60 A 14/2026

Plný text

60 A 14/2026 - 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozen dne X státní příslušník Gruzie zastoupen advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1, Praha 10 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2026, č. j. CPR-10418-2/ČJ-2026-930310- V230 takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 2. 2026, č. j. KRPL-107516-25/ČJ-2025-180022-SV.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále také jen „členské státy EU a smluvní státy“), na 1 rok. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť na území ČR nebo smluvních států EU a smluvních států pobýval bez platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce na území ČR přicestoval letecky dne 26. 7. 2025. Mohl zde pobývat legálně na základě cestovního pasu Gruzie s biometrickými údaji po dobu 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů, tedy do 23. 10. 2025. Žalobce ale nevycestoval a pobýval na území ČR bez platného oprávnění ode dne 24. 10. 2025 do dne pobytové kontroly 20. 11. 2025, tj. celkem 28 dnů. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo shledáno přiměřeným, neboť žalobce pochází z bezpečné oblasti Gruzie Marneuli, Gruzie je bezpečnou zemí, žádné konkrétní překážky vycestování žalobce neuvedl. Žádné soukromé vazby na ČR zjištěny nebyly, rodinu má žalobce v Gruzii, nic tak žalobci ve vycestování nebrání. Správní orgán I. stupně stanovil dobu, po kterou nemůže žalobce pobývat na území členských států EU a smluvních států, na dobu 1 roku.

3. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí ztotožnila se závěrem, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Odmítla, že by správní orgán I. stupně nezjistil řádně skutkový stav věci. Bylo zjištěno, že žalobce vstoupil na území schengenského prostoru na základě platného biometrického cestovního pasu Gruzie a jako držitel tohoto dokladu byl oprávněn pobývat na území smluvních států po dobu maximálně 90 dnů v rámci jakéhokoli období 180 dnů, a to v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806. Vstup žalobce na území schengenského prostoru byl v jeho platném cestovním dokladu zaznamenán vstupním razítkem ze dne 26. 7. 2025, a to na hraničním přechodu Praha Ruzyně, což žalobce stvrdil v protokolu o výslechu. Cestovní doklad neobsahuje žádný záznam o opuštění území schengenského prostoru po tomto datu. Správní orgán I. stupně nezjistil existenci žádného jiného pobytového oprávnění, víza ani probíhajícího řízení o udělení pobytového oprávnění, které by ho opravňovalo k pobytu na území ČR po uplynutí bezvízové doby. Doba oprávněného pobytu tak uplynula dne 23. 10. 2025, z vyjádření žalobce vyplynulo, že si byl časového omezení bezvízového pobytu vědom, avšak z území schengenského prostoru včas nevycestoval. Podmínky pro vydání rozhodnutí dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců byly naplněny. Dále se žalovaná zabývala tím, zda je možné vycestování žalobce do země původu. Konstatovala, že ČR považuje Gruzii za bezpečnou zemi původu dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb. Žalobce pak uvedl jen obecné obavy související s politickou situací v domovské zemi, avšak neoznačil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by právě jemu osobně v případě návratu hrozilo reálné, skutečné a bezprostřední nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Takové skutečnosti nebyly v řízení zjištěny ani tvrzeny způsobem, který by odůvodňoval závěr o existenci překážky vycestování. Žalovaná dodala, že aktuální bezpečnostní situace v Gruzii je dlouhodobě hodnocena jako stabilní a v zemi neprobíhá ozbrojený konflikt ani jiné plošné násilné nepokoje, které by samy o sobě zakládaly nemožnost návratu státních příslušníků této země. Dále žalovaná přezkoumala závěr, že rozhodnutí nebude nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. A zabývala se posouzením, zda nepostačí postup dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Vycházela ze zákonné úpravy, kdy zákon ukládá rozhodnout v případě neoprávněného pobytu cizince o jeho správním vyhoštění. V žalobcově případu pak nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly toto mírnější opatření. Současně zdůvodnila, proč rozhodnutí o správním vyhoštění není z hlediska kritérií dle § 174 a zákona o pobytu cizinců nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce nemá na území ČR vytvořeny rodinné vazby ani jiné významné soukromé či sociální vazby, nesdílí domácnost s občanem EU ani jinou osobou s pobytovým oprávněním. Naopak má rodinné zázemí v domovském státě, kde žijí jeho rodiče, sourozenci, manželka i nezletilé dítě. Existence těchto vazeb představuje významný integrační prvek, který usnadňuje návrat cizince do země původu a snižuje intenzitu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. V závěru se žalovaná zabývala otázkou, zda stanovená doba správního vyhoštění je přiměřená okolnostem žalobcova případu. Dovodila, že správní orgán I. stupně vycházel z individuálních okolností projednávaného případu a postupoval v mezích zákonného rozpětí stanoveného zákonem a dobu stanovil v dolní části rozmezí. Přihlédl zejména k délce neoprávněného pobytu cizince a ke skutečnosti, že žalobce si byl omezení bezvízového pobytu vědom, přesto však z území schengenského prostoru po uplynutí zákonem stanovené doby nevycestoval a svůj pobyt nijak aktivně neřešil. Jako polehčující okolnost byla zohledněna jeho spolupráce v průběhu správního řízení. Naopak bylo hodnoceno, že žalobce se na území ČR nepřihlásil k pobytu způsobem stanoveným právními předpisy. Žalovaná uzavřela, že jde o opatření časově omezené, které nepůsobí nepřiměřeně tvrdě a naplňuje preventivní i regulační funkci a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí v obdobných případech.

II. Žaloba

4. Žalobce namítal, že správní orgány porušily § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nezjistily náležitě skutkový stav věci a neopatřily si dostatečné podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu.

5. Není pravdou, že žalobce pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění a že jeho poslední vstup na území schengenského prostoru se datuje ke dni 26. 7. 2025 do doby pobytové kontroly dne 20. 11. 2025. Žalobce vstoupil na území schengenského prostoru na základě biometrického cestovního pasu Gruzie a po vstupu na území schengenského prostoru zde může pobývat během následujícího období 180 dnů po dobu 90 dnů. Nebylo prokázáno, že by žalobce překročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru. V době pobytové kontroly dne 20. 11. 2025 se nacházel na území ČR legálně, a to na základě oprávnění, které má jako držitel biometrického cestovního pasu Gruzie, když nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru.

6. Uložené správní vyhoštění je tak nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, s ohledem na situaci bylo na místě překvalifikovat vedené řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území dle ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců.

7. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem žalované o možnosti vycestovat do Gruzie. V jeho domovské vlasti panuje diktátorský, nedemokratický režim a v případě nuceného návratu žalobce do Gruzie proto nelze vyloučit, že by mu hrozilo uvěznění, mučení či nelidské a ponižující zacházení.

8. Žalovaná tak v rámci řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí navíc porušila § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupovala v předmětné věci v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, § 2 odst. 3 zákona uvedeného zákona, neboť nešetřila oprávněné zájmy žalobce jako osoby, jíž se činnost správního orgánu dotýká, a dále v rozporu s § 2 odst. 4 uvedeného zákona nedbala, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu.

9. Žalobce uzavřel, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států v délce 1 roku.

10. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované

11. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že při zjišťování skutkového stavu věci správní orgány postupovaly v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaná dospěla k závěru, že vyhoštění je zákonné a přiměřené, neboť žalobce se na území ČR zdržoval bez oprávnění a nebyl zjištěn závažný osobní nebo humanitární důvod, který by odůvodňoval upuštění od vyhoštění. Správní orgány přihlédly ke všem relevantním okolnostem a zohlednily absenci jakýchkoli integračních nebo rodinných vazeb žalobce v ČR. Délka uloženého správního vyhoštění byla stanovená přiměřeně na dobu 1 roku. Žalobce v řízení, v odvolání, ani v žalobě neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, která by prokazovala nepřiměřený zásah.

12. Žalovaná navrhovala, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

13. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

14. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 20. 11. 2025 zkontrolovala cizinecká policie. Při pobytové kontrole předložil biometrický pas vydaný Gruzií. Z přechodových razítek v něm otištěných bylo zjištěno, že žalobce naposledy do schengenského prostoru vstoupil letecky dne 26. 7. 2025 přes hraniční přechod ČR – Praha Ruzyně. Vydání jiného pobytového oprávnění či víza nebylo lustrací informačního systému Bedrunka a cizineckého informačního systému zjištěno. Cizinecká policie tedy konstatovala, že od dne 24. 10. 2025 do 20. 11. 2025, tj. po dobu 28 dní, pobývá žalobce na území ČR neoprávněně. Žalobce byl zajištěn a bylo s ním zahájeno řízení za účelem správního vyhoštění, v jehož průběhu byl vyslechnut. Vypověděl, že do Prahy přiletěl asi dne 26. 8. 2025, bydlí v Praze na ubytovně, přicestoval jako turista, popřel, že by přijel za prací. Domníval se, že tu může pobývat na biometrický pas bez omezení, plánoval pozvat manželku. Potvrdil, že byl v minulosti již vyhoštěn. Poté doplnil, že opomněl vycestovat. V ČR žil z peněz, které mu posílal bratr z Gruzie, dále si v ČR půjčil. Uvedl také, že rodiče, bratra, sestru, manželku a dceru má v Gruzii, v ČR nemá žádné vazby ani majetek. Neuvedl žádný důvod, který by mu bránil v návratu do domovského státu. Poté bylo žalobci dne 20. 11. 2025 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 1 roku. K odvolání žalobce toto prvostupňové rozhodnutí žalovaná zrušila a věc vrátila rozhodnutím ze dne 15. 1. 2026 k dalšímu řízení s pokynem, aby správní orgán I. stupně žalobci umožnil před vydáním rozhodnutí realizaci jeho procesních práv dle § 36 správního řádu. V dalším řízení byl žalobce vyrozuměn o tom, že bylo ve věci ukončeno shromáždění podkladů a byla mu umožněna realizace jeho procesních práv před vydáním rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2026 správní orgán I. stupně znovu rozhodl o uložení správního vyhoštění na dobu 1 roku. Žalobce si podal odvolání, ve kterém uplatnil tytéž námitky jako v předchozím odvolání a v žalobě. Napadeným rozhodnutím žalovaná jeho odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdila.

15. Spornou otázkou je neoprávněný pobyt žalobce na území ČR a přiměřenost vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, na které dopadá následující právní úprava:

16. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

17. Současně dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

18. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

19. Podle § 50a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění novely provedené zákonem č. 176/2019 Sb. s účinností od 30. 7. 2019, rozhodnutí o povinnost opustit území policie vydá cizinci, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně; to neplatí, pokud by cizinec mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Dle písm. c) citovaného ustanovení dále platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá cizinci, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

20. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45, uvedl, že v případech, které nastolují otázku nuceného vycestování cizince na straně jedné a otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života na straně druhé, je nutné vycházet především z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.

21. Soud předesílá, že kvalita podané žaloby předurčuje rozsah a kvalitu soudního přezkumu. Není úkolem správního soudu znovu podrobně opakovat argumentaci, která byla vyčerpávajícím způsobem obsažena již v přezkoumávaných správních rozhodnutích. NSS v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, připustil, že: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ V projednávané věci je z detailní rekapitulace napadeného rozhodnutí zřejmé, že již žalovaná podrobně vypořádala veškeré žalobcem uplatněné výhrady vůči rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce v žalobě pouze zopakoval odvolací námitky, aniž reflektoval způsob, jakým se s nimi žalovaná vypořádala v odůvodnění svého obsáhlého rozhodnutí, které nadto tvoří jeden celek s rozhodnutím správního orgánu I. stupně, které na obdobné námitky také reagovalo. Soud se závěry žalované plně souhlasí a v podrobnostech si na ně dovolí odkázat.

22. Obecnou námitku žalobce, podle níž správní orgány nevycházely ze skutečného stavu věci, hodnotil soud jako nedůvodnou. Z obsahu správního spisu je patrno, že správní orgány měly pro svá rozhodnutí dostatečný skutkový podklad. Vyšly zejména z cestovního dokladu žalobce, úředního záznamu z pobytové kontroly, z údajů z evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra a z výslechu žalobce. Na základě těchto podkladů zjistily délku a povahu oprávněného i neoprávněného pobytu žalobce na území ČR i jeho osobní poměry v rozsahu rozhodném pro posouzení věci. Soud neshledal, že by skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Žalobce se pouze obecně dovolával toho, že na základě cestovního pasu Gruzie s biometrickými údaji mohl na území ČR pobývat po dobu 90 dnů v rámci jakéhokoli období 180 dnů. Tuto možnost plynoucí z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806 ve spojení s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), správní orgány obou stupňů reflektovaly. Zjistily ale z otisku vstupního razítka v cestovním pasu žalobce, že žalobce na území schengenského prostoru vstoupil již dne 26. 7. 2025, a to na hraničním přechodu Praha Ruzyně. Jiné vycestování či přílet, resp. příchod žalobce na území ČR zaznamenán nebyl a žalobce ani netvrdil, že by po svém příletu dne 26. 7. 2025 ČR opustil a znovu na území vstoupil. Správní orgány pak nezjistily existenci žádného jiného pobytového oprávnění, víza ani probíhajícího řízení o udělení pobytového oprávnění, které by žalobce opravňovalo k pobytu na území ČR po uplynutí bezvízové doby. Zjištění, že žalobce ode dne 24. 10. 2025 do dne pobytové kontroly dne 20. 11. 2025 pobýval na území ČR neoprávněně, má podklad ve shromážděném spisovém materiálu.

23. Pokud jde o žalobní námitky týkající se nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění, soud je má za nedůvodné a plně se ztotožňuje s hodnocením obsaženým v prvostupňovém rozhodnutí i rozhodnutí žalované, zejména odkazuje na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí. Soud připomíná, že s ohledem na znění § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců aplikace citovaného ustanovení nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74; ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35; ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016-46; ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017- 21; ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017-19; ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 199/2017-27; či ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 3/2017-29). V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce na území ČR pobýval neoprávněně, bez platného povolení k pobytu či víza. Současně neuplatnil ani žádné konkrétní námitky vůči závěrům, že rozhodnutí je přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Přitom otázkou přiměřenosti zásahu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života se správní orgány obou stupňů zabývaly podrobně, vycházely výhradně ze skutečností sdělených jim žalobcem, věc posoudily ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a své úvahy v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vyložily. Soud zdůrazňuje, že z výslechu žalobce v průběhu řízení vyplynulo, že žádné vazby v ČR vytvořeny nemá, celou rodinu má v Gruzii, přičemž žalobce neviděl žádnou překážku pro svůj návrat do země. Je zřejmé, že pro mírnější opatření ve formě rozhodnutí o povinnosti opustit území ve smyslu dle § 50a zákona o pobytu cizinců nebyl dán důvod.

24. Další stručná žalobní námitka se týkala závěru o vycestování do Gruzie, kde je podle žalobce diktátorský, nedemokratický režim. Obdobnou obecnou argumentaci žalobce žalovaná vypořádala na str. 5 napadeného rozhodnutí. Soud se plně ztotožňuje s jejím závěrem, že bylo namístě vycházet ze zařazení Gruzie jako bezpečné země původu dle vyhlášky č. 328/2015 Sb. A protože žalobce zůstal v rovině obecných nesouhlasných proklamací a v průběhu řízení neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že jemu osobně v případě návratu do země původu hrozí skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebylo třeba vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce do Gruzie. Ani vůči těmto přezkoumatelným, o zákonná ustanovení opřeným závěrům žalobce neuplatnil žádné konkrétní námitky. V podrobnostech tak soud opět odkazuje na napadené rozhodnutí žalované.

25. Jde-li o obecné námitky porušení obecných zásad správního řízení dle § 2 správního řádu, nejde o řádně uplatněné žalobní body, když žalobce neuvedl konkrétně, v jakých skutkových okolnostech a v jakých postupech správních orgánů mělo jejich nedodržení spočívat. Podle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, platí: „Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ 26. Soud uzavírá, že správní orgány zjistily skutkový stav v rozsahu odpovídajícím § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, zabývaly se kritérii přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a své úvahy v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vyložily. Jejich rozhodnutí byla vydána v souladu s § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

V. Závěr a náklady řízení

27. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

28. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobce i žalované.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

30. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti správního orgánu nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 30. červen 2026. Mgr. Lucie Trejbalová samosoudkyně