost posuzoval fakt, že k výkonu nelegální práce došlo v delším časovém rozsahu pěti měsíců. Majetkovou situaci žalobce považoval oblastní inspektorát práce za uspokojivou. Zdůraznil, že žalobce podniká, celkový výsledek hospodaření žalobce za rok 2014 byl 150 670 Kč, a pokuta ve výši 52 000 Kč by tak měla negativně zasáhnout do finanční sféry žalobce, neměla by však mít likvidační účinky. Odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Podle žalovaného si oblastní inspektorát práce opatřil potřebné důkazy a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jednotlivé důkazy pak hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. I podle žalovaného byly definiční znaky závislé práce naplněny. Paní XX jednala na základě pokynů žalobce, nelze předpokládat, že se v provozovně pohybovala bez jeho vědomí, nepočínala si autonomně a nezávisle. Odměna pak není definičním znakem závislé práce, ale jejím důsledkem. Žalovaný v té souvislosti připomněl, že paní XX za odvedenou práci v provozovně žalobce obědvala. Příbuzenský vztah byl prokázán vyjádřením žalobce a svědeckou výpovědí paní XX. Žalovaný uvedl, že žalobce i paní B. T. H. shodně prohlásili, že se jednalo o dlouhodobou činnost, přibližně od ledna 2013 do dne kontroly, což akutní indispozici žalobce vylučuje. K naplnění materiální stránky správního deliktu žalovaný konstatoval, že umožnění výkonu nelegální práce je obecně posuzováno jako spáchání velmi závažného správního deliktu. Individuální závažnost žalovaný spatřoval v tom, že svým jednáním žalobce negativním způsobem ovlivnil jak oblast pracovně právní tak sociální a ekonomickou. Žalovaný zdůraznil, že fyzické osoby vykonávající nelegální práci nepožívají ochrany dané zákoníkem práce, včetně například výše minimální a zaručené mzdy či odškodňování pracovních úrazů. Společenskou nebezpečnost správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce žalovaný shledal v ohrožení zájmu společnosti na ochraně pracovního trhu, ochraně před úniky daní z příjmů ze závislé činnosti, odvodů na sociálním a zdravotním pojištění, zájmu vytvářet v tržním prostředí rovné podmínky pro podnikání a konkurenci schopnost, ale také zájmu na ochraně zaměstnanců v pracovně právních vztazích. S výši uložené pokuty se žalovaný ztotožnil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. K projednání žaloby nařídil soud ústní jednání, ze kterého se žalovaný omluvil. Žalobce setrval na své žalobní argumentaci. Podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012, se správního deliktu dopustí právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 nebo 2. Podle § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Podle § 2 odst. 1 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2012 je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení musí být závislá práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě. Podle § 3 zákoníku práce může být závislá práce vykonávána jen v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, když základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. dohodami o provedení práce a pracovní činnosti ve smyslu § 74 a násl. zákoníku práce. Soud nemá důvod odklonit se od právních závěrů, které přijal ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 2. 3. 2015, č. j. 59 Ad 11/2014 - 42, v němž se ztotožnil s právním hodnocením znaků závislé práce, které zaujaly správní orgány. Jak již soud uvedl shora, podle § 2 odst. 1 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2012 je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení musí být závislá práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. K podrobnému výkladu jednotlivých znaků pojmu závislé práce si soud dovolí odkázat na závěry JUDr. Bořivoje Šubrta, JUDr. Ing. Dany Trezziové, Závislá práce, nelegální práce a „švarcsystém“ od 1. 1. 2012, publ. Práce a mzda 12/2011 a 1/2012, a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013- 38, publ. ve Sb. NSS 3027/2014, v němž Nejvyšší správní soud mj. uvedl:

21. Těmto požadavkům ovšem „nová“ definice závislé práce vyhoví docela dobře. Stačí pouze spojit jednotlivé znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákoníku práce společným prvkem osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli – jenž ostatně vyplývá již ze samotného pojmu „závislá práce“ – a naplnit je v duchu této optiky konkrétním obsahem. Za (samostatný) znak je ovšem nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce „je vykonávána“. Nejen z tohoto gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu definice a postihu nelegální práce je zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní závěry o soustavnosti jako znaku závislé práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti.

22. Samozřejmě je třeba tento první znak v konkrétních případech aplikovat uvážlivě. Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné; na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných, například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti, množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“), jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla (srov. k tomu Stádník, J., Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby, Brno: Masarykova univerzita, 2012, 254 s.).

23. Zaměstnanec dále musí práci vykonávat osobně – pokud by používal k plnění úkolů další osoby (např. v době své nemoci), nutně by se vytratil prvek osobní závislosti na zaměstnavateli a šlo by spíše o obchodní vztah, kdy jedna strana poptává u druhé službu či dílo a nezáleží jí na tom, kdo službu provede nebo dílo vytvoří. Zaměstnanec také vykonává práci podle zaměstnavatelových pokynů – jestliže by plnil zadání samostatně a druhá strana by nebyla oprávněna mu průběžně zadávat jednotlivé úkoly a kontrolovat jejich plnění, jednalo by se spíše o vztah zadavatele zakázky a samostatného podnikatele, který ji pro něj plní. Skutečností osvědčující řídící pravomoc zaměstnavatele může být též určování a vykazování pracovní doby. Zaměstnanec musí taktéž jednat jménem zaměstnavatele – v tomto znaku se koncentruje hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť zaměstnavatel poskytuje pro práci svůj kapitál, hmotné i nehmotné prostředky, vytváří pro ni předpoklady a nese riziko neúspěchu, zaměstnanec však nemůže jednat na svůj účet a získávat ze své práce jiné ekonomické výhody než ty, jež mu poskytuje zaměstnavatel. Doplňkovým hlediskem může být i to, zda se osoba jeví jako zaměstnanec z pohledu třetích osob. Konečně posledním znakem závislé práce je vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance – podřízenost zaměstnance typicky vyvěrá z osobní (ať již ekonomické či jiné) závislosti zaměstnance na zaměstnavateli a pomáhá odlišit závislou práci od mezilidské výpomoci. Proto je nutno v souvislosti s posuzovaným případem věnovat tomuto znaku a jeho prokazování zvláštní pozornost.

24. Vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. A zde začíná být zřejmé, že i když poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak závislé práce, neznamená to, že by zcela ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální práce zkoumat. Neboť právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podmínkou samozřejmě je, aby odměna tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů – poskytnutí drobné protihodnoty např. v podobě daru je běžným zvykem i v případě jednorázové mezilidské výpomoci.

25. Samozřejmě zaměstnanec může být ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivován i jinak – typicky příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu (tzv. „práce na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů zastírání nelegální práce). I to může založit určitou formu osobní závislosti na zaměstnavateli a z toho vyplývající snahu vyhovět jeho pokynům. Formálně sem lze zahrnout i případy, kdy zaměstnanec vykonává práci zcela nedobrovolně, jelikož jeho závislost na zaměstnavateli má specifické příčiny (psychická závislost, strach apod.); i pak sice půjde o nelegální práci, její společenská nebezpečnost však již bude ležet spíše v rovině trestního práva (vydírání, obchodování s lidmi apod.). Jestliže ale správní orgán neprokáže ani pobírání či příslib odměny, ani jinou skutečnost, která by zavdávala důvod se domnívat, že byla u jedné osoby dána osobní závislost na druhé, pak se o závislou práci jednat nebude, neboť zde chybí znak spočívající ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Platí tedy, že když určitá osoba vykonává danou činnost pro jinou osobu dobrovolně a zároveň s vědomím, že protistraně nevzniká závazek poskytnout jí jakoukoliv protihodnotu (resp. nepodaří-li se prokázat opak), půjde zpravidla o přátelskou výpomoc či dobrovolnickou činnost.“ Z odůvodnění rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, jakož i rozhodnutí žalovaného plyne, že správní orgány pečlivě v intencích závěrů uvedených Nejvyšším správním soudem posuzovaly naplnění definičních znaků závislé práce dle § 2 odst. 1 zákoníku práce. V souzeném případu se bezesporu jednalo výhradně o osobní výkon pomocných a úklidových prací. O vztahu nadřízenosti a podřízenosti svědčí to, že dotyčná vždy na pokyn žalobce přišla pomocné a úklidové práce do jeho restaurace vykonávat, její výkon byl podřízen jeho potřebám, je zjevně, že v tomto směru si dotyčná nepočínala autonomně. V průběhu správního řízení nevyplynulo, že by dotyčná výkon práce odmítala či jej podřizovala svým potřebám. Práce byla vykonávána na popud žalobce, ten také práci dotyčné kontroloval, a dle její svědecké výpovědi za její provedení ve své provozovně odpovídal. O tom, že byla práce dotyčnou vykovávána jménem žalobce, svědčí to, že byla zásadně prováděna v jeho provozovně, v provozní době restaurace, obvykle kolem oběda. Ani skutečnost, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by paní XX za odvedenou práci dostávala odměnu, posouzení práce jako vykonávané ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti nebrání. Lze připomenout, že jako protihodnotu za provedení prací dostávala dotyčná pravidelně v restauraci žalobce najíst. I v takovéto protihodnotě lze spatřovat jistou závislost paní XX na žalobci. Obranu žalobce, že se jednalo o nahodilou výpomoc, která byla provedena vícekrát, musí soud odmítnout. Ze skutečností, které byly k rozsahu provádění pomocných a úklidových prací v restauraci žalobce zjištěny, je nutno dovodit přítomnost znaku soustavnosti práce. Je třeba připomenout, že pracovněprávním vztahem není pouze ten, který je vykonáván v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy po stanovenou pracovní dobu dle § 79 zákoníku práce, a že pod tento pojem je třeba vztáhnout i práce konané na základě tzv. dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. dohod o provedení práce podle § 75 zákoníku práce a pracovní činnosti ve smyslu § 76 zákoníku práce. Právě pro takové pracovněprávní vztahy na základě zmíněných dohod je typické, že práce je vykonávána v menším rozsahu, případně i ne zcela pravidelně. Právě takový charakter měla práce prováděná pro žalobce dotyčnou. Ze zjištěného časového rozsahu několika měsíců, kdy paní XX chodila žalobci do jeho restaurace zcela pravidelně 3 až 4 dny v týdnu podle potřeby, na 1 až dvě hodiny obvykle přes dobu oběda, je nutno dovodit přítomnost prvku soustavnosti jako znaku závislé činnosti. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že se žalovaný nevypořádal s otázkou materiální stránky posuzovaného správního deliktu. Své úvahy žalovaný uvedl na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí, kde zcela jasně vysvětlil, v čem spatřuje společenskou nebezpečnost nelegální práce. Soud rovněž neshledal, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. V posuzovaném případě byla žalobci pokuta ve výši 52 000 Kč uložena podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Správní orgán prvního stupně přihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, a při stanovení výše pokuty nepoužil právní úpravu účinnou ke dni spáchání správního deliktu, ale příznivější právní úpravu účinnou ke dni rozhodování, která mu umožnila lépe přihlédnout k majetkovým poměrům žalobce. Sankce byla volena tak, aby plnila účely preventivní i represivní, a současně byla také dostatečně odrazující pro případné opakování deliktního jednání. Správní orgán prvního stupně náležitě zdůvodnil, proč byla zvolena konkrétní výše sankce, jaké okolnosti hodnotil ve prospěch (žalobce umožnil výkon nelegální práce jedné osobě) a jaké v neprospěch žalobce (závadový stav trval pět měsíců). Dle zdejšího soudu bylo přihlédnuto k individuálním okolnostem daného případu a pro žalobce byla vybrána taková výměra sankce, která splní účel trestu a není vzhledem k zjištěným majetkovým poměrům zjevně nepřiměřená. Lze tedy uzavřít, že na základě přezkoumání v rámci žalobních bodů nebylo shledáno napadené rozhodnutí nezákonné, netrpí ani vadami, pro které by je soud musel zrušit z úřední povinnosti, soud proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá, podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný správní orgán, ten však náhradu nákladů nepožadoval, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Liberci dne 23. listopadu 2016 Mgr. Lucie Trejbalová, předsedkyně senátu